Lukov

Lukov

Krajina kolem Lukova má svou osobitou tvář. Její půvab není v monumentálních přírodních scenériích, ale v tom, jak se tu střídá pahorkatina s plužinou, les s travnatými stráněmi. Na všech stranách je krajina zvlněná. Mírný sklon střídá prudší zdvih. Výběžky Hostýnské hornatiny nepřevyšují střední polohu. Jejich příkře se svažující stráně vytvářejí místní ráztoky a táhlé hluboké brázdy, jimiž protékají rychle ubíhající bystřiny, které se stékají v bělovodský a Lukovský potok. Po jejich březích porůznu vyčnívají skaliska, jinde jen omšelé balvany.

V protáhlém údolí, kudy táhnou studené větry z Chladné doliny, jsou stupňovitě položené rybníky, založené v dávných dobách, z nichž nejvýše položený, s poetickým pojmenováním Bezedník je obklopen lesem. Bělovodské rybníky obnovené v 70. letech se prostírají v otevřené krajině a dosud jsou vyhledávaným koupalištěm. Rybník pod Růžovou zanikl už před více jak sto lety. Pískovcové skalní seskupení pod severním hradním svahem, Králky, s vytesanými sedadly, Čertovy kameny a skalní útvary na Velé i na Bzové, nebo pod Hlaváčem, doplňují mnohotvárnost krajiny. Mírně zvlněná plužina v jižním otevřeném prostoru obce, byla vzdělávána celá staletí mnoha generacemi našich předků do nynější své podoby a k užitku všech, pro něž byla živitelkou.

Lukov se svým hradem a malebným okolím se stal vyhledávaným letoviskem, místem turistických cest, ale i rekreačních pobytů v početných chatových a zahrádkářských koloniích.

Původně starobylý ráz zemědělské vesnice s několika dělnickými domky se zcela změnil od 70. let novou výstavbou citlivě usměrňovanou urbanisty v moderní vesnici, ve které se snoubí historické památky s novější bytovou zástavbou, aniž by si vzájemné konkurovaly. Dostatek zeleně a zachovalé aleje kaštanů a lip vytvářejí pocit pohody a klidu, který je jen zdánlivý. Všude pulsuje život a činorodý ruch jejich pracovitých obyvatel.

Turistické zajímavosti

Hrad Lukov a jeho historie
Vydáte-li se v Lukově z křižovatky silnic od Fryštáku a Lešné po ulici Hradské, narazíte na jejím konci u lesa stojící sochu sv. Jana. Z tohoto místa pak 20 minut chůze lesní pěšinou Vás přivede ke zříceninám kdysi velkého hradu, velkého jak svou rozlohou, tak i významem.

Přesná doba vzniku hradu stejně jako jeho zakladatel nejsou sice známy, jasné však je, že v průběhu první poloviny 13. století je na Moravě budována řada hradů, jejichž vznik lze spojovat se strukturálními změnami moravského markrabství. Na hradě byly nalezeny architektonické fragmenty svědčící o vzniku pod přímým vlivem huti cisterciáckého kláštera na Velehradě, jenž je možné přisoudit sakrálním objektům, které vzhledem k velikosti dochovaných fragmentů patrně nebyly pouhými hradními kaplemi.

O této skutečnosti svědčí i patrně nejstarší existující písemná zmínka o hradě Lukově, zmiňující lukovského plebána jako jednoho ze svědků na listině královny Konstancie z roku 1235 ("Lambertus plebanus de Lukov..."). Vzhled a rozloha hradu z této doby je dosud nejasná, fragmenty nejstarší zjištěné podoby hradu jsou spojovány s břitovou věžicí vevázanou do hradby a hranolovou věžicí vysunutou před vnitřní hradbu, které nemají v našich zemích obdobu a řadí tak Lukov mezi přední lokality svého druhu u nás.

První písemný doklad o existenci hradu je listina Markéty ze Šternberka datovaná 1. listopadu roku 1332, ve které se souhlasem svých synů Štěpána, Jaroslava, Alberta a Matouše darovala klášteru sv. Kláry v Olomouci ves Štarnov u Šternberka. Učinila tak pro spásu duše svého zemřelého manžela Zdislava a syna Zdeňka. Z toho tedy vyplývá, že hrad byl v té době v držení významného rodu Šternberků.

Jakým způsobem a kdy se do jejich majetku původně zeměpanský hrad dostal není známo, ovšem již v roce 1334 se hrad vrací zpět pod správu královské moci, kdy nově jmenovaný moravský markrabě Karel IV. vykoupil ze zástavy na 20 hradů a Lukov byl mezi nimi. Dokladem o důležitosti je pak zmínka v Karlově životopise: "...Tehdy jsme znovu nabyli s velikými náklady a úsilím hrady Křivoklát, Týřov, Světlík, ... na Moravě pak Lukov, Telč, Veveří, hrad olomoucký, brněnský a znojemský".

To, že Lukov zmiňuje mezi moravskými hrady na prvním místě snad dokládá i tehdejší význam hradu.
V držení koruny však nezůstal hrad dlouho. Už někdy po roce 1342 znovu náleží Šternberkům a stává se hlavním sídlem Matouše, který je považován za zakladatele lukovské větve rodu. Po jeho smrti v roce 1371 se lukovské panství i hrad dělí mezi jeho syny Ješka a Zdeňka. Oba se exponovali za válek markrabat Prokopa a Jošta (ovšem každý na jiné straně) a do této doby spadá i zpráva o existenci lukovské ozbrojené družiny.

Ve druhé polovině 14. století dochází k rozsáhlé přestavbě hradního areálu. Z této doby také pochází velmi zajímavá zpráva. O hradu Lukovu, přesněji o hradním kostelu sv. Jana se zmiňuje 10. prosince 1392 samotný papež Bonifác IX. Zakladatelem uvedeného kostela by mohl snad být Jan (Ješek) ze Šternberka. Hmotným dokladem ojedinělého prvku v hradní architektuře jsou nálezy bohatě zdobených fragmentů gotických fiál.

V době husitských válek se na straně krále Zikmunda a jeho zetě Albrechta významně angažoval Jiřík Lukovský. Byl mezi obránci města Kroměříže roku 1423, kde padl do zajetí, ale byl z něho brzy propuštěn. V příštím roce spolu se svým strýcem Albrechtem Holešovským a s vojskem olomouckého biskupa Jana svedl boj s přívržencem husitů Bočkem z Kunštátu a na Brumově a přiměl ho k ústupu na jeho hrad Brumov. Jiří zemřel bez potomků a jeho statky zdědil jeho bratr Lacek (Ladislav).

Po jeho smrti se na Lukovské panství dostává Matouš, který se jako strýc stává poručníkem nezletilého Lackova syna Albrechta. Matouš byl jednou z nejbouřlivějších postav, která na hradě seděla. Dostal se do sporů s přívrženci krále Jiřího z Poděbrad. Král mu však nakonec odpustil. O úloze Matouše při předpokládaném dobytí hradu Matyášem Korvínem není známo nic bližšího, ani zda útok na hrad byl odvetou za výpady proti uherským šlechticům a jejich pohraničním statkům. Hrad byl pravděpodobně značně poškozen, neboť po roce 1480 zahájil Albrecht ml. ze Šternberka rozsáhlou přestavbu, po jejímž dokončení vznikl jeden z nejrozsáhlejších hradních komplexů na Moravě.

V roce 1512 se ocitá hrad Lukov v držení bratrů Smila a Viléma z Kunštátu. Stalo se tak na základě smlouvy mezi nimi a paní Lidmilou ze Šternberka (za 2600 kop gr.) Majetkovými převody v rodině Kunštátů se držitelem hradu stává v roce 1522 Jan Kuna, nejvýznamnější osobnost z lukovských Kunštátů, zastávající úřad moravského zemského hejtmana. Po jeho smrti v roce 1540 se stal Lukov majetkem jeho synů, které měl s manželkou Dorotou ze Zástřizl. Byli jimi Boček, Smil, Jan, Čeněk a Kryštof, kteří drželi Lukov ještě koncem roku 1545. Boček však brzy nato zemřel. Bratři však nebyli dobrými hospodáři a postupně se odprodejem zbavovali rodového majetku, až jim nakonec nic nezbylo. Nejdříve se odhodlali k prodeji Lukova a v roce 1547 jej prodali poručníkům sirotků po Zikmundu Nekešovi z Landeka.

Tak přichází na Lukov vladycká rodina německého původu. V roce 1553 se sice ještě uvádí Přemek z Víckova, poručník bratrů Jana a Přemka jako držitel Lukova, ovšem roku 1557 byl už hrad v držení bratrů Nekešů. Protože Přemek Nekeš zemřel během roku 1562, stal se dědicem Lukova a Vsetína Jan ml. Nekeš. Po jeho smrti se ujali Lukova poručníci jeho nedospělých synů Zikmunda a Václava, což trvalo do roku 1579. Bratři Nekešové nedrželi otcovy statky společně. Václav si ponechal Lukov a Zikmund Vsetín. Manželství Václava bylo bezdětné, přestože byl třikrát ženatý. Z manželství Zikmunda vzešla jen jediná dcera Lukrecie, která se tak stala předurčenou dědičkou statku lukovského a rymického a tím i předmětem pozornosti různých šlechtických kavalírů. Po roce 1598 se katolička Lukrecie vdala za luterána Arkleba z Víckova.

Lukovský Václav Nekeš ve svém testamentu ustanovil svou dědičkou Lukrecii, ovšem ne jako majitelku, ale jen jako doživotní uživatelku. Po její smrti bez potomků mají statky spadnout na jejího manžela Arkleba. V případě jeho smrti měly připadnout jeho bratru Vilémovi z Víckova na Bystřici a po něm vždy nejstaršímu členu rodu Prusinovských z Víckova. Testament končil prohlášením, že ten z dědiců, kdo by se proti těmto ustanovením stavěl, neměl být považován za dědice.

Václav Nekeš, který se v posledních letech svého života účastnil větší měrou politického života v zemi jako člen zemského soudu, zemřel roku 1607. Paní Lukrecie se ujala po jeho smrti Lukova a ostatních statků svého strýce. Její manžel Arkleb však zemřel na podzim roku 1608. Druhým manželem se stal o něco málo mladší, neobyčejně ctižádostivý šlechtic Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Jeho vlivem došlo ke zvrácení testamentu strýce Václava Nekeše a paní Lukrecie ustanovila svého nového manžela dědicem svého majetku. A tak v roce 1614 po její smrti získal Valdštejn rozsáhlá panství.

V době stavovského povstání byl majetek Albrechtu zkonfiskován, protože s odbojem nesouhlasil a vystoupil jako oddaný stoupenec Ferdinanda II. Jeho statků se pak dostalo Janu Adamu z Víckova jako náhrada za škody, které utrpěl od císařského vojska na svých jihomoravských statcích Čejkovicích a Boleradicích. Dostal se tak na hrad strategického významu, který mu podle práva náležel jako nejstaršímu členu rodu Prusinovských z Víckova.

Po Bílé Hoře se na Lukov vrátil Albrecht z Valdštejna. Jan Adam však nesložil ruce v klín. Nepovažoval vzniklou situaci za trvalou. Na svou stranu získal obyvatelstvo svých bývalých panství, především jeho valašskou složku a na rozhraní let 1620 a 1621 spolu obsadili hrad Lukov a pobili mnoho vojáků.

Valaši brzo ovládli rozsáhlé území, několik hradů a měst. Odchodem Jana Adama do zahraničí pozbyli Valaši pevného velení a válečné akce ustaly. Nové živné půdy se nepokojům dostalo až za vpádu dánského vojska v létě 1626. S ním se vrátil i Jan Adam z Víckova. Ihned se k němu ze všech stran hlásili Valaši. Když se 30. září objevili před branami Lukova, otevřel mu purkrabí nového hradního pána Štěpána Šmida z Frejhofen bez váhání hrad. Zde se povstalci udrželi po dobu jednoho roku až do října 1627, kdy se hradu zmocnila císařská armáda vedená Baltazarem Maradasem. Za těchto událostí mizí stopa po Janu Adamu a Valachům nezbylo než se podrobit.

Slibný průběh pacifikace odporu na Valašsku zvrátil švédský vpád na Moravu na jaře 1642 a obsazení Olomouce. Švédové bez boje získali i Lukov a když ho 1.září 1643 opouštěli, pobrali vše, co lepšího bylo a hrad zapálili. Na potlačení odboje vzpurných Valachů se významnou měrou podílel hrabě Jan z Rotalu. Jeho trestná expedice na počátku roku 1644 byla úspěšná a viníci krutě potrestáni všemi běžnými způsoby katovského umění.

To už dávno nevlastnil lukovské panství Albrecht z Valdštejna. V roce 1625 ho postoupil císaři, který jej přidělil Štěpánu Šmidu z Frejhofen jako vyrovnání jeho pohledávek u dvorské komory.

Osobou luterána Štěpána Šmida se dostává na hrad velmi zajímavá postava. Za českého povstání se ujímal pronásledovaných katolíků stejně jako po Bílé Hoře zase příslušníků druhého politického tábora. V roce 1625 byl u něj na návštěvě i Jan Ámos Komenský. Roku 1628 postoupil Lukov svému zeti Janu Fridrichu z Minkvicburku, aby z jeho výnosů vychovával svého syna. Statky byly však značně zadlužené a probíhala složitá jednání s věřiteli.

Minkvic zemřel v roce 1643 a panství převzal jeho stejnojmenný syn. Dále pokračovaly snahy o vyrovnání narůstajících dluhů. Minkvicové sídlili na hradě, ale ten jim právně nepatřil (panství měli rozděleno sestry Mníškovy, Podstatští, Ledeničtí, Daniel Pachta z Rájova a další). S vehemencí se svých pohledávek domáhal Jan z Rotalu, známý z bojů proti Valachům.

Za svého života se však už nedočkal praktického uvedení v držení lukovského panství. To se podařilo až Janu Josefovi z Rotalu, který na základě dohody z 20.srpna 1710 koupil lukovské panství za 240 000 zl. a 3 000 zl. klíčného. Ten Lukov dlouho neudržel. Za dobu svého panství vedl neustálé spory se svými poddanými a utiskoval je kde jen mohl. Lukovský velkostatek prodal smlouvou z 23.dubna 1724 vysokému dvorskému úředníkovi Janu Fridrichu ze Seilern-Aspang.

Seilernové se na Lukově nezdržovali často. Úřadování v obci bylo výhodnější a hrad pomalu propadal zkáze. Byl obydlen ještě v letech 1787 - 1789. V roce 1804 se již mluví jen o pustých a neobydlených zříceninách. Hrad byl ponechán svému osudu a stal se zdrojem levného stavebního materiálu.

V pozdějších letech bylo učiněno několik seriózních pokusů o zmapování jeho historie a jednotlivých etap architektonického vývoje hradu.

První známou osobností se zájmem o lokalitu hradu byl lukovský učitel František Kratochvíl. Namaloval podrobnou mapu stavu hradního areálu a okolí v roce 1891. Zaznamenal i zajímavou skutečnost, že z prostoru Bzové je veden pod severní úbočí hradu vodovod. Dodnes se okolo této informace vedou diskuse.

V letech 1940 - 1942 na hradě pracoval přední historik umění a památkář dr. Karel Svoboda, pracovník státního ústavu pro Moravu a Slezsko. Výsledky své práce shrnul ve zprávě "Hrad Lukov - jeho stavební vývoj, popis a uměleckodějinný význam", která však byla vydána až v roce 1985.

V roce 1962 vydal arch. Zdeněk Gardavský studii "Úkoly výzkumu a dokumentace hradu Lukova", která byla výsledkem předcházejícího zjišťovacího průzkumu. Tatáž osobnost se k hradu vrací v odvážně koncipované stati nazvané "Lukov - stavební analýza hradu, jež byla vydána v osvětové besedě v roce 1980. V roce 1978 provádějí prof. Líbal a Eliáš stavebně historický průzkum.

V létě 1983 proběhly první tři turnusy Hnutí Brontosaurus. Prvním úkolem bylo vymícení a vyčištění hradu od keřů a kopřiv. Byly vykopány i první archeologické sondy. Brontosauři navázali kontakt s písničkářem Pepou nosem, který zde 23. července organizoval nepovolený folkový festival, na který se sjelo kolem tisíce diváků. V roce 1984 proběhly čtyři turnusy, z nichž poslední byl rozehnán při zásahu pořádkových sil proti nepovolenému folkovému festivalu (až 2000 účastníků).

Práce se na hradě Lukově znovu rozbíhají v roce 1986. Podařilo se zakonzervovat raně gotickou bránu. V tomto roce přešel hrad do správy MNV Lukov, který zajistil dovezení plechové boudy a nákup nářadí. Další tři turnusy PsB zaměřené na opravy vstupní věže a předbraní proběhly v roce 1987. Při podzimní víkendovce se podařilo zhotovit provizorní střechu nad vstupní věží.

V roce 1990 v porevoluční euforii vzniká Klub přátel Lukova.

V roce 1992 byla dokončena oprava čela předbraní a 1996 opravena a znovu vyzděna zřícená valená klenba západního paláce. Zastřešení vstupní věže a vyzdění severní stěny západního paláce proběhlo během sedmi turnusů PsB roku 1997. V roce 1999 byly dokončeny výstavní prostory a klubovny ve vstupní věži a zahájily se práce na Dolním hradě - oprava bašty Svatojánky.

Historie kostela a fary
Kostel sv. Josefa vytváří dominantu obce a jeho věž vyčnívá nad stromořadí kaštanů a lip, rostoucích podél hlavní průjezdní silnice. Má prostou empírovou architekturu, napodobující svou členitostí barokní prvky. Jeho základní kámen byl položen 25. srpna 1810.

Stavba trvala čtyři roky a byla provedena podle nákresu zednického mistra pana Martina Galušky z Holešova. V měsíci srpnu roku 1813 byla na věž kostela postavena báň. Oltářní obraz znázorňuje v šerosvitu smrt sv. Josefa, pěstouna Páně. Autorem olejomalby je vídeňský malíř Mistr A. Schilling.

Před vstupem do kostela nad dřevěnými dvoukřídlými umělecky tvarovanými dveřmi, si přečteme na kamenném ostění vytesaný letopočet 1812, tedy rok, kdy již probíhaly stavební práce na kostele. Vstoupíme do předsíně. Tato místnost byla nazývána "žebračka". Na pravé straně asi uprostřed stěny je umístěna kropenka na svěcenou vodu, vedle kropenky je zavěšen dřevěný kříž a na něm ukřižovaný Kristus Pán (práce ze sádry). Na kůr se dostaneme po původním dubovém schodišti. V předsíni vlevo za dveřmi byla místnost nevyužita, sloužila spíše jako skladiště. Od roku 1994 slouží pro udílení svátosti smíření (sv.zpověď). Prosklenými dveřmi vstoupíme do vlastního chrámu.

Farní budova
Výstavbu této jednopatrové budovy můžeme položit do konce 18. století, do doby josefinské. Byla postavena po levé straně farního kostela. Stavebníky byli hrabata Seilernové (Jan Josef Seilern-Aspang (*25.8.1752 +1838), byl stavebníkem i lukovského farního kostela). V letech 1813 - 1814 byla v této třetí nejstarší budově zřízena nejprve kuracie (kaplánka).

Prvním farářem, který pobýval na faře v Lukově až do 23. listopadu 1864, byl P. Karel Liha. Budova měla bohatě členěnou zdobnou fasádu s meziokenními ozdobami, nadokenními římsami a kazetovým nárožím. Bílá fasáda budovy pronikala přes plazivé víno a vzrostlou zahradní zeleň.

Tato stavba ještě ve 40. a 50. letech našeho století působila dojmem stylové stavby 18. století. Farářem byl v této době konsistorní rada P. Josef Klečka. Vstup do farní budovy je zpevněn v pískovci tesaným, mírně klenutým ostěním s rodovým erbem hrabat Seilernů - Aspang. Před rokem 1815 bylo přízemí budovy se zaklenutými místnostmi určeno pro lukovskou školu. Byla to školní světnice a byt pro kantora, který se skládal z kuchyně, komory a pokoje. Pro kaplana bylo zpočátku určeno jen první poschodí, v němž byly dva pokoje, kuchyně, čeledník a komora.

Ve farní zahradě byly vysázeny okrasné keře, před budovou byly ponechány tři vysoké stromy, z nichž prostřední je velmi vzácný. Jde o cizokrajný strom ”Jinan dvoulaločný”, japonsky Ginkgo. Jeho plod se jmenuje brachyblast. Tento druh stromu tvoří přechod mezi listnáči a jehličnany. Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) je původem z Číny.

Panský pivovar
Je pokládán za nejstarší dochovanou zděnou stavbu v obci. Původní panský pivovar má na štítové zdi ve zdobném oválu letopočet své přestavby z r. 1769. V inventáři hradu je připomínán již o sto let dříve. Zdaleka na něm upoutává pozornost komín v průčelí střechy se spirálově točenou konstrukcí, dokládající tak ještě dnes barokní původ této stavby, později narušený různými přestavbami.

Provoz pivovaru byl zrušen po r. 1870. Potom byla varna přeměněna na společenský sál, zvaný Mozartova dvorana, kde koncertovala hraběcí kapela pod vedením kapelníka Metznera a v patře budovy bylo zřízeno Casino pro panské úředníky. V současné době je tu ubytovací penzion hotelového typu a v přízemí je restaurace s jídelnou a vinárnou. V letním období je v provozu zahradní restaurace.

Stará lesovna
První budova v Lukově, jejímiž stavebníky byli Seilernové. Je postavena pod hradem a nese na svém zdobném průčelí vstupu do rozlehlých sklepení letopočet 1765 a seilernský znak. Sloužila jako vrchnostenské kanceláře místo hradu. Tento starý rozlehlý dům si dnes spojujeme s paní Bettynou Smetanovou, druhou ženou Bedřicha Smetany, která tu v ústraní žila čtrnáct let u své dcery Zdeňky, provdané za zdejšího lesmistra Heyduška. Prostorné pokoje s dobovým nábytkem, dřevěná pavláčka u domu, s výhledem do kraje, stará zahrada s altánkem pod rozložitým tisem a lavička pod lípami u sochy sv. Jana z Nepomuku vytvářela pohodu jejího domova. Později byl objekt přebudován na služební byty pro lesní zaměstnance a vinou nedostatečné údržby dosti zchátral.

Hospodářský dvůr
Komplex hospodářských staveb uzavřený ze čtyř stran a patrová správní budova byl zbudován v době doznívajícího baroka či do doby empíru. Do dvora se vjíždělo třemi branami zavěšenými na zděných pilířích, ukončenými zdobnými nerozvinutými pupeny, vytesanými z kamene. Do dnešní doby se již uchovala pouze brána severní od hlavní cesty. Všechny budovy byly vystaveny na místě původního menšího dvorce, jehož užitné budovy byly srubové. Kámen na stavbu byl získán ze zdiva starého hradu.Dvoupatrová obilní sýpka s prostorným podstřešením má ještě na své jižní straně sotva znatelnou kresbu slunečních hodin. Od padesátých let je areál využíván Zemědělským družstvem. Řada původních budov již zanikla a byly postaveny nové objekty, zejména pro potřeby doplňkových výrobních aktivit současného vlastníka a provozovatele, Podhoran Lukov, a .s.

Domov důchodců
Svou výstavností vyniká nad ostatní dnešní Domov důchodců. To co dnes návštěvníci obdivují je však přestavba z let 1991 až 1994. Původní areál sestával ze dvou patrových budov, obklopených zelení. Toto humální zařízení vzniklo v r. 1885, kdy tu byl zřízen panský starobinec a později také sirotčinec se školou. Oba ústavy vedly do 50. let řádové sestry, které zde žily v části pravé z budov, ještě dnes nazývané Charita, až do r. 1984. Od r. 1951 sloužil objekt jako Ústav sociální péče a nyní jako domov důchodců. V současnosti zde žije v moderně zařízeném prostředí celkem 217 důchodců, mužů a žen.

Kostel a fara
Kostel sv. Josefa vytváří dominantu obce a jeho věž vyčnívá nad stromořadí kaštanů a lip, rostoucích podél hlavní průjezdní silnice. Má prostou empírovou architekturu, napodobující svou členitostí barokní prvky. Jeho základní kámen byl položen 25. srpna 1810.

Stavba trvala čtyři roky a byla provedena podle nákresu zednického mistra pana Martina Galušky z Holešova. V měsíci srpnu roku 1813 byla na věž kostela postavena báň. Oltářní obraz znázorňuje v šerosvitu smrt sv. Josefa, pěstouna Páně. Autorem olejomalby je vídeňský malíř Mistr A. Schilling.

Před vstupem do kostela nad dřevěnými dvoukřídlými umělecky tvarovanými dveřmi, si přečteme na kamenném ostění vytesaný letopočet 1812, tedy rok, kdy již probíhaly stavební práce na kostele. Vstoupíme do předsíně. Tato místnost byla nazývána "žebračka". Na pravé straně asi uprostřed stěny je umístěna kropenka na svěcenou vodu, vedle kropenky je zavěšen dřevěný kříž a na něm ukřižovaný Kristus Pán (práce ze sádry). Na kůr se dostaneme po původním dubovém schodišti. V předsíni vlevo za dveřmi byla místnost nevyužita, sloužila spíše jako skladiště. Od roku 1994 slouží pro udílení svátosti smíření (sv.zpověď). Prosklenými dveřmi vstoupíme do vlastního chrámu.

Lukovská škola
Základ dnešní podoby školy sestává z historické budovy vzniklé přestavbou z panského hospodářského stavení. V letech 1967 a 1993 byl objekt rozšířen přístavbami dalších učeben. V dlouhé řadě učitelů, působících na této škole vystupuje do popředí nadučitel František Kratochvíl. Je zakladatelem učitelské knihovny, zakreslil plán hradu Lukova a mimo jiné zachytil na svém obraze i typy krojů lidu na lukovském panství z r. 1893, který byl podkladem pro jeho rekonstrukci v r. 2000. Nezapomenutelným učitelem byl i Rudolf Matouš, dlouholetý ředitel školy, kronikář obce a milovník historie kraje a zejména hradu Lukov.

S současné době se ve škole učí v 1. až 5. ročníku celkem 103 žáků. Škola je moderně vybavena, nechybí ani dílna pro mimoškolní činnost, počítačová učebna a družina s malým jevištěm.

Víceúčelová budova Podhoran Lukov
Byla předána do užívání veřejnosti v r. 1977. Slouží nejen jako administrativní a správní budova, ale také potřebám zdravotnickým. Jsou zde ordinace praktického, dětského a zubního lékaře. V prostorném sále s jevištěm, vkusně a účelně zařízeném, se konají různé kulturní a společenské podniky, koncerty i konference. V suterénu budovy je vinárna s barem pro pořádání rodinných a společenských oslav. Kuchyně s jídelnou slouží i starším spoluobčanům pro výhodné stravování. V patře budovy jsou pohostinské pokoje. Objekt byl později rozšířen o rehabilitační centrum se saunou a školící středisko. V současnosti jsou zde umístěny i drobné provozovny a prodejny.

Socha sv. Jana z Nepomuku
Významnou pamětihodností církevního rázu je socha sv. Jana z Nepomuku, neznámého původu a bez datování, která nese charakteristické rysy barokních skulptur. Kolem sochy je dosud zachován rondel asi 200 let starých líp, těžce poničených stářím a povětrnostními vlivy. Pověst vypravuje, že lípy tu byly vysázeny na paměť prvního rozdílení brambor na lukovském panství, které nedlouho před tím do našich zemí přivezli mniši hybernové. Je to oblíbené místo příjemného posezení z vyhlídkou do kraje.

Boží muka
”Boží muka” jsou postavena u křižovatky cest na Fryšták a Lešnou. Stojí mezi prastarými lipami na mírné vyvýšenině zpevněné kamennou zídkou ve tvaru elipsy. Cihlový hranol je u svého vrcholu rozšířen v římsu ukončenou stříškou ve tvaru jehlanu, kde stojí pískovcová socha Madony, jejíž pohled směřuje k Fryštáku (podle pověsti však původně její pohled směřoval k hradu).

Archivní zápis dokládá, že Boží muku dal postavit r. 1660 Jan Fridrich Minkwitz z Minkwitzburgu, který byl dědicem hradu Lukova a lukovských statků po svém dědovi Štěpánu Schmidovi z Freyhofenu.

V době třicetileté války 1618 - 1648 byla morová nákaza častým hostem i v našem kraji. Boží muka, tato drobná církevní stavba, byla postavena jako poděkování za přečkání této nejobávanější epidemie.

V roce 1994 byla Boží muka opravena, kamenná plastika Madony byla odborně očištěna a restaurována.

Kopie plastiky sv. Jiří (originál uložen v muzeu)
Na obrubni kostelní kruchty visí od dob zbudování kostela v roce 1812 pozoruhodná, umělecky cenná památka z 15. století, dřevořezba - sv. Jiří na koni.

Písemné prameny uvádějí, že tato dřevořezba byla do lukovského kostela přenesena z hradní kaple.

Kaplička u cesty k Pastyřici
V kapličce na oltářní desce stála po mnoho let sádrová soška Božského Srdce Páně, vždy ozdobena květinami. Začátkem 90. let byla soška poškozena a nahrazena do výklenku vsazenou plechová deska se zobrazením Božského Srdce Páně. Kaplička má stříšku ve tvaru jehlanu, krytou eternitovými šablonami a její předsunutou římsu podpírají vpředu dva kamenné válcové sloupy s jednoduchými hlavicemi. V r. 1999 byla opravena střecha a omítky.

Stavebník kapličky není znám, ani se přesně neví, kdy byla postavena. Nenese nijaký letopočet. Z vyprávění pamětníků můžeme usoudit, že kaplička byla postavena před více než 130-150 lety jako smírčí na odčinění vražedného činu v někdejším blízkém hostinci.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.lukov.cz/, na kterých najdete další informace.