Kalek

Kalek

Kalek, horská ves nepravidelného půdorysu u česko-německých hranic, leží 14,5 km SSZ od Chomutova v nadmořské výšce kolem 700 m. Nemá typickou náves, hlavní veřejné budovy byly postaveny u silnice, vedoucí na Boleboř a Jirkov. Prázdná plocha, která zůstala u Načetínského potoka po zbořené železárně, odděluje zmíněnou zástavbu od té, která pokračuje dál proti proudu směrem k Načetínu. Další domy byly stavěny podél silnice na Blatno i volně v okolí.

Dominantou obce, viditelnou i ze saské strany, je kostel sv. Václava a bývalý zámeček. Oblast Kalku je bohatá na vodní zdroje. Kromě Načetínského potoka, tekoucího podél hranice, je zde ještě Bílý potok a další potůčky i náhony pro dřívější hamry, mlýny a pily, doplněné rybníky a vodními nádržemi.

O vzniku obce se nedochovaly věrohodné prameny. Zdá se však, že zde původně stálo jen několik stavení dřevorubců a uhlířů. Další osídlení je spojeno již se středověkou těžbou a zpracováním železných rud – např. r. 1579 zde stával hamr na výrobu plechu. Předpokládá se, že potřebná železná ruda byla tehdy dobývána přímo v místě.

Kopeček, na kterém stojí kostel, byl protkán železnorudnými žilami. Vchody do štol však byly již dávno uzavřeny. Jméno Kalek se v pramenech prvně objevuje r. 1555 v zápise u Červeného Hrádku: „Telczpach, též kus vody Wnaczke nad Kalkem“. Publikace Soupis železných hutí a hamrů v Čechách v období feudalismu uvádí r. 1577 v Kalku železný hamr. Nic bližšího o něm není známo a Berní rula jej po třicetileté válce již neuvádí.

Původně mělo území Kalku dvě jména: Langenhart (doklad z r. 1579) a Kalch, Kalek. Langenhart mohlo označovat osídlení dlouhého „Hartu“. Ve staré němčině toto slovo znamenalo les na horách. Název Langenhart mohl tedy být jen pomístným názvem pro několik domků mezi Kalkem a Boleboří. Mohl ale mít také souvislost se jménem Mikuláše Langa z Langenhartu, který získal malou část červenohrádeckého panství po Kryštofu z Karlovic – Zaječice a Vrskmaň.

Název Kalek je také uveden v kupní smlouvě z 2. 3. 1582 mezi Jiřím z Karlovic a Bohuslavem Felixem z Lobkovic, týkající se prodeje Hory Sv. Kateřiny a dalších vesnic, kde se píše o hranici „dolů od Kalku“. V taxaci z let 1594, kdy Kalek s červenohrádeckým panstvím patřil k Chomutovu a jednalo se o zhodnocení celého panství kvůli prodeji, jsou již obšírnější údaje o Kalku a jeho obyvatelích. Čtrnáct poddaných z Kalku platilo tehdy ročně 72 kop 20 grošů poplatků a celkově byla vesnice oceněna na 13 564 kop 1 grošů, což bylo dost vysoké ocenění. Dále se v taxaci hovořilo o mlýnu, který býval pilou a byl vybudován F. Reutterem a o jednom dalším mlýnu.

Dřívější název Kalch, Kalk, Kallich a český Kalek je odvozen od vápenky, která zde byla dlouho v provozu na ložisku jemnozrnného vápence. Dodával se k hutnění železných rud. Na vápenku upomínal i německý pomístní název „Kalkofen“ pro myslivnu, stojící u silnice do Chomutova. Je zajímavé, že se z pomístního názvu vyvinulo jméno obce a v 17. století zcela vytlačilo název Langenhart.

Obyvatelé Kalku byli v 16. století protestanty. Neměli však v Kalku svůj kostel, jen hřbitov uprostřed obce a údajně také školu – o ní však není nic bližšího známo, jen to, že byla protestantská. Po dlouhá staletí patřil Kalek k červenohrádeckému panství a vrchnost pochopitelně ovlivňovala i život v této malé vesnici. Když se stal roku 1588 majitelem panství Jiří Popel z Lobkovic, zapřisáhlý odpůrce protestantů, začala i zde tvrdá rekatolizace. Část obyvatel se raději vystěhovala do Saska, část se z přinucení stala katolíky. Když se sem pak přistěhovali další katolíci, byla zde postavena dřevěná kaple, do které chodíval sloužit mši kněz z Boleboře.

Že protireformace v této oblasti neprobíhala snadno, dokazuje zpráva, podle níž byl první katolický kněz, který kolem roku 1680 do Kalku nastoupil, zavražděn luterány z Rubenau, protilehlé obce na saské straně. Třicetiletá válka se všemi svými hrůzami neušetřila ani Kalek. Již roku 1619 táhlo tudy Mansfeldovo vojsko, rok nato poničily vše bavorské oddíly a zkázu dovršili Švédové. Berní rula vykázala roku 1654, tedy krátce po skončení války, v Kalku 16 chalupníků, z nichž 2 Seifertové měli „mlejn o 1 kole“ a jeden z nich také šenkoval a formanil. Dále zde tehdy žili ještě 2 tzv.zahradníci. Celkem bylo ve vsi 17 potahů, 33 krav, 18 jalovic a 22 koz. V závěrečném hodnocení Kalku stálo, že stavení jsou dobrá, ale „rolí velmi špatný nevejnosný“, pastev a luk byl dostatek a obyvatelstvo „dobytkem a děláním šindele, sudoviny a jiného nádobí dřevěného nejlépe stojí“.

První kamenný kostel dal v Kalku postavit až tehdejší majitel panství hrabě Ferd. Max. Hrzán z Harasova. Po zasvěcení kostela sv. Václavovi v r.1702 byl k němu přeložen ze středu obce i hřbitov. V té době byla v Kalku již i školní budova, postavena před půl stoletím proti starému hřbitovu, kde byla později kovárna. Faru dal postavit roku 1753 další majitel panství Jindřich z Auersperku. Jeho syn Adam dal vybudovat na návrší nad kostelem roku 1766 lovecký zámek v barokním slohu – údajně pro příležitost návštěvy císaře Josefa II. na červenohrádeckém panství (19.6.1766). Potom v něm byl umístěn úřad polesného a byty lesního personálu.

V letech 1748 –1753 byl v Kalku opět uváděn hamr. Vyráběl drobné nářadí ze železa, kupovaného odjinud. V té době – r. 1749 byla do Kalku přestěhována načetínská železárna. Zpočátku neprosperovala a nepomohla ani zahnat bídu, která postihla Krušné hory roku 1770. Začátkem roku 1771 zemřelo v Kalku hodně lidí hladem, zvláště když se k hladu přidal i tyfus. Lepší časy však nastaly hned ještě kolem roku 1771, kdy červenohrádecké panství koupil svob. pán Jan A. z Rottenhanu. Jeho syn Jindřich se železárny v Kalku ujal, podstatně ji rozšířil a udělal z ní na svou dobu velký podnik, prodávající své výrobky nejen po okolí, ale i do Prahy.

Na železárnu v Kalku navazovala také výroba hřebíků v okolních obcích i samotném Kalku (č.p. 65). Jindřich F. Rottenhan patřil k těm feudálům, kterým ležel na srdci hospodářský rozkvět nejen panství, ale celé země. Vedle železářství byl i průkopníkem textilního průmyslu a v Kalku byl také iniciátorem založení výroby hraček a dřevěného zboží. Na jeho popud zřídil roku 1784 červenohrádecký lesmistr Josef Hein ze soustružny dřeva „dřevosoustružnickou“ továrnu, jejíž výrobky se staly známými daleko za hranicemi panství. V té době bylo v Kalku 63 domů – tři z nich tvořily tento podnik, ve kterém bylo 6 soustruhů a zaměstnáno 20 lidí.

Po úmrtí zakladatele koupil tento podnik sám Rottenhan a zvětšil ho o další 3 soustruhy a 1 obytný dům. Zároveň zvýšil i počet zaměstnanců. Roku 1812 pak podnik pronajal Janu Ferd. Enzmannovi, který jej po 6 letech provozu koupil. Vybudoval náhon vody na mlýnská kola a postavil další 4 soustružny. Podnik zpočátku velmi prosperoval, po několika letec však v důsledku rozvoje podobných soustružen odbyt neustále klesal. Úmrtím Enzmanna v roce 1841 skončila tato „hračkárna“ v Kalku.

Také kalecká železárna byla zpočátku velmi úspěšná. J Schaller ve své topografii z r. 1787 uváděl v Kalku 2 vysoké pece, 3 válcovny tyčí, z niž jedna byla postavena r. 1780 v Telšském údolí a hamr na nářadí. Po smrti J. z Rottenhanu převzala panství dcera Gabriela, provdaná za hraběte Buquoye. Železárny v Kalku byly rozšířeny a od roku 1832 jim byla podřízená také železárna v Kovářské, kterou Gabriela z Buquoyů koupila jako součást přísečnického panství. Aby se urychlila doprava mezi oběma železárnami byla roku 1834 vybudována silnice z Kovářské do Přísečnice a dále do Kalku.

K železárně v Kalku patřila drtírna rudy, vysoká pec, slévárna, kuplovna, tři výhně, tyčovna, kovárna, cínovna, válcovna a 2 pudlovací pece. Pracující kalecké železárny – v roce 1856 jich bylo kolem 400 – se vůbec nezabývali zemědělstvím. Potřebné potraviny dodávala vrchnost, obilí se mlelo v panském mlýně a u železárny v Kalku byla zřízena pekárna, která tam byla v provozu až do 80. let 19 století. Podle Sommerovy topografie z roku 1846 měl Kalek již 92 domů s 839 obyvateli a kromě kostela, fary, hájovny a železárny také zájezdní hostinec a 2 další hospody, 4 mlýny a u vsi vydatný vápencový lom. V Kalku byla také c. k. hraniční celnice.

Od 50. let 19. století musely železárny v Kalku začít bojovat o své udržení. Bylo to však marné, nový majitel – Krušnohorská železářská a ocelářská společnost z Chomutova – zastavil provoz roku 1874. Bylo sice ještě učiněno několik pokusů o obnovení výroby, ale nakonec byla většina podniku demontována a ve zbývajícím zařízení zavedl ing. P.Netto výrobu smaltovaného nádobí. Staří zaměstnanci se museli zacvičit na novou práci. Proto sem byli pozváni cizí dělníci – Češi a Poláci. Vedle smaltovaného nádobí – od bílých hrnců až po jemně dekorované mycí soupravy – se zde vyrábělo i hliníkové nádobí, stoly s jemně malovanými deskami z emailu a železná pokojová kamna se smaltovanými plášti. Zboží bylo exportováno až do Ruska, Rumunska, Indie, Španělska a Afriky.

Kdyby se podařilo Pavlu Nettovi prosadit stavbu železnice z Vrskmaně přes Jirkov, Kalek, Kupferhammer do Gruntal v Sasku, jejíž projekt byl r. 1908 již hotov, nemusel průmysl v Kalku tak špatně končit. Roku 1913 měl jeho podnik jen 25 zaměstnanců, zhotovujících pocínované a pozinkované plechové zboží a hliníkové nádobí. Po Nettově smrti r. 1909 vedla až do r. 1914 podnik jeho žena. Pak ale byl provoz ukončen a použitelný materiál prodán jako staré železo. V části podniku vyráběla v letech 1922 –24 firma Ebupik kartáče a štětce a r. 1924 byla v jedné budově zřízena továrna na dřevěné výrobky – kuchyňské náčiní a hračky. Kromě toho zde ještě A. Ihl z Načetína zřídil továrnu na nábytek. V další budově bývalé železárny otevřel Bruno Seifert z Načetína výrobnu hřebíků z drátu.

První školní budova byla časem nahrazena novou, která sloužila svému účelu až do roku 1846. Byla to jednotřídka, ale docházely do ní děti také z Načetína, Jindřichovy Vsi, Gabrieliny Hutě a Kienhaidy. Teprve r. 1838 byla otevřena škola v Gabrielině Huti a roku 1852 v Načetíně. Nová školní budova v Kalku se 2 třídami byla dána do provozu v roce 1846 a roku 1847 byla v ní otevřena třetí třída. Poštovní úřad byl v kalku otevřen r. 1866 a r. 1897 byl rozšířen o telegraf a telefon. Spojení s poštovním úřadem v Jirkově bylo zajišťováno denně nejdříve jízdním poslem, později dvojspřežným vozem. Od r.1873 bylo zavedeno denní poštovní spojení s Brandovem a od r. 1892 i se saským Rubenau.

Provoz zdejšího poštovního úřadu byl poměrně velký – např. r. 1897 jím prošlo 11696 dopisů a měsíční obrat se pohyboval mezi 20 až 30 tisíci zlatých. Do roku 1870 spadal Kalek pod četnickou stanici v Jirkově a od toho roku zde byla samostatná stanice v síle 3 mužů. Podle vyprávění starousedlíků kvetlo zde kdysi značně pašeráctví. Ve 30. letech sloužilo u zdejšího silničního celního úřadu 6 mužů finanční stráže. Od začátku 19. století měl Kalek také obecního lékaře. Podle dochovaných lékařských zpráv byly zde nejčastějším onemocněním katary dýchacích cest a revmatismus, což odpovídá zdejšímu drsnému klimatu. Spolkový život v Kalku nebyl velký – fungoval tu především sbor dobrovolných hasičů, podpůrný nemocenský a pohřební spolek, zemědělský spolek, družstvo Collectiv a spolek veteránů.

Z podniků 19. století to byla kromě železárny a pozdější výroby smaltovaného nádobí také výroba dřevité vlny a domácká výroba dřevěného zboží a hřebíků. Roku 1885 založil v Kalku Josef Nitsch znovu výrobu dřevěných hraček na místě bývalé pily. Zaměstnával 10 – 15 osob včetně členů rodiny. Koncem 20. let 20. stol. byla výroba hraček zrušena a zaměřili se na domácí a kuchyňské nářadí – podnosy, sušáky, různé etažéry, kazety atp. Toto zboží se dodávalo jak na domácí trh, tak do Anglie, Holandska, Belgie, ale i do Ameriky a Orientu.

Továrna byla stále v rukou rodiny. V roce 1932 ji převzal zeť zakladatele Jindřich Bulín, který zůstal vedoucím i po roce 1948, kdy závod přešel pod státní správu. V roce 1960 se stal vedoucím závodu jeho syn, také Jindřich, který továrnu rozšířil a pod jeho vedením se zase začaly vyrábět hračky. Vyváželo se do 32 států. Výroba hraček však byla v r. 1965 zrušena, závod převzaly Sč. Státní lesy Teplice a v Kalku vznikla přidružená dřevařská výroba – vyráběly se regály, bedny, zahradní nábytek a zaměstnanci zařizovali také interiéry klubů a rekreačních středisek. Od 1. poloviny 19. stol. se zde datují počátky umělé obnovy lesa. Byla zde zřízena luštírna semen a zakládaly se školky. Na rozlehlých rašeliništích v okolí byl zaveden letní výkrm skotu. Dodnes na to upomínají některé pomístní názvy, např. Volárna u Kalku. Elektřina do celé vsi byla zavedena z Kadaně dost pozdě, až v r. 1931. Toto zpoždění lze vysvětlit tím, že dlouho předtím zde bylo 10 generátorů, vyrábějících proud pro jednotlivé podniky i některé obytné budovy.

Ve 30. letech se v Kalku silně projevoval vliv Henleinovy nacistické strany a docházelo často k ozbrojeným provokacím ordnerů. Situaci té doby zachycuje i film „Uloupená hranice“, jehož část byla natočena právě na Kalku. Koncem roku 1944 byl i v Kalku vybudován pracovní tábor pro české muže, kteří se podle nacistických zákonů provinili tím, že jejich manželky byly Židovky. Velitelství tábora bylo v Načetíně, v Kalku bylo 60 mužů umístěno nejdříve v sále hostince Bruckner, pak v dřevěných domcích za kostelem.

Ani po skončení války však nebyl hned v Kalku klid, skupina 20 chlapců ve věku 14 – 20 let se pokoušela o záškodnické akce. I to ustalo a začaly jiné starosti. Začátkem r. 1949 měla např. být zrušena zdejší pila – nebylo dost lidí, kteří by v ní pracovali. Nakonec se i to vyřešilo – pracovníci dojížděli odjinud. V roce 1957 zde bylo znovu otevřeno zdravotnické středisko, kam začal dojíždět 2x týdně lékař z Hory Sv. Šebestiána a o 10 let později byl v obci dokončen veřejný vodovod. Obyvatel v této části hor však neustále ubývalo, proto byl při územní reorganizaci v r. 1960 sloučen Kalek se sousedním Načetínem a Jindřichovou Vsí. Kromě 20 trvale obydlených domů bylo v r. 1999 v Kalku ještě 30 objektů individuální rekreace.

Život v Kalku měl, tak jako všude, své stinné i kladné stránky. Tak např. zdejší škola, která musela být pro nedostatek žáků uzavřena, je od roku 1994 již opět otevřena pro tři první postupné ročníky. Nejmenší školáci již tedy nemusejí dojíždět do Chomutova. Několik let se kalecká radnice snažila o obnovení příhraničního styku se sousední obcí Rubenau. Zkušebně byl tento přechod pro pěší a cyklisty otevřen ve dnech 27. a 28. září 1997. K těm negativním stránkám patřilo např. postupné chátrání zdejšího kostela sv. Václava, rozšířeného za hraběnky Buquoyové v letech 1821 – 22. Tehdy byly přistavěny dva boční přístavky a věž. Měla zajímavou jehlancovou střechu se stlačeným obloukem ve spodní části a jedině ona nese stopy původní výstavby.

Roku 1894 byla ještě na západní straně kostela přistavěna kruchta. Z původní stavby se zachoval vstupní portál v západní části pod věží. Při pozdně empírové úpravě v roce 1894 bylo průčelí kostela slohově poškozeno půlkruhovými okny, zasklenými do drobných dřevěných příčlí. Kostel nebyl udržován a již roku 1971 se část trámů v západní části lodi zřítila. V dalších letech devastace pokračovala a teprve v květnu 1996 byly zahájeny práce na opravě kostela. Církev nemá o kostel zájem, takže zřejmě již nebude nikdy sloužit církevním účelům. Měl by být zastřešen a omítnut a obec by v něm chtěla mít stálou expozici historie obce.

Ohradní zeď hřbitova je již opravena a upravuje se i hřbitov. Na náklady přispěli také němečtí sousedé. Bývalý zámeček nad kostelem byl několika přestavbami v minulosti, zvláště tou v roce 1968, slohově znehodnocen. Výměna oken za moderní dvoukřídlá, snížení stropů a nové rozdělení místností příčkami sice vyhověla potřebám uživatele, ale objekt tím ztratil charakter zámku. Budova pak sloužila jako byty zaměstnanců státních lesů. Dnes je soukromým majetkem. Z památkově chráněných objektů v Kalku je kromě kostela sv. Václava s ohradní zdí také soubor horských usedlostí v západní části zástavby při silnici do Načetína.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://kalek.cz, na kterých najdete další informace.