Hulín

Hulín

Historie
První písemná zmínka o existenci města Hulína pochází z roku 1224, kdy sem vedly kroky českého krále Přemysla Otakara I. Panovník tehdy navštívil svůj zeměpanský majetek a zřejmě se zde nějakou dobu zdržel. Přijel s četným doprovodem, a tak se dá předpokládat, že Hulín byl v té době menším střediskem správní a hospodářské výkonné moci. Přemysl Otakar I. zde za svého pobytu vydal důležité listiny pro Opavu a Přibyslavice a také onen první písemný doklad, kde je jméno Hulín zmiňováno poprvé.

V roce 1261, za panování Přemysla Otakara II., přešel Hulín do církevního majetku jako dar krále olomouckému biskupovi Brunovi za jeho četné zásluhy. Za Brunova zástupce Dětřicha (kolem devadesátých let 13. století) došlo k rozsáhlé stavební úpravě hulínského správního centra. Tvrz byla přestavěna na hrad a celý komplex byl opevněn valy a vodním příkopem. Zřejmě ještě za Brunova života byl Hulín povýšen na město.

Původní zástavba obce byla situována do kruhu kolem náměstí a skládala se převážně z dřevěných zemědělských objektů. Uprostřed náměstí stála dřevěná radnice. Hulínské obyvatelstvo sužovaly četné požáry a povodně. Obytné domy několikrát vyhořely. V 18. století požár zachvátil kostel, v 19. století dvakrát vyhořela fara, radnice na náměstí lehla popelem v roce 1852. Zdejší obyvatelstvo živilo převážně zemědělství. Hulíňané byli vyhlášenými chovateli dobytka. Tak to bylo až do čtyřicátých let 19. století, kdy s výstavbou železnice přišlo do města mnoho dělníků, a tak se pomalu začaly rozvíjet základy průmyslové historie města.

Prehistorie Hulína
Prehistorii Hulína a Hulínska není možno sledovat pohledem omezeným pouze na samotný katastr obce. Pravěké dějiny Hulína znamenají v mnohém současně i pravěké dějiny Moravy a naopak.

Přirozenou osou celého kraje je tok řeky Moravy, od nejstarších dob velmi důležitý krajinný prvek pro hospodářský i kulturní rozvoj našeho regionu. Staré kupecké cesty, mezi nimi i prastará jantarová stezka spojující Středozemí s Baltem, oživovaly kraj obchodním ruchem, což byla v prehistorických i ranně historických dobách často jediná forma komunikace a šíření kultury a vzdělání.

Příznivé klimatické a půdní podmínky dané nadmořskou výškou a reliéfem krajiny lákal pravěké obyvatelstvo k usídlení a vzniku prvních osad na našem území. Proto je v okolí Hulína obdivuhodné množství archeologických nálezů téměř ze všech pravěkých období. K prvním nálezům podchyceným v literatuře patří bronzové předměty objevené r. 1850 a 1864. Jednalo se tehdy například o ornamentovanou dýku, kopí, náramky aj.

Počátky archeologického výzkumu na Kroměřížsku a Hulínsku v osmdesátých letech 19. století jsou spjaty se jmény E. Pecky, MUDr. J. Suchého, H. Strusky, a ovšem také se jménem známého záhlinického rodáka Františka Skopalíka. Další pracovníci, kteří se zasloužili o zhodnocení hulínských nálezů jsou P. L. Ledvina (Vlastivěda moravská), R. Janovský a význačný moravský prehistorik a břestský rodák I. L. Červinka. Pozdější výzkumy prováděl Archeologický ústav ČSAV v Praze a v Brně a také archeologické pracoviště muzea Kroměřížska za spolupráce hulínských amatérských archeologů.

Turistika a příroda
Hulín leží na staré, významné kupecké cestě. Hlavní ulice města užívali poutníci i koňské povozy již dávno předtím, než byla doložena první písemná zmínka o Hulíně z roku 1224. Okolní přírodu lidé pozvolna měnili až do dnešní podoby. Pryč jsou doby, kdy směrem ke Kroměříži bylo velké jezero či kdy měla řeka Morava sedm ramen a pravidelně se rozlévala od Skaštic až po Tlumačov. Mnoho lesů lidé vykáceli, mokřiny odvodnili a přeměnili v políčka a pole. Nenávratně pryč jsou nekonečné neprostupné močály a lesy. V dnešní pozměněné krajině je již málo místa pro původní druhy živočichů. Mnohé jsou natolik vzácné, že stačí málo a vymizí navěky. Přesto máme štěstí, že se část těchto přírodních klenotů dochovala.

Páteří zdejší přírody je řeka Morava s okolními lužními lesy. V lese Zámečku, který je nám nejblíže a který byl spolu s přilehlými rybníky vyhlášen jako Přírodní park Záhlinické rybníky, nalézáme mohutné staré duby a řeku Moravu. Spolu s mokřadními loukami, které se táhnou od Záhlinic k Tlumačovu, tvoří ojedinělý, téměř nenarušený celek. Z ptačí perspektivy je vidět zrcadlení perliček malých vod, ale také vody velkých pískoven u Hulína a Kvasic, které byly vybagrovány v místech mohutných štěrkových náplavů. Zbylé okolí pak tvoří převážně polní remízky a rozsáhlé lány zemědělské krajiny s roztroušenými obcemi a mnoha cestami.

V této malebné krajině žije mnoho živočichů a rostlin, které nikde v okolí nenalezneme. Vodní plochy a lesy využívají na svém tahu podél řeky Moravy ptáci. Ornitologové zaznamenali přes 270 druhů, z nichž 140 tu i hnízdí. Příroda je zde pestrá a málokdo asi ví, že jsou v lese ukryty dnes již zarostlé malé písečné duny.

Románský portál
(18. listopadu 2005, vydal: Hynek Zatloukal)
Portál je nejvýznamnějším a nejcennějším prvkem dochovaného torza románské stavby kostela sv. Václava. Původně zdobil hlavní vchod v severní zdi kostela. Jeho vznik je datován do první poloviny 13. století. Portál tvoří čtyři napravo vinuté sloupky umístěné na patkách a nahoře ukončené hlavicemi bohatě ornamentálně zdobenými rostlinnými motivy. Pouze hlavice na pravém vnějším sloupku zpodobňují stylizované ptáky s křídly rozepjatými na obě strany a s těly pokrytými několika řadami peříček. Vrchní část portálu tvoří tři stupňovitě vystupující a šroubovitě vinuté oblouky. Celý portál je zhotoven ze světlého pískovce a podle názoru historiků patří do skupiny slavnostních. Ty zdobily vchody do velkých městských bazilik nebo do hradebních kaplí v sídlech panovníků a velmožů. Není bez zajímavosti, že kostel s portálem se dává do souvislosti s takzvanou vineckou skupinou v severozápadních Čechách jako její moravský protějšek.

V 17. století byla před portál postavena boční předsíň, zvaná „žebračka“, která nevhodně navazuje na románský celek. Ať je jí ke cti alespoň to, že chrání křehký pískovcový portál před povětrnostními vlivy. Tato kulturní architektonická památka je bezpochyby ojedinělá a svým historickým významem přesahuje hranice města.

Kostel sv. Václava a fara
(18. listopadu 2005, vydal: Hynek Zatloukal)
Podle dostupných archivních materiálů lze založení hulínského kostela situovat přibližně do první čtvrtiny 13. století. Má významnou polohu na nejvyšším místě uprostřed již dávno zrušeného hřbitova, obehnaného zdí. Nepochybně se v jeho těsné blízkosti nacházela dřevěná tvrz. Kostel sv. Václava je postavený na ose východ-západ. Je to původně románská jednolodní stavba s apsidou, panskou tribunou, tzv. emporou v zadní části lodi, rovným dřevěným stropem a nízkou věží.

Osud této vzácné architektonické památky ovlivnil 13. července roku 1747 požár, jehož obětí se staly krytina, krovy a varhany. Přestavba, která po něm následovala, drastickým způsobem ovlivnila architekturu této stavby. Naši předkové tehdy zbořili románskou apsidu, loď prodloužili a rozšířili a původní plochý strop nahradili stropem klenutým. Z románského období se do dnešní doby zachovala pouze západní část lodi, která byla postavena z tesaných pískovcových kvádrů. Dochovalo se též čtyřlisté okénko v jižní zdi a na severu okénko kulaté, osvětlující původní schodiště. Toto schodiště spojovalo panskou tribunu s chrámovou lodí.

Směrem na východ od kostela stál původně mlýn. Dnes je v těchto místech barokní fara s „kaplankou“. Tento malebný komplex budov byl v 17. století spojen s kostelem dřevěnou lávkou, která překlenovala vodní příkop, jímž bylo návrší s kostelem obehnáno.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.hulin.cz/, na kterých najdete další informace.