Mikulovský zámek

Mikulovský zámek

Již po několik století je nepřehlédnutelnou dominantou a chloubou jihomoravského města Mikulov jeho barokní zámek. Je situován na Zámeckém vrchu v malebné krajině pod Pavlovskými vrchy, v místech, kde kdysi vedla stará obchodní cesta.

Původně na tomto místě stával hrad, jehož počátky sahají pravděpodobně až do 13. století. Tehdy byl v zeměpanském držení a sloužil jako správní centrum celého kraje. V roce 1249 byl tehdejším českým králem Přemyslem Otakarem II. darován Jindřichovi z Lichtenštejna, čímž začala dlouholetá éra panování rodu Lichtenštejnů, která skončila až roku 1560.

Lichtenštejnové neustále zvětšovali a zdokonalovali své sídlo, přestavovalo se předhradí i vlastní hrad. K původní válcové věži přibyla další, severní věž s bránou. Roku 1380 byla vystavěna také kaple Panny Marie a Jana Evangelisty. Značně se rozšířily i obranné hradební zdi, jež byly posunuty až na okraj srázu. Zvětšil se tak prostor před hradem. Funkce hradu byla v té době především obranná, často se sem dobývali nepřátelé ze sousedních Rakous. V polovině 14. století se na protějším kopci vystavěl ještě další obranný objekt pojmenovaný Kozí hrádek. Jeho úkolem bylo  ochraňovat obchodní cestu z Brna do Vídně vedoucí přes Mikulov.

Hrad odolal i četným nájezdům husitských vojsk, která tudy projížděla do Rakous. Významnou obyvatelkou hradu se stala v 15. století Perchta z Rožmberka, která byla později známá spíše jako „bílá paní“. V 18 letech se provdala za Jana Kryštofa z Lichtenštejna. Jejich manželství však nebylo šťastné, bylo plné strádání a neshod s manželem, proto později uprchla do Vídně, kde také nakonec zemřela.

S příchodem 16. století přišly také nové zásady válečné techniky, proto byl hrad znovu přebudován. V té době navíc hrozil i útok ze strany Turecka. Na hradě přibyly velké bastiony, které jsou na zámku patrné dodnes a staly se jeho charakteristickým architektonickým prvkem.

Kvůli špatné hospodářské situaci byli Lichtenštejnové nuceni svůj majetek, včetně sídelního radu Mikulov, prodat. Tehdy ho odkoupil uherský šlechtic Ladislav Kereczenyi, který započal jeho přestavbu na zámek. V roce 1575 již hrad patřil rodu Ditrichštejnů, jejichž majetkem zůstal až do roku 1945. Ditrichštejnové pokračovali se započatou přestavbou a následně učinili ze zámku svou hlavní rezidenci. Původní hrad tak přestavbou v letech 1611 – 1618 získal charakter pozdně renesančního zámku. Nově vzniklé prostory v podzámčí sloužily jako zámecká knihovna, kde byla uschována bohatá sbírka svazků a knih kardinála Františka z Ditrichštejna. V roce 1645 bohužel město dobyli Švédové, kteří všechny tyto exempláře odtáhli ve velkých sudech do Švédska. Dodnes tak české knihy zdobí mnoho předních švédských knihoven. Po nájezdu vojsk se zámek i celé město dlouho z tohoto plundrování nemohlo zotavit.

Za vlády Maxmiliána II. z Ditrichštejna bylo pod zámkem zřízeno rozsáhlé sklepení, kde byl umístěn obrovský sud, jež pojme 101 400 litrů a je tak druhým největším sudem ve střední Evropě. Sud má původ v Rakouském Innsbrucku a jeho autorem je tesař Barthel Schütz. Z tohoto sudu se dávaly poddaným jejich vinné dávky, především desátkové. Užíval se po dobu více než 150 let, přesto byl za tuto dobu naplněn jen dvakrát.

Roku 1682 byla před zámkem vystavěna terasa s krytým altánem, později však byla přeměněna na široké plató sloužící jako zahrada. Dnes u terasy najdete také oranžerii. Tragický byl pro Mikulovský zámek rok 1719, kdy téměř kompletně vyhořel. Do roku 1723 proto probíhaly rozsáhlé restaurátorské práce a z původní třípatrové budovy nakonec vznikla budova jen dvoupatrová, i když výška zámku zůstala zachována. Z části dřívější hradební zdi se vybudovala letní jezdecká škola, jízdárna a níže pak stáje pro koně.

Ditrichštejnové si na vzhledu zámku nechali opravdu záležet, snažili se z něj vybudovat barokní zámek plný přepychu. Proto i k výzdobě jeho interiérů nechali povolat vyhlášené umělce z Vídně. V zámku tak vzniklo několik zdobných fresek, umístěny byly dekorativní vázy, sochy a cenné obrazy.

Na Mikulovském zámku se po dobu jeho existence vystřídala na návštěvách celá řada zajímavých osobností. Císařovna Marie Terezie zde například přijala hold moravských stavů, několik dní se zde zdržoval císař Napoleon a pruský císař Vilém s kancléřem Bismarckem se právě tady účastnili uzavírání příměří mezi Rakouskem a Pruskem v roce 1866.

Kritickým obdobím Mikulovského zámku byla 2. světová válka, kdy byl zapálen ustupujícími nacistickými vojsky a zůstaly z něj jen trosky. Vše, co se po dlouhá staletí pečlivě budovalo, lehlo během několika hodin popelem. I když to vypadalo, že je se zámkem nadobro konec, v roce 1947 byl založen Spolek na obnovu Mikulovského zámku, díky jehož snaze a také za značné podpory stát, mohl zámek v Mikulově doslova vstát z mrtvých.

Dnes je zámek pod správou Regionálního muzea, které v něm vystavuje své expozice nejen o vinařství, ale také řadu sezónních výstav. Na nádvoří zámku se nachází část ditrichštejnské knihovny. V areálu je rovněž zámecké divadlo a pro společenské potřeby upravená barokní jízdárna. Zámek je otevřen od dubna do října, vydat se můžete na 4 samostatné prohlídkové okruhy: o historii, vinařství, archeologii nebo se podívat do galerie.

V roce 2007 byl po velké bouři na Hlavním nádvoří zámku objeven velký jeskynní prostor ukrývající jehličkovou výzdobu připomínající mořské korály. Zprvu si malého otvoru v dlažbě téměř nikdo nevšiml, když na něj však upozornil jeden z návštěvníků, vydali se na průzkum jeskyňáři. Vysokou a téměř 20 metrů dlouhou jeskyni údajně vytvořila voda. Předpokládá se však, že prostory pod zámkem jsou ještě mnohem rozsáhlejší. Musíme se tedy nechat překvapit, jaká tajemství nám budou ještě v Mikulově odhaleny.

Autor: Jana Přibylová

Článek byl zobrazen 1 295 krát.