Příbram

Příbram

Historie
Vydejme se na dlouhou pouť staletými dějinami tohoto města. Počátky takové cesty ovšem vedou šerými končinami středověku, kde teprve krok za krokem se před námi začnou vynořovat jasnější a určitější výhledy. Vysoko položená podhorská krajina s nepříliš úrodnou půdou a dosti drsným podnebím nepatří k místům, kde vznikala první významná sídliště a tvořily se nejstarší dějiny naší země.

Zato zvláštní geologická stavba terénu od nepaměti lákala rudokopy hledající naleziště stříbra a železa. A poloha tohoto místa poblíž starobylé obchodní stezky záhy upoutala i pozornost pražského biskupa. Zdejší statek, nesoucí české osobní jméno Příbram zřejmě památkou na svého někdejšího, jinak už zapomenutého zakladatele, patřil počátkem třináctého století urozenému velmoži Hroznatovi.

Trvalý zájem Hroznatův směřoval však jinam: většina jeho statků byla daleko odtud, v severních a severozápadních Čechách; tam, v Teplé, také Hroznata již roku 1193 založil premonstrátský klášter a v předsevzetí oddat se životu duchovnímu sám se stal tepelským převorem. Novému klášteru Hroznata věnoval i všechna svoje zboží. Mezi nimi byla Příbram od centra nevýhodně vzdálená; výhodnou polohu měla naopak pro nejvyšší hlavu církve v Čechách, pražského biskupa. Ten si budoval jednotnou správní organizaci po celé zemi a pro osobní návštěvy všech končin své rozlehlé diecéze potřeboval v přiměřených vzdálenostech od Prahy bezpečná útočiště k přenocování;

Příbram ležela právě na polovině cesty mezi českou metropolí a jihozápadním pohraničím. A tak v roce 1216 pražský biskup Ondřej koupil od kláštera v Teplé "statek řečený Příbram" a začal zde budovat jedno ze svých panství. Kolem biskupského sídla vyrůstalo městečko s právem tržním a s kostelem sv. Jakuba - centrum statku s několika vesnicemi. Když roku 1278 český král Přemysl Otakar II. padl a v zemi propukly mnohaleté vnitřní nepokoje, nepřátelé biskupovi začali útočit na církevní statky; v dubnu 1289 vtrhli i do Příbramě, vyplenili ji a obyvatele zčásti pobili nebo odvlekli; brzy nato, počátkem června, přišel nový vpád. Pohroma byla tak veliká, že po skončení nepokojů, někdy v letech 1290 nebo 1291, musel biskup do zpustošené Příbramě povolat nové osadníky v čele s lokátorem Přemyslem.

A ten se pak v obnoveném městečku stal rychtářem - první jménem nám známý představitel příbramské samosprávy. Následovalo dlouhé období míru a prosperity. První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1343-1364) dal v Příbrami postavit nový hrádek z kamene a sám v něm často pobýval; na předměstí zřídil špitál s druhým kostelem sv. Jana. Arcibiskupský statek se rozrůstal o nové a nové vsi, městečko v podhradí nabývalo na významu a život v něm byl stále rušnější. Počet městských usedlostí se posléze blížil osmdesátce. Již ve 14. století tu byla i škola. Roku 1406 arcibiskup zvláštní listinou slavnostně potvrdil právní jistoty měšťanů. Obyvatelstvo zůstávalo naprostou většinou české. Bývalo tu ovšem i dost Němců, kteří v okolí těžili stříbrnou rudu. Ale úspěchy těžby se střídaly s neúspěchy, a tak i horníci přicházeli a odcházeli, tvoříce zvláštní komunitu, která nesplynula s usedlým měšťanstvem.

Husitská reformace se v české Příbrami setkala s živou odezvou. Náboženskou revolucí se uprázdnil arcibiskupský stolec a město zůstalo bez pána. Na straně husitů se Příbramští zúčastnili i válečných srážek, ale s nezdarem: již v letech 1421-1422 těžce dopláceli na opakované útoky katolického pána Hanuše z Kolovrat, který se na čas zmocnil i opevněného příbramského hradu.

Příbram, zbavená církevní vrchnosti, stala se majetkem krále; ten však ji nespravoval přímo, ale dával ji do zástavy svým věřitelům, kteří se často střídali. Šlo jim vždy o rychlé vykořistění statku jen dočasně jimi spravovaného; o jeho dlouhodobou prosperitu zájem neměli. Důsledky byly katastrofální: měšťané se posléze už obávali, že jejich obec, zbavena starobylých práv, poklesne na pouhou ves.

Tím více upínali svoje naděje k těžbě stříbra, která se tu od počátku 16. století rozvíjela rychle a v nebývalém rozsahu. Mnoho německých horníků z Krušných hor přicházelo do města, jiní si dokonce na blízké Březové hoře založili zvláštní osadu. Jindřich Pešík, zástavní pán Příbramě, roku 1525 zavedl pro zdejší horníky jáchymovské právo a čekalo se, že tu brzy vznikne významné horní město. Smělá očekávání se nesplnila. Po polovině století začala těžba zase rychle upadat.

Ale naděje na příznivý obrat ještě dlouho přetrvávaly a konečně přiměly panovníka, aby roku 1579 osvobodil statek od kořistné správy zástavních držitelů povýšením Příbramě na královské horní město, svěřené péči královského úředníka - mincmistra. Od té doby město Příbram prosperovalo, zato malá obec Březové Hory, zvolna se počešťující, ustrnula ve svém růstu a zůstávala nepatrnou osadou, s minulostí, nenávratně se vzdalující. Přece však zůstávalo dost věcí, které toto místo činily neobyčejným i v době ekonomického a populačního poklesu. Světově proslulé doly nepřestávaly přitahovat množství návštěvníků. Svatá Hora zůstávala cílem četných procesí. A byla tu ještě jedna zvláštnost, odlišující Příbram od ostatních venkovských městeček: množství škol všech stupňů, až po Vysokou školu báňskou, a tím i čilý kulturní život města.

Polovina dvacátého století znamenala v dějinách Příbramě nový zvrat. Počínající uranový věk ve stínu studené války zahájil novou epochu zdejšího dolování - rychlý rozvoj těžby uranu, a tím i opětný růst města. Ale jako by zvláštní kletba ležela nad příbramskými doly: jestliže v předešlém století báječné zisky z nich téměř beze zbytku odplývaly do metropole říše habsburské, nyní to byla despotická východní supervelmoc, která se jich zcela zmocnila. A její vláda nad Československem poznamenala i tvářnost opět se zalidňující Příbramě.

Rozrůstala se neblaze proslulá "stalinistická" architektura a ponurými kasárenskými fasádami. Kolem šachet a stavenišť se tyčily hrozivé bariéry z ostnatých drátů, s hlídkovými věžemi, na nichž ozbrojení dozorci bděli nad otrockou prací trestanců. Svoje bdělé strážce dostal však i veřejný život vně ostnatých drátů. Kulturní úroveň města upadla. Ze Svaté Hory byli roku 1950 odvlečeni její řádoví správci redemptoristé; devět let nato bylo na protějším svahu slavnostně otevřeno divadlo, jehož novostavba prý měla vytvořit symbolickou dominantu proti svatohorskému chrámu. Nevytvořila ji.

Divadlo se nestalo marxistickou konkurencí Svaté Hory, jak očekávali ideologičtí stratégové. Divadlo zůstalo divadlem, stejně jako chrám zůstal chrámem - protože člověk zůstal člověkem, s nepotlačitelnou touhou po svobodě a duchovních statcích. A tak vzdor nepřízni doby se z iniciativy jednotlivců časem ve městě přece začalo navazovat na staré kulturní tradice v hudbě, ve vědě, v regionální práci. Procitnutí Československa ke svobodě v listopadu 1989 zastihlo Příbram opět na prahu nové epochy. Velké báňské podniky, starobylé doly na stříbro a olovo i novodobé doly na uranovou rudu, zanikly.

Současnost
Čtyřicetitisícové město již není městem hornickým. Zůstává však městem poutním a památníkem bohatých hornických tradic. Stává se střediskem vědeckého bádání o dějinách uranového průmyslu a o historii třetího, protikomunistického odboje. Začíná uvážlivě těžit ze své nevšední historie i přítomných možností, aby mohlo poskytovat bezpečný a kulturní domov svým obyvatelům a zajímavé i příjemné dojmy svým návštěvníkům.

Památky

Zámeček - Ernetinum
Jednou z historicky nejvýznamnějších staveb Příbrami je Zámeček - Ernestinum, původně dřevěná tvrz církevních majitelů panství, tyčící se několik desítek metrů od náměstí T. G. Masaryka. Přestavba dřevěné tvrze v kamenný hrádek, jádro dnešního Zámečku - Ernestina, je věrohodně prokázána až od poloviny 14. století. Souvisí s činorodými aktivitami snad nejslavnějšího majitele panství arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Arnoštův nástupce arcibiskup Jan z Jenštejna nechal tvrz koncem 14 století obehnat zdí a hlubokým příkopem.

Kostel sv. Jakuba
Původně gotický kostel sv. Jakuba představuje pravděpodobně nejstarší architektonickou památku ve městě. Její vznik ve 13. století nám přibližuje například zajímavá listina datovaná k 6. červnu 1298.
V 18. století došlo k zásadním barokním úpravám. Hlavní oltář z roku 1750 byl zhotoven z mramoru a je prací Josefa Lauermanna. Pochází z kláštera v Mariánské Týnici, po jehož zrušení v roce 1785 byl oltář přenesen do Příbrami. S ohledem na svoji výšku byl zapuštěn základem asi 4 m níže do původní gotické krypty. Z Týnice pocházejí rovněž torza tepaných mříží a balustry, dva další oltáře se sochami cisterských světců a také kazatelna. K nejcennějším památkám se řadí původní příbramská cínová křtitelnice z roku 1511. Současná podoba stavby pochází z roku 1869. Kostel tvoří dominantu náměstí T. G. Masaryka.

Kostel sv. Vojtěcha
Kostel sv. Vojtěcha je nejvýznamnější stavbou na náměstí J. A. Alise v Příbrami VI - Březových Horách. Byl vybudován v novorenesančním slohu v letech 1887 - 1889 podle plánů renomovaného architekta B. Münzbergera. Má pilířové stejnolodí, obdélníkový presbytář s apsidou a hranolovitou věž. Okna se vyznačují pseudorenesanční malbou od J. Z. Quasta, která představuje P. Marii Bolestnou. V průčelí se nachází polychromovaný reliéf znázorňující Ježíška držícího v rukou březovou větvičku - symbol Březových Hor a zdejších dolů. Chrám byl zasvěcen patronu horníků sv. Vojtěchu, což je patrné i na hlavním oltářním obraze. V levé lodi se vyjímá oltář P. Marie, v pravé oltář sv. Václava.

Kostel sv. Prokopa
Nejstarším církevním objektem na Březových Horách byla dřevěná Prokopská zvonice situovaná na vrchol Březové hory. Stála zde již v 16. století. Velmi cennou památkou na tuto dobu je původní zvon z r. 1580. Ten je nyní v expozici Hornického muzea. Podnět k přestavbě dřevěné zvonice v kamennou kapli dal hormistr Jiří Tomáš Pusch. Roku 1732 byla kaple dostavěna a v den sv. Prokopa, patrona horníků, v roce 1733 vysvěcena. Postupem let se však kaple byla malá s ohledem na množství havířů, kteří se v okolí usazovali.

Roku 1835 byl proto nejprve ke kapli přistavěn dřevěný přístavek a v roce 1879 byla větší část  staré kaple zbourána a byla v pseudorománském slohu vybudována současná stavba kostela.

Radnice
V severovýchodním rohu náměstí T. G. Masaryka, na místě někdejšího slavného hostince U Heroltů (sílo vlasteneckého spolku Měšťanská beseda), který zde vznikl v lokalitě původní jezuitské rezidence ze 17. století (ta sloužila do dokončení stavby kláštera na Svaté Hoře), nechal v roce 1890 vybudovat příbramský starosta Karel Hail reprezentativní objekt spořitelny a radnice. Vyznačuje se bohatě členěnou fasádou v módním novorenesančním slohu podle návrhu architekta V. I. Ulmanna z ateliéru B. Münzebergera. Právě stavbou radnice korunoval pravděpodobně nejvýznamnější starosta v historii Příbrami Karel Hail své záslužné dílo ve prospěch města.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.pribram-city.cz, na kterých najdete další informace.