Florencie - kostel Orsanmichele
Orsanmichele patří k nejzajímavějším stavbám historické Florencie. Nenápadný gotický kostel ukrývá cenné renesanční sochy, nádherné fresky i slavný mramorový svatostánek a připomíná dobu, kdy byl zároveň tržištěm i skladištěm obilí.
Dvoulodní kostel Orsanmichele stojící na ulici Via dei Calzaiuoli, která je hlavní pěší zónou Florencie, je známý především díky nádherným sochám, jež zdobí jeho jinak nenápadnou fasádu. Patří tak k jedněm ze skvostů tohoto historického města.
Orsanmichele byl pojmenován podle modlitebny San Michele ad Hortum ze 7. století, která se nacházela v zahradě (hortum) benediktinského kláštera, jež zde v minulosti stával. Po jeho zániku byla na místě modlitebny v letech 1284 - 1291 postavena obilnice s tržnicí. Přesto se však tomuto místu zachovala náboženská úcta, bylo to způsobeno pravděpodobně zázračným obrazem Panny Marie, který byl namalován na jednom ze sloupů. Po mnoho let přitahoval množství poutníků.
Obilnice byla v roce 1302 zničena požárem, proto roku 1337 započala nová výstavba. Tak vznikla současná čtvercová gotická věžovitá budova s podloubím, které bylo určeno pro trh s obilím. Budova byla ještě několikrát přestavěna, roku 1380 byl v její dolní části zřízen kostel, který získal zkomolením názvu původního svatostánku pojmenování Orsanmichele. Obilnice tak byla přesunuta do horní části, aby mohla být využívána i v dobách obléhání. Obilí zde bylo ukládáno až do 16. století, dnes se tu nacházejí výstavní prostory.
Již v roce 1339 byly městské cechy pověřeny výzdobou budovy. V každém výklenku měla stát socha patrona příslušného florentského cechu. Na výzdobě kostela pracovala řada významných sochařů rané renesance, například Donatello, Ghiberti, Verrocchio a Luca della Robbia. Mnohé z nynějších soch jsou již kopiemi originálů.
Kostel stojící na poměrně rušné ulici je oázou klidu. I když má poměrně tmavý interiér, jsou na sloupech a klenbách k vidění fresky z počátku 15. století s vyobrazením patronů jednotlivých cechů. Vitráže v oknech zobrazují scény ze života Panny Marie. V pravé lodi je umístěn mramorový svatostánek z roku 1359 od Andrey Orcagny, který je ozdoben obrazem Bernarda Daddiho „Madona s dítětem“ z roku 1347. Jde o tentýž obraz, který se jako jediný podařilo dochovat z požárem zničeného benediktinského kláštera. Svatostánek je největším dílem svého druhu v Itálii. Byl postaven z votivních darů po morové epidemii v roce 1348. V levé lodi se nachází oltář svaté Anny s mramorovým sousoším od Francesca da Sangalla z roku 1526.