Podivín

Podivín

Jen málo míst v naší vlasti má tak bohatou tradici a současně je obestřeno tolika záhadami jako právě Podivín, královské město, ležící na dolním toku řeky Dyje, na mírném návrší Dolnomoravského úvalu, ve výšce 170 m nad mořem.

Od nepaměti bylo toto místo pro své přirozeně výhodné přírodní, hospodářské i strategické podmínky obsazováno postupně všemi pospolitostmi, které tímto krajem procházely, nebo ho trvale osídlovaly.

Popis historie jakéhokoliv objektu oplývá často slovy nepodložený, pravděpodobný, nejistý, možný a dalšími podobnými výrazy. Za nimi je však skryta touha po neustálém objevování a hledání doposud neznámého a neobjeveného, touha ujistit se, že kdosi před námi už ve svém konání myslil na nás a také se zde skýtá naděje, že v daleké budoucnosti někdo při svém hledání spočine ve svých myšlenkách i na našich činech.

Historie I.
Přeskočme tedy těch několik tisíc let od doby kamenné přes dobu bronzovou se svými kulturami keramiky šňůrové, zvoncovitých pohárů, kultury protoúnětické, únětické, veteřovské, velatické a podolské, přejděme také dobu železnou, dobu keltského osídlení i osídlení germánskými kmeny Markomanů a Kvádů.

Vkročme do nového letopočtu s Římany, projděme stěhováním národů spolu s Huny, Vandaly a Langobardy, vejděme s prvními Slovany do Sámovy říše a následně pak s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem do říše Velkomoravské.

Přeskočme všechna tato zcela jistě pohnutá léta, která nám dokládají archeologické nálezy broušených a štípaných kamenných industrií, keramických předmětů všech uvedených kultur, bronzových a železných předmětů, kostrových hrobů a s nimi spojených rituálních předmětů, mincí a šperků, tedy nálezů v lokalitě dnešního Podivína a zastavme se až tam, kde se tento název objevuje poprvé ve své písemné podobě.

Záhada hradu a jména Podivín
Nejasnosti spojené s názvem hradu Podivín nevysvětluje podsouvaná spojitost s velkomoravským městem Děvínem a ani návaznost se jménem druha či služebníka knížete Václava Podivena nevnáší do vzniku názvu hradu jasno. A to se ani nesnažme proniknout do německé podoby názvu Kostel. Mohli bychom zjistit, že jméno je odvozeno od Köstel, což může být lahůdka pro labužníka, ale také lázeňský vějíř.

Nejstarší a snad spolehlivé zprávy o hradu jménem Podivín a jeho nejbližším okolí nalézáme v kronice Kosmově při letech 1062-7, 1073-4, 1099, 1110 a 1121. Jméno Podivín odvozuje Kosmas od zámožného židovského zakladatele hradu Podivy. A aby záhad a možností výkladů nebylo málo, objevují se zde také názvy Curtis ad Sekyr Kostel - čili panský dvorec s obydlími, hospodářskými budovami a opevněním, Sekyr Kostel - část současného Podivína u kostela a v blízkém okolí, Castrum Poduin - tvrz či hrad v lukách v místech kde se říkávalo Na Habánicích, Villa Sliunica - osada situovaná prof. L. Hosákem do dolní části dnešního náměstí.

Nejenom jména výše uvedená, ale i samotné umístění jednotlivých objektů bylo podrobeno důkladné analýze řady různých vědců a co lze s konečnou platností a bez náznaku ironie říci je, že hrad Podivín mohl stát jak v lukách Na Habánicích, tak na ostrově na řece zvané Svratka či Dyje, v městské části Rybáře. Ves Slivnice se mohla rozkládat poblíž hradu Podivína a také v okolí hradiska Mikulčice. O lokalitách panského dvorce a osadě Sekyr Kostel lze říci totéž. Tato vzájemná rozdílnost všech i zde neuvedených názorů směřuje tedy k onomu slůvku uvedenému na začátku této stati, a to ke slůvku záhada

Historie II.
Pokud se nám podařilo tak lehce přeskočit několik tisíciletí, zdálo by se jednoduché posunout se do současnosti přes pouhých řekněme osm století. Polemiku o tom, zda Podivín byl či nebyl městem s právy k tomu náležejícími již v letech 1222 či 1228-48, nebo snad "až" v roce 1297, přenecháme historikům. Jisté je, že od roku 1125, kdy zemřel Podivínu tak nakloněný kronikář Kosmas, střídali se držitelé onoho místa velmi často, a že až do let 1527 - 1537, kam se poněkud oklikou za chvíli dostaneme, jich bylo nepočítaně.

Jisté ale také je, že na pečeti, přivěšené k listině z roku 1297 je znak dvouocasého lva, což je znamení převzaté z erbu českého krále.Podivínu tak nakloněný kronikář Kosmas, střídali se držitelé onoho místa velmi často, a že až do let 1527 - 1537, kam se poněkud oklikou za chvíli dostaneme, jich bylo nepočítaně. Jisté ale také je, že na pečeti, přivěšené k listině z roku 1297 je znak dvouocasého lva, což je znamení převzaté z erbu českého krále.

Pravdivý dokument nebo podvrh?
"My Václav, z boží milosti král, Krakovský i Sandoměřský vévoda, moravský markrabě, chceme oznámit zněním listiny jak přítomným, tak budoucím, že si přejeme zlepšit životní podmínky řečených našich měšťanů z Podivína, neboli Kostela..."

Touto větou začíná listina krále Václava II., potvrzující dědičnost podivínské rychty a možnost volby rychtáře podivínskými měšťany. Dále král dovoluje měšťanům, aby uvnitř jedné míle u tohoto města nevařilo se pivo na prodej a uděluje také právo říditi se stejnými zákony jako město Brno.

Dokument obsahující tato a ještě i jiná práva byl nalezen v registru krále Ferdinanda I. z let 1527 - 1537, vsunut do listiny, kterou tehdejší panovník všechna práva schvaluje. Zda jednalo se o pravdivý dokument, či snad o velmi zdařilý podvrh, podnes nevíme. Pouze to, že v uvedeném dokumentu nejsou jmenováni žádní měšťané podivínští a není uveden také žádný pomístní název naznačuje, že se opravdu jedná o falsum. Listina však v každém případě podává svědectví. Svědectví o tom, s jakými problémy se podivínští konšelé museli v počátku 16. století potýkat.

Pod spravedlností a u šibenice
Nevíme o pravosti předešlého dokumentu, víme však o problémech a povinnostech radních. Víme, že rada města Podivína se musela mimo jiné potýkat s řešeními, na kterých závisel život nebo smrt občanů místních a také přespolních. Jak úsměvný se zdá být oproti jiným případ vězně, který roku 1522 uprchl z podivínské radniční věznice a vyměnil si tak místo s ponocným, který ho měl hlídat a usnul.

Jak krutý ortel bylo nutno vynést nad čtyřmi muži, kteří loupili a mordovali, a které pak bylo možno spatřit v místech "U šibenice", ale na ni zavěšené. Podivínští radní za toto rozhodnutí byli vrchním právem napomenuti a výtka se týkala skutečnosti, že tito nechali "na tak velikou vejroční slavnost Těla Božího k těm osobám" přikročit útrpným právem. V neděli a svátky se totiž v obvodu brněnského soudu nesmělo mučit ani popravovat.

Jsou známy záznamy, ze kterých je patrno, že podivínský hrdelní soud byl velmi frekventovaný ještě v první polovině 18. století a že podivínská šatlava byla v té době jen velmi zřídka prázdná. Zda měl či neměl Podivín vlastního mistra popravčího se neuvádí. Název polní trati "Katův sádek" však cosi naznačuje.

Historie III.
Pro ponuré období podivínského hrdelního soudu jsme zapomněli na pestrý a svobodný náboženský život, na husity, kteří v Podivíně a okolí působili v letech 1422 - 1434, opomenuli jsme jednotu bratrskou, v pozadí zůstaly rozmíšky mezi zastánci katolického a evangelického vyznání ve městě. Nemůžeme ale zapome nout na habány, kteří pak s další, židovskou komunitou, vytvářeli jedinečný, pouze zdánlivě od sebe oddělený vzorek jak národnostní, tak i náboženský.

Habánský poklad a podivínské sklepení
Morava, pro svoji toleranci k různým vírám a vyznáním se stala zemí zaslíbenou i pro obce novokřtěnců neboli habánů. Téměř sto let trvání měla i ve městě Podivíně. Přízní Lichtenštejnů mohli se zde usadit koncem dvacátých let 16. století. Píše se, že byli velmi pilní, pracovití, střídmí a spořiví, dobře zpracovávali pole a vinohrady, měli nejlepší dobytek, zakládali dílny soukenické a hrnčířské. Žili v kolektivu, majetek celé obce a také zisk ze všech činností byl společný.

Toto všechno jmenované bylo dobrým předpokladem k získání značného jmění, ale také na druhé straně značné závisti a nedůvěřivosti všech ostatních, kteří podobnými vlastnostmi neoplývali. Zlé časy pro všechny obyvatele Moravy, novokřtěnce nevyjímaje, nastaly ve druhé polovině 16. století a počátkem století sedmnáctého, kdy zemí procházela vojska táhnoucí proti Turkům, po bitvě bělohorské vojsko císařské a s ním pak zbytky vojska polského a v září roku 1663 vojska tatarská.

Před všemi těmito válečníky ukrývali se novokřtěnci v hlubokých sklepeních a tajných skrýších, nazývaných lochy. Je pozitivně zjištěno, že do dnešních dnů se v obou lokalitách, kde stávaly habánské dvory, takovéto sklepy nacházejí. Podle tvrzení pamětníků jsou i ve více podlažích nad sebou. Zda jsou to i ty podivínské, nikdo neví. Vzhledem k tomu, že neexistují žádné hodnověrné doklady k těmto podzemním stavbám, čekají teprve na své objevení a zmapování.

Stejnou rouškou tajemství je zahalen i habánský poklad, který měl být na základě vynuceného doznání novokřtěnce Burkharta uložen v podivínské lokalitě Podoxech. O jak velký poklad mohlo jít, naznačuje písemná zpráva o tom, že pro něj přijela komise se čtyřmi vozy, patnácti jezdci a třiceti mušketýry a že najatí sedláci museli v Podoxu dlouho kopat, ovšem marně.

Roku 1622 byli novokřtěnci definitivně vyhoštěni ze země. V opuštěných dvorech byl zanechán veškerý majetek, dobytek, obilí, zařízení i nářadí. S jejich odchodem odešla i poslední možnost dozvědět se cokoliv dalšího o osudu jak pokladu, tak i podivínských chodeb a sklepení.

Židovská obec v Podivíně
Stálo-li v prvních zmínkách o hradu či obci jméno Podiva v návaznosti na židovský původ nositele tohoto jména, není lepšího úvodu pro tuto stať. První hodnověrné údaje o počtech židovských obyvatel Podivína nalezneme až v zápisech z roku 1618, kde se uvádí, že před tímto rokem žilo zde asi 140 Židů. Různé prameny pak uvádějí počty obyvatel židovské obce v letech 1690 - 1900 od 70 do 506.

Po staletí existovaly vedle sebe křesťanská a židovská obec, ta dokonce ve dvou lokalitách - Dolní a Horní čtvrti . Židé se původně zabývali obchodem, půjčováním peněz a některými řemesly. Lze předpokládat, že Dolní čtvrť byla původním jádrem židovské obce s většinou institucí, v čele s dnes už neexistující synagogou, rituální lázní, špitálem, bytem rabína a podobnými.

Poněvadž obyvatel bylo hodně a místa jim vykázaného málo, byly k židovským domům přistavovány různé přístavby a nástavby, takže jediný dům mohl mít i více popisných čísel. Podnes si můžeme, pokud přijíždíme do Podivína od Lednice a podíváme se směrem ke kostelu, udělat představu, jak asi obyvatelé Dolní židovské čtvrti žili. Kromě tohoto pozoruhodného pohledu zůstala v Podivíně jen velmi malá část židovských památek.

K těm nejvýznamnějším patří hřbitov s obřadní vstupní halou. Na samotném hřbitově se nachází okolo 1000 kamenných náhrobků, z nichž nejstarší je z let 1694. Vstupní hala, patřící k podivínským dominantám, je stavbou z druhého pololetí 19. století a svým originálním architektonickým pojetím připomíná atmosféru Orientu. Nad průčelím vstupní brány býval kdysi hebrejský nápis, citát ze Starého zákona: " Přijde mír, odpočinou navždy v hrobech".

Tato věta, kterou jsme vkročili do 20. století, ve své naprosté pravdivosti jako by řešila záhadu celého lidského pokolení, bez rozdílu vyznání a víry, záhadu všeho našeho konání a naší nepoučitelnosti. Nepoučitelnosti v tom, že podobnost roku 1622, kdy byli vysídleni novokřtěnci a roku 1945, kdy se nevrátil téměř nikdo z bývalé židovské obce, není vůbec náhodná.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.mestopodivin.cz/, na kterých najdete další informace.