Měděnec

Měděnec

Vznik osady "Mědník" byl úzce spojen s důlní činností, která na zdejším stejnojmenném pahorku probíhala pravděpodobně již od 10. století. První doložené zprávy o těžbě pochází až z roku 1449. V této době se zde dobývaly hlavně stříbronosné měděné rudy. Od roku 1520 byl již Měděnec městečkem s privilegiem svobodného výkupu stříbra.

Roku 1543 prodal Hanuš z Fictumu - tehdejší majitel Měděnce - většinu své části šumburského panství a ponechal si pouze Měděnec s okolními vesnicemi. Ten se tak stal centrem tohoto malého panství. V polovině 16. století zde byla zahájena také těžba chalkopyritu a pyritu pro vitriolovou huť v Horní Halži, bohaté výnosy zdejších dolů začaly lákat nové obyvatele. Z Měděnce se stala velice prosperující obec.

Dalším majitelem obce byla od roku 1568 vdova Uršula z Fictumu. V roce 1581 zde byl postaven dřevěný kostel. V této době však prosperita Měděnce začala opět klesat, pravděpodobně z důvodu poklesu cen stříbra či zmenšení vydatnosti rud. Aby byl zachován jeho význam, byl Měděnec Kašparem z Fictumu roku 1588 povýšen na horní město. To Měděnci a jeho obyvatelům přinášelo řadu výhod - horní svobody a řád, společný výsek masa, pekařský krám, právo vařit a čepovat pivo a víno, obecní lázně a obecní solnou komoru, směly zde být pořádány týdenní trhy a lidé dostali právo svobodně se stěhovat a převádět jinam svůj majetek.

Dalším majitelem města byl Kryštof Taubenreuther z Taubenreuthu, císařský major a pozdější horní rada v Čechách. Ten Měděnci roku 1605 potvrdil všechna městská privilegia, připojil k nim však ještě dodatek, který měděnecké měšťany zavazoval k nákupu sladu pouze v panské sladovně a zakazoval jim vařit více než 7 várek piva ročně, ostatní pivo museli nakupovat v panském pivovaře. Jeho vdova Uršula, rozená ze Zettelbergu, roku 1628 prodala měděnecké panství Šlikům. Ti jej následně připojili ke svému panství Hauenstein.

V této době již ale zuřila třicetiletá válka. Ta se na Měděnci velice podepsala. Nejen že zastavila jeho rozvoj, lidé během ní také nepředstavitelně strádali, sužoval je hlad a bída. V roce 1640 byl Měděnec vypálen a dostal se až na úroveň pouhé vsi. Mnoho lidí se odsud vystěhovalo do Saska, za lepšími možnostmi obživy a náboženskou ochranou. Proběhla zde totiž tvrdá rekatolizace - Měděnec byl již od poloviny 16. století protestantský. Během války došlo také k některým pozitivním věcem. Nový majitel panství hrabě Šlik Měděnci v roce 1644 potvrdil jeho privilegia. S uskutečněním tohoto kroku váhal celých 16 let. I přes nepříznivý vliv války zůstaly některé zdejší doly v činnosti, v roce 1646 dostal hrabě Šlik od Ferdinanda III. horní a mincovní právo.

Následky třicetileté války byly pro Měděnec opravdu zničující. Již nebyl prosperujícím, rozvíjejícím se městem, nabývajícím stále většího významu. Řada usedlostí zde byla pustých, o horním městu nemohla být řeč - většina obyvatel se zde živila pouze zemědělstvím, případně řemeslnou výrobou. Nejzávažnější problém však představoval velký odsun obyvatelstva, pokračující i po válce. Aby jej nějak zastavil, připojil další majitel panství František Arnošt Šlik roku 1656 k potvrzeným privilegiím další body, podstatně omezující práva. Bylo jimi zakázáno čepovat vlastní pivo, odebírat sůl odjinud než od vrchnosti apod.

Nejvýznamnějším bylo omezení týkající se zákazu převedení majetku z města bez výslovného povolení vrchnosti, nikdo se také nesměl vystěhovat. O dva roky později ale hrabě Šlik nakonec body privilegia, týkající se vystěhování, zmírnil, aby Měděnci v roce 1660 stará privilegia potvrdil v plném znění, pouze s podmínkou, že Měděnečtí budou po věčné časy odebírat od vrchnosti 4 várky piva ročně. Tato povinnost opravdu platila až do počátku 20. století.

Po polovině 17. století bylo panství hrabětem Šlikem prodáno vévodovi ze Sachsen-Lauenburgu, který ho spojil s panstvím Schlackenwerth (Ostrov n. O.). Jeho syn František Julius nechal na Mědníku postavit kapličku. Zdejší doly začaly opět poskytovat bohaté výnosy, i když byly rudy používány jen na výrobu skalice. Vévoda Měděnci přinesl mnoho dobrého. V roce 1674 mu potvrdil stará privilegia a navíc i plné využívání pivovaru a prodávání piva i do okolních vesnic. Když pak v roce 1689 zemřel, panství připadlo princezně Františce Sibyle Augustě, provdané za markraběte z Badenu. Dalšími majiteli byli v r. 1734 syn Ludvík Jiří, r. 1764 August Jiří a po něm Alžběta z Badenu. Nikdo z nic však Měděnci již nikdy stará privilegia nepotvrdil.

Po rodině Badenu přešlo panství na královskou a císařskou komoru. Ta je pronajala nejdříve knížeti Schwarzenberkovi, pak roku 1799 převzal správu c. k. administrace státních statků v Praze a nakonec bylo panství roku 1839 prodáno hraběnce Gabriele Buquoyové, tehdejší majitelce panství Červený Hrádek a Přísečnice. V roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami, velkostatek Měděnec však ve správě rodiny Buquoyů zůstal až do konfiskace v roce 1945.

Kolem poloviny 18. století došlo k dalšímu úpadku zdejšího hornictví. Doly přestaly vynášet a pro nedostatek dříví byly práce zastaveny, stejně jako i v hamrech. Hornictví však pro velkou část zdejších lidí představovalo hlavní zdroj obživy, tito lidé si tedy museli hledat novou práci. Od roku 1817 do r. 1822 byla v Měděnci krajkářská škola a rozšířilo se paličkování krajek. Ve 40. letech 19. století zde začala také výroba hraček a dřevěných hodin, v r. 1844 sem byla z Vejprt částečně přenesena výroba pozamentů (zdobnické zboží). Nic z toho se však neuchytilo příliš dlouho a obec upadala stále víc.

Na počátku 19. století byl zdejší kostelík v natolik špatném stavu, že musel být zbourán. S výstavbou nového se začalo v roce 1803, pro nedostatek peněz byl ale dokončen až v roce 1819. Ze staré fary byla zřízena škola.

Dne 3. 7. 1856 obec postihla katastrofa. Byl jí obrovský požár, největší od třicetileté války. Vypukl u pekaře Schmiedla a během čtvrt hodiny zachvátil celou ulici. Bylo při něm zničeno na 19 domů s kůlnami a stájemi, pivovar, kostel a radnice, v níž shořely mnohé listiny a zápisy.

Koncem 19. století se ekonomická situace Měděnce začala opět zlepšovat. Za 1. republiky zde již byla továrna na pletené zboží a 24 výroben prýmků, ozdobných předmětů a pletených nebo perlových tašek. Pak ale přišla velká hospodářská krize třicátých let, která pro řadu z nich znamenala krach. Šest z těch, které krizi překonaly, se v roce 1946 začlenilo do Spojených závodů prýmkařských v Měděnci. O dva roky později ale zanikly. V roce 1948 zanikla také továrna na výrobu nití E. Altmanna, zaměstnávající 260 lidí a v roce 1950 byla zrušena i výroba pletených tašek. Ve čtyřicátých letech zde byl ještě uveden do provozu kamenolom, v roce 1945 však byly práce pro nedostatek dělnictva ukončeny.

V roce 1967 byla v Měděnci Železorudnými doly a hrudkovnami Ejpovice obnovena těžba a úprava magnetitu. Později to byly Rudné doly Příbram, závod Václava Řezáče. Tento důl byl v provozu až do roku 1992, kdy byl pro vyčerpání ložiska uzavřen, těžba jako taková zde však neskončila. V roce 1994 zahájil svou činnost soukromý hlubinný důl GARMICA, zabývající se těžbou a zpracováním muskovitických svorů. O dva roky později však byl provoz také ukončen - pro odbytové problémy. Dne 31. 7. 1998 došlo k ukončení všech prací a přerušení odčerpávání důlních vod z podzemí, následkem čeho došlo k postupnému zatopení dolu. V současnosti probíhají jednání s různými partnery o obnovení provozu.

Kvůli zastavení důlních prací a také nepříliš šťastné privatizaci státního statku se v Měděnci zvýšila nezaměstnanost. Je zde málo pracovních příležitostí, pár lidí pracuje na soukromé zemědělské farmě EKOCHOV, několik dalších v místních dvou restauracích a penzionech.

I přes všechny problémy je však Měděnec pohlednou obcí, stojí zde řada nových domků, původně postavených pro zaměstnance statku, obec má i své vlastní muzeum. Pro svou polohu je navíc předurčena k tomu, aby se stala střediskem zimních sportů. Jsou zde dobré lyžařské terény - jak pro sjezdové lyžování, tak i pro lyžaře na běžkách. K Měděnci dnes patří také Kamenné, Kotlina, Mýtinka, Horní Halže a území bývalé Dolní Halže. Do roku 1986 k němu patřil také Vykmanov, ten je dnes ale součástí Perštejna.

Ve svých dějinách Měděnec několikrát zažil střídání dobrých a špatných časů. Musíme věřit, že stejně jako vždy předtím i tentokrát se jeho situace opět brzy zlepší.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.medenec.cz, na kterých najdete další informace.