Sokolov

Sokolov

Historie
Nejstarší písemná zmínka o Sokolově pochází z 13. dubna 1279. V ní je připomínán šlechtický rod Nothaftů "de Valkenawe". Nothaftové patřili mezi šlechtické rody, jež se ve 12. a 13. století usazovaly na Loketsku a Chebsku. Němečtí kolonisté, mezi něž se i Nothaftové bezesporu řadili, nepřicházeli do liduprázdné krajiny. Poměrně úrodnou půdu kolem řeky Ohře již celá staletí zemědělsky obdělávali Slované, kteří tu založili řadu osad. Německou kolonizací vzrostl počet osad a poddaných, rozšířila se plocha obdělávané půdy, rozvinula se těžba rud a podstatně se zvýšily i příjmy panovníka, šlechty a klášterů.

Noví kolonisté převládli i ve staroslovanských vsích, po nichž zůstala jako jediné svědectví jejich původu jen jména, přizpůsobená jazyku nových osadníků (Bukovany - Buckwa, Březová - Prösau, Citice - Zieditz, Dasnice - Dasnitz atd.). O nothaftovském rytířském sídle panovaly donedávna jen dohady. Archeologický průzkum v letech 1993 až 1994 však prokázal, že v místech dnešního zámku stával již ve 13. století kamenný hrádek. Zatím zjištěné skutečnosti dovolují usuzovat na význačnější postavení původního sokolovského hrádku, než se dosud předpokládalo.

V sousedství šlechtického hrádku se postupně vytvořilo malé poddanské městečko, jehož význam začal výrazně růst až od 19. století. Prvními obyvateli Sokolova tedy byli němečtí kolonisté. Z kolonizační osady výhodně položené při soutoku řek pomalu vyrůstalo malé městečko.

Lidová tradice však připisuje jeho založení bájnému rytíři Sebastianovi (egerlandsky Wastlovi), který tu prý choval lovecké sokoly. Tuto pověst připomíná i starobylý městský znak - ve stříbrném štítě je vpravo hledící sokol přirozené barvy se zlatým zobákem, zlatými drápy a zlatou rolničkou na zeleném trojvrší. Městská práva byla Sokolovu udělena asi roku 1313 za krále Jana Lucemburského. Nejstarší dochované privilegium krále Václava IV. z 28. srpna 1397 však znovu městská práva Sokolova potvrzuje, neboť o ně měšťané při požáru města přišli.

Známější kapitolou dějin města je téměř dvě století trvající panství Šliků. Ti dostali za finanční pomoci císaři Zikmundovi propůjčeno celé Loketsko a v roce 1435 jim připadl i Sokolov. Kolem roku 1480 dali za městskými hradbami postavit kamenný zámek téměř čtvercového půdorysu, který nahradil asi již nevyhovující nothaftovský hrádek. Vztahy mezi vrchností a městským obyvatelstvem nebyly dobré a rozpory někdy přerůstaly až ve vážné konflikty. Do období vlády Šliků nad Sokolovem spadají i změny v náboženském vyznání obyvatelstva.

Na naše území začala pronikat lutherská reformace a její vliv zde brzy převládl nad katolicismem. Podpora protestantismu pak přinesla městu v letech třicetileté války nepředstavitelné útrapy. Pán Sokolova, Jan Albín Šlik, patřil k předním protestantským vůdcům. Po Bílé hoře musel ze země uprchnout a v nepřítomnosti byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků. V roce 1621 byl Sokolov zpustošen v bojích mezi protestantským (především anglickým) a císařským vojskem. Začátkem roku 1632 se zmocnili města protestantští Sasové a při obléhání císařskými vojsky téměř celý Sokolov vyhořel. Zámek byl rozstřílen a vypálen ještě Švédy v letech 1647 a 1648. Když byla osm let po skončení útrap třicetileté války sepisována Berní rula (v roce 1654), bylo v Sokolově vedle 158 obydlených domů stále ještě 37 spálenišť.

Novými pány Sokolova a celého panství byli již od roku 1622 Nosticové, kteří důsledně prováděli rekatolizaci. V letech 1671 až 1681 byl od základů barokně přestavěn farní, později arciděkanský kostel sv. Jakuba Většího. Již předtím byl za hradbami města postaven kapucínský klášter (1663 - 1667) s kostelem sv. Antonína Paduánského, jehož kryptu si Nosticové zvolili za svoji rodinnou hrobku. V ní postupně spočinulo více než padesát příslušníků nosticovské dynastie. Rozmach mariánského kultu připomíná mariánský sloup z roku 1701 na Starém náměstí. V polovině 60. let byl stavebně zrekonstruován i zámek, který se změnil v pohodlné šlechtické sídlo s rozsáhlou oborou, jíž se až do roku 1945 říkalo Tiergarten. Z historických budov, které již tenkrát patřily k dominantním stavbám města, je třeba připomenout i starou radnici z poloviny 16. století, vystavenou ve stylu saské renesance.

Pro Sokolov 18. století bylo vedle rozmachu městských řemesel (včetně významných varhanářů) typické rozsáhlé a věhlasné chmelařství. Jen v bezprostřední blízkosti města byly chmelnice na rozloze větší než 100 hektarů. O sokolovském chmelařství se pochvalně vyjadřoval i Johann Wolfgang Goethe, který město v roce 1822 navštívil. Dnes tuto slavnou minulost připomínají jen chmelové úponky na kašně s postavou bájného Sokolníka.

Konec 18. století přinesl změny, které výrazně poznamenaly celou novodobou historii Sokolova a Sokolovska vůbec. Na prvním místě je třeba uvést dobývání a využívání hnědého uhlí. O existenci uhlí se vědělo již dávno. Přicházelo se na něj při hloubení studní a občas došlo i k jeho samovznícení, což se stalo podnětem pro vznik řady lidových pověstí a strašidelných vyprávění. Více než vlastního uhlí si však středověk všímal pyritů a břidlic při výchozech slojí. V nedalekém Starém Sedle z nich byl v tzv. minerálních závodech již od čtyřicátých let 16. století vyráběn kamenec, skalice a kyselina sírová.

Od poloviny 18. století se ale dostávaly do popředí zájmu palivové vlastnosti uhlí a lze hovořit i o počátcích soustavnějšího hnědouhelného dolování. K roku 1760 je doložena jakási důlní akciová společnost, jejímž členem byl i hrabě František Václav Nostic. V 90. letech 18. století začal těžit uhlí první sokolovský měšťan Matouš Leistner. Místem jeho těžby byla osada Ovčárna na současném katastru města. Německé dějiny Sokolova zaznamenávají, že v roce 1797 musela ustoupit uhelnému dolování první chmelnice.

Slávu hornického Sokolovska založil objev kvalitního uhlí sloje Anežka, na niž narazili při hloubení studny rolníci v sousedním Dolním Rychnově. Rozmach dolování a dalších odvětví průmyslu je spjat s činností prvního moderního podnikatele Sokolovska J. D. Starcka, který byl za své zásluhy o rozvoj průmyslu dokonce povýšen do šlechtického stavu. Přesto však zůstával Sokolov provinčním městečkem, jakým býval i v 18. století. Na krátké návštěvy do Sokolova a na lovecký zámeček Favorit u Šindelové však s Nostici přijížděli i vychovatelé jejich synů, čeští národní buditelé Dobrovský, Pelcl a významný topograf Schaller.

I v této době však žil Sokolov svým vlastním kulturním životem. Mezi jeho organizátory měla rozhodující roli skupinka osvícených měšťanů, v jejichž středu byl i životem těžce zkoušený, ale přesto nezlomený lidový básník Anton Ignác Fürnstein. Právě s ním se v Sokolově v roce 1822 setkal i J. W. Goethe.

Určitou izolovanost hrazeného poddanského městečka prolomila teprve císařská silnice z K. Varů do Chebu na počátku třicátých let 19. století. Tehdy již ztratilo městské opevnění svůj smysl, byla stržena i část hradeb kolem zámecké obory a Sokolov byl spojen se světem i vlastní poštou v sousední Svatavě. Po zrušení poddanství se stal Sokolov sídlem okresu. Prvním sídlem okresních orgánů se stala stará městská radnice.

Skutečnou injekcí pro rozvoj důlní činnosti a průmyslu vůbec se stala železnice. V září 1870 bylo uvedeno do provozu pokračování Buštěhradské dráhy z Chomutova do Chebu a zlepšení odbytových možností pak výrazně ovlivnilo těžbu uhlí i průmyslovou výrobu. Rozšiřuje se počet i velikost dolů na katastru města. V celém revíru jsou zakládány nebo modernizovány další závody. Dolování ustoupila v roce 1880 poslední chmelnice a město získalo ryze průmyslových charakter. Dostatek pracovních příležitostí přilákal i značný počet českých rodin z vnitrozemí a v průmyslových obcích se začaly vytvářet poměrně silné české menšiny. Soustavně rostlo i město Sokolov.

Slibný rozvoj města však přervaly dva rozsáhlé ničivé požáry v letech 1873 a 1874. Zatímco první požár postihl část města kolem kostela sv. Jakuba, při druhém lehlo popelem 135 domů a domků v okolí kláštera a zámecké obory. Obnova Sokolova však postupovala poměrně rychle a jen provizorní zastřešení kostelní věže ještě v roce 1880 připomínalo širokému okolí katastrofy, jež město postihly. Staré náměstí získalo po přestavbě podobu, již si v podstatě uchovalo až do naší doby.

Po odstranění následků požárů stavební ruch ve městě již nikdy zcela neutichl. Vně obvodu původního Sokolova začaly vyrůstat jednotlivé domy i celé nové ulice. V místech bývalého Hradebního rybníka byla postavena v roce 1864 velká centrální škola (dnes 2. ZŠ), proti ní byla vybudována dosud existující tělocvična, vedle ní byla v roce 1897 vysvěcena židovská synagoga (v Sokolově žilo v roce 1910 248 osob židovského vyznání). Roku 1904 byl za Lobezským potokem postaven i evangelický kostel. Zatímco v roce 1890 bylo ve městě 550 domů a 5 449 obyvatel, sčítání v roce 1910 zde zjistilo 726 domů a 8 866 obyvatel.

Ve městě pulzoval čilý spolkový život a i politické dění tu bylo velmi živé. Sokolov byl dokonce několik let centrem německého sociálně demokratického hnutí celých západních Čech. Své první spolky a organizace si tu začali ustavovat i příslušníci české menšiny. Ve vztazích mezi oběma národnostmi se sice občas projevovaly určité problémy, ale převažujícím rysem těchto vztahů byla až do I. světové války spíše vzájemná tolerance.

Rozpad rakouského mocnářství a vznik Československé republiky nebyl na Sokolovsku přijat příznivě. Jako na většině pohraničního území připravovalo se i v Sokolově ustavení provincie Deutschböhmen, k níž se hlásila většina německé politické reprezentace. K určitému uklidnění situace došlo až ve 2. polovině 20. let. Tehdy také začaly posílat do české menšinové školy v dnešní Komenského ulici své děti ve větší míře nejen národnostně smíšené rodiny, ale i rodiny ryze německé. Je ovšem zajímavé, že některé děti chodily do české školy ještě v roce 1938, kdy to již bezesporu byl i výraz občanského a politického postoje rodičů.

Světová hospodářská krize se projevila v pohraničí mnohem silnějšími důsledky než ve vnitrozemí. Počet nezaměstnaných závratně stoupl, množily se protestní akce a docházelo ke srážkám s četnictvem. Sociální i národnostní napětí vzrostlo po nástupu Hitlera k moci a během několika let ovládli henleinovci město i okres. Po Mnichovu se stal Sokolov součástí Říše. Ještě před záborem museli své domovy opustit nejen Češi, ale i mnozí němečtí antifašisté. Emigrovali také téměř všichni sokolovští židé. Začala se psát nejsmutnější kapitola dějin Sokolova.

Pomník nad městem připomíná smrt více než 2 200 sovětských válečných zajatců, kteří zemřeli v místním "lazaretě". V sousedství města, ve Svatavě, byl zřízen ženský koncentrační tábor, v němž byly ženy nelidsky týrány. Nelze ale nepřipomenout, že i v této hrůzné době bylo několik místních Němců tvrdě postiženo za pomoc zajatcům a vězňům.

Za II. světové války byl Sokolov dvakrát bombardován. První noční nálet v říjnu 1940 měl vyřadit z provozu sokolovskou chemičku, ale bomby dopadly na kopec s městským hřbitovem. Nálet 17. dubna 1945 zcela zničil na sedmdesát domů a počet lidských obětí je odhadován na více než osmdesát. Pro Sokolov skončila válka 7. května 1945, kdy bylo město a jeho okolí osvobozeno americkou armádou.

Problémy, které se musely bezprostředně po válce řešit, byly velmi složité. Neexistovala doprava, zásobování bylo rozvrácené, město bylo z 25 % zničené. Vedle místního obyvatelstva tu bylo kolem 5 tisíc německých uprchlíků z východních území zaniklé říše. Musela se zároveň obnovit tolik potřebná mírová výroba a zajistit těžba uhlí. Do Sokolova se začali vracet Češi, kteří tu žili před válkou, přijížděli sem emigranti z několika zemí Evropy i obyvatelé českého vnitrozemí, aby tu začal nový život. Do konce roku 1945 bylo v Sokolově uděleno 165 národních správ, začala fungovat doprava, obchody, bylo zahájeno české vyučování, byl obnoven provoz nemocnice, průmyslové podniky se vrátily k mírové výrobě atd.

Nejzávažnějším problémem poválečného vývoje v roce 1945 a 1946 byl i v Sokolově odsun německého obyvatelstva. Tehdejší kronikářka města odhaduje počet odsunutých Němců asi na 8 tisíc. Rozbité město mělo před sebou nevalné perspektivy, neboť se zcela vážně uvažovalo, že již nebude obnoveno a ustoupí těžbě uhlí. K realizaci tohoto záměru však naštěstí nedošlo. V roce 1948 přestal Falknov i úředně existovat a na mapách se objevilo jméno Sokolov.

Památky

Sokolovský zámek
Opevněné sídlo v místech dnešního sokolovského zámku vzniklo při důležité křižovatce zemských cest, z nichž nejdůležitější byla tzv. Erfurtská, vedoucí ze středního Německa přes Kraslice a Svatavu a potom cesta z Chebu do Lokte a dále do Prahy.

Nejstarší písemná zmínka o Sokolově je ze 13. dubna 1279, kdy se v souvislosti s obchodními jednáními připomínají bratři Nothaftové, kteří užívali přídomek "ze Sokolova" ("de Walchenawe"). Tehdy již patrně stála a jako panské sídlo sloužila vodní tvrz, která je doložena archeologickým výzkumem. Skládala se z kruhové hradební obvodové zdi, která obklopovala obdélný obytný palác. Nothaftové prodali panství v roce 1339 Winklerům a od nich se majetek dostává v roce 1366 do správy královské komory.

Husitské války se osudu panství nedotkly a po jejich ukončení získal sokolovské panství od císaře Zikmunda v roce 1434 Kašpar Šlik. Šlikové kolem roku 1480 přestavěli tvrz na hrad obdélného půdorysu se čtyřmi nárožními věžemi, který dal základ dnešní zámecké stavbě.

Posledním pánem Sokolova ze šlikovského rodu byl Jan Albín, který se svým bratrem Jáchymem Ondřejem patřil od roku 1618 k vůdcům českého stavovského povstání. Po porážce povstání v rozhodující bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 Jan Albín Šlik uprchl do ciziny a jeho bratr Jáchym Ondřej byl 21. 6. 1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze. Hned roku 1621 byl sokolovský hrad s celým panstvím Šlikům zabaven a roku 1622 prodán Nosticům, významnému rodu pevně oddanému Habsburkům. Sokolovský hrad plnil svou vojenskou funkci při obraně města po celou dobu třicetileté války.

Památky na hnědouhelné hornictví
Ve vlastním městě zůstalo, na rozdíl od jeho bližšího i širšího okolí, zachováno velmi málo přímých památek na těžbu hnědého uhlí. Jako zajímavost je možné uvést ústí dědičné štoly Jiří - Josef, které je situováno pod mostem z ulice Boženy Němcové k zimnímu stadionu. Štola pochází z roku 1845 a při své délce 1054 m odvodňovala důl Josef - Jiří, později pak částečně i důl Max a Anna. Většina ostatních historických dědičných i těžních štol revíru ústila na den mimo katastr města. Za připomínku stojí bývalé doly v prostoru dnešního sportovního areálu Baníku Sokolov nebo u kina Alfa. Všem je jistě známý také areál dolu Bohemia při řece Ohři. Pozůstatky po dolech včetně provozních objektů na katastru města jsou dnes ale již prakticky zcela rekultivovány.

Zámecký park - Husovy sady
Významný krajinný prvek představuje v centru města dendrologicky nepříliš bohatý dnešní zámecký park nazývaný Husovy sady, který představuje pozůstatek bývalé zámecké zahrady a obory se zajímavými menšími vodními plochami. Je přitažlivý úpravou vodního toku a rybničních ploch na Lobezském potoce s pěknými pobřežními partiemi.

Za éry Nosticů-Rhineků bývaly u parku také skleníky s pověstnou kulturou ananasů. Z významnějších dřevin stojí za zmínku vzrostlý exemplář javoru stříbrného, který je největší na Sokolovsku s obvodem kmene téměř 4 m. Ozdobou jsou pak především mohutné domácí dřeviny (porosty olše lepkavé a duby), které připomínají původní listnaté porosty Sokolovské pánve.

Sousoší sv. Jana Nepomuckého s anděly
Sousoší nalezneme na Růžovém náměstí za presbytářem kostela sv. Jakuba. Bylo instalováno v roce 1746 a nechal ho na své náklady zhotovit arciděkan Jan Stephelin. Cenná ukázka barokního sochařství stojí na trojbokém podstavci se soškou okřídlené hlavičky andílka v každém rohu. Jeden andílek drží kanovnickou čepičku položenou na Bibli, druhý nese malou Pietu a třetí má prst na ústech. Třetí andílek je symbolem mlčenlivosti. Světec byl podle pověsti umučen za to, že nevyzradil zpovědní tajemství manželky Václava IV., královny Žofie. Byl mučen a nakonec svržen z Karlova mostu do Vltavy. Tyto výjevy jsou zobrazeny na třech reliéfech po stranách podstavce.

Jubilejní kašna na Starém náměstí
Na náměstí byla instalována v prosinci roku 1898 a měla připomínat 50. výročí nastoupení Františka Josefa I. na trůn - odtud název Jubilejní. Někdy se kašna nazývá Schramovou podle rodiny Schramů, která se na výstavbě kašny finančně podílela. August a Adolf (otec a syn) Schramovi byli významnými průmyslníky v oblasti chemické výroby a také patrioty svého rodného města Sokolova.

Kašna byla postavena na Starém náměstí před kostelem sv. Jakuba Většího. V 50. letech byla přemístěna do nově zakládaného parku v místě bývalé čtvrti Butterscheibe, zničené při náletu spojenci v dubnu 1945. Ovšem nový park musel záhy ustoupit panelové zástavbě. Kašna byla demontována a uložena v areálu Technických služeb, částečně pak v muzeu. Opětovně byla kašna instalována na náměstí na podzim roku 1998. Veřejnosti byla slavnostně předána 27. 10. 1998 při příležitosti 80. výročí vyhlášení ČSR.

Autorem výtvarného řešení kašny byl berlínský sochař von Uechtritz. Kašna je tvořena osmibokým bazénem, ke kterému vedou dva schodové stupně. Na podstavci z bloků lomového kamene je čtyřboký žulový sokl s vysunutými hranami ozdobenými plochými volutami, na kterých jsou umístěni bronzoví delfíni - chrliči vody. Na soklu leží velká kruhová bronzová mušle, uprostřed které je bronzové sousoší andílků. Na soklu uprostřed kašny je z jedné strany oválný bronzový reliéf znaku města Sokolova a na protější straně oválný reliéf s portrétem továrníka Schrama. Původně byl na soklu umístěn ještě reliéf - portrét císaře Františka Josefa I.

Mariánský sloup
Byl postaven v roce 1701 a zhotoven chebským kameníkem Vilémem Felsnerem na základě smlouvy ze 2. dubna 1699.

Sloup stojí uprostřed Starého náměstí. Má čtvercovou základnu s vystouplými nárožími, na nichž jsou umístěny sochy světců s jejich typickými atributy, tj. sv. Jakuba Většího - patrona městského kostela (s biblí), sv. Antonína Paduánského - patrona klášterního kostela (s Ježíškem), sv. Floriána - ochránce před ohněm (se škopkem a domem v plamenech) a sv. Jana Nepomuckého (s křížem).

Na základně je umístěn čtyřboký sokl, nesoucí vlastní sloup. Na soklu jsou střídavě zobrazeny reliéfy s okřídlenými hlavičkami andělů a rostlinnými motivy s granátovými jablky. Sloup samotný má hladký povrch a je zakončen korintskou hlavicí. Na jeho vrcholu je umístěna socha Panny Marie.

Mariánský sloup byl v letech 1995-1996 restaurován studenty Akademie výtvarných umění Praha pod vedením doc. Siegla. Socha Panny Marie je volnou kopií původní sochy Panny Marie, která byla zhotovena na základě dostupné dokumentace. Původní barokní socha Immaculaty byla v 50. letech poškozena pádem a už nebyla obnovena.

Farní kostel sv. Jakuba Většího
Původní farní kostel stával v Sokolově již koncem 13. století. Patronátní práva ke kostelu měla vždy místní vrchnost. Nejstarší podobu kostela neznáme, ale vzhledem k postavení Sokolova jako malého poddanského města, šlo pravděpodobně o velmi prostou stavbu.

Starý kostel byl zničen v roce 1632 při bojích se saským vojskem. V letech 1632 až 1637 byl obnoven v pozdně renesančním stylu. Znovu byl přestavován barokně v letech 1671 až 1681 za Jana Hartvika Nostice - budovatele zámku a kláštera v Sokolově. V roce 1672 byl také původně děkanský kostel povýšen na arciděkanský.

Chrám je raně barokní, jednolodní se zajímavým vnějškově oblým a uvnitř polygonálním presbytářem, s pravoúhlými přístavky po stranách a velkou předsunutou věží na západní straně. Věž je ve dvou patrech hranolová, od třetího patra polygonální, členěná mezipatrovými římsami.

Barokní portál hlavního vstupu do kostela je datován rokem 1684. Věž byla stavěna v letech 1680 - 1681 a nucené práce na její stavbě vykonávali za trest nevolníci - účastníci velkého selského povstání z roku 1680. Věž svým typem patří ke stavbám ovlivněným saskou renesancí a podobné stavby se vyskytují i na jiných místech západních a severních Čech. Je zastřešena barokní bání s lucernou. V září roku 1873 při požáru města vyhořel i kostel a původní barokní báň se zřítila. V původní podobě byla obnovena až v roce 1880.

Na jednolodní prostor kostela navazuje presbytář sklenutý křížovou klenbou s lunetami. Stěny lodí jsou členěny plochými pilastry, na klenbách je zajímavá renesanční štuková výzdoba. Strop lodi je klenutý, plochý, zrcadlový s lunetami. Po obou stranách kostelní lodi jsou panské oratoře. Hudební kruchta na pilířích je podklenuta křížovými klenbami a pásy. Vstupní síň kostela v přízemí věže je zaklenuta renesanční hřebínkovou klenbou.

Vnitřní zařízení kostela je většinou barokní. Cenná je pískovcová křtitelnice z roku 1679. Hlavní oltář je z roku 1756 představuje hodnotnou portálovou prostorovou oltářní architekturu uprostřed s dominantní sochou patrona kostela sv. Jakuba. Kolem něho jsou sochy světců v životní velikosti, které vyřezal sochař a řezbář Jakub Eberle. Dva postranní oltáře jsou z doby po roce 1760 a pocházejí ze zrušeného servitského kostela sv. Michala v Praze. Oltáře pocházejí z dílny známého pražského sochaře Ignáce Platzera. Na konzolách po stěnách lodi jsou umístěny sochy světců z roku 1701. Na novějším oltáři pod kruchtou je socha Panny Marie - Immaculaty ze 16. století. Chórové lavice jsou barokní z poslední čtvrtiny 17. století a kazatelna pochází z druhé poloviny 18. století a má vyřezávanou figurální a ornamentální výzdobu.

Kostel prošel poslední novodobou opravou v letech 1993-1994, kdy byly obnoveny fasády, se snahou napodobit původní barokní barevnost omítek.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.sokolov.cz, na kterých najdete další informace.