Horní Police

Horní Police

Historie
Z vůle panovníkovy nastalo ve středověku záměrné osidlování pohraničních končin, tak vznikla i osada Horní Police.Tyto osady byly dle feudálního řádu poddány světským nebo duchovním vrchnostem. Zjišťujeme, že Horní Police náležela premonstrátskému klášteru doksanskému. Je také možné, že to bylo již od jeho založení roku 1144 královnou Gertrudou, manželkou českého krále Vladislava II. I když se později Horní Police dostala do světského držení, musela být odevzdávána až do roku 1849 část majetkové renty Doksanům.

První zmínka o Horní Polici pochází z roku 1273 nalézající se v listině papeže Řehoře X. z 15. května 1273, potvrzující se majetková práva doksanského kláštera. Název obce je zde uveden jako „ Palicz ".

První zmínka o hornopolickém kostele je v listině z 23. června 1291. Patronátní právo včetně Stoupna, Bělé a Novosedla patřilo premonstrátskému klášteru. V roce 1384 činil polický desátek Doksanům 6 grošů.

Ve 20. letech 15. století převzal patronát našeho kostela Zikmund z Vartemberka. Po velikém tažení Sirotků na sever a po pádu Mimoně a České Lípy přistoupil k husitům z berkovského rodu Hynek Berka z Jestřebí, který se stal hejtmanem a vyzískal i državy duchovní. Tak získali Berkové i Horní Polici. Ta sama byla husity dobyta v roce 1426.

V roce 1560 byla Horní Police definitivně spojena se zákupským panstvím. Nastalo velké střídání majitelů. Zbyněk a Zdislav Berka z Dubé hospodařili pospolu. Roku 1565 si rozdělili majetek a zákupské i hornopolické panství připadlo Zbyňkovi. Po jeho smrti 6. března 1578 následoval jeden ze Zbyňkových synů Jan Berka z Dubé, který nespravoval panství ani rok a 11 listopadu 1578 byl na českolipském náměstí zavražděn svým sluhou.

Jeho bratr Václav byl ještě nezletilý a tak do roku 1597 spravoval panství jeho poručník Jindřich Berka z Dubé. Po dosažení plnoletosti nastoupil Václav, zemřel roku 1608. Zanechal po sobě pět synů a několik dcer, všechny nezletilé. Jako poručnice se ujala panství Eliška Kolovratová z Dubé, sestra Václava. Brzy se však ukázalo, že je panství zadlužené a tak bylo 27. července 1612 prodáno zemským soudem.

Dominanty obce
Historickými dominantami obce Horní Police jsou na levém břehu řeky Ploučnice barokní kostel Navštívení Panny Marie a barokní mariánské sousoší. Na pravém břehu řeky je to pak barokní zámek. Obě tyto dominanty spojuje třetí památka a tou je kamenný most.

Kostel Navštívení Panny Marie
Na místě, kde dnes stojí kostel, stávala na místě skalnatého ostrohu, podle jedné méně známé verze, vztahující se ke vzniku kostela, svatyně staroslovanského boha Svatovíta. Svatyně sloužila nejen jako místo rituálních slavností a obětiště, ale i jako místo, kde se vykonávaly věštby. Kolem vršku, na kterém stojí kostel, býval údajně i rituální násep, který sloužil často pro setkání s nadpřirozenem. To, že stával nad řekou také není náhoda. V době před příchodem křesťanství se věřilo, že vodstvo obsahuje božské síly. Proto bylo považováno za kultovní místo a říkalo se mu Nemed – Svatý. Na těchto místech se stavěly svatyně, později s příchodem prvních eremitů i kaple, pak kostely a kláštery.

První zmínka o kostele je v listině z 23. června 1291, kdy již v tomto roce byla Horní Police farní obcí. Patronátní právo včetně Stoupna, Bělé a Novosedla patřilo premonstrátskému klášteru doksanskému a formálně tomu bylo až do roku 1849.

V roce 1426 byla Police dobyta husity, bezpochyby byl kostel zničen. Patronát chrámu převzal Zikmund z Vartemberka a pak Berkové z Dubé.

V roce 1523 byla nalezena na břehu Ploučnice dřevěná soška Panny Marie (dnes je důstojně umístěná na hlavním oltáři) a od ní se traduje vznik poutního místa. Dle ústního podání „ zbožné ruce vytáhly sošku na břeh a přijaly ji jako nebeský dar “.Vystavily ji v malém kostelíku a hned poté sem začali přicházet zbožní věřící, aby se tomuto nebeskému daru mohli poklonit. Potud tedy legenda.

Historické pozadí pro tuto legendu říká, že z Německa přes Sasko se začalo šířit protestanské učení Martina Luthera. Pod vlivem nového učení začali lidé odmítat úctu k mariánským obrazům a sochám, dokonce je i vyhazovali. A to se pravděpodobně stalo i s naší soškou Matky Boží. Na místě nálezu bylo v roce 1722 postaveno sousoší, kde má Panna Marie vzhled totožný se soškou nalezenou. A je dvouobličejová, jedna tvář hledí na zámek, druhá na kostel.

Dle záznamů hornopolické farní pamětní kroniky je kostel prastarý. Jak již uvedeno - koncem 13. století podle pražských listin zde byli faráři. Tehdejší majitelé panství Berkové z Dubé zde postavili malý kostelík. S růstem přicházejících poutníků se ukázal být malým a skromným. V roce 1682 byl zaznamenán takový příchod poutníků (na 4 tisíce lidí), že se farář Michael Gabriel Jantsch obrátil s hejtmanem panství Janem Jiřím Hertychem na majitele a patrona kostela Julia Františka, vévodu Sasko – Lauenburského, aby nechal kostel rozšířit.

Této žádosti vyhověl a povolal k sobě litoměřického stavitele Julia Broggia, který v roce 1688 začal se stavbou nového kostela. Starý kostelík byl téměř celý zbořen a na jeho místě postaven větší. Je to vlastně střední část nynějšího kostela, kterou tvoří střední loď s přilehlou věží. V roce 1689 převzala panství po Juliu Františkovi jeho dcera Anna Marie Františka, která po něm stavbu kostela dokončila. Brzy se ukázalo, že nový kostel se stal opět nedostatečným a tak Anna Marie rozhodla o jeho dalším rozšířením.

Nová stavba začala v roce 1717. K nově postavenému kostelu se přistavovaly obě postranní lodi, zbudovány empory a přistaven chór a sakristie. V roce 1722 byla ještě nová volně u vchodu stojící zvonice a v následujících letech křížová cesta a fara. To vše bylo hotové v roce 1725. V roce 1723 byla zřízena zadní budova pro čtyři kaplany, tzv. kaplanka a v roce 1725 byl mezi farou a kaplankou zřízen spojovací trakt.

Nejen v oktávu svátku Navštívení Panny Marie, ale i v ostatních mariánských svátcích sem putovalo mnoho poutníků. Proto se velkovévodkyně rozhodla zdejší faru povýšit na arciděkanství, založila nadaci pro jednoho arciděkana a čtyři kaplany. Tento výnos schválil 10. září 1723 litoměřický biskup Jan Adam hrabě Vratislav z Mitrovic a byl zanesen do zemských desek 22. listopadu 1723.

Anna Marie Františka stále usilovala o zvýšení lesku a prestiže poutního místa. Na její žádost udělil papež Klement XII. 6.července 1736 arciděkanu v Polici práva používat pantifikálie ad instar abbarum, tzn. Právo nosit při slavnostní mši sv. biskupskou mitru a pedum (hůl) a mši svatou odsloužit jako biskup (dnes je titul arciděkanství spojeno jen s poutním místem a právo nosit berlu a mitru už bylo zrušeno). Pro povznesení velkovévodkyně darovala dvě těla svatých, tělo mučednice sv. Kristiny získala od papeže Innocence XIII. dne 3. června 1722 a tělo mučedníka sv. Pavla od papeže Alexandra VII. dne 10. ledna 1727.

V roce 1861 nechal majitel panství císař Ferdinand provést renovaci kostela, s čímž se započalo ve středu 3. dubna. Nová střecha, oprava zdiva kostela a věže. Do presbytáře a střední lodi kostela byly dány nové dlažební desky atd.

Poslední úprava střech kostela i křížové cesty, jakož i zdiva začal provádět, z důvodu poničení od bomb na konci války roku 1945 současný správce arciděkanství Josef Stejskal za pomoci několika dobrovolníků z řad věřících.

Vrcholnou návštěvnost lze vidět v údobí let 1730 až 1760. Plným právem lze uvést, že Mariánská Police vedle Bohosudova byla v severních Čechách nejvíce navštíveným místem.

Portréty jedenácti ze čtrnácti arciděkanů jsou umístěny v čestném sále arciděkanství. Je zde umístěna i podobizna velké zakladatelky Anny Marie Františky velkovévodkyně Toskánské s manželem a svojí dcerou. Nechybí zde ani obraz slavného arciděkana Václava Hockeho, rodáka ze Stružnice.

Původní hřbitov byl umístěn kolem kostela. V roce 1722 byl však přemístěn na jižní stranu křížové cesty. Měřil asi 400 sáhů, a protože jej bylo nutné rozšířit, novosedlský rodák bankéř Josef Zenker z Moskvy odkoupil v roce 1869 další výměru pole od sedláka a hřbitov nechal rozšířit. Do středu hřbitova nechal postavit veliký litinový kříž na pískovcovém podstavci. Novou ohradní zeď postavil patron kostela a církevní obec.

Hornopolické zázraky - zázračná uzdravení
Nebyly pověstným zásahem v posledním okamžiku, nýbrž šlo o uzdravení pro velkou víru a osobní statečnost trpících, kteří všechny zbylé síly tělesné a duševní a veškerou naději upjaly k Panně Marii hornopolické.

Tak třeba tento příklad: Ambrož Josef Leyn, úřední písař ze Svádova, trpěl v roce 1685 vysokou horečkou, která ho trápila každého dne a nepomáhal žádný lék. Jednou úředně navštívil Horní Polici a tak v pět hodin odpoledne poklekl před milostnou soškou, rozsvítil dvě voskovice a modlil se růženec. Prosil o své uzdravení a toho se mu dostalo.

Anebo další příklad: Zákupský občan Matěj Hoser byl zajat v době třicetileté války a odveden až do Úštěku, kde byl svázán řetězem ke kůlu. A že byl stálým návštěvníkem Horní Police tak volal ve své víře o pomoc Matku Boží a byl vyslyšen. Když usnula stráž, odvázal se a se řetězem od kůlu a utekl do Horní Police. Když se blížil ke kostelu, tu mu najednou řetězy sami odpadly. Poděkoval P. Marii a na důkaz skutku jsou dodnes tyto řetězy uchovány na památku v křížové cestě.

Tyto příklady ukazují zázračná uzdravení a pomoc v nouzi, která udělovala Matka Boží v Horní Polici. Takových zázraků je ve farní kronice dochováno na 160.

Symbolika nejen barev
Na oblečení služebníků církve a ministrantů převládá barva černá a bílá. Černá značí prapůvodní temnotu, to, co se neprojevuje, zlo, temnotu smrti, hanbu, zoufalství, zkaženost, rozklad. Černá barva rovněž symbolizuje nemilosrdnost a tvrdost a je spojována s aspektem veliké Matky Země. Černá je také barva chaosu. Je spojována se smutkem a se zlověstným aspektem čarodějnictví a magie. Je barvou Krona – Saturna, také jako praotce Času a čísla osm. V křesťanské symbolice je barvou určující knížete temnot, peklo, zoufalství, zkázu, zlo.

Druhou určující barvou, která je například patrná u ministrantů, je bílá. Ta značí transcendentní dokonalost, prostotu, světlo, osvícení, svatost, bohabojnost či duchovní autoritu. Bílé roucho znamená čistotu, triumf ducha nad tělesnou žádostivostí. Bílá je rovněž spojována se smrtí a pohřbem. Nosí se při svátostech křtu, biřmování, prvního přijímání. Je barvou světců, kteří nepodstoupili mučednickou smrt.

Při vstupu do areálu kostela se musí projít branou. Ta, stejně jako práh, symbolizuje vchod, komunikaci, vstup do nového života, komunikaci mezi dvěma světy, mezi živými a mrtvými. Je také ochranným znamením. V křesťanství je Panna Marie symbolizována nebeskou branou. Brány a portály jsou obvykle střeženy symbolickými zvířaty jako lvy, draky, býky, psy nebo bájnými bytostmi. V domě Usirově je každá brána hlídána bohyní, jejíž jméno je třeba znát.

V kostele Panny Marie naleznete i hřeby. Jde o symbol světové osy a představuje upevňování a poutání, osud a nutnost. Další je pastýřská hůl, ta znamená autoritu, sílu, moc a vládu.

Neméně důležitým je i jezuitský znak IHSV. Písmena značí In hoc signo vinces – V tomto znamení zvítězíš.

Nemůžeme opomenout knihu a korunu. Kniha v symbolice grálu značí hledání ztraceného slova. Koruna pak označuje svrchovanost, zasvěcení, koloběh času, nekonečné trvání, energii a moc obsaženou v hlavě, je atributem slunečních bohů a představuje jejich sluneční kotouč a nesmrtelnost. Panna Marie nosí často korunu z hvězd.

Rovněž křídla jsou častým motivem v tomto stánku Božím. Křídla jsou atributem rychlých božích poslů a znamenají moc komunikace mezi bohy a lidmi. Křídla jsou solární a znázorňují božství, moc přesáhnout pozemský svět, běh času. Křídla jsou rovněž atributem Hypna, který svými křídly ovívá lidi a tak je uspává.

A kříž je univerzální kosmický symbol z pradávných let. Je to střed světa, a tedy místo komunikace mezi nebem a zemí. Kříž představuje strom života, jako celek tak tvoří prapůvodního androgyna. Symbolizuje dualismus v přírodě, sjednocení protikladů. Kříž představuje člověka plně rozepjatého a také sestup ducha do hmoty, protože je schopen nekonečného prodlužování v každém směru. Je také tvořen čtyřmi rajskými řekami, vytékajícími zpod kořenů života.

Legendy a pověsti
Svatý Marcel, jehož ostatky jsou údajně uloženy v kostele, se narodil v Paříži, kde v první polovině 5. století zastával biskupský úřad. V té době se o křesťanství v Lužických horách ještě nevědělo. Podle kronik vykonal řadu zázraků, které se dochovaly zapsané Amédéem de Ponthieu: „Byla jedna dáma, která, ač urozeného původu, vedla nízký a zločinný život. Po smrti bylo její tělo pohřbeno za městem do nevysvěcené země, jak tomu chtěl křesťanský zvyk. Božím trestem se stalo, že velmi velký drak, pobývající v blízkém lese, přicházel k hrobu řečené ženy, hrabal v rakvi a krmil se jejími nečistými údy. Rodiče a přátelé ženy upozornili na draka biskupa Marcela. Ten když viděl jak drak vyletěl z lesa k hrobu, udatně vykročil proti němu. Udeřil ho třikrát do hlavy svou pastýřskou holí a drak sklopil svou hroznou hlavu a mrskal velice pokorně ocasem“.

Hermetický původ této legendy je více než průhledný. Mezi výrazy, pod nimiž alchymisté skrývali jméno své matérie, byl název drak snad nejčastější. Vítězství dobité nad monstrem některou hrdinskou osobností poukazuje na výsledek, jejž musí operatér docílit na konci operativní práce velkého díla. Jméno Marcel, které je možno číst Mars – Helios, spojuje v témže slově železo a slunce a odkazuje tak k zlatu. Tři údery biskupovy berle na hlavu živočicha odkazuje na tři postupy nezbytné k naplnění operace. Celá legenda tak dovedně zakrývá jistou hermeticko-alchymistickou operaci.

Jinou pozoruhodnou zajímavostí jsou doklady o častém zjevování přízraku ženy. Na zdejším hřbitově je tzv. Jakenova zeď, kde prý v noci vřeští duch zlé zámecké paní. Jde o Anna Polyxenu, manželku šachovského pána, která prý velmi trápila své sloužící. Po smrti ji bez úspěchu zaříkávali. Říká se, že její duch je ve zdi. Ze skulin občas vystupuje i kouř.

Další zpráva o tomto zjevení hovoří, že u Starého Šachova, severně od vesnice se zvedá kopec Kotel (393 m). V Kotelné jámě, při kopci, se prý zjevuje zrůdný přízrak. Ženské zjevení kdysi nazývali Bremerova žena (Bremerfrau). Jde nepochybně o manželku bývalého majitele panství Johanna von Bremera, Annu Polyxenu, zemřelou roku 1703 a pochovanou na zdejším hřbitově (dnes má desku umístěnou uvnitř kostela ).

Zámek Horní Police
Na břehu řeky Ploučnice naproti poutnímu kostelu stojí budova barokního zámku. V roce 1560 připadla Horní Police k Zákupům a také zde vzniklo i sídlo, to se uvádí roku 1612 jako dvorec, který je jistě mnohem starší. Roku 1664 se připomíná kamenná tvrz přestavěná mistrem Konstantinem. Kde stála, zda na místě zámku, není však možné určit.

V roce 1680 sloužil starý nevyhovující dvorec jako správní budova, kdy zde byli vězněni účastníci poddanského povstání. Za Julia Františka vévody Sasko-Lauenburského se začalo s výstavbou zámku na místě starého dvora. Návrhy vypracoval litoměřický stavitel Guilio Broggio nebo jeho syn Octavio, ale možná i toskánský stavitel Václav Špaček.

Vévodova dcera Anna Marie Františka, velkovévodkyně Toskánská jej později dala zvýšit ještě o jedno patro. S dostavbou druhého patra patří zámek do okruhu mála obdobných staveb „katedrálního typu“, kdy zdi chodby byly vytaženy nad úroveň střechy, odkud pak proudilo světlo oválnými okénky. V Čechách najdeme tento způsob například na zámku Kácov v Posázaví či v Hostivicích ve středních Čechách.

Zámek nesloužil panstvu k trvalému bydlení, ale jen k občasnému pobytu a zejména sloužil jako správní budova pro úřednictvo a jedna jeho část i pro ubytování duchovenstva, přicházejícího o poutích vypomáhat při církevních obřadech. K zámku samozřejmě patřil dvůr včetně nezbytného pivovaru na 33 a čtvrt sudu. Dodnes jsou velké pivovarské sklepy v dobře zachovalém stavu. Po zrušení pivovaru zde byl zřízen závod bývalé Assmannovy továrny, kde se vyráběly součástky jízdních kol, který se po roce 1945 přestěhoval do Jedlky u Děčína.

V zimě roku 1779 v okolí Horní Police byly utábořeny císařské pluky Bendera, Pellegriniho a Wurmsera. Pro vesměs nemocné vojáky sloužil hornopolický zámek jako špitál. První nemocní sem byli uloženi v předvečer sv. Tří králů. Nemocní vojáci byli zaopatřováni místními duchovními, kde se nakazil i sám p. arciděkan Jan Kryštof Peitsch a kaplan P. Peschke. Oba v krátké době také zemřeli. Vojáci zemřelí na tuto nákazu skvrnitého tyfu byli pochováni za zámkem, kde býval ještě v 50. letech 20. století park s rybníčkem. Dnes už po něm není ani památky, z důvodu zavezení zemědělci velkou vrstvou závozu.

V letech 1851 a 1852 v zámku přechodně umístěn jezuitský seminář, který byl pak přeložen do Stvolínek. Součástí zákupského panství byl do roku 1918, kdy se po první světové válce tento hospodářský celek zkonfiskoval Habsburkům.

Po projevení snahy zámek prodat, neúspěšně, byl přidělen do správy Státním lesům v Zákupech. Poté zde sídlily například družstvo Výspa, záložna, mlékárna, od roku 1926 česká škola, v říjnu 1938 zrušena a veškeré zařízení převezeno do Loučeně u Nymburka. V roce 1938 zde také byla četnická stanice. Skupina zfanatizovaných henleinovců na ni mezi 20. a 22. zářím útočila, ale čeští četníci se pod vedením strážmistra Holého ubránili. V tomtéž roce o převratu, po provedeném záboru bylo zatčeno na 40 hornopolických občanů a spolu se žandovskými byli po určitý čas drženi jako nepohodlní v dočasné věznici na zámku. Bezprostředně po válce byl objekt využíván jako sklad nábytku a zařízení, které nechtěli noví osídlenci využívat.

V letech 1946 až 1955 zde byla opět škola, měšťanská tříroční s jednoročním učebním kurzem. Kolem roku 1949 i Jednotné zemědělské družstvo (JZD). V prvním patře zadního zámeckého traktu býval sál vytápěný krbem a osvětlovaný krásnými lustry. Ještě v roce 1949 se tu konala mikulášská nadílka pro děti. A pak na parkety přivedli zemědělci stádo krav a udělali z přepychových prostor kravín. Až neuvěřitelné byly počátky kolektivizace zemědělství a jak se v době budovatelského nadšení pečovalo o státem chráněné památky. Při opravě věžičky roku 1968 byl učiněn nález starých listin a byly sem vloženy nové. Také bývala ve věžičce umístěná soška Bílé paní, která se tohoto roku záhadně ztratila.

Zámek dál sloužil potřebám zemědělství a devastace tohoto historického objektu pokračovala. Vlastníkem byl stát a JZD fakticky užívalo zámek od roku 1949, ale právo trvalého užívání mělo až od roku 1980 do roku 1991, kdy byl převeden do správy Pozemkového fondu ČR.

V roce 1991 se obec Horní Police rozhodla získat zámek a nečekat, kdo by ho mohl získat v náhradní restituci. Po řadě zdlouhavých jednání došlo na základě privatizačního projektu k sepsání smlouvy mezi Pozemkovým fondem ČR a obcí Horní Police o bezúplatném převodu zámku na obec s účinnou platností od 1. června 1997.

Kamenný klenbový most
Obě největší dominanty obce, kostel a zámek, spojuje třetí dominanta, tou je kamenný klenbový most. Prvotní most zde stával dřevěný, ale velmi nízko položený, takže při větší vodě zmizel pod vodou. Dnešní kamenný pochází z roku 1840. Je to třetí nejstarší most přes řeku Ploučnici po Mimoni a České Lípě, ovšem jediný původní.

Ve 20. století byl v havarijním stavu. Podepsala se na něm skutečnost, že tudy vedla v 50. letech nejen hlavní uhelná trasa, ale vůbec veškerá těžká automobilová doprava. V roce 1968, kdy tudy postupovaly ruské vojenské jednotky, dokonce jeden tank zde spadl a pobořil část mostní klenby.

Velkou vinu také nesly Státní silnice stálým zvyšováním asfaltové vozovky, a tím ucpávaly odtokové svody. V roce 1990 Horní Police měla skutečnou kuriozitu – tři mosty vedle sebe (původní kamenný, nově budovaný a provizorní ženijní) s tím, že se starý klenbový most měl zbourat, ale Hornopoličtí občané jej nedali.

A tak po dlouhém a bouřlivém jednání se rozhodlo pro záchranu. Obec Horní Police tak získala chráněnou kulturně-technickou památku a netradiční pěší zónu. Sousedství historického mostu s novým není nejšťastnější, ale i to je cena za předešlá nesprávná rozhodnutí minulosti.

Ozdobou mostu je kovový kříž s litinovým pozlaceným tělem Ježíše Krista v životní velikosti. Zlacení těla se provedlo v roce 1937 a naposledy v roce 1991 při opravě mostu. Další ozdobou jsou podél celého mostu stojící lampy a nechybějí ani lavičky, odkud se můžete kochat výhledem na Horní Polici.

Další památky obce
Mezi mosty při náměstí stojí barokní mariánské sousoší se sochami čtyř světců a Pannou Marii. Postaveno bylo v roce 1722 na místě nálezu mariánské sošky, zde vyplavené. Vzhled sochy Panny Marie je totožný se soškou, která je dvouobličejová, hledíc jak na kostel, tak na zámek. Sousoší vytvořil sochař Ondřej Dubke za účasti dalších řemeslníků.

U budovy arciděkanství stojí od roku 1976 morový sloup s kopií Madony.

K další památce patří raně barokní socha sv. Jana Nepomuckého, která stála do roku 1973 před budovou zámku, kdy pak byla převezena do Okresního vlastivědného muzea v České Lípě k zrestaurování, odkud se ale do Horní Police nevrátila. Záhadným způsobem se dostala do Provodína, kde byla umístěna na soukromé zahradě u bývalé rychty. Trvalo několik let a mnoho jednání než do obce v roce 2000 byla navrácena. V tentýž rok byla u příležitosti Třešňové poutě vysvěcena.

Také pískovcové sousoší barokních dětských postav patří k přes 100 let staré památce. V minulosti umístěno v hornopolických růžových zahradách a roku 1886 je obci odkázal majitel zahrad Josef Rochelt.

A určitě by bylo dobré vzpomenout na rok 1945, kdy zde v domě čp.115 byl učiněn historický nález gotické sochy Madony s jezulátkem, asi půl metru vysoké. Po uznání její hodnoty byla převezena do muzea v České Lípě.

V okolí Horní Police se nachází množství křížků v různém stavu zachovalosti. Například kříž z roku 1885 stojí za Kozím vrchem nad obcí, další stojí v údolí od cesty z Horní Police do osady Podlesí, pak za kostelem u pole, z roku 1835 u hlavní silnice směrem na Českou Lípu, u železničního přejezdu, u silnice v Dolní Polici z roku 1869.

A také tu jsou pomníky na počest hajných, kteří byli zabiti pytláky. Jeden stojí na nejvyšším vrcholu Kozího vrchu, ten je ze dne 1. 11. 1884. Další dva jsou v polesí Novosedla, první je hajného Gerharda Hoke z roku 1862, druhý Jg. Kreilgioli Waldek z roku 1869.

Chráněné objekty
K chráněným domům patří č. p.20, kde před válkou bývala hospoda a zajímavá je i Růžová vila, kterou nechal postavit v roce 1922 němec Schneider. Ten spojil svou šikovnost a podnikavost s penězi jiného němce Johna, a tak díky tomuto spojení vznikla i světoznámá firma Achilles, která zde vyráběla jízdní kola (dnes sklad Crystalexu).

Po odsunu Němců v roce 1945 ve vile nejprve sídlil první poválečný národní výbor, později oddací úřad. Sídlo zde měl i zubař a byly zde byty pro učitele místní školy. Krátce zde bydlel se svou rodinou i ředitel školy Václav Klaban, bezesporu pedagogická osobnost. Později po menších úpravách se vila stala zázemím pro jesle a mateřskou školu. Pak roky chátrala až iniciativou žandovského dlouholetého obvodního lékaře MUDr. R. Felcmana, který našel důstojné využití. Vila se zrekonstruovala a od roku 1987 je zde Dům s pečovatelskou službou.

Obec má i chráněné chalupy s dokladem vývoje lidové architektury a historické zástavby obce č. p.54, 72, 74, 85, 86 a 116.

Škola je v obci známa od roku 1565, kdy samozřejmě byla dřevěná. Postupně byla přestavována a nynější podobu získala roku 1890. Mezi Horní Policí a Žandovem byla postavena další škola v roce 1955.

K historii patří už i zdejší kino. Zakladatel Heller zde zřídil místní biograf z tovární výrobny hospodářských strojů. Po jeho smrti biograf vedla jeho manželka, která ho později odprodala obci. Od obce jej koupil závod Achilles. Po válce bylo zahájeno první promítání 1. 11. 1945. V roce 1960 přebudováno jako první na českolipském okrese na širokoúhlé. Po dlouhá léta bylo držitelem standarty nejlepšího kina okresu, o čemž svědčí různá čestná uznání, dodnes zachovalá. V roce 2002 bylo kino uzavřeno z důvodu velké prodělečnosti a proto, že se okolní obce nechtěly spolupodílet na těchto ztrátách a zachovat si tento kulturní stánek.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.hornipolice.cz/index.asp, na kterých najdete další informace.