Libějovice

Libějovice

Obec Libějovice se nachází v okrese Strakonice.

Části obce - Libějovice, Černěves a Nestanice.

Obec Libějovice je členskou obcí Dobrovolného svazku obcí Blanicko-Otavského regionu.

Pamětihodnosti

Tvrz Libějovice

Nový zámek Libějovice

Schwanzenberský šrotovník

Boží muka

Historie
První písemná zmínka o obci je z roku 1264. Obec Libějovice vznikla na počátku XIII. století. Úrodnost polí a vhodné životní podmínky lákaly od pravěku člověka do tohoto kraje. Původní jméno obce Ljubějovici i jména okolních obcí tento starý původ naznačují. Jméno dostala obec po zemanovi Ljubějovi. První přesné zprávy pocházejí z roku 1264, kdy se připomíná Tomáš z Ljubějovic.

Libějovický kraj byl osídlen již v dávném pravěku, v nejstarší době bronzové. Svědčí o tom mnoho nalezených a prozkoumaných pohanských pohřebišť. Ve čtrnáctém století před Kristem přišel do jižních Čech z Podunají velký kmen, který své mrtvé pochovával ve velkých kamenných mohylách. Odtud mu archeologové říkají jihočeský lid mohylový.

Zde měl kmen všechny podmínky pro svůj primitivní život, poněvadž jižní Čechy byly dosud člověkem nevyužity. Odtud se dal mohylový lid v pohyb do středních Čech, kde sídlil lid únětický. Ten však jak kulturou, tak i životní úrovní byl daleko za lidem mohylovým, a proto též podlehl vyspělejšímu lidu z jižních Čech a před nimi ustoupil. A tak brzo celé Čechy i Morava dostaly se do moci kmenů mohylového lidu.

Významné stopy tohoto kmene jsou u Libějovic v lese, řečeném Černoháj. Je to starobylý les, opředený mnohými pověstmi, ležící u železniční zastávky Libějovic. Na severním cípu tohoto ponuře romantického lesa a na louce mezi lesem a rybníkem Černohájem bylo napočteno 12 mohyl. V nich se našly popelnice, mísy, okřínky, nádherná bronzová ozdoba náčelnická, sestávající z dvou kruhů, většího vnějšího a menšího vnitřního, spojených třemi tyčinkami, dále bronzové náramky, jehlice, železný nůž, křesací kámen a několik jiných železných předmětů.

Na jižním cípu téhož lesa byla nalezena mimo menší neporušené mohyly jedna zvlášť veliká a tvarem velmi zajímavá. Patřila nejspíše náčelníku kmene. Její obvod měří asi 60 m a vysoká je 1,30 m. I na polích okolo tohoto lesa nalézají se časem dosud předměty z nejtvrdšího bronzu, jako spirála, hádek, uzda a jiné. Mohyly v Černoháji patří ke skupině kamenných mohyl z nejstarší doby bronzové, tedy z doby více než tisíc let před Kristem. Podobné mohyly téhož lidu, způsobu a téže doby byly zjištěny na druhé straně Libějovic v překrásném romantickém lese pod Džbánem. To jsou první památky na praobyvatele nynějších Libějovic.

Také později kmeny, usazené v místech nynějších Libějovic, zanechaly nám po sobě různé památky. Kmeny, sídlící zde v pátém až čtvrtém století před Kristem, na rozhraní doby bronzové a železné, halštatské, zůstavily nám ukázky své kultury v mohylách za Pohorovicemi "Na drahách" neboli "Obcinách", a dále v Malé a Velké Písečné.

Mohyly pod Džbánem, které jsou zbudovány v překrásném prostředí bujné přírody, obsahují mimo skupiny mohylové i dva kamenné věnce v obvodu 22 m a 30 m se spálenou zemí a popelovou vrstvou. Je to jasná stopa, že kmen tam usedlý mrtvoly spaloval a konal při pohřbech tryzny. Dle archeologů a badatelů starověku byl zde usedlý galský kmen Keltů, kteří se v těchto krajích živili pastýřstvím a lovem.

Z libějovického kraje se vystěhoval mezi třetím až čtvrtým stoletím před Kristem. I na slovanské pohanské předky má libějovický kraj dostatek památek. Jsou to především slovanské mohyly na blízkém Lomci ze 6. až 9. stol. po Kristu. Proti hořejším mohylám jsou velmi chudé a jsou zbudovány jen z hlíny, bez kamene. Též vnitřek mohyl zeje prázdnotou. Lomecké slovanské pohřebiště je nejzachovalejší pohřebiště toho druhu v Čechách a patří též k největším pohřebištím na jihu Čech.

Tehdejší slovanští obyvatelé libějovického kraje byli převážnou většinou rolníci. Měli k tomu všechny podmínky v dobré a úrodné půdě. V hustých okolních lesích lovili mimo to divokou zvěř, která pak zpestřovala jejich chudý a jednotvárný jídelní lístek. Lovili zde hlavně srnčí, ohromné jeleny a mohutné divoké kance. Často museli též zápasit se silnými medvědy, kterých tu bylo tehdy hojně, jak svědčí staré nálezy. I rybolov byl okolním obyvatelům vydatným životním prostředkem. Ve zdejších rybnících, kterých bylo tehdy více než dnes, pěstovali i velké kusy ryb, jak lze soudit dle velkých kostí a obratlů, které zde byly nalezeny. Dalším způsobem výživy byl chov malého hovězího dobytka a chov koní ve velkém.

Slovanský kmen, usedlý v kraji libějovickém, byl kmenem mírumilovným. Měl na rozdíl od mnohých jiných kmenů tehdejší doby ve velké vážnosti ženy, jak o tom jasně mluví nálezy, neboť ženám dávali do popelnišť ty nejkrásnější a nejcennější ozdoby.

Jinak vynikali staří obyvatelé libějovického kraje v dovedném zpracovávání železa, stříbra i bronzu. Dovedli též výborně zhotovovati hliněné nádobí s tuhou promíšené a je zdobiti a vypalovati. Nejčastější ozdobou byly vlnovité čáry, tečky a vroubky. Různé nástroje zhotovovali i z jeleních parohů. Zdejší pohanští Slované věřili v život záhrobní, a proto též ponechávali svým zemřelým ozdoby, jako záušnice, prsteny, kroužky, a k nim přidávali i milodary, z nichž nejčastější jsou přesleny.

Velmi rozsáhlé bylo tehdy domácí tkalcovství, které nabylo hlavně od X. století zvučného jména i rozšíření. O sebrání a prostudování těchto vzácných památek, které nám dávají tušit život našich slovanských předků na půdě Libějovic a okolí, se velmi zasloužil Ing. Jindřich Vandas z Libějovic.

Mnohé žárové hroby a popelnice, nalezené v okolí, svědčí o tom, že staří pohanští Slované své mrtvé spalovali. Příchodem křesťanství tento pohanský zvyk ponenáhlu mizel, ale v okolí Libějovic se ještě dlouho udržoval. I přes zákaz knížete Břetislava r. 1039 spalovati mrtvé, bylo nalezeno spálené tělo s náušnicemi s esovitým zakončením. Ze všeho je jasné, že krásné Pošumaví, v němž leží Libějovice, bylo již starověkým sídlištěm různých kmenů, které tu vždy nacházely dostatek výživy a snad i spokojenosti.

Šlechta

Malovcové (1352-1557)
První bezpečně zjištění majitelé Libějovic jsou Malovci, kteří postavili v Libějovicích tvrz. Český rytířský rod Malovců, dříve v Čechách velmi rozšířený, pocházel z nedaleké tvrze Malovic. Jejich rodový znak tvoří půl bílého koně v červeném poli a korunovaná přilba. Kmen Malovců byl od pradávna rozdělen na několik větví, z nichž nejznámější byli Malovcové z Pacova, Malovcové z Malovic a Malovcové z Libějovic. Tito poslední Malovcové přidávali k svému rodovému jménu "z Libějovic".

Zakladatelem původní věžovité tvrze Libějovic byl Petr neboli Pešek z Libějic. Druhým Malovcem v Libějovicích byl Diviš Malovec, který spravoval tvrz. r. 1374 až 1389. Po jeho smrti nastoupil Dobeš Malovec. Dobeš obohatil svůj majetek hlavně zakládáním rybníků, v nichž měl velikou zálibu.

O dalších majitelích Libějovic nemáme nikde zmínky, až v XV. století známe Diviše Malovce z Libějovic, věrného služebníka krále Jiříka. Po jeho smrti nastoupil v Libějovicích jeho syn Léva Malovec (1489 - 1523). Též on vynikal dovedností a stal se r. 1514 prácheňským hejtmanem. Léva zanechal po sobě šest synů, Diviše, Bohuslava, Zikmunda, Pavla, Mikuláše a Vojtěcha. Ti spravovali celé panství rukou nedílnou. Za nich byla celá tvrz přeměněna v malý hrad či zámek. Roku 1539 převzal správu Libějovic nejstarší syn Diviš. Diviš hospodařil špatně a statek velmi zadlužil. Proto byl nucen r. 1557 prodati Libějovice Vilému z Rožmberka.

Rožmberkové (1557-1610)
Noví páni na Libějovicích zavedli ve všem lepší a důmyslnější správu. Ovšem při obnově statku bylo mnoho starožitných památek zničeno. I Starý zámek byl v té době přebudován. Každý pán něco k němu přidal nebo ubral nebo změnil, a tak dnes z původní tvrze a původního zámku jsou jen stopy.

Pod Vilémovou správou bylo tehdy panství krumlovské, třeboňské, novohradské, rožmberské, helfenburské, choustnické, miličínské a prachatické, dále kláštery vyšebrodský, zlatokorunský, třeboňský, borovanský, panenský klášter v Krumlově a fara v Krumlově. Své panství rozšířil ještě o Zeleč a Drslavice, roku 1554 o Volyň a Vimperk a konečně r. 1559 převzal úředně Rabí a Libějovice.

Tehdy měl na svém panství 10 936 poddaných. Jeho panství velmi rostlo i v letech pozdějších a všichni se pod jeho vládou cítili spokojeni. Byl poddanému lidu opravdovým otcem, a proto všemi milován. Z té příčiny se všichni také radovali, když byl r. 1553 ustanoven hejtmanem kraje Prácheňského. K dobrým vlastnostem Vilémovým patřila jeho velká dobročinnost, které v hojnosti zakusili i jeho libějovičtí poddaní.

Na svých statcích prováděl velké a nákladné stavby, jichž byl milovníkem. Též Starý zámek v Libějovicích přestavěl. Jeho snahou bylo rozšíření panství, které za jeho vlády dostoupilo vrcholu a učinilo z Viléma největšího českého šlechtického vládce. S oblibou pěstoval vědy a umění a konečně vynikl i v rybníkářství, které velmi zvelebil a rozšířil i na svém libějovickém panství.

V letech 1566 - 1567 pracoval na Libějovicku při úpravě nových rybníků proslulý český rybníkář regent Jakub Krčín z Jelčan, který opravil u Libějovic důmyslně stoku na rybník Mlaky, která se po něm nazývá Krčínská stoka. Jeho nástupcem se stal jeho bratr Petr Vok z Rožmberka, který se narodil 1. října 1539.

Petr Vok, který se hlavně v pokročilém věku zdržoval na zámku v Třeboni, holdoval nadmíru rozkoším tohoto světa a pro ně mnoho obětoval. To mělo veliký vliv i na jeho statky, které se počaly rychle rozpadávat. Tak r. 1610 postoupil Petr Vok Libějovice svému sestřenci Janovi hraběti Zrínskému s tou podmínkou, že po jeho smrti, nezůstaví li přímých dědiců, připadne panství Libějovice roku Švamberků. Petr Vok zemřel v Třeboni 6. listopadu 1611 a byl pochován s nebývalým leskem v Č. Krumlově. Jím vymřel slavný kdysi rod Rožmberků.

Švamberkové (1612-1621)
Dle rodové smlouvy mezi Rožmberky a Švamberky z r. 1484 mělo celé panství Rožmberků připadnouti Švamberkům. Poněvadž však i císař Rudolf II. chtěl dostati část jmění Rožmberků, byla udělána nová smlouva 11. září 1600 a 24. října 1601, v níž byla část statků jako dědictví postoupena císaři a též ustanoveno, že Libějovice dostane sestřenec Petra Voka Jan hrabě Zrinský, ale po jeho smrti připadnou i ony rodu Švamberskému.

Hrabě Zrínský se tedy uvázal v držení Libějovic, ale za necelé dva roky zemřel, a tak panství Libějovické přešlo pod správu rodu Švamberků, kteří dle smlouvy přidali od toho roku 1612 ke svému rodovému znaku rožmberskou červenou růži. Prvním pánem z rodu Švamberků v Libějovicích byl Jan Jiří ze Švamberka.

Jan Jiří ze Švamberka zastával vysoké zemské i státní úřady. Byl královským radou, od r. 1595 radou komory, v letech 1600 až 1609 dvorským sudím a 1609 až 1611 nejvyšším komorníkem. Velmi se zajímal o potřeby svých poddaných jak v Libějovicích, tak i v celém okolí, a proto se všichni těšili z toho, že r. 1609 byl ustanoven hejtmanem kraje prácheňského a bechyňského. Po jeho smrti r. 1617 ujal se správcovství Libějovic jeho syn Petr ze Švamberka, který se stal brzo jedním z nejbohatších pánů českých.

Po bitvě na Bílé hoře byl jako jeden z povstalců odsouzen ke ztrátě cti a všeho majetku. Jeho manželka, provdaná již za Žerotína, ujela se svými sedmi dětmi za králem Bedřichem. Jednoho z posledních, kdysi mocných Švamberků vídával B. Balbín v Praze živiti se žebrotou.

Císař Ferdinand II. daroval švamberské statky r. 1621 generálovi Karlu Bonaventurovi hraběti z Buquoy. V těch dobách trpěly Libějovice i se sousedními obcemi mnoho válečnými událostmi, neboť přes ně přešly mnohokrát vojenské síly obou stran. Když po bitvě u Záblatí (1619) vpadlo do Libějovic císařské vojsko, bylo v obci boží dopuštění. Vše, co se jen dalo, bylo ukradeno. Ze zámku i ze stavení byla odcizena všechna výzbroj. Občanům libějovickým bylo násilím odňato dva tisíce měr obilí vymláceného a množství nevymláceného, dále 100 kusů dobytka, 700 měr sladu, 235 měr ječmene a 900 měr chmele, připraveného do pivovaru. Všechno bylo odvezeno do Českých Budějovic.

Buquoyové (1620-1801)
Nové panstvo v Libějovicích, rod Buquoyů, bylo starou francouzskou rodinou, pocházející z hrabství artoiského. Psal se dříve "de Longueval" a "de Vaux". Ve století XVI. přešli Buquoyové do Holandska, kde Adrián de Longueval byl povýšen r. 1566 od Filipa II. do stavu hraběcího. Ve svém znaku mají červený štít a v něm tři šikmá modrá břevna, vyložená bílým popelínem. Na posledním břevně nahoře je bílý křížek.

Syn Adriánův Karel Bonaventura de Longueval baron de Vaux, hrabě de Buquoy se narodil v Arrasu r. 1571. Věnoval se službě vojenské. Ve španělském vojsku se stal generálem dělostřelectva a guvernérem Hennegavským. Roku 1614 přestoupil do služeb císaře Matyáše a později Ferdinanda II. Byl nejlepším císařským generálem. V našich zemích vedl r. 1618 císařské vojsko proti stavům. V bitvě na Bílé hoře vedl pravé císařské křídlo a rozhodl o vítězství císařských. Pro velkou finanční podporu a pro svoji udatnost obdržel od císaře Ferdinanda II. ještě před bitvou na Bílé hoře listinou ze dne 6. února 1620 statky Švamberské, mezi nimi i Libějovice.

Po smrti Karla Bonaventury spravovala jeho české statky manželka Marie Magdalena až do své smrti r. 1654. Zemřela na Nových Hradech. Správy panství se potom ujal Karel Albert Buquoy. Z jeho osmi synů ujal se vladařství rodu Ferdinand hrabě Buquoy, jenž r. 1680 zemřel bezdětný, nastoupil na jeho místo Karel Filip hrabě Buquoy.

Z dalších pánů libějovických vynikl František Leopold Buquoy, který rodové panství v Čechách ještě více rozšířil. Když r. 1760 zemřel, nastoupil jeho syn Jan hrabě Buquoy, který svůj rod velice proslavil. Jan se narodil v Praze r. 1741. Byl nadaný a vzdělaný, a proto vstoupil záhy do státních služeb. R. 1767 se stal guberniálním radou a r. 1770 skutečným tajným radou. Avšak v roce 1771 vystoupil ze státních služeb a věnoval se výhradně správě svých statků. Všude na svých statcích zaváděl školství.

Miloval chudinu, a kde jen mohl, tam ji podporoval. Nemohl viděti, aby někdo na jeho panství trpěl bídu. Proto též založil pro chudé a neduživé zvláštní ústav, který sám podporoval a vydržoval. Tímto ústavem se tak proslavil, že si jej císař Josef II. povolal do Vídně, aby i tam založil podobný ústav. To také učinil, a tak jak ve Vídni, tak i na mnohých jiných místech v Dolních Rakousích měli potom chudí své ústavy. Roku 1784 se stal nejvyšším správcem všech nadací a sociálních ústavů v říši rakouské. Hrabě Jan měl však chatrné zdraví, a proto r. 1787 odešel na odpočinek. Za něho byly Libějovice odprodány rodu schwarzenberskému, v jehož držení zůstaly až do r. 1924. Hrabě Jan Buquoy zemřel 11. dubna 1803.

Schwarzenbergové (1801-1924)
Největšího rozkvětu a zvelebení dosáhly Libějovice za správy knížecího rodu Schwarzenbergů. Libějovice odkoupil roku 1801 kníže Josef Jan Nepomucký ze Schwarzenberga v náhradu za statky, které ztratil konfiskací v říši za to, že nepřistoupil k spolku rýnskému. Tím se Libějovice dostaly pod panství slavného českého rodu na více než jedno století.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.municipal.cz/libejovice, na kterých najdete další informace.