Olomoucký sloup Nejsvětější trojice

Historické jádro Olomouce je architektonickým klenotem s mnoha významnými stavebními památkami. Jedna z nich se nachází na Horním náměstí. Ano, uhodli jste, jde o proslulý sloup Nejsvětější trojice, který je dokonce zapsán pod ochranu UNESCO.

Baroko bylo typické budováním tzv. „morových sloupů“, zvaných též sloupy Panny Marie či Nejsvětější trojice (ačkoliv tento zvyk pochází nejméně z 10. století). Mariánské sloupy byly jednak jakousi manifestací katolické víry, a v mnoha případech také díkuvzdáním za ukončení moru. Podobně tomu bylo i v Olomouci. Jako poděkování za konec morové epidemie ve městě byla původně navržena stavba Mariánského sloupu na Dolním náměstí. Jeho staviteli Václavu Renderovi (1669 – 1733), městskému kameníkovi a císařskému privilegovanému architektovi, se však původní návrh nezdál dostatečně honosný, a tak přišel s myšlenkou postavit na sousedním Horním náměstí sloup další, mnohem velkolepější. Podařilo se mu se svým návrhem uspět u městské rady, k čemuž zřejmě pomohl fakt, že kromě vypracování projektu výstavbu i částečně financoval.

Stavba, zahájená roku 1716, však neprobíhala podle plánu. Až se zdálo, že nad ní snad visí nějaké prokletí. Václav Render (též Wenzel Render) stačil postavit sotva první patro, načež zemřel. Celý svůj majetek však ještě stihl odkázat na dostavbu sloupu. Ale ani jeho pokračovatel František Thoneck se dokončení nedočkal, stejně tak jako další stavitelé, Jan Václav Rokický a Augustin Scholtz.

Příliš mnoho štěstí neměli ani řemeslníci, podílející se na dílčích úkolech. Práce na sochařské výzdobě započal Filip Sattler, avšak ani on se dokončení nedočkal. V jeho stopách pokračoval Ondřej Zahner, jenž stihl do své smrti vytvořit 18 soch a 9 reliéfů. Pozlacené měděné sochy Nejsvětější trojice a Nanebevzetí Panny Marie jsou dílem zlatníka Šimona Forstnera, který je sice dokončil, avšak díky práci s jedovatými sloučeninami rtuti skončil se zcela podlomeným zdravím.

Teprve Jan Ignác Rokický, syn výše jmenovaného Jana Václava Rokického, stavbu v roce 1754 dokončil (trvala tedy 38 let). Vysvěcení se za velké pozornosti lidí a účasti císařovny Marie Terezie s manželem Františkem I. Štěpánem Lotrinským konalo 9. září 1754.

Jen o 4 roky později byl však sloup ohrožen palbou děl pruské armády, která Olomouc obléhala. Olomoučtí občané se proto vydali požádat skotského velitele pruského vojska Jamese Keitha, aby jeho vojáci na monument nestříleli. Generál jejich prosbě vyhověl, takže se sloup podařilo zachránit. Krátce po válce byl opraven a jako památka na pohnuté události do něj byla vsazena pozlacená replika dělové koule, kterou můžeme spatřit dodnes.

Sloup je se svou výškou 35 metrů největším sousoším v České republice. Jeho bohatá sochařská a reliéfní výzdoba udivuje mnohé návštěvníky města a je vskutku mistrovským dílem. Na rozdíl od „normálních“ morových sloupů není ten olomoucký jen sloupem, ale skrývá ve svých vnitřních prostorách i kapli. Reliéfy na jejích stěnách zachycují různé biblické výjevy křesťanského obětování: Kainovu oběť části své úrody, Ábelovu oběť prvorozených jehňat, Noeho zápalnou oběť po potopě, Abrahámovu oběť Izáka a jehněte a Ježíšovo ukřižování. Jsou zde také vidět města Jeruzalém a Olomouc.

Zajímavým prvkem sloupu jsou takzvané chronogramy. Jde o zvláštní formu zápisu času, kdy jsou v latinských nápisech zvýrazněna všechna písmena, která mohou být zároveň i římskými číslicemi, a jejich číselný součet dává datum vztahující se k určité osobě, věci či události, o níž se nápis zmiňuje.
Na olomouckém sloupu jsou takové chronogramy čtyři a jejich součet dává letopočet 1754, tedy rok dokončení sloupu.

Autor: Michal Hamšík

Přechozí články z České republiky:
Telč – městská perla
Mramorový hrad Pernštejn nebyl nikdy dobyt
Hrad Loket
Státní zámek Náchod
Vyšehrad je kultovním místem českého národa