Sovětský skanzen v Sillamae

Na severovýchodě Estonska se v kraji Ida-Virumaa rozkládá městečko Sillamäe, kde žije kolem 18 tisíc převážně rusky mluvících obyvatel. Leží na pobřeží Narevského zálivu, mezi městečky Jõhvi a Narva. Město není častým cílem turistů a to i přesto, že jeho vzhled, atmosféra, historie i současnost jsou v Estonsku něčím jedinečným.

Informace o Sillamäe se většinou nedočtete ani v turistických průvodcích o Estonsku. A když už nějakou tu zmínku o městě najdete, většinou je prezentováno jako skanzen komunismu. Místo bylo osídleno již v 16. století, ale teprve po první světové válce lidé objevili jeho průmyslový potenciál. Byl zde vybudován malý přístav i neúspěšný břidlicový důl.  Ten byl v roce 1941 zničen ustupujícími Sověty. Poté, co se sem o tři roky později vrátili, však okamžitě začali s jeho obnovou – zjistili totiž, že se ze zdejší hořlavé břidlice dá získat uran. Opět se tak začalo s těžbou. V roce 1946 byla oblast uzavřena pro veřejnost a městečko, které se rozrostlo kolem dolu, se nazývalo Moskva 400, Leningrad 1 nebo Narva 1. Teprve v roce 1957 získalo nynější název Sillamäe – na sovětských mapách však nebývalo zaznačeno.

Autor: Cyrus Farivar

Kolem 5 tisíc ruských politických vězňů zde narychlo vybudovalo závod na zpracování uranu a asi 3800 pobaltských válečných zajatců bojujících během války na německé straně bylo nuceno postavit centrum města. V závodě na zpracování uranu směli pracovat pouze Rusové. První sovětské jaderné bomby byly vyrobeny ze zde zpracovaného materiálu. V dnes již opuštěných budovách na západním okraji města měli Rusové v úmyslu zpracovávat i čistý uran pro jaderné reaktory. Dříve než k tomu došlo, se naštěstí Sovětský svaz rozpadl. Po roce 1970 se továrna začala specializovat na zpracování vzácných kovů pro vojenské účely. Roku 1992 však byla odříznuta od ruských zákazníků, a tak zkrachovala.

Provoz dolu byl v té době nadobro uzavřen, dodnes je však nebezpečný radioaktivní odpad uložen v betonových blocích na dně moře. Této obrovské skládce odpadu se říká Sillamäeský radioaktivní hlušinový „rybník“, který má rozlohu zhruba 1,5 x 3 kilometry a je místy až 45 metrů hluboký. Obsahuje 8 miliónů krychlových metrů neboli 12 miliónů tun odpadu, většinou polopevného skupenství. Předpokládá se, že v tomto odpadu se skrývá 1800 tun uranu a 800 tun thoria. Rybník se navíc nachází přímo u moře, od pláže je oddělen pouze 25 metrů vysokou hrází, u které hrozí nebezpečí protržení. Do Finského zálivu tak v tomto důsledku proteče ročně okolo 900 tun nitrátů. Tento fakt nejspíš způsobuje absenci turistického ruchu v této jinak zajímavé oblasti.

Od své privatizace v roce 1997 se zde kupodivu podařilo dosáhnout oživení výroby, především díky vývozům do USA. Podnik dnes vyrábí především niob, tantal, neodymium a titan, které se používají v americkém vojenském i v počítačovém průmyslu, zvláště k výrobě supravodičů a speciálních slitin.

Autor: Märten Vaher

Sillamäe je dnes bezesporu zajímavým městem, ale nikdo o něj jaksi nedbá. Je obklopeno předměstím tvořeným poměrně vzhlednými cihlovými paneláky. Centrum města je pak považováno za skanzen stalinské architektury a územního plánování. V Rusku byste nenašli město postavené po roce 1940, které by bylo v tak špatném stavu jako právě Sillamäe. Leningradští architekti zde postavili obrovské, masivní budovy s chrliči a kaskádovitými schodišti zdobenými urnami. Hlavní náměstí je maličké, útulné s radnicí, která se záměrně podobá luteránskému kostelu. Dále zde stojí klasický kulturní dům z roku 1949, na němž jste si ještě donedávna mohli prohlédnout reliéfy Marxe a Lenina. Dodnes zde však stojí pomník k 70. výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

Za prohlídku stojí také Muzeum Sillamäe, které mapuje dějiny této oblasti. Sillamäe je jedním z mála měst v Estonsku, kde přetrvává éra Sovětského svazu. Při jeho návštěvě tak budete mít bezesporu rozporuplné pocity, člověk je zde doslova jako mezi dvěma světy.