Okounov

Okounov

O vzniku obce se nám bohužel nedochovaly žádné záznamy. O době, kdy Okounov vznikl, se tak můžeme pouze dohadovat, pravděpodobně však vznik obce spadá do období 13. až počátku 14. století. Název obce je odvozen přivlastňovací příponou -ov od mužského osobního jména Okún - Okoun a znamenal Okounův dvůr. Tento název se v průběhu staletí příliš neměnil - v polovině 14. století je ves označována jako Oknaw, na počátku 15. století jako Oknov, dále také Okunov, Okunow a v polovině 16. století Vokonov. Německý úřední název byl Okenau.

Nejstaršími známými držiteli Okounova s rytířskou tvrzí byli Doupovci z Doupova - ze zástupců tohoto rodu ves vlastnili v letech 1359 - 1368 Ondřej a po něm do r. 1410 Erhard. Podle Frinda zde již v této době (nejméně od roku 1363) existoval farní kostel, údajně románského slohu. Podle obecní kroniky byl na návsi rybník, již zmiňovaný kostel a lípy - které zde byly zasazeny proto, že vesnice byla slovanského původu. Před nepřáteli a dravou zvěří dávné obyvatele vsi chránil široký vodní příkop.

K roku 1475 Okounov vlastnil Mikuláš Žďárský ze Žďáru, snad společně s Vilémem z Doupova, který zde roku 1492 zavedl vybírání cla na Ohři. V roce 1499 je jako majitel uváděn již pouze Vilém z Doupova, jemu byl v témže roce potvrzen mlýn pod Okounovem a vybírání cla u něho. V 16. století byla ves připojena k fictumovskému panství Nový Šumburk. Zdejší tvrz (naposledy uváděná roku 1540) pak přestala být udržovaná a zpustla - dodnes se z ní nedochovaly žádné pozůstatky, pravděpodobně stávala na návrší poblíž kostela, podle obecní kroniky to byl spíše vodní hrad a stával údajně nad dnešním rybníkem.

Roku 1540 bylo fictumovské panství rozděleno mezi několik dědiců. První díl tvořilo panství Klášterec s jednou třetinou Šumburku, druhé dva díly šumburského panství pak střídaly majitele - roku 1543 je drželi krátce Šumburkové, roku 1559 Petr Borňa ze Lhoty a na Nezabylicích, po něm pak jeho dcera Markéta. Ta po smrti svého druhého manžela prodala "Okounov, Horu, Tunkov a Telič" bratrům ze Štensdorfu na Hlubanech. Od nich je však ještě téhož roku koupil Kryštof z Fictumu a připojil je ke svému kláštereckému panství. Kryštof se ale stal jedním z čelních představitelů stavovského povstání, za což byl (posmrtně) odsouzen ke ztrátě majetku. Královská koruna jej pak dne 2. 6. 1623 prodala Kryštofu Šimonu z Thunu. Okounov pak patřil ke kláštereckému panství až do roku 1850, kdy se obce staly samostatnými správními jednotkami.

Třicetiletá válka znamenala pro Okounov naprostou katastrofu. Již roku 1621 byla ves přepadena a vydrancována procházejícími vojáky. Ti odsud odnesli téměř veškerý dobytek, několik koní a nemalou částku výpalného. To nejhorší však na Okounov teprve čekalo. Záznamy o tom, kdy přesně v obci propukla morová epidemie, se nedochovaly - mohlo se tak stát hned v roce 1621. Jisté však je, že na tuto strašnou nemoc vymřela téměř celá ves. Šťastlivci, kterým se nákaza vyhnula, pak Okounov ze strachu raději opustili. Teprve po letech se sem opět začali vracet lidé, k roku 1649 zde opět žilo 26 rodin.

Život ve vsi plynul dál, obyvatelé se živili především chovem dobytka, zemědělstvím - pěstovaly se tu všechny druhy obilí, okopanin a dařilo se zde i ovoci - a zpracováváním dřeva. V polovině 18. století však opět nastaly zlé časy. Přišla další válečná léta a Okounov nebyl ušetřen vpádů vojsk, která zde zanechávala zkázu. Válkou byl postižen zejména v letech 1742 a 1778. Jakoby prožité útrapy nestačily, postihlo kraj roku 1778 navíc ještě velké krupobití, po němž vypukl hladomor. V této době ves čítala 35 domů. Roku 1779 je ve vsi prvně zaznamenaná škola. Vzhledem k existenci fary je však pravděpodobné, že škola zde byla již dříve. Nová školní budova byla postavena v roce 1825.

Podle Sommerovy topografie z roku 1846 měl Okounov 38 domů a žilo zde již 194 obyvatel. Dále je zmiňován kostel zasvěcený sv. Vavřinci, škola pod patronací vrchnosti a hostinec. Roku 1850 se Okounov stal samostatnou obcí, roku 1869 k němu byly připojeny osady Hora (do roku 1953), Krupice, Krondort (do roku 1890) a Oslovice. V roce 1863 Okounov postihl velký požár, při němž vyhořela škola, kostel s farou a s jeho hospodářskými objekty a domy č. p. 3, 4, 5, 34, 35 a stodolou u č. p. 20. Ještě téhož roku začal být kostel za přispění hraběte Thun - Hohensteina znovu budován. Následujícího roku byla obnovena také zdejší škola, pro nedostatek prostoru však musela být brzy na to další třída otevřena ještě v soukromém domě č. p. 6. Kostel byl vysvěcen dne 4. 11. 1866. Druhá polovina 19. století byla v Okounově ve znamení čilého společenského života. Také zde vznikly tři spolky, z nichž nejaktivnějším byli dobrovolní hasiči, jejichž spolek byl založen v roce 1875.

Počátek 20. století přinesl obci rozvoj. V roce 1903 byla zavedena tzv. rurální (venkovská) pošta. Ta spočívala v tom, že poštovní vůz vyjížděl denně (kromě neděle) ráno v 8 hodin z Perštejna přes Černýš, Oslovice, Krupici, Horu, Okounov, Lužný a Smilov. Do této doby poštu pro Okounov a okolí obstarával čtyřikrát v týdnu obecní sluha. V roce 1904 byl v obci vybudován také vodovod. Roku 1913 se byla v Okounově postavena i nová, větší školní budova, která byla údajně nejhezčí z celého širého kraje. Dnes již škola v Okounově není - tato budova je využívána obecním úřadem. V obci se projevil také rozvoj průmyslu - kromě cihelny, která zde pracovala již od roku 1888, sem z Perštejna přesídlila v roce 1917 také firma "Erste Pürsteiner Sägen - und Werkzeugfabrik" Hermanna Pickarta, vyrábějící nástroje pro dřevařský i kovodělní průmysl.

Rok 1914 přinesl první světový válečný konflikt. S ním přišla také bída, strádání a strach. Lidé trpěli nedostatkem dříve běžně dostupného zboží, potraviny byly vydávány na lístky, koně a různé naturálie byly odváděny pro potřeby armády, muži odcházeli na frontu a někteří tam i položili svůj život. Konec války v roce 1918 byl pro všechny obrovskou úlevou. Postupem času se život v obci vrátil do starých kolejí. Během zimy 1920-21 byla do Okounova zavedena elektřina, k roku 1924 je v obci uváděna vedle Pickartovy továrny také vápenka hraběte Thuna. Dále zde bylo 23 zemědělských usedlostí, 2 trafiky, obchod smíšeným zbožím, obchod s uhlím, 4 hostince, 2 řezníci, pekař, 2 ševci, krejčí, kovář, kolář, 2 zedníci a 2 tesaři. Od roku 1925 se v Okounově směrem od nádraží začala rozvíjet výstavba nových rodinných domků. Během následujících pěti let jich zde vyrostlo více jak 20. V této době v obci žila drtivá většina německého obyvatelstva - bylo zde na 440 Němců a pouze 3 Češi.

Ve třicátých letech na obec dolehla hospodářská krize. S postupujícím časem také rostlo napětí, týkající se událostí v sousedním Německu. V roce 1938 situace vyvrcholila okupací Sudet a krátce nato vypukla druhá světová válka. Ta zde probíhala podobně jako válka předešlá - bída, strach a bolest provázely obyvatele Okounova až do roku 1945, kdy válka konečně skončila. Po válce však došlo také k odsunu německého obyvatelstva, čímž značně poklesl počet zdejších obyvatel - dosídlení obce českými přistěhovalci zdaleka nestačilo a tuto ztrátu již Okounov nikdy nedohnal. Nízký počet obyvatel s sebou nesl řadu komplikací - například nedostatek pracovních sil do znovu se rozbíhajícího průmyslu a budování.

V roce 1951 bylo v Okounově založeno JZD, které v roce 1962 ještě převzalo majetek zrušeného JZD Kotvina. Roku 1953 byl provoz firmy Pickart zastaven, což místní obyvatelé dosti pocítili - počet jejích zaměstnanců se pohyboval okolo 140! Ve stejném roce byl katastr obce rozdělen na dvě části - jižní byla začleněna do vojenského výcvikového prostoru Hradiště, severní část s vesnicí pak zůstala mimo prostor v okrese Kadaň, od roku 1960 pak v okrese Chomutov. V roce 1960 byla k Okounovu ještě připojena Kotvina. Od dubna 1959 měla obec, sice jen nakrátko, svůj vlastní zpravodaj "Okounovoské noviny". V 60. letech proběhla oprava kostela, při níž byla snížena střecha jeho věže. V 70. letech proběhla další výstavba rodinných vilek, na počátku let osmdesátých zde začaly státní statky budovat oboru pro chov muflonů. Později - v 90. letech vznikla pod silnicí z Okounova do Oslovic ještě další obora, zaměřená na chov daňků.

Okounov v současnosti vypadá oproti minulosti dosti odlišně. Řada starých domů byla zbořena, řada dalších byla zrekonstruována a byly zde také postaveny nové rekreační objekty. Ve vsi je obchod a restaurace, sídlí zde také stavební firma Jaroslava Oršuliaka, patřící mezi významné stavební firmy regionu. K roku 1991 zde žilo 150 obyvatel. Okounov je dnes poklidnou obcí, nabízející rekreantům možnost příjemně stráveného volného času.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.okounov.cz, na kterých najdete další informace.