Zlaté Hory

Zlaté Hory

Zlatohorsko je místem, které svou polohou, přírodou, podnebím, historií, kulturními, sportovními a společenskými aktivitami přímo zve k návštěvě. Tento kraj, jehož tvář poznamenalo zlato, kraj kde poznáme tajemství středověkých štol a hradů, hrůzy čarodějnických procesů, války evropských velmocí, přírodu doby ledové, romantiku lidových roubených domků anebo využijeme sportovní možnosti, je ideálním místem pro odpočinek jak tělesný tak duševní.

Město Zlaté Hory (do roku 1948 Zuckmantel, Cukmantl) se 4600 obyvateli leží v severovýchodní části okresu Jeseník na hranici s Polskem. Ke Zlatým Horám patří dříve samostatné obce Horní a Dolní Údolí, Ondřejovice a Rejvíz. Území o celkové rozloze 86 km² je z větší části tvořeno Zlatohorskou hornatinou s nejvyšším vrcholem Příčnou horou (975 m n .m.). 70 % území je pokryto lesy. Samotné město (420 m n. m.) je ze tří stran obklopeno horami a ze čtvrté sem zasahuje polská nížina. Z řek, které zde i pramení, můžeme jmenovat Zlatý potok (Prudnik), Olešnici a Černou Opavu.

Život ve Zlatých Horách je ovlivněn vývojem posledních let, kdy v roce 1993 byla po 40 letech ukončena hornická činnost, která zaměstnávala velkou část obyvatel. Nyní je zde textilní průmysl, zpracování kamene, likérka, výroba součástek do jízdních kol, výroba kontejnerů a mobilních buněk, kovovýroba, recyklace plastů, těžba dřeva, strojírna v Ondřejovicích a menší firmy zabývající se ekologií, geologií apod.

Na tradici lázeňství navazuje dětská léčebna respiračních nemocí a na turistice a rekreaci je závislá celá řada hotelů, rekreačních zařízení, restaurací a privátních ubytoven.

Památky
Samotné historické centrum města je chráněnou městskou památkovou zónou s řadou kvalitních renesančních a barokních domů a církevních staveb. Významnými památkami jsou farní kostel Nanebevzetí P. Marie, špitální kostel sv. Kříže, kaple sv. Rocha, zříceniny hradů Edelštejna, Leuchtenštejna a Kobrštejna.

Historii života na zlatohorsku dokumentují sbírky Městského muzea (připravujeme podrobnosti). Návštěvníkům se nabízí poznání dalších zajímavých míst: rozhledny na Biskupské kupě, poutního místa P. Marie Pomocné, Zlatého jezera, národní přírodní rezervace Velké mechové jezírko, Zlatorudných mlýnů na Olešnici a Hornické naučné stezky.

Zlaté Hory byly vyhlášeny chráněnou městskou památkovou zónou 10. 9. 1992.

Jedná se v podstatě o historické jádro města ohraničené křižovatkou při vjezdu na náměstí Svobody a končící u kostela sv. Kříže na Polské ulici při výjezdu k hraničnímu přechodu. Hranici zóny pak tvoří zeď nového hřbitova na východní straně za farním kostelem a Zlatý potok na západní straně. Osou památkové zóny je náměstí uličního typu, po jehož stranách se nachází řada hodnotných měšťanských domů. Náměstím kdysi protékal Zlatý potok, jež byl roku 1802 odveden do nového koryta a staré bylo zavezeno hlušinou.

Jelikož město postihla celá řada požárů (1692, 1699, 1741, 1757), byly domy často přestavovány.

Chloubou města je barokní dům Městského muzea č. p. 94 z roku 1698, který sloužil až do roku 1936 jako pošta. Je to krásná ukázka tzv. slezského baroka. Původně renesanční je i dům č. p. 95, s pozdější úpravou přelomu 18. a 19. století.

Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie
Impozantní trojlodní stavba v barokním slohu se při pohledu od Jeseníku vypíná se svými třemi věžemi nad historickým jádrem města.

Dějiny kostela sahají pravděpodobně do 60. let 13. století. První nepřímé zmínky o něm jsou z roku 1339 a opět z roku 1376 - 1377. Byl vybudován jako trojlodní stavba v raně gotickém slohu a postupně byly prováděny další přístavby. Po roce 1467 byl opevněn jako náhrada za zničení hradu Edelštejna. Z roku 1477 je zaznamenáno jméno prvního faráře: Johann Molitor (česky Mlynář). Nejstarší vizitační zprávy z konce 16. století píší, že kostel byl zasvěcen Panně Marii a sv. Valentinovi.

Největší změny zaznamenala budova po požáru města 17. 7. 1699. Shořela střecha, 5 oltářů a varhany. Zvon byl požárem roztaven a kronika zaznamenává, že shořel i 400 let starý dřevěný krucifix. Poté byl kostel přestavěn v barokním slohu. Hrubá stavba byla dokončena ještě za faráře Balthasara Chrisostoma Hauschilda (1672-1702). Jeho nástupce Johann Anton Hoppe opravu v roce 1708 dokončil a vysvětil. Roku 1740 byla na severní straně presbytáře vystavěna J .I. Töpperem z Prudniku nová sakristie s oratoří. Nově opravený a vnitřně vybavený kostel byl roku 1748 vysvěcem vratislavským biskupem Philipem Gotthardem Schaffgotschem. Další stavební úpravou v historii kostela byla v roce 1780 stavba kruhovité kaple sv. Josefa na jižní straně boční lodi. Stavbu financoval svobodný pán a rodák z Jarnoltowka, Joseph von Peretzki. V kapli byl také pohřben. V roce 1945 dal farář Gerhard Schubert ostatky Josepha von Peretzkého vyzvednout a uložit do nového sarkofágu.

V okolí kostela jsou dodnes vidět zbytky starého hřbitova, který byl zrušen farářem Philippem Steinem roku 1813. Na východní zdi je ještě dnes umístěná nejstarší náhrobní deska datována 7. srpna 1649. Jedná se o náhrobní desku Johanna Zottmantla, starosty Zlatých Hor. Z kroniky se pro zajímavost můžeme dovědět, že roku 1717 byla z kostela ukradena monstrance, nejlepší ornáty, kalich a další věci. Zloděj nebyl vypátrán.

Dne 21. března 1833 vyhořel hlavní oltář, ale již 4. října byl děkanem Philippem Dittrichem postaven v barokním slohu oltář nový. Řezbářské práce byly provedeny známým řezbářem Bernardem Kutzerem z Horního Údolí. Přes dva metry vysoké postavy sv. Gregora, sv. Ambrosia, sv. Augustina, sv. Hieronyma, sv. Valentina a sv. Achacia jsou rovněž vynikající díla tohoto mistra. V roce 1900 byl za děkana Gregora Kunze kostel vyzdoben nástěnnými malbami. Ty jsou dílem známých malířů Franze Templera a Emila Brendela ze Zlatých Hor.

V noci ze 17. na 18. července 1870 udeřil při povodni blesk do zadní věže kostela a hlavního oltáře. Některé části oltáře byly poškozeny a ohořel rám mariánského obrazu. Dne 15. srpna 1880 odpoledne udeřil blesk znovu a poškodil západní stěnu kostela a ciferník hodin.

Roku 1896 byly v kostele instalovány nové varhany vyrobené firmou Rieger - Kloss z Krnova.

Děkan Vincenc Brauner nechal v kostele v roce 1912 položit barevnou dlažbu z umělého mramoru a pořídit nové lavice. Dal postavit nové boční oltáře a zavedl elektrické osvětlení. V roce 1937 byly postaveny podle návrhů stavitele Josefa Dittricha předsíně před západním a severním průčelím kostela. Farář Gerhard Schubert (1941 - 1946) nechal umístit do kaple sv. Josefa obraz sv. Rocha, jehož autorem je opět Emil Brendel.

V roce 1974 - 1976 byla za faráře Josefa Holka provedena generální oprava kostela. Byla natřena plechová střecha a zhotovena nová omítka. V listopadu roku 1999 byl proveden stavebně historický průzkum stavby a v roce 2001 započala postupná celková oprava kostela. Byla demontována celá báň východní věže, usazena nová konstrukce a pokryta měděným plechem. Na špici se již nyní skví i nová zlacená makovice.

Špitální kostel sv. Kříže
Kostel se nachází na severním konci města u státní silnice vedoucí do Polska. Dříve to bylo před Dolní bránou. Je vystavěn v barokním slohu s prvky tzv. slezského baroka.

Na jeho místě stávala starší kaple, která byla postavena vedle městského špitálu zmiňovaného z roku 1552. Tuto kapli nechal postavit poštmistr a výběrčí daní Johann Georg Nentwig ze Zlatých Hor a je doložena z roku 1687. Vedle kaple byl v roce 1695 na ploše Dvorní zahrady založen nový hřbitov. Za prusko-rakouské války v letech 1740 - 1742 bylo město roku 1741 obsazeno pruským vojskem pod velením generála Schwerina a zapáleno. Shořelo na 300 domů i s touto kaplí.

Nový kostel byl vybudován po skončení tzv. sedmileté války (1756 - 1763) v letech 1764 - 1768 a stál 2.347 tolarů a 33 grošů. Vysvětil jej 6. září 1772 biskup Philipp Gotthard Schaffgotsch. Kostel byl postaven z kamene a poprvé byl opravován v roce 1888. Roku 1857 a později i v roce 1906 byla kostelu vyměněna věžní hlavice.

V roce 1864 byla ke kostelu směrem k městu přistavěna budova, která sloužila jako městská nemocnice a částečně jako útulek pro místní staré občany. Za děkana V. Braunera byl z farního kostela Nanebevzetí P. Marie přenesen do kostela sv. Kříže oltář, který byl vyroben Raimundem a Rafaelem Kutzerem z Horního Údolí.

V roce 1738 byl naproti kostela přes cestu postaven chudobinec, který byl v roce 1899 zmodernizován. O provoz nemocnice, chudobince i kostela pečovaly až do roku 1945 řeholní sestry z řádu boromejek.

V letech 1997 až 1999 uskutečnil farář M. Michna generální rekonstrukci exteriéru. Byl opraven krov, střecha, fasáda a vstupní dveře. Opravu financoval stát, římsko-katolická církev i město Zlaté Hory. V roce 2000 se započalo s opravou interiéru.

Kaple sv. Rocha
Při příjezdu do Zlatých Hor od Jeseníku nemůže nikdo přehlédnout v popředí Biskupské kupy drobnou sakrální stavbu stojící na vrchu v současnosti zvaném Rochus. Historie kaple sv. Rocha je spojena s třicetiletou válkou a morovými epidemiemi v letech 1632 - 1633. Tehdejší farář Martin Alois Berger vyzval občany města, ať se v prosbách obracejí na ochránce proti moru - sv. Rocha. Pokud mor skončí, bude postavena kaple na kopci, tehdy zvaném Kamenná hora. Prosby byly vyslyšeny a mor ve Zlatých Horách ustal.

Veřejná sbírka na stavbu kaple, zasvěcené tomuto světci, začala roku 1634 usnesením magistrátu města. K 15. 9. 1639 bylo na hotovosti 146 tolarů. Za tyto peníze se nakoupily cihly, kámen a vápno, ale pro nedostatek peněz se nemohlo se stavbou začít. Další sbírky i zahájení stavby přerušily vpády drancujících švédských vojsk v letech 1642, 1647 a roku 1655 opět mor.

V roce 1657 vyslal niský probošt Franz Karl Nentwig muže do Slezska, na Moravu a do Rakouska s prosbou o příspěvky. Biskupská konzistoř ve Vratislavi dne 8. 6. 1661 stavbu kaple povolila a ještě téhož roku se započalo se stavbou.

Pozemek byl odkoupen od Johana Hillebranda za 12 tolarů a 12 grošů. Základy vykopali horníci za 3 tolary a 14 grošů a stavbu zdí provedl biskupský dvorní zedník Melchior Werner z Nisy za 169 tolarů. Po 14 týdnech byly zdi bez střechy hotovy a probošt Nentwig zde na svátek sv. Rocha roku 1662 konal bohoslužby. V roce 1664 byla za 100 tolarů a stravu zhotovena biskupským dvorním truhlářem Martinem Schmidtem z Nisy střecha s věžičkou. 18.12. 1664 byla na věžičku usazena makovice. Do 13. 8. 1666 bylo na stavbu vydáno 741 tolarů a přitom doprava a pomocné práce byly prováděny zadarmo. Téhož roku byla kaple konečně dostavěna a vysvěcena. Měla šindelovou střechou se zeleně natřenou věží.

V dobách prusko - rakouských válek v 18. století se stal vrch sv. Rocha místem válečných událostí. Jeho strategickou polohu nad městem využívalo rakouské vojsko k ochraně města a cesty vedoucí do Vrbna. Pozice u kostelíka využilo roku 1759 rakouské vojsko. Dne 30. dubna 1759 zde rakouský generál de Ville odrazil první nápor prušáků, ale téhož roku 17. 11. dalšímu útoku neodolal a rakouští obránci se museli stáhnout do Vrbna. Při chvatném ústupu zapálili u kostela stan, oheň se přenesl na kostelík a ten vyhořel až na základní zdivo.

Opět se konaly sbírky na jeho opravu, ale bylo přitom rozhodnuto prodloužit ho o 9 loktů (5,2 m). Oprava byla roku 1768 dokončena a téhož roku 11. 8. byla kaple vysvěcena arciknězem Johannem Viewigem. Dne 13. 7. 1777 byla vysvěcena biskupem Philippem Gotthardem Schaffgotschem. Stavba kaple i s vnitřním vybavením stála 1666 tolarů, 17 grošů a 9 haléřů.

Další válečnou vřavu zažil sv. Rochus v tzv. Bramborové válce roku 1778 - 1779, kdy byl vrch opět obsazen rakouskými oddíly. Dne 14. 1. 1779 přitáhlo v 7.00 ráno od Nisy pruské vojsko o síle 14 batalionů, 2 eskadron a mnoha děly a zaujalo pozice před městem. Prusům velel generál Wunsch. Vrch sv. Rocha byl hájen jen několika stovkami vojáků 59. regimentu Langois (dříve L. J. M. von Daun) a několika děly. Další rakouské jednotky - oddíl Chorvatů, batalion Německých mistrů, Wanachské a Baumgartské dobrovolnické jednotky - byly rozloženy od města až k Ovčí hoře u Ondřejovic, aby zabránily obklíčení města. Celkový počet nepřesáhl 1000 mužů. Rakušanům veleli plk. Schindler od pluku Langois a plk. Löweneier od dragounů. Prušáci začali ostrou kanonádou ostřelovat rakouské pozice na vrchu sv. Rocha. Palba děl však byla neúčinná a útok pěšáků na zledovatělém terénu skončil tragicky. Odhaduje se na 300 - 1000 mrtvých pruských vojáků. Úvoz a cesta směrem k Rožmitálu byly tenkrát pokryty stovkami mrtvých a spousta pruských vojáků dezertovala. Bylo sesbíráno a odevzdáno na 2000 pušek. Rakouské ztráty nepřesáhly 6 mužů. Útok byl odražen a Prušáci odtáhli směrem k Nise.

Jedna koule z pruského kanónu pronikla dovnitř kaple, dlouhou dobu zde byla uchovávána a nyní je uložena v Městském muzeu ve Zlatých Horách.

O bitvě se vypráví pověst, že rakouští vojáci, aby zatajili svůj malý počet, pochodovali kolem kostelíka, aby si obléhající prušáci mysleli, že přicházejí stále nové oddíly. Další zase vypráví, že pruský bubeník seděl na bubnu a šňupal tabák. Nastavoval ho také směrem k Rakušanům a volal: "Také si jednou šňupni", když v tom ho zasáhla kulka.

Později byl v kapli na stěnu nad kůrem namalován výjev, který zobrazuje tehdejší bitvu. Ještě v současnosti si malbu můžeme prohlédnout.

Kolem sv. Rocha vede křížová cesta, ze které jsou v současnosti 4 zastavení v dobrém stavu, ale z ostatních zbývají ruiny. Cesta začíná na severním úpatí kopce u smuteční síně, pokračuje směrem k vodárně, pak se stáčí k Biskupské kupě. Šestým zastavením pak směřuje přes sedlo, mezi Rochem a Biskupskou kupou, a pak jižní stranou kopce směrem do Zlatých Hor až k silnici vedoucí do Petrovic.

Kaple sv. Rocha byla opravována v roce 1818, 1886 a farářem P. Kliszem v roce 1955. V roce 1992 byl získán státní příspěvek 150 000 Kč na opravu havarijního stavu střechy. Byla vyměněna krytina, oplechování, rýny, svody a další nejnutnější prvky na střeše a věžičce. Klub vojenské historie Zlatých Hor nechal v roce 1999 vyrobit a umístit na fasádu vedle vchodu pamětní desku v upomínku na všechny padlé vojáky v prusko-rakouských válkách.

Od roku 1994 v rámci městských oslav "Zlatých dnů" se nepravidelně koná na tomto vrchu vzpomínková historicko-vojenská akce, aby nám připomněla tyto pohnuté doby našeho města a této kaple.

V současnosti se zde bohoslužby nekonají, kaple je uzavřena a čeká na svůj další osud.

Edelštejn
Turista jdoucí ze Zlatých Hor po modré značce směrem na Příčnou horu, dojde k ruinám hradu Edelštejna, ležícího na severní straně Příčné hory. Jeden z nejmohutnějších středověkých hradů Slezska sloužil hlavně jako pohraniční hrad a strážce zlatých dolů. Zlato a osídlování preseky vratislavskými biskupy z jedné strany a moravskými knížaty z druhé, vytvořilo z tohoto kraje zemskou hranici a místo častých sporů mezi těmito útvary.

Přesnou dobu, kdy byl hrad postaven, neznáme. Dřívější dějepisci se domnívají, že Edelštejn byl postaven biskupy na ochranu vznikajících osad, které zde zakládali a především zlatých dolů (odtud také jeho jméno "Ušlechtilý kámen"). Dobu jeho vzniku kladou do první poloviny 13. století. Jiní jsou přesvědčeni, že hrad byl postaven českým králem Přemyslem Otakarem II. ( 1253 - 78), známým zakladatelem měst a hradů. Jistá je však souvislost mezi osídlováním, Edelštejnem a nalezišti zlata.

Poprvé byl hrad písemně uveden v listině Mikuláše I. Opolského ze dne 2. 9. 1281, kdy byl hrad obsazen loupeživými rytíři Otou a Oldřichem z Linavy, s posádkou o síle asi padesáti mužů. Jak se však dostali k držení hradu Edelštejna, nevíme. Po smrti krále Otakara II. na Moravském poli roku 1278 nastalo v zemi bezvládí a posádka hradu se živila loupežemi nejen ve svém okolí, ale především v daleko bohatší biskupské zemi. Proto Mikuláš I. z Opavy, nemanželský syn Otakara II., nutil Otu z Linavy k vydání hradu. K němu se připojil i Jindřich IV. z Vratislavi (Wroclavi), bratranec Mikuláše I., který loupeživou posádku z hradu Edelštejnu silou vyhnal (duben 1285). Mikuláš I. pak dal hrad do zástavy biskupovi jako náhradu za škody, které byly způsobeny loupeživou posádkou hradu na biskupském majetku.

V biskupské zemi vzplanul boj mezi slezským vévodou Jindřichem IV. a jeho biskupem Tomášem II. Válka trvala od roku 1284 do roku 1288 a niské knížectví bylo zcela zpustošeno. Biskup se ukryl na svém hradě v Otmuchově. 16. dubna 1285 bylo biskupovo sídlo v Otmuchově Jindřichem obsazeno a biskup uprchl ke svému známému vévodovi do Opole. Jindřich IV. pak zaútočil na hrad Edelštejn a po týdnu obléhání jej dobyl. V roce 1288 došlo k usmíření vévody Jindřicha IV. a biskupa Tomáše II. Edelštejn byl vrácen opavskému knížectví. Vévoda Jindřich IV. zemřel roku 1290 usmířen s církví.

Roku 1339 musel opavský vévoda Mikuláš II. Edelštejn odstoupit českému králi Janu Lucemburskému (1310 - 1346) společně se zlatými doly, ale již roku 1361 jej císař Karel IV. (1346 - 78), vrátil Mikuláši II., vévodovi opavského knížectví. Roku 1365 Mikuláš II. zemřel a opavsko bylo rozděleno mezi jeho 4 syny. Edelštejn připadl vévodovi Mikuláši III., ale pro finanční potíže byl dán do zástavy vévodům z Olešnice. Roku 1394 Mikuláš III zemřel a jeho bratr Přemysl hrad ze zástavy vyňal.

Po Přemyslově smrti kolem roku 1434 byla opavská země, jako již v roce 1377, rozdělena mezi jeho 4 syny. Mikuláš IV. obdržel Edelštejn, ale po třech letech zemřel a hrad převzal jeho bratr Václav. Roku 1440 byl Edelštejn dán do zástavy za 800 kop grošů opolskému knížeti Bolkovi. Hrad však v tu dobu vyhořel i se všemi dokumenty města Zlatých Hor. Příčina požáru není známa. Vévoda Bolko nechal hrad ihned roku 1455 opravit. Po jeho smrti převzal hrad jeho bratr Mikuláš. Roku 1460 nastoupil v Čechách husitský král Jiří z Poděbrad, který roku 1465 převzal podle listiny sepsané s knížetem Bolkem (stoupenec husitů) hrad Edelštejn. V tom čase byl hradním hejtmanem na Edelštejnu utrakvista Jan ze Žerotína. Posádka Edelštejnu byla baštou husitství na okraji katolického Slezska.

Vratislavský biskup Jošt (Jodok) z Rožmberka (1456 - 1467), pocházející z českého rodu, se po váhání spojil v Čechách a ve Slezsku s katolickými stavy proti králi Jiřímu z Poděbrad. Biskup Jošt zaútočil 14. července 1467 na hrad Edelštejn, obsadil jej a po několika dnech jej rozbořil. V Niské pozemkové knize je zapsáno:

"Roku 1467 třetí den po Margaretě biskup Jošt ke vší spokojenosti hrad Edelštejn skrze sílu obsadil a jej v několika dnech kvůli velkým výdajům, kterými byl udržován a držen, od základu zbořil, kostel ve Zlatých Horách zpevněn a obsazen se vším příslušenstvím."

Stejně informuje vratislavský biskup, že obsadil hrad Edelštejn (Paskenštejn). Pravým důvodem zboření hradu bylo, aby nezůstal nadále ohniskem boje proti katolickému Slezsku. Ve stejném roce biskup Jošt zemřel.

Svými rozměry 120 x 65 m patřil k nejmohutnějším slezským hradům, zvláště po jeho obnově knížetem Bolkem v letech 1445 nebo 1466. V současnosti z něj zbývá několik fragmentů zdiva a věží, které dávají tušit polohu budov a hradeb.

Leuchtenštejn
Na severním úbočí Biskupské kupy, od Zlatých Hor na levé straně horizontu kopce, ve výšce 660 m n. m. se nacházejí zříceniny drobného strážního hrádku. Písemných dokumentů je poskrovnu, takže v datování vzniku jsme odkázáni na archeologické nálezy. Byl postaven pravděpodobně v druhé polovině 13. století, tak jako Edelštejn. Již svou polohou, která umožňuje široký rozhled do Polské nížiny, na Heřmanovice, k Dolnímu Údolí, a svým jménem (světelný hrad) naznačuje, že sloužil jako signalizace před blížícím se nebezpečím, k ochraně zemské hranice, stezky a zlatých dolů. V současnosti je patrný hradební příkop, a zbytky kuželovité věže, na jejímž dně je patrná ústupová chodba.

Kobrštejn
Zřícenina hradu na skalnatém výběžku Zámecké hory mezi Rejvízem a Vrbnem. Tento hrad patřil k řadě menších hradů, které strážily zemskou stezku mezi Zlatými Horami a Vrbnem. První písemné zprávy o něm jsou až z roku 1687, kdy byl již pustý. Archeologické nálezy jsou datovány do přelomu 13. a 14. století. Zachovalo se torzo válcovité věže z lomového kamene a patrny jsou zbytky zdiva budov a hlubokého příkopu.

Biskupská kupa
K významnému turistickému místu Zlatých Hor patří rozhledna na Biskupské kupě. Je postavena na české straně česko - polských hranic. V době stavby to byla hranice mezi Rakousko - Uherskem a Pruskem. Dříve zde stála dřevěná vyhlídková věž postavena v roce 1889. V roce 1895 byla povolena stavba zděné věže k příležitosti 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. Tato kruhová 19,3 m vysoká věž byla slavnostně otevřena 26.8. 1898. Stavbu organizoval sudetský turistický spolek (MSSGV), sekce Zlaté Hory. Celkové náklady byly 9200 korun. Po 2. světové válce byla věž pro veřejnost uzavřena a dlouho sloužila jako televizní vysílač. Po roce 1989 byl vysílač přemístěn na nový stožár. V roce 1996 se začalo s celkovou opravou schodiště a omítky a v létě 1998 byla ke stému jubileu stavby slavnostně znovu otevřena.

Několik technických dat rozhledny:
• průměrná výška vyhlídkové terasy - 17,8 m
• obvod rozhledny v základě - 19,5 m
• průměr rozhledny - 6,2 m
• tloušťka zdiva - 0,95 m
• objem zdiva - 280 m³

Při dobré viditelnosti lze z věže dohlédnout do Vratislavi (Wroclavi - PL), anebo spatřit nejvyšší vrcholky Vysokých Tater. Biskupská kupa slouží jako pěší turistický přechod mezi Českem a Polskem a je zde nutno mít platný cestovní pas. Dostaneme se k ní pěšky z náměstí Svobody ve Zlatých Horách po zelené značce anebo opět po zelené značce ze sedla silnice Zlaté Hory - Petrovice.

Poutní kostel Panny Marie Pomocné
Kostel se nachází na východním svahu lesy pokryté Příčné hory, jež je poznamenaná staletou hornickou činností, která se nám připomíná takřka na každém kroku. Ke kostelu se dostaneme odbočením ze státní silnice Zlaté Hory - Heřmanovice.

Toto oblíbené slezské poutní místo má svou pohnutou historii. Jeho vznik je spojen s příběhem z doby 30. leté války.

Poslední vpád švédských vojsk roku 1647 přinesl do kraje i města Zlatých Hor strach a hrůzu. Lidé před drancováním a násilnostmi prchali z domovů do hor a lesů, kde mohli najít bezpečný úkryt. Také žena místního řezníka Anna Tanheiserová, v požehnaném stavu, našla úkryt na úbočí Příčné hory, zvaném Boží dar (Gottesgabe). V místě, které bylo skálou ohraničeno a kryto mohutnou jedlí jako střecha, našla svůj úkryt. Zde přišly na ženu porodní bolesti a v tísni prosila Boha a Pannu Marii o pomoc. Byla vyslyšena a porodila 18.7. 1647 zdravého syna Martina, s nímž se zakrátko vrátila domů. Vyučil se otcovu řemeslu a stal se váženým občanem města - radním. Zemřel roku 1714.

Jeho dcera Dorota Weisová splnila otcovu poslední vůli a nechala u malíře Šimona Schwarzera namalovat obraz Bohorodičky a zavěsila jej na starou jedli v místě otcova narození. Stalo se tak v říjnu 1718. V příštím roce šel krejčí Samuel Richter ze Zlatých Hor kolem tohoto stromu, aniž by obrazu věnoval nějakou pozornost. Když přešel, vyšla z obrazu světlá záře, která ho přiměla k návratu. Poklekl a pomodlil se. Když odcházel, zdálo se mu, že postava z obrazu vystoupila a dívala se za ním. Vyprávění o tomto zjevení se rozšířilo a k obrazu začali přicházet věřící z celého okolí.

Dary poutníků umožnily stavbu dřevěné kapličky, do které byl obraz umístěn. Ten měl zázračnou léčebnou sílu. Když se uskutečnilo několik uzdravení závažných případů onemocnění, dal arcibiskupský úřad ve Vratislavi tyto případy vyšetřit komisí. Na základě posudku komise skládající se z kněze Ignáce Schuberta a dvou lékařů, Mathiase Sommera a Christopha Pacheho, byl obraz, který byl namalován dle motivu pasovské Madony od Lucase Cranacha, přemístěn 21. 9. 1729 do farního kostela ve Zlatých Horách. Na stejné místo v kapličce byl umístěn podobný.

Za vlády Josefa II. roku 1785 bylo nařízeno kapli zbourat, ale nenašel se nikdo, kdo by státní příkaz splnil. Záchranila ji její odlehlost.

Roku 1805 nechal arcibiskupský lesmistr Hannich kapli přestavět a zvětšit. Zlatohorský arcikněz Dr. Philipp Dittrich dal místo dřevěné kaple postavit zděný kostel. Roku 1834 byl položen základní kámen a dne 8. 9. 1841 byl kostel vysvěcen biskupem Danielem Sommerfeldem z Vratislavi. Tísíce poutníků z širokého okolí i ciziny pak každoročně navštěvovali toto poutní místo.

Po roce 1945 se situace změnila. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto a politické klima po roce 1948 tomuto místu nepřálo. 24. 5. 1955 byl státní správou zakázán na poutní místo přístup z důvodů důlních prací a rudného průzkumu. Toto neopodstatněné rozhodnutí zahájilo devastaci celého poutního areálu, v němž kromě církevních staveb byly i dvě restaurace. Začal hlodat zub času a vandalů. V roce 1968 se sice začalo s opravou kostela, ale v listopadu 1973 byl odstřelen a celý poutní areál srovnán se zemí. Pouze Posvátná studánka, svou polohou vzdálenější od kostela, se zachovala.

V roce 1990 vznikla iniciativa pro obnovu poutního místa a již 22. 2. 1993 bylo vydáno ve Zlatých Horách stavební povolení na postavení nového kostela. Architektonickou studii vytvořil nedávno zesnulý arcibiskupský architekt Tomáš Černoušek z Olomouce. Sbírkami se podařilo získat dostatek finančních prostředků na zahájení i dokončení stavby v hodnotě 27 miliónu korun. Již 23. 9. 1995 byl nový kostel posvěcen olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem, 17. 8. 1996 pak poutní dům, 16. 8.1997 ambity a čtyři zvony a 10. 5. 1998 mozaikový obraz Panny Marie.

Dárci z Česka, Německa, Švýcarska, Polska a dalších zemí dokázali, že toto poutní místo nebylo zničeno natrvalo a stále k němu mají blízký vztah.

Turistika v okolí

Rejvíz
K turisticky nejzajímavějším místům zlatohorska patří Rejvíz (od roku 1964 pod správou Zlatých Hor). Tato nejvýše položená obec ve Slezsku (780 m n. m.) se rozkládá na náhorní planině s rozlehlými loukami, které jsou obklopené lesy. První zmínka o obci je z roku 1687 pod jménem Reihwiesen (řada luk).

Nejznámější místo Rejvízu je Národní přírodní rezervace s Velkým mechovým jezírkem, které je největším moravským vrchovištním rašeliništěm. Po haťovém chodníku se dostaneme do dávné doby ledové, z které nám zde ledovec zanechal některé živočišné a rostlinné druhy. Okolí mechového jezírka je porostlé borovicí blatkou s podrostem mechu rašeliníku. Můžeme najít vzácné druhy rostlin např. rozmarin divoký, rojovník bahenní, klikvu nebo masožravou rosnatku okrouhlolistou. Můžeme zahlédnout i šídlo rašelinné, ale žije zde na 200 druhů hmyzu. Temná voda jezírka, hluboké lesy okolí, zřícenina hradu Kobrštejna a tvrdé podnebí dokázalo jitřit fantazii místních obyvatel k vytvoření mnoha krásných bájí a legend. Nejznámější je O pastýři Gillovi či O potopení Hunohradu. Sběratelem lidových skazek a historie Rejvízu byl český farář Jeroným Pavlík, působící zde v letech 1900 - 1938.

K vyhledávaným místům Rejvízu patří penzion Rejvíz - dříve Noskova chata, jež je nemovitou kulturní památkou. Tato celodřevěná stavba je zachovalá lidová architektura 19. století, Je známá svým krásným interiérem, zvláště populárními vyřezávanými židlemi s podobami někdejších stálých hostů. Rejvíz je se svou v základě jednotnou zástavbou roubených lidových domků, upoutávajících svou barevností, navržen jako vesnická památková zóna. Nemovitou památkou je také kostel Jména Panny Marie z roku 1808, jehož hlavní oltář je dílem významného regionálního sochaře Bernarda Kutzera z Horního Údolí. Další zajímavostí je památník obětem první světové války.

Rejvíz je turistickou obcí, která je navštěvována hlavně v létě a v zimě. Je východiskem i cílem cyklistických i běžkařských tras do širokého okolí. Turistům slouží několik restaurací, penzionů a privátních ubytoven.

Horní a Dolní Údolí
Jsou největší rekreační oblastí na zlatohorsku. Do roku 1960 samostatná obec Horní a Dolní Údolí přešla pod správu Zlatých Hor. Původní slovanský název, Horní a Dolní Olešnice, je uváděn v polovině 15. století. V průběhu 17. století zde byl hamr na výrobu méně kvalitního železa, mincovna a huť na výrobu vitriolu. Horní Údolí bylo hornickou obcí, ve které se ve středověku nacházelo největší ložisko zlata na území současného zlatohorska (Starohoří). Odborníci tvrdí, že se zde zlato dobývalo hlubinně již ve 13. století.

Nejznámějším místním rodákem je Bernard Kutzer, který se svými bratry a syny založil sochařskou dílnu vyhledávanou nejen v Horním Slezsku. Nad Horním Údolím na Příčné hoře nedaleko kaple sv. Anny (dnes je již bohužel v ruinách) byla postavena kamenná mohyla, jako vděk za konec hladových let způsobených bramborovým morem.

Odlehlost obou obcí v pohraničí Jesenicka dopomohla k tomu, že se zde zachovalo množství lidové jesenické architektury z 19. století. Sedm lidových roubenic je již památkově chráněno a další tři jsou navrženy do seznamu chráněných památek. Díla místní sochařské rodiny Kutzerů z Horního Údolí - litinový kříž na hřbitově a socha sv. Floriána před hřbitovem - jsou nemovité kulturní památky. Dalšími památkami je Lesní hřbitov - památník sovětských zajatců z 2. světové války, zřícenina hradu Kobrštejna, středověká Olověná štola a rudní revír Starohoří na Příčné hoře.

Za nemovité památky jsou navrženy hornoúdolský kostel sv. Jana Křtitele, postavený v r. 1886 - 1888 v novogotickém slohu. Plány kostela navrhl a stavbu vedl mistr Schwarzer z Javorníku. Vybavení interiéru je dílem rodiny Kutzerů, nástěnné malby vytvořili F. Templer a E. Brendel ze Zlatých Hor.

V 50. letech byly obce osídleny asi devadesáti rodinami uprchlíků z Řecka, t. j. kolem 350 osob. Po roce 1975, kdy došlo v Řecku k politické změně, se většina z nich postupně vrátila zpět do vlasti. V současnosti slouží velká část domů v obcích k rekreačním účelům. Svou romantikou horských vesniček s lidovými chalupami a pasoucími se ovcemi jsou Horní a Dolní Údolí lákavé pro turisty. V zimě turistům slouží lyžařské sjezdovky s vleky, blízké běžkařské tratě a v létě cykloturistické stezky.

Čerpáno z oficiální stránky obce http://www.zlatehory.cz/, na kterých najdete další informace.