Jindřichovice pod Smrkem

Jindřichovice pod Smrkem

Obec Jindřichovice pod Smrkem se nachází na původním keltském území dnešního Frýdlantského výběžku a byla založena rodem Bibrštejnů. První písemná zmínka o obci se datuje z roku 968 n. l.

Původní obec byla kompletně zničena a vypálena v 15. století při husitských nájezdech. Z té doby zůstalo zachováno pouze původní torzo románsko-gotického kostela svatého Jakuba, které je považováno za historický a archeologický skvost. Obyvatelé, kteří nájezd přežili, se přestěhovali asi o 1 km po proudu Jindřichovického potoka a obnovili vesnici v místech, kde stojí dodnes.

V následujících stoletích zaznamenala obec s převážně sudetsko-německým obyvatelstvem ohromný společenský a hospodářský rozmach. Až do odsunu Němců po 2. světové válce čítal tehdejší městys asi 2 500 stálých obyvatel a místní továrna zaměstnávala 3 500 lidí z dalekého regionu.

Jindřichovicím se přezdívalo „Malá Vídeň“ a ještě dnes připomínají poslední zbytky staveb rozvinutý secesní styl a šestikolejné nádraží dává tušit významný dopravní uzel mezi rakouskou Vídní, Pruskem a Pobaltím.

S poválečným příchodem nových osídlenců byl pod vedením rudých brigád nastartován proces rozkladu, který byl za komunistického režimu umocňován necitlivým působením státních statků. V šedesátých letech urychlila dílo zkázy Československá lidová armáda, která za pomoci tanků a těžké techniky srovnala se zemí všechny stavby, které nebyly momentálně obydleny. V devadesátých letech došlo k rozpadu státního statku a ostatních příležitostí k zaměstnání a dílo zkázy bylo téměř završeno. Od konce 90. let minulého století se obec snaží o nový, udržitelný rozvoj.

Historie
Stejně jako většina měst a obcí na Frýdlantsku, tak i Jindřichovice pod Smrkem mají svou bohatou historii. Za dávných časů patřívalo území, na němž stojí naše obec do panství Lužického a krajina se nazývala „Zágost“. Byla obklopena hlubokými lesy ba pralesy, od nichž se odvodilo toto jméno. První zmínka o obci pochází z roku 1381. Spíše se zde pojednává o osadě, která se rozkládala jihovýchodně od dnešního osídlení, v místech zříceniny kostela zasvěceného sv. Jakubovi.

Dochoval se i první název obce Heynrichsdorf ym gebirge gelegen. Kostel sv. Jakuba je postaven v pozdně románském slohu a zařazován do doby okolo 2. poloviny 13. století. Touto skutečností lze poznatelnou historii obce Jindřichovice pomyslně posunout o sto let zpět.

Od roku 1278 vlastnil zdejší krajinu šlechtický rod pánů z Bibersteina a spravoval ji z hradu Frýdlant. Původní víska ve které bylo asi 15 chalup a obývali je především dřevorubci, kteří ve zdejších hvozdech těžili pro vrchnost dřevo, vzala za své na třetí neděli postní 21. března 1431. V tento čas se vracel ze své „spanilé jízdy“ od Baltu oddíl husitských bojovníků pod vedením Jana Čapka ze Sán, který byl hejtmanem panství v Jaroměři. Když se husité dozvěděli o zdejší osadě, rozhodli se obrátit na svou víru i zdejší katolické obyvatelstvo. Ves pobořili a zapálili spolu s kostelíkem. Obyvatelstvo našlo smrt ve svých staveních a jen hrstce statečných se podařilo po boji prchnout do lesů.

Původní osada nebyla již nikdy obnovena a zachovalo se pouze zdivo z kostelíka, které dodnes stojí při cestě na Nové Město a je vyhledávanou turistickou atrakcí. Několik desetiletí po vpádu husitů se opět započalo se stavbou vesnice, a to 20 minut chůze od původního založení. Ves zde založená se postupem času rozrostla a dostala jméno Heinrichsdorf – Jindřichova ves. Každý osadník mohl sobě vybrat místo, ne kterém chtěl postavit své obydlí. Osada čítala již 30 domků a v roce 1600 již 51 popisných čísel.

Znovuzrození obce je spojováno s rodem pánů z Rädernu. Toto panstvo jenž vyznávalo evangelickou víru se zasloužilo o zavedení první školní budovy v obci – současné muzeum č. p. 82, nařídili právní moc rychtářovi, zavedli zápisní knihy gruntovní – „Schöppen bücher“. Toto vše byl ohromný krok z katolické temnoty a také lid zdejší stál po boku evangelických pánů, kteří jmenovali do obcí pastory, zřídili kaple a školu. Jelikož stávající kaple nemohla již pojmouti všechny věřící, byla roku 1550 zvětšena na kostelík a připojeno k němu hospodářství.

Po rodu Rädernů, bylo panství spravováno rodem Seeligerů. Za jejich vlády se obec počala rozrůstati a přibývalo obyvatelstva. Ze současných staveb lze uvést například budovu statku, který byl v roce 1619 postaven jako zájezdní hostinec tzv. „Kretscham“. Dne 14. 7. 1622 byl vydán císařský manifest ve kterém stálo, že obec zdejší se opět do majetku koruny české předává. Správou kraje byl pověřen rakouský císař Ferdinand a ten zdejší panství prodal 16. 7. za cenu 150 tisíc zlatých svému vojenskému veliteli Albrechtu Václavu Eusebiu Wallensteinovi, vévodovi Fridlantském.

Tento nový majitel ihned na svých panstvích nechává zavést římsko-katolickou církev a dal vyhnat evangelické pastory. Po jeho smrti přechází obec do držení hraběte Matyáše Gallase. V jejich držení se obec nachází po mnoha let a po sňatku se dostává do državy rodu Clam – Gallasů. Rod tento spravoval zdejší panství a příslušné obce až do roku 1945.

Zdejší vesnice měla neblahé vzpomínky ne celou řadu válečných utrpení a lid zdejší úpěl především v bojích Rakousko – Pruských, kdy celá řada občanů bojovala za „čest a slávu“ Císaře pána. V letech 1914 – 1918 je ze zdejší vesnice povoláno do zákopů I. světové války celkem 417 vojínů. Jména padlých, kterým se nepodařilo již nikdy spatřit Jindřichovice pod Smrkem a přilehlou osadu Dětřichovec, najdeme na pamětní desce na místním kostele.

Během války byly zřízeny zde v obci dvě nemocnice, 1. Státní se nacházela v prostorech bývalé školky a za 3 roky své existence v ní bylo ošetřeno 392 vojínů. Drijí stála v místní textilní fabrice a byla vydržována místním továrníkem Heintschlem. Pomoc v ní nalezlo na dvě stě vojínů. Aby zdejší obec neostávala za světem, bylo přikročeno k několika zásadním obměnám. Postupně byla vyměněna stávající petrolejová soustava lamp za moderní elektrickou. Místní poštovní úřad se postupně rozrůstal a byl jeden z nejlépe vedených v kraji (dle hlášení C. a K. ředitelství pošt).

Největší trápení pro zdejší lid přesto zůstalo. Až do roku 1902 bylo koňské spřežení jediná možnost jak se dostat do Jindřichovic. Teprve od památného dne 2. srpna 1902, mohli občané využít i moderní vlakovou dopravu. Po dlouhých jednáních, jenž se vlekla již o roku 1872 bylo teprve v roce 1901 započato s úpravou tratě.

Malá "Vídeň"
Na přelomu století zažívala Jindřichovická obec největšího svého rozkvětu. Při úředním sčítání z roku 1900, je hlášeno: v obci jest 349 domků, které obývá 2 440 osob. Z tohoto počtu je 1 202 mužů a 1 238 žen. Ne nadarmo se zde říkalo „malá Vídeň“. V katastru byl zřízen: C. a K. celní úřad I.třídy, C. a K. četnická stanice, C. a K. poštovní úřad, 3 společenstva výrobní, domácí tkalci a ruční výrobci, velká textilní továrna Max Heintschel & comp., a 81 živnostenských povolení, 8 hostinců, 5 trafik, 6 pekařů, 7 obuvníků, 3 kováři, 2 sedláři, 3 povozníci, 2 obchody uhlím, 10 koloniálů, 1 lékárna, 2 mlynáři, 1 mýto, 7 truhlářů, 2 klempíři, 1 pila, 1 prodejce kůže, 7 řezníků, 4 krejčí, 2 koláři, 7 obchodů střižním zbožím, 1 výrobce umělých květin, 1 krupař, 2 hudební kapelníci, 1 vanolázně, 1 fotograf, 1 loterie, 1 osobní doprava, 8 sklenářů.

Nebyla nouze o práci a plno dělníků zaměstnávala zdejší prosperující textilka. Ta byla založena 1823 prostým tkalcem Eduardem Heintschlem. Tento dělník měl jednou sen, ve kterém se mu zdálo, že vede velkou továrnu. Nehodil svou vizi za hlavu a postupně počal se svými společníky spřádat plány a již 20. 5. 1852 je ustavena nová firma pod názvem E. Heintschel & spol. Postupně se tato nejmodernější továrna v kraji rozrůstala až dosáhla skvělého ohlasu i v zahraničí. Ve třicátých letech dvacátého století se ale provoz továrny postupně omezoval až byla 6. června 1933 nadobro uzavřena.

Veškerý její majetek byl rozprodán a zaměstnanci propuštěni. Nic to však neubralo na elánu zdejším občanů, přestože se jich plno hlásilo k německé národnosti. Žilo se zde celkem dobře až do roku 1938, kdy plno zdejších občanů počalo se hlásit k fašistickému zřízení v sousedním Německu. Plno zdejších občanů bylo donuceno odejít z obce jen s tím nejnutnějším.

O tom, jak zde vypadala situace před Mnichovem snad nejlépe vypoví údaj z hlasování o připojení republiky k říši: pro připojení 1049, proti 4! Během II. světové války bojovalo několik zdejších občanů v odboji a v armádách Sovětského svazu a v Africe. Po osvobození naší vlasti v květnu 1945 se ustavil i u nás osvobozenecký výbor. Tento výbor celou obec po nějaký čas řídil. Zbylé Německé obyvatelstvo muselo nosit na rukávu bílou pásku a hlášení o pohybu obyvatelstva se podávala na velitelství do Frýdlantu.

Dle úřadního záznamu z května 1945 se zde v obci zdržuje celkem 1 720 obyvatel, 1 679 Němců a 41 Čechů. Do konce roku bylo odsunuto celkem 551 Němců. Oproti tomu přišlo 210 Čechů. Během poválečných let se i zde počala projevovat snaha komunistů o sjednocení sedláků a založení JZD. Nutno podotknout že se jim to podařilo s velkým vypětím až počátkem 60 let.

Přesto život v obci neutichl, byl zahájen provoz místního kina pojmenovaného Hraničář. Z bývalé textilní továrny se stala postupně lisovna plastických hmot, pak betonárka a nakonec se v jejích prostorech začala ukládat vlna. Vznikly zde strategické zásoby vlny v Československu.

Společenský život
Aby kulturní život našich občanů neupadal, bylo hráno v sále hostince divadlo, které se svými úspěchy proslavilo široko daleko. Sportovně založení občané se soustředili do tělocvičného spolku a navázali tak na předválečnou historii. V obci též sídlil sbor požárníků a Český svaz žen, Svazarm, Český myslivecký svaz a další spolky.

V prostorách bývalého zájezdního hostince se usídlil státní statek a do vil po bývalém továrníkovi se přestěhovaly jeptišky a z objektů se stal domov důchodců. Později zde jeptišky skončily a nastoupil zdravotní personál. Byla zde postavena truhlárna, ve které se vyráběl jak nábytek tak i stavební konstrukce.

Koncem šedesátých let byla přes naší obec dokončena komunikace, původní prašná cesta byla nahrazena asfaltovým povrchem. Cesta byla později poničena okupanty za spřátelených zemí a za drahé peníze opět spravena. Byla opravena elektrifikace osvětlení, zhotoven místní rozhlas, postavena místní prodejna potravin aj.

Je až s podivem, jaký elán měli občané a snažili se udělat pro svou obec jen to nejlepší. Byla to zásluha především bývalého předsedy MNV Františka Žabky ale i ostatních obyvatel Jindřichovic. Začátkem osmdesátých let byli Jindřichovice a Dětřichovec připojeny k Novému Městu. Tímto činem počal společenský život v obci pomalu skomírat. V té době měli Jindřichovice pod Smrkem 600 obyvatel.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.jindrichovice.cz, na kterých najdete další informace.