Líšnice

Líšnice

Historie
zalesněné krajině mezi řekami Vltavou a Berounkou se zmiňuje nejstarší český kronikář Kosmas. Z jeho zprávy plyne, že obchodní stezka, spojující Prahu s jihočeskou oblastí, přecházela dolní Berounku (Mži) v blízkosti mohyly bájné Kazi a pokračovala kolem nedalekého Oseka do jižních Čech.

Osek byl spolu s hřebenem Brd zároveň hraničním místem, které oddělovalo území českých knížat z rodu Přemyslova od panství východočeských Slavníkovců. Lze předpokládat, že Osek se nacházel mezi Klíncem a Všenory. Podle náhodné zmínky v listině z roku 1088 můžeme soudit, že tato lesní krajina byla velmi řídce osídlena. Snahou přemyslovských knížat však bylo více ji osídlit a spolu s jihočeskou oblastí pevněji připoutat k českému státu.

Území bylo později majetkem tří klášterů: Břevnov, Ostrov a Zbraslav. Zbraslavský klášter se zaměřil na osvědčenou kolonizaci a na kultivaci půdy – klučení lesů a zakládání polí. V roce 1345 pověřil opat zbraslavského kláštera rychtáře ze Zlatník, aby při malé vesničce Líšnici (villula) přeměnil část lesa v pole a odevzdal je do dědičné držby novým kolonistům.

Jak Líšnice ke svému jménu přišla
Bývalo zvykem dávat vsím a osadám jména podle přírodních podmínek, v nichž se nacházely, nebo činností, kterým se osadníci věnovali – Trnová (trněné porostliny), Zlatníky (těžba zlata), Líšnice – léščí, tj. lískové křoviny.

Kdy to bylo?
Již v roce 1337 je v listině, podle které král Jan Lucemburský zastavuje několik zlatonosných rýžovišť panu Petrovi z Rožmberka, jmenována Líšnice. Zakládací listinu Líšnice z roku 1345 pak doplňuje hraniční listina z roku 1350, která vytyčuje hranice mezi sousedními obcemi (Řitkou). Do územního katastru Líšnice bylo začleněno celé povodí Líšnického potoka, na jehož soutoku s Bojovským potokem byl zřízen mlýn s důmyslně svedenou vodou z obou vodních zdrojů.

Rozvrácené hospodářství po husitských válkách se podařilo obnovit až v polovině 16. století. Zbraslavský klášter získal zpět větší část svého majetku, mezi který patřila i lesní oblast kolem Líšnice, Klínce a Jíloviště. Nadějná obnova hospodářství však byla narušena hrůzami třicetileté války (1618 – 1648), která nadlouho podlomila hospodářskou prosperitu klášterních vesnic i vrchnostenských dvorů. Hospodářský úpadek celého panství byl způsoben především řáděním vojsk, která často procházela tímto krajem a ničila vše, co bylo v dosahu dálkových cest.

Válečné útrapy
Krajina kolem Zbraslavi a Mníšku pod Brdy, kterou procházela významná stezka, spojující hlavní město království s jižními Čechami, nejvíce trpěla v pozdějších fázích války, tj. až ve 30. a 40. letech 17. století. Armády nepřátelské i domácí nemilosrdně drancovaly a zanechávaly za sebou vypálenou zem. Za jejich pochodů krajem bylo na denním pořádku rabování a vypalování vesnic. Ti, kteří přežili tažení vojsk, zemřeli následkem hladu a morových nákaz.

Na rozdíl od Klínce, který byl chráněn lesem před zraky postupujících vojsk, byla Líšnice v dohledu dálkové cesty, což jí bylo osudné. Podle urbáře z roku 1587 bylo v Líšnici v předbělohorském období 16 usedlostí, fara, panská hospoda, kovárna a jeden svobodnický dvůr, tedy celkem 20 domů. Ve zprávě o stavu dvorů a vesnic zbraslavského panství z roku 1649, tj. po skončení třicetileté války se praví, že v Líšnici je jen 8 poddanských usedlostí, kdežto ostatní zůstaly pusté. K této době se váží bohatě zachované písemné prameny, např. urbáře (soupisy poddanských dávek), gruntovní (pozemkové) knihy, soupisy půdy a držitelů (berní rula, tereziánský, josefský a stabilní katastr).

K obnovení a růstu obce
došlo ve druhé polovině 17. století a počátkem 18. století. V tereziánském katastru je v roce 1713 poznamenáno, že v Líšnici žilo již 308 lidí. Je to překvapivě velký počet. Populační vzestup koncem 18. a v19. století způsobil další zástavbu na rozlehlém prostranství návsi, takže ves částečně ztratila svoji velkoryse koncipovanou podobu z doby svého založení.

Obyvatelé Líšnice
Rodiny byly velmi početné. Děti od mala pomáhaly v hospodářství, a pokud v dospělosti neuzavřely sňatek, zůstávaly doma. Hospodářská uzavřenost feudálních panství neumožňovala volný pohyb lidí a v zájmu vrchnosti nebylo zbavovat se pracovních sil. Zrušení nevolnictví v roce 1781 přineslo významnou změnu. Umožnilo svobodné stěhování do hospodářsky se rozvíjejících měst. Tím byly u nás vytvořeny předpoklady pro rozvoj manufakturní výroby a nástup průmyslové revoluce.

Zrušením nevolnictví v roce 1781 byla sice zrušena vázanost poddaných k panství, ale robotní povinnosti a další feudální dávky trvaly až do zrušení roboty v r. 1848. Za uvolnění z roboty se rolnictvo muselo vykoupit. S přibývajícím počtem obyvatel a obydlí se i v Líšnici, podobně jako tomu bylo na ostatním českém venkově, začala objevovat třídní a sociální diferenciace.

Památky

Farní kostel Všech svatých
Spolu s podstatným rozšířením Líšnice po roce 1345 souvisí zřízení farního kostela Všech svatých, jehož dřevěná stavba byla teprve v první polovině 18. století nahrazena kamennou. Kostel je připomínán poprvé v roce 1369.

Z rozboru historických pramenů vyplývá, že do roku 1345 tvořily Líšnici jen 4 usedlosti. V uvedeném roce došlo k významné kolonizaci. Tehdejší zeměměřiči vyměřili areál budoucí prostorné návsi a položili základ k vybudování více než 20 usedlostí, uspořádaných do dvou řad. Ke každé usedlosti patřila určitá část polí, která byla podle středověkého způsobu úhorového hospodaření obdělávána ve tříletém cyklu – ozim, jař, úhor.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.obeclisnice.eu/, na kterých najdete další informace.