Držková

Držková

Území Držkové je součástí Karpatského oblouku - souvislého horského pásma táhnoucího se z Rumunska, přes Moldávii, Ukrajinu, Slovensko, končícího na východní Moravě. Původní lidová kultura obce vykazuje velké množství znaků poukazujících na příbuznost kultur národů obývajících karpatská pohoří, především pak na příbuznost s kulturou blízkého Slovenska.

Turistika
Na území katastru obce jsou 3 přírodní rezervace:

Skály

Základní údaje:
Přírodní památka Skály představuje pískovcové skalní útvary ve smíšeném lesním porostu v jihovýchodní části Hostýnských vrchů (celek Hostýnsko-vsetínská hornatina, okrsek Rusavská hornatina). Skály jsou situovány na hřbetu a jižním svahu vrcholu Skály (536 m n. m.) v nadmořské výšce 435 až 536 m, asi 0,5 km severně od obce Držková. Katastrální území Držková. Vyhlášeno 16. 4. 1987.

Motiv ochrany:
Skalní útvary tvořené pískovci a slepenci soláňského souvrství magurského flyše.

Geologie, půdní poměry:
Jednotlivé skalní útvary tvoří stejné, strmě ukloněné lavice hrubozrnných arkózových pískovců až drobnozrnných polymiktních slepenců lukovských vrstev soláňského souvrství (stáří svrchní křída - svrchní paleocén) račanské jednotky magurského příkrovu Západních Karpat v pruhu antiklinálního pásma Kuželek - Křemeničná.

Na chráněném území se nalézají čtyři větší skalní útvary a řada menších, jsou také známé jako Přední skály (Držkovská jehla, Plotnička, Druhá skála, Třetí skála, Eiger, Stěna nad bivakem, Čtvrtá skála, Držkovská placka, Stromová, Trpasličí, Děravá stěna, Skluzavka). Jsou součástí jediného souvislého hřbetu táhnoucího se jihozápadním až severovýchodním směrem kolem vrstevnice 500 m, a to souběžně s vlastním vrcholovým hřbetem kóty Skály, dosahují celkové délky asi 300 m.

Vrstevní sklon pískovcovo-slepencových lavic (mezi 60° až 65°) i jejich směr je přibližně shodný se sklonem a směrem svahu. V některých místech potom tyto lavice tvoří i dosti strmé skalní stěny, ale jejich výška je pouze několik metrů, nejvyšší útvary jsou vysoké kolem 15 m. Na čelech vrstev vnikly skalní mrazové sruby. Hrubozrnný arkózový pískovec přechází v lavicích často pozvolna do drobnozrnného polymiktního slepence a ten je v některých úsecích i středně hrubozrnný až hrubozrnný. Největší zastoupení mají v pískovcích křemenná zrna a po nich živcová, ale jen zřídka se vyskytují lupínky muskovitu.

Ve slepencích jsou valouny a ostrohranější psefitické úlomky (při krátkém transportu méně opracované do zaoblenějších tvarů) tvořené z křemene, granitoidních vyvřelin, metamorfitů, jako jsou různé fylity, svory, ruly a další druhy přeměněných hornin, a také z dalších druhů pelitů až psamitů, vápenců apod. Uvedené skalní útvary jsou od sebe odděleny plošně nevelkými erozními rýhami s pokryvem lesní půdy, souvisejí ovšem zcela těsně společnou genezí. Půdním typem je v okolí skal nevyvinutá skeletovitá kambizem rankerová a ranker kambický, v nižších polohách oligotrofní až mezotrofní kambizemě typické.

V lesním porostu poněkud severněji, již mimo chráněné území, se nacházejí Zadní skály u Držkové, které dosahují výšky až 20 m. Jedná se o skalní masiv tvořený třemi věžemi pojmenovanými Východní, Prostřední a Západní věž, asi 70 m západně se nalézá menší skála Pes.

Květena:
Vegetace přírodní památky je tvořena smíšeným lesním porostem. Na skalách a v jejich okolí se uchytila bříza bělokorá (Betula pendula), borovice lesní (Pinus sylvestris) a buk lesní (Fagus sylvatica), ojediněle se zde vyskytuje i jalovec obecný (Juniperus communis).

Fauna:
Podrobný zoologický průzkum dosud nebyl proveden.

Lesnictví:
Na části chráněného území a v okolí se nacházejí smíšené a jehličnaté lesy se smrkem ztepilým, borovicí lesní a bukem lesním.

Management, ohrožení:
Koncem 90. let 20. stol. začala lokalita silně zarůstat náletovými dřevinami, především břízou, proto bylo přikročeno k jejich postupnému odstranění ze skal i jejich bezprostředního okolí. Při probírkách lesních porostů by bylo vhodné odstraňovat nepůvodní smrky a nahrazovat je stanovištně původními listnatými dřevinami. Skalní útvary jsou využívány jako cvičné horolezecké terény, byla zde popsána řada lezeckých cest spíše nižší obtížnosti.

Holíkova rezervace

Základní údaje:
Přírodní památka Holíkova rezervace představuje zbytek původního karpatského lesa, který je situován na vrcholu kóty 566 m a na přilehlém severně exponovaném kamenitém svahu v jihozápadní části Hostýnských vrchů (celek Hostýnsko-vsetínská hornatina, okrsek Rusavská hornatina). Nachází se v nadmořské výšce 540 až 566 m, asi 1 km severně od obce Držková v povodí Dřevnice. Katastrální území Držková. Vyhlášeno v r. 1987.

Motiv ochrany:
zachování původní synusie dřevin a podrostu v uvedených typech porostů na magurském flyši Hostýnských vrchů.

Geologie, půdní poměry:
Geologický podklad tvoří lavice hrubozrnných pískovců až slepenců lukovských vrstev (paleocén) soláňského souvrství račanské jednotky magurského příkrovu ve flyšovém pásmu Západních Karpat. V severozápadní části rezervace vystupují na povrch skalní výchozy, výrazné skalní útvary jsou situovány i v jihovýchodní části lokality. Půdní povrch je kamenitý až balvanitý se sutěmi. Půdním typem na svazích je primární pseudoglej, na sutích jsou půdy nevyvinuté - litozem a ranker kambický.

Květena:
Vegetaci přírodní památky Holíkova rezervace tvoří společenstva ochuzených květnatých bučin blízká asociaci Melico-Fagetum. Ve stromovém patře převládá buk lesní (Fagus sylvatica), přimíšena je jedle bělokorá (Abies alba), zastoupen je i javor klen (Acer pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), v části porostu se nachází značné procento smrku ztepilého (Picea abies). Z ostatních dřevin jsou vtroušeny modřín opadavý (Larix decidua), bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a borovice lesní (Pinus silvestris). Bylinný podrost je celkem chudý, místy se vyskytuje strdivka jednokvětá (Melica uniflora), svízel vonný (Galium odoratum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), na skalách lze roztroušeně najít osladič obecný (Polypodium vulgare).

Fauna:
Území a jeho širší okolí je významným hnízdištěm a útočištěm řady druhů ptactva a ostatních živočichů, kteří vyhledávají smíšené lesy se skalnatým prostředím. Z ohrožených druhů zde hnízdí např. jestřáb lesní (Accipiter gentilis), dále holub hřivňáč (Columba palumbus), rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus), strakapoud velký (Dendrocopos major) aj.

Lesnictví:
Ze skupin lesních typů je zde zastoupena kapradinová jasanová javořina (Fraxineto-Aceretum), bohatá mařinková jedlová bučina (Abieto-Fagetum) a skeletová jedlová bučina na exponovaném skalnatém hřbetu. Lesní porost je tvořen dvěma etážemi, věk 1. etáže je 130 let. Zmlazení uvnitř porostu je nevýrazné, ve větší míře se objevuje kolem východního a severního okraje, místy je doplněno kulturní výsadbou.

Management, ohrožení:
Na tomto území se i před vyhlášením ochrany několik posledních desetiletí minulého století nehospodařilo, porosty byly lesním závodem udržovány jako rezervace. Pro zachování charakteru této přírodní památky je třeba ponechat lesní porosty samovolnému vývoji. Při probírkách budou odstraňovány pouze nepůvodní smrky a modříny, které budou nahrazovány stanovištně původními listnatými dřevinami.

Solisko

Základní údaje:
Přírodní památka Solisko představuje převážně bukový lesní porost v centrální části Hostýnských vrchů (celek Hostýnsko-vsetínská hornatina, okrsek Rusavská hornatina). Je situována na jižním svahu hřbetu přibližně pod kótou U tří kamenů (747,7 m), v nadmořské výšce 580 až 720 m, asi 1 km severozápadně od vrcholu Solisko (550 m) a 3 km od Tesáku, známého letoviska a střediska zimních sportů v Hostýnských vrších. Katastrální území Držková. Vyhlášeno 16. 4. 1987.

Motiv ochrany:
Ukázka původní karpatské jedlobučiny, která představuje zbytek dříve rozsáhlých jedlobukových porostů v Hostýnských vrších.

Geologie, půdní poměry:

Geologický podklad tvoří biotitické pískovce ráztockých vrstev (svrchní křída - paleocén) soláňského souvrství račanské jednotky magurského příkrovu Západních Karpat. Tyto horniny místy vystupují na povrch jako kamenitá suť. Půdním typem je mezotrofní hlinitá kambizem.

Květena:
Vegetaci přírodní památky Solisko představuje společenstvo květnatých bučin blízké asociaci Dentario enneaphylli-Fagetum. Ve stromovém patře převládá buk lesní (Fagus sylvatica), blíže k hřebeni se zvyšuje zastoupení javoru klenu (Acer pseudoplatanus), pouze jednotlivě je přimísen smrk ztepilý (Picea abies), jedle bělokorá (Abies alba) je dnes na ústupu. Bylinný podrost je na celém území velmi chudý, bez výraznější dominanty.

Roztroušeně se zde vyskytuje strdivka jednokvětá (Melica uniflora), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides), svízel vonný (Galium odoratum), šťavel kyselý (Oxalis acetosella) a ojediněle některé další druhy karpatské květeny charakteristické pro tento lesní typ. Území je také lokalitou četných druhů dřevokazných hub, např. hlívy plicní (Pleurotus pulmonarius), vzácného korálovce jedlového (Hericium flagellum), korálovce bukového (Hericium clathroides) aj.

Fauna:
Na rozpadávají se kmeny je vázána bohatá fauna bezobratlých, především hmyzu. Z entomofauny je významný výskyt střevlíkovitých (Carabidae), zjištěn zde byl střevlík zlatolesklý (Carabus auronitens), střevlík polní (Carabus arcensis), střevlík Carabus obsoletus a Trechus latus, šídlatec Bembidion monticola a karpatský horský střevlíček Pterostichus foveolatus. Z motýlů je v jarním aspektu nápadný charakteristický druh bukových lesů martináček bukový (Aglia tau), lze zde pozorovat i batolce duhového (Apatura iris).

Staré bukové porosty a jejich širší okolí jsou také významným hnízdištěm a útočištěm řady druhů ptactva, vyskytuje se zde např. datel černý (Dryocopus martius), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes), holub hřivnáč (Columba palumbus), křivka obecná (Loxia curvirostra) a kos horský (Turdus torquatus). Ze savců zde byli zaznamenáni např. rejsek horský (Sorex alpinus), liška obecná (Vulpes vulpes), daněk evropský (Dama dama) a srnec obecný (Capreolus capreolus), v posledních letech stoupají stavy prasete divokého (Sus scrofa), které zde často vyhledává potravu a způsobuje škody na podrostu.

Lesnictví:
Stáří zdejšího porostu se pohybuje kolem 150 let. Bukový porost vznikl přirozenou obnovou, je zdravý a dobře vzrostlý, je ponechán samovolnému vývoji bez odstraňování padlých kmenů a vývratů. Podle lesnické typologie jde o bohatou jedlovou bučinu (Abieto-Fagetum). Dříve hojná jedle bělokorá (Abies alba) začala v polovině 20. stol. ustupovat, přesto je zde ještě možno nalézt několik zdravých jedinců. Jeden z nich dosahuje věku asi 150 let. Naprostá většina jedlí jsou však stojící anebo již spadlé souše a jen místy vyrůstají nové stromky z přirozeného zmlazení.

Management, ohrožení:
Pro zachování charakteru této přírodní památky je třeba ponechat lesní porosty bez těžebních či pěstitelských zásahů, při probírkách je možné odstraňovat pouze nepůvodní smrk. Bude nutno zajišťovat ochranu přirozeného zmlazení, především jedle, před selektivním okusem zvěře. Podél okraje chráněného území prochází značená turistická stezka z Držkové na Tesák.

Natura 2000:
PP Solisko je součástí Ptačí oblasti Hostýnské vrchy o celkové rozloze 5176,9520 ha. Předmětem ochrany jsou populace strakapouda bělohřbetého (Dendrocopos leucotos) a lejska malého (Ficedula parva) a jejich biotopy. Nachází se také na území, které bylo navrženo k doplnění národního seznamu Evropsky významných lokalit soustavy Natura 2000 pod názvem Solisko (kód CZ0720027) o celkové rozloze 116,2995 ha, představující soubor květnatých a acidofilních bučin charakteristický pro střední polohy karpatských pohoří.

Historie
První zmínka o Držkové se objevuje v r. 1391 v Zemských deskách kraje olomouckého. V té době ještě existovaly Horní a Dolní Držková. Po roce 1466 se už zmiňuje jen jedna obec. Horní Držková zanikla pravděpodobně příčinou požáru. Podle pověsti se Horní Držková propadla do země: “Na Německých bývala dědina aj s kostelem a tá sa celá do země propadla. Šak je tam každý rok na sv. Marka o poledni čut zvony břáňat...“

Další doklady o vsi jsou z let 1548, 1617, 1672, 1718, 1846, 1872, 1906. V těchto zápisech se název ale vyskytuje v podobě Drschtkowa, Drštková nebo Dršťková. Držková byla trvale součástí Lukovského panství, ležela na cestě spojující Lukov se Vsetínem. Koncem 18. století existovala v obci sklářská huť. Existence huti byla velmi krátká – pro nákladnost výroby přibližně po 5 letech zanikla.

Farní úřad byl vždy v Kašavě, kde byla samostatná fara už v roce 1480. Obyvatelé evangelického vyznání byli přifařeni do Hošťálkové. Jejich děti navštěvovaly evangelickou školu tamtéž až do roku 1905, kdy byly přiškoleny do Držkové. Katolické děti navštěvovaly školu v Kašavě až do roku 1890, kdy byla v Držkové postavena dvojtřídní škola. V současnosti děti navštěvují školu v Kašavě.

V roce 1930 žilo v obci 735 obyvatel československé národnosti, 634 uváděli náboženské vyznání katolické, 95 bylo vyznání evangelického, 1 bez vyznání, 5 bylo vyznání jiného anebo vyznání neuvedli. V obci bylo v tomto roce 134 domů. Držková bývala vyhlášeným střediskem výroby „dřevěniny“ – podomácku se tu vyráběly věci denní potřeby pro domácnost, práci v zemědělství atd. ve větší míře, než v okolních obcích.

V letech 1848, 1851 a 1887 postihla Držkovou epidemie cholery. V roce 1927 vypukl tyfus. V roce 1844 procházela obcí cesta z Lukova do Hošťálkové, o kterou pečovala obec. Ostatní cesty byly ve špatném stavu. V tomto roce nebyly v obci evidovány žádné průmyslové činnosti. Obec byla osvobozena 5. května 1945 jednotkami 1. čsl. armádního sboru, které do obce pronikly od Hrobic přes Kašavu.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.drzkova.web4u.cz/index.htm, na kterých najdete další informace.