Perštejn

Perštejn

Kdy přesně osada Perštejn vznikla, nám dodnes není známo, jisté však je, že její vznik úzce souvisí s hradem Perštejn, podle něhož dostala i své jméno. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1344 a dá se předpokládat, že osada vznikla velice brzy na to, neboť hradní páni měli zájem o rychlé osídlení podhradí. Z roku 1431 už máme záznamy o několika stavbách, ležících v oblasti dnešního Perštejna, jedná se o krčmu a mlýn, první známá zpráva přímo o vsi je však až z roku 1468.

Název obce prošel řadou změn, v minulosti byl Perštejn uváděn jako Purstein, lidový název zněl Peršta, v německé regionální literatuře býval nazýván Luftkurort – klimatické lázně, letovisko, nebo také Meran Krušných hor.

O nejstarších dějinách Perštejna toho bohužel víme jen velmi málo, protože při pohromách, které v letech 1639 a 1784 postihly klášterecký zámek, byly ztraceny všechny doklady a pamětní knihy. S jistotou však můžeme říct, že v době, kdy se v Perštejně začali usazovat první obyvatelé, patřila část zdejší půdy obyvatelům blízkých vesnic Černýše, Rájova a Ondřejova. Ve zdejší oblasti bylo také rozšířeno dolování a železářství, první železné hamry jsou známy již z roku 1352.

Na počátku 16. století hrad Perštejn zpustl, což na čas omezilo i život v podhradí, toto nepříznivé období však netrvalo dlouho. Již v roce 1540 je ve vsi uváděn hamr, roku 1577 zde byla i vysoká pec a Perštejn tak začal být označován jako jedno ze železářských středisek Krušných hor. Nedolovala se zde však pouze železná ruda, ale i stříbro. Pro pověsti o zdejších stříbrných dolech dokonce jedna společnost r. 1870 otevřela jednu místní polozasypanou štolu, ve které byla opravdu nalezena ruda, obsahující stříbro. Pro příliš vysoké náklady, potřebné k obnovení těžby, byly však práce zastaveny.

Na konci 16. století v oblasti Perštejna ( i v Perštejnu samotném) převládala protestantská víra. V Boči, k jejíž faře patřili i obyvatelé Perštejna, byl protestantský pastor, Kryštof z Fictumu, majitel kláštereckého panství, ke kterému toho času patřil i Perštejn, byl také protestantem a za povstání českých stavů byl i jedním z jeho vedoucích osobností. Během povstání zemřel, i tak byl ale po porážce na Bílé hoře odsouzen ke ztrátě majetku. Roku 1623 se stal novým majitelem kláštereckého panství Kryštof Šimon Thun. Byl katolík a na svém panství zavedl silnou rekatolizaci. Bočský pastor i tamější učitel museli odejít a Perštejn byl spolu s Černýšem, Rájovem a Údolíčkem přifařen ke Klášterci.

V následujících letech zuřila třicetiletá válka, která se na Perštejně velmi podepsala. V letech 1633, 1634, 1639, 1642 a 1645 byla ves opakovaně přepadávána švédskými vojáky, kteří rabovali a loupili, vyhořelo zde mnoho domů a v důsledku válečných útrap odsud odešlo velké množství protestantů. Po válce se zde již nevyskytovala žádná větší hospodářství, za války byl také zničen zdejší hamr.

O velkém štěstí mohla mluvit jedna z nejvýznamnějších perštejnských rodin – rodina Schoffelů. Těch se třicetiletá válka, která pro celou ves znamenala katastrofu, téměř nedotkla. Schoffelům v této době patřilo několik mlýnů, horní hostinec, od roku 1649 dědičně obdařen mnohými svobodami, a bylo jim také dovoleno péct chleba a housky pro hamerníky, porážet dobytek a mít kovárnu.

Život v Perštejně se po válce začal pomalu vracet do starých kolejí, nastal zde zase rozvoj podnikání a stavebnictví, rozmohlo se zde chování dobytka, Schoffelův mlýn byl již podstatně větší – měl 4 kola – a mlelo v něm kromě samotného Perštejna ještě dalších 6 vesnic. Od poloviny 17. století však byla nejdůležitějším perštejnským podnikem železná huť. Patřily k ní také dva tyčové hamry a drtírna rudy a trusky. Ruda sem byla dopravována z dolů Klášterecké Jeseně, Údolíčka, Mýtinky a hlavně z dolu Slečna v Mezilesí. Roku 1743 k železárně přibyl ještě hamr na hřebíkářské železo.

O Velikonocích roku 1680 vypuklo na kláštereckém panství selské povstání. Zúčastnil se ho i syn Kryštofa Schoffela Jiří, pravděpodobně proto, že po smrti svého otce r. 1675 mu vrchnost nepřiznala všechna otcova práva a svobody. Povstání bylo potlačeno vojskem, vyslaným z Žatce, a Jiří Schoffel byl odsouzen k smrti a zabavení hostince. Podařilo se mu sice včas uprchnout, o majetek však přišel.

Kromě dolní části Perštejna začala ožívat také horní část údolí nad Perštejnem, nazývaná Finkelstein. Kolem začátku 18. století zde byla Kristiánem Vetterem, zetěm K. Schoffela, postavena papírna s několika budovami a čtyřmi stoupami. Téměř současně s touto „dolní papírnou“ postavila vrchnost v č. p. 20 tzv. „horní papírnu“. Když pak roku 1756 dolní papírna vyhořela, nebyla ze strachu, že by se zde dvě papírny neuživily, již nikdy obnovena. Horní papírna byla vrchností roku 1722 dědičně předána Josefu Herglovi. Ten směl podle smlouvy na vlastní náklady zřídit ke stávajícím pěti stoupám další tři. Musel však zajistit výrobu kvalitního papíru a vrchnosti vždy dodat tolik papíru, kolik bude požadovat a to za současnou levnou cenu.

Toto nové výrobní odvětví vsi přineslo hodně dobrého. Až do roku 1732 vesnice postrádala kostel, lidé tak museli chodit do kostela až do Klášterce. Roku 1724 dal ale majitel papírny postavit poblíž svého domu kapli, zasvěcenou svému patronovi sv. Josefu, vybavil ji potřebným kostelním náčiním a zvonem a od r. 1732 v ní vykonával bohoslužby kněz z Klášterce. V roce 1773 pronajali Herglovi dědicové papírnu, ve které byl již postaven nový holendr, Janu Frassovi z Vejprt. V této době byla při papírně také stoupa na výrobu lněného oleje, kterou provozoval Ignác Schoffel. Roku 1798 musela být papírna prodána Františkovi Dickovi, mlynáři z Vejprt.

V roce 1784vznikla na spáleništi dolní papírny drátovna, nazývaná horní. Postavila ji rodina Grundova, patřící k nejbohatším rodinám Perštejna. Tato drátovna měla povinnost odebírat železo jedině z panské železárny a nesměla narušit chod mlýna v Lužném (např. zadržením vody). Drátovna Grundovým patřila až do roku 1825, kdy ji prodali Václavu Plachovi z Lužného.

Koncem 18. století byla zdejší kaple pro stoupající počet obyvatel příliš malá, cesta k ní byla pro většinu farníků také příliš dlouhá. Ve vsi byl tedy roku 1788 postaven prozatímní dřevěný kostelík. V červenci téhož roku byl na panském poli zřízen hřbitov, zrušený až začátkem 60. let 20. století. Jak se ale brzy ukázalo, kostelík se příliš nepovedl, byl posměšně nazýván „perštejnská ovčí stáj“, jeho stav byl natolik špatný, že po krátké době dokonce hrozilo jeho zřícení. Musel být tedy postaven nový kostel. Ten byl dokončen roku 1797 a zasvěcen byl sv. Vendelínovi.

Škola v Perštejně vznikla za Marie Terezie. Zprvu se vyučovalo ve starém zámeckém mlýně a pak postupně na dalších, stejně nevyhovujících místech. V roce 1787 zde byl ustanoven první stálý učitel, školní budova však stále chyběla. Situace byla stále horší, např. v roce 1793 se muselo do jedné místnosti stěsnat na 98 dětí. Roku 1801 zde byla konečně postavena první vlastní školní budova. I ta ale začala být brzy nedostačující a musela být přestavěna.

Začátek 19. století byl v Perštejně ve znamení budování. Probíhala zde výstavba řady nových domů, r. 1802 byl postaven nový hostinec „Zum Eisenhammer“ (U železárny) – dnes se zde nachází knihovna. Proběhla také výstavba nové silnice mezi Karlovými Vary a Teplicemi.

Spotřeba dřeva v železárnách byla v této době příliš vysoká a provoz tak přestával být rentabilní. V letech 1815 – 1827 byly hutě pronajaty pražskému obchodníkovi Grussovi, poté je opět převzala vrchnost. Ta se všemi způsoby snažila obnovit prosperitu – v roce 1832 dal hrabě Thun dokonce starou vysokou pec zbourat a postavit novou, všechno ale bylo marné. V roce 1840 zde bylo sice ještě zaměstnáno kolem 50ti lidí a vyrábělo se zde na 1000 centýřů kujného železa a 500 centýřů litiny (centýř = cca 50 kg), také zdejší slévárna, ve které se vyráběly kotle, pláty na kamna, zábradlí apod., se těšila dobré pověsti, náklady však neustále stoupaly až byla dolní huť nakonec přeměněna na pilu a výrobnu šindelů. Zbylé provozy železárny byly v roce 1864 prodány svobodnému pánu z Riese-Stallburgu. Ten se pokoušel snížit náklady nahrazením dřeva hnědým uhlím, avšak neuspěl a práce v huti musely být zastaveny úplně. Hlavní hamr byl přeměněn na zbrojařskou dílnu.

Huť však nebyla jediná, kdo se potýkal s problémy. Také dolní drátovna změnila dvakrát výrobu, aby v roce 1848 vyhořela a nakonec byla po r. 1854 změněna na mlýn. Stejně dopadl také hamr na výrobu hlavní. Ani papírně se nedařilo dobře, její provoz musel být omezen. Roku 1862 ale byla prodána bratrům Kuhnelovým, ti kompletně předělali celý provoz a podařilo se jim tak znovu oživit výrobu. Nakonec pracovali i na vývoz.

Roku 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami. V období, které následovalo, by se mělo obci díky této změně dařit lépe, avšak opak byl pravdou. Kvůli zániku hlavních podniků i paličkování krajek, znamenající obživu mnoha rodin, v Perštejně nastaly časy bídy. Došlo zde dokonce k několika úmrtím z hladu. Aby toho nebylo málo, začaly Perštejnské sužovat také časté přírodní katastrofy. Např. v roce 1850 uhodil blesk do skály a odštípnutý kus se zřítil na domek č. p. 59... Nejničivější následky měly pro obec časté povodně. Údajně nejhorší byla 27. 5. 1868, kdy se při strašné průtrži mračen potoky během půl hodiny vylily z břehů. Spojení s osadami v horách bylo přerušené a potok od Rájova před sebe nahrnul takové množství kamení, že vytvořilo hráz. Potok od Vykmanova ji nemohl zdolat a změnil směr. Cestou strhával vše, co měl v cestě. Lidé mohli pouze utéct do strání a čekat, co bude dál…

Tyto špatné časy však naštěstí netrvaly dlouho. Brzy začaly v Perštejně i jeho osadách vznikat nové podniky, které opět poskytly možnosti zaměstnání. Byla to nová papírna v č. p. 20, vyrábějící filtrační papíry, výrobu zahájila firma, vyrábějící korkové zátky, v roce 1885 zde vznikla Rossnerova kartonážka, vyrábějící různé etuje, bonboniéry, kazety pro lékárníky, klenotníky, parfumerie a na příbory. Vyráběly se zde také foukací harmoniky a struny. Podnik měl vlastní tiskárnu a truhlářství a exportoval do Švédska a Norska. V roce 1886 zahájil Josef Brunner výrobu dřevěného zboží a břidlicových tabulek.

K rozvoji zdejšího průmyslu napomohlo i prodloužení železnice z Prahy přes Chomutov až do Chebu. Trať byla zprovozněna 9. října 1871, ve stejném roce byl v Perštejně otevřen také poštovní úřad.¨S rozvojem průmyslu ve městech začal stoupat zájem městských lidí o přírodu. Z Perštejna se tak stalo oblíbené letovisko, zvláště když byl u panské pily ještě objeven pramen kyselky.

Stejně jako konec 19., byl pro Perštejn i začátek 20. století velice úspěšný. Hned v roce 1900 koupil Ludvík Breitfeld malou výrobnu posamentů, fungující zde od r. 1864, zmodernizoval ji, instaloval sem parní stroj, využil blízkou vodu k pohonu dvou turbín a měl vlastní elektrický proud. Vyráběly se zde prýmky, krajky, třásně, kalouny a nitě z umělého hedvábí. V roce 1906 byla z Dubí u Teplic do Perštejna přemístěna firma Hermanna Pickarta. Jmenovala se tu „První perštejnská továrna na pily a nástroje“ a začínala v č. p. 20, které Pickart koupil i s výrobou papíru. Již r. 1917 tyto budovy zase prodal a celý podnik přestěhoval do Okounova. Papírnu poté znovu převzali Kuhnelové. Od roku 1911 v Perštejně pracovala další firma, vyrábějící pily a nástroje ke zpracování dřeva. Jejími vlastníky byli bratři Altenové. Tato firma si v roce 1924 postavila novou budovu, později užívanou jako sokolovnu. Obchodní znak firmy – myslivecký klobouk – je na této budově k vidění ještě dnes. V roce 1919 v obci vznikla ještě firma Eduard Roscher, výroba nástrojů a krojidel na průbojnice a závity.

V tomto období byl v Perštejně peněžní ústav, spolek dobrovolných hasičů, Mužský pěvecký spolek (jehož součástí byl také ženský sbor), tělocvičný spolek, jehož salónní orchestr pořádal koncerty i divadelní představení a Krušnohorský spolek Perštejn. Zdejší škola byla pětitřídní a byly zde i pokračovací živnostenská škola pro žáky od 15ti do 18ti let a jedna třída české školy, přestože zde žilo jen několik málo Čechů.

Po skončení 1. světové války v obci přibylo ještě několik dalších podniků: Franz Knitel – výroba prošívaných přikrývek, Wilhelm Placht – kamnářství, hrnčířství a výroba sporáků, Josef Schoffl – pila, Marie Tschochnerová – pila a výroba šindelů. Všechny tyto firmy dokázaly přečkat i druhou světovou válku. Kromě nich zde bylo ještě 6 menších podniků: Anton Frank – výroba prýmků, Franz Gamisch – výroba a prodej perníků a cukroví, Artur Guiber – výroba lihovin, Hugo Hirsch – obchod a výroba prýmku, Wenzel Salzer – truhlářství a dílna na dřevoobráběcí stroje a Eduard Ziener – výroba ozdob z přírodních materiálů. Tyto podniky však již po 2. světové válce uváděny nejsou.

Stejně jako všude v Česku i v Perštejně se v druhé polovině 30. let začaly horšit vztahy mezi českým a německým obyvatelstvem. Čím více se blížil rok 1938, tím více byla situace napjatější. V květnových volbách roku 1938 získala v obecní radě německá SdP 27 míst ze 30ti, mezi Čechy a Němci začaly vznikat drobné roztržky a incidenty…Dne 30. září 1938 přišel Mnichov a s ním i obsazení Sudet německými vojsky. Válka se nezadržitelně blížila. 3. 10. 1938 byl Perštejn obsazen německou armádou.

Zpočátku se zdejším Němcům zdálo, že konečně nastanou zase lepší časy. Uskutečnily se i některé plány, na které nebyly v době celosvětové krize třicátých let peníze. Byl zřízen nový vodovod z Údolíčka, obecní rybník za starou železárnou byl vysušen a na jeho místě se začalo budovat moderní koupaliště, byl také rozšířen hřbitov, založený v roce 1930…Brzy však i sem začaly dopadat důsledky války. Muži odešli na frontu, jejich místa museli nahradit ženy, totálně nasazení z Protektorátu Čechy a Morava i ze SSSR a později také váleční zajatci. Např. jenom v zemědělství pracovalo přibližně 40 Poláků a Rusů. Pracovní povinnost měli i osmdesátiletí občané a nenastoupení do práce se trestalo.

Později začali přicházet přesídlenci z východu a nakonec také utečenci před východní frontou. Bylo jich kolem 2000. Kromě těchto potíží a nedostatku zboží se válka Perštejna příliš nedotkla. V roce 1944 sem sice spadlo několik bomb, ty však nenapáchaly žádné škody. Určitou hrozbu pro obec ještě ke konci války znamenalo soustavné ostřelování železnice a silnice z Karlových Varů, přímo obci však nijak neublížilo. Dne 16. 12. 1943 se v blízkosti Perštejna zřítil americký stíhací letoun typu Mustang. Jeho pilot poručík Wilson ve stroji uhořel. Byl pohřben na perštejnském hřbitově a později byly jeho ostatky přeneseny na olšanský hřbitov do Prahy. Začátkem 90. let byl v obci odhalen jeho pomníček.

Po skončení války došlo k odsunu německého obyvatelstva. Kdyby čeští osídlenci nezačali přicházet již od května, byl by Perštejn téměř vylidněn. Zdejší podniky dostaly většinou národní správu a některé poměrně úspěšně pokračovali ve své činnosti. Pak však začalo docházet buď k úplnému zastavení jejich provozu, nebo podniky převzaly firmy z vnitrozemí. Např. Breitfeld tak byl začleněn do n. p. Spojené továrny na stuhy Dobruška, papírna i Rossner do Západočeských papíren Plzeň atd. Tyto zásahy podniky v Perštejně téměř zlikvidovaly, přežila jen papírna a „breitfeldka“, i když nejdříve jako vojenská prádelna a oprava vojenského ošacení, prádla a obuvi. Od poloviny 50. let ji převzalo výrobní družstvo VKUS Teplice a od té doby se zde až dodnes vyrábí spací pytle a konfekce.

Brzy po osvobození se zdejší život začal vracet k normálu – byly otevřeny tři třídy české školy, byl založen český hasičský sbor, Sokol, Skaut, divadelní spolek „Hraničář“ a otevřel se také družstevní podnik Včela. V říjnu 1945 dostal Perštejn stálou vojenskou posádku. V 50. letech zde byl vynikající sportovní život. Hrál se zde např. krajský přebor v kopané, stolní tenis, volejbal, na tradici Sokola navázal TJ Spartak.

V 60. letech proběhly demolice starých, nevyhovujících nebo prázdných domů. 70. léta v Perštejně proběhla v klidu, bez nějakých výrazných zásahů do každodenního běžného života, změny související se značným pokrokem přinesl až konec 80. let. Byla zde postavena řada nových krásných vilek, Dům služeb a v letech 1992 – 1996 byla provedena plynofikace obce. Perštejn se stal opět významnou rekreační oblastí. I když statut střediskových obcí v roce 1990 zanikl, Perštejn se svými částmi Černýš, Lužný, Ondřejov, Rájov, Údolíčko a Vykmanov v podstatě střediskovou obcí zůstal.

V roce 1992 zde bylo zřízeno obvodní oddělení policie ČR, ve stejném roce se Perštejn přihlásil k programu „Obnova vesnice“. V roce 1993 se stal součástí Podkrušnohorského informačního centra, v září tohoto roku byl otevřen nový most přes perštejnské údolí, díky němuž se výrazně omezilo dopravní a ekologické zatížení dolní části Perštejna. V roce 1997 získala obec v soutěži „Vesnice roku“ zelenou stuhu za péči o zeleň.

V poslední době se toho v Perštejně hodně změnilo. Vznikly zde nové restaurace a penziony, rozšířil se počet obchodů a služeb, pošta i prodej potravin a časopisů se přestěhovaly do nového střediska obchodu a služeb, je zde také krásný sportovní areál s tenisovými hřišti, jedno z nejpřitažlivějších koupališť v okrese s bungalovy pro ubytování letních hostů… Od roku 1993 má zdejší škola novou fasádu, jejíž barevné zpracování si navrhly samy děti. V roce 1996 byla do provozu uvedena unikátní biologická čistička odpadních vod. Do budoucna se plánuje rekonstrukce kostela sv. Vendelína, v jeho prostorách by pak mělo být zřízeno muzeum zaniklých obcí okresu. Dále by měl být pod hotelem a restaurací Formule vytvořen vzpomínkový háj, kde by mezi stromy a pěšinami byly rozmístěny velké kameny, podobné menhirům s názvy jednotlivých oblastí zaniklých obcí.

Perštejn je dnes úhlednou, velice slibně se rozvíjející obcí, představující pro mnoho lidí z širokého okolí místo s možností odpočinku a rekreačního vyžití.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.obec-perstejn.cz, na kterých najdete další informace.