Raně barokní zámek Libochovice

Libochovický zámek, který je situován v nádherné krajině dolního Poohří, patří k nejkrásnějším zámkům na dolním toku řeky Ohře. Zaručeně padne do oka návštěvníkům, kteří si udělají procházku k řece Ohři. Zámek Libochovice je také rodištěm světově proslulého českého přírodovědce a fyziologa Jana Evangelisty Purkyně.

Přední český vědec a učenec evropského významu se narodil na zámku Libochovice v roce 1787. Na zámku je mu věnována samostatná výstavní expozice. Prohlídka zámku Libochovice vydá za procházku několika staletími, neboť jeho interiéry se vyvíjely od dob renesance a baroka, přes období rokoka a empíru až po sloh poloviny 20. století. Zámek ukrývá takové poklady, jako je obdivuhodná sbírka gobelínů a tapisérií a původní barokní kachlová kamna.

Sbírka zámeckých kachlových kamen je pozoruhodná. Dochováno je 8 exemplářů a všechny pocházejí z dílny drážďanského kachláře J. Fischela. Gobelíny na stěnách neměly v minulosti pouze dekorativní účel, ale zámecké panstvo se pomocí těchto nástěnných koberců pokoušelo uchovat teplo v místnosti, protože vytopit tak obrovskou budovu muselo být v zimním období docela náročné. Vzácné jsou rozsáhlé soubory skla a porcelánu, stejně jako rozměrná plátna hodnotných obrazů malířských mistrů.

První písemná zmínka o Libochovicích se objevuje počátkem 13. století. V této době zřejmě vzniklo z obce Libochovice hrazené městečko s tvrzí. Historie Libochovic je v raném středověku úzce propojena s hradem Házmburk (dobový název Klapý). Hrad chránil panství vojensky a Libochovice zajišťovaly ekonomický rozvoj zásluhou řemesel a obchodu. V tomto období vznikla v Libochovicích nejdřív dřevěná a posléze kamenná gotická tvrz.

Období husitských válek hluboce zasáhlo do osudů Libochovic i hradu Házmburk. Po husitských válkách však bylo městečko i tvrz obnoveno. Koncem 15. století definitivně končí epocha házmburská a vniká panství libochovické. Na místě původní tvrze dal Jan starší z Lobkowic postavit renesanční zámek, který dodnes zachovává v půdorysech původní stavbu.

Současný vzhled raně barokního zámku pochází z konce 17. století, kdy se stal po ničivém požáru majetkem Gundakara z Dietrichsteina. Na stavbu nového sídla si nový vlastník přivolal italského stavitele Antonia Porta. Ten do kompozice stavby zapojil i prostor charakteristický pro italské dóžecí paláce – Salla Terrenu. Je to typ místnosti propojující vnitřní nádvoří se zámeckým parkem. V pozdějších letech se postupně vyděloval, až z něj vznikla samostatná stavba, která měla své místo v zahradě. V období raného baroka, kdy byl zámek přestavován, byl však ještě tento prostor nedílnou součástí celé stavby, a tak na břehu Ohře vznikla přísně symetrická stavba s tradiční dispozicí. Čtyři křídla libochovického zámku jsou lemovaná pravidelnými arkádami.

Ze stylových zámeckých interiérů vyniká především Saturnův sál, kterému vévodí obří krb se štukovou výzdobou s postavou velkého boha Saturna. Vládce bohů, ochránce přírody a později též bůh v římské tradici symbolizující Čas s kosou v levé ruce je obklopen čtyřmi rozvernými amorety. Barokní prostor sálu byl později upraven klasicistními zásahy a výškově dosahuje dvou pater. Zámecké působivé interiéry nejsou přístupné jen během běžných prohlídek. Na zámku můžete prožít i vlastní svatbu přímo v impozantním Saturnově sále.

V dalších interiérech zámku jsou dnes prezentovány soubory historického nábytku, doplňkových předmětů a obrazů z období renesance až po 19. a 20. století. Kromě toho ukrývají komnaty libochovického zámku kouzelné zrcadlo, které prý navrací mládí. Povídá se, že jej kdysi z dalekých cest dovezl jeden ze zdejších hrabat pro svou krásnou manželku. Tajemství zrcadla bylo prosté – kdo se do něj podívá, zůstane nadosmrti mladý a krásný. Kouzlo však mělo jeden háček. Účinek kouzla funguje jen do té doby, než se člověk podívá do zrcadla jiného.

Pozoruhodná je také nově zpřístupněná zámecká kaple, která je nejstarší zachovalou částí zámku. Kaple se pyšní ještě gotickou architekturou a jsou v ní vystaveny například ornáty vyšívané samotnou paní hraběnkou Marií Herbersteinovou.

Zámek byl téměř kompletně podsklepen a jediné, co se dochovalo v původním stavu kromě zámecké kaple, která má základy už v gotice, je právě rozsáhlé sklepení. Tyto prostory sloužily jako nejdůležitější zázemí hlavní zámecké budovy, ale zdaleka se neužívalo jako hladomorna. Právě naopak. Sklepení zasahuje do dvou třetin nádvoří a prostoru pod hlavní budovou, kde bývala umístěna zámecká kuchyně, dále umývárna, ledárna, lednice, skladovací prostory a dokonce i pivovar. Každoročně obvykle v srpnu se tu koná speciální výprava do sklepení za strašidly, která nebývá běžnou součástí jiných prohlídkových tras.

U zámku už za majitele Gundakara z Dietrichsteina současně vznikal park, který založil roku 1638 zahradní architekt Jan Tulipán. Podle jeho návrhů šlo původně o francouzskou zahradu, ale módní vlna první čtvrtiny 19. století přeměnila původní plán na anglický park. Z různých koutů parku se v současné době ozývá křik pávů, kteří tvoří nedílnou součást zámeckých zahrad.

V minulosti se ve zdejších zámeckých sklenících dařilo flóře z tropických a subtropických oblastí. Na zemi se povaluje krokodýl, kterého ulovil Josef Herberstein na svých dalekých cestách. Jeden z posledních soukromých vlastníků zámku – náruživý cestovatel Josef Herberstein přivážel ze svých exotických cest nejrůznějších exempláře pralesních rostlin a živočichů. V letech 1880 až 1913 procestoval tento dobrodruh Egypt, Súdán, Persii, Sýrii a Indii. Většina přivezených rostlin v našich krajích natolik zdomácněla, že prosklené prostory se sukulenty, kaktusy a jinými rostlinami, nejsou obvykle návštěvníkům přístupné kromě sezónních akcí, jako jsou například příležitostné výstavy exotického ptactva.