Droužkovice

Droužkovice

Jak dokazují četné archeologické nálezy, oblast dnešních Droužkovic byla osídlena již před 5000 lety - v mladší době kamenné. Od té doby je zde možno sledovat osídlení po celý starověk a středověk až do současnosti. Množství významných a někdy i velice cenných nálezů ukazuje na tehdejší značný význam tohoto místa.

Samy Droužkovice vznikly pravděpodobně již ve 12. století (n. l). Název obce je slovanského původu a znamenal ves lidí Droužkových, přičemž osobní jméno Droužek (ve staročeštině Drúžek) byla zdrobnělina ke slovu druh. Tento název pak postupem času prodělal řadu změn - ve 14. století je uváděn jako Druskowes, Druscowicz, Druzcowicz, Druskewicz nebo Drusskowicz, koncem 15. století je již patrný vliv němčiny, psal se tedy jako Drausskowicz, Drauschkowicz, Trausskhowitz a Trauschkowitz, na konci 17. století se pak již objevuje název Dražkovice.

První dochovaná písemná zmínka o Droužkovicích pochází z roku 1314. V tomto roce ves koupil řád Německých rytířů z Chomutova a připojil ji ke svému chomutovskému panství. Již v této době zde stál kostel sv. Mikuláše, který je dnes významnou kulturní památkou obce. Řád Německých rytířů se postupně dostával do finančních problémů a začal mít také spory s králem. Když pak roku 1410 utrpěl porážku s Polskem v bitvě u Grunwaldu, král vzniklé situace využil a zabavil řádu téměř veškerý majetek. Droužkovice se tak spolu s chomutovským panstvím dostaly do správy královské komory. Ta celé panství zprvu dávala do zástavy různým pánům, aby jej nakonec dala do držení rodu Veitmilů. Veitmilové pak panství vlastnili téměř 100 let, během nichž se značně rozrostlo. Nejvýraznější rozkvět této doby Droužkovice zažily v letech 1529-1549 za správy Šebestiána z Veitmile. Jeho syn Jan však po otcově smrti začal majetek postupně rozprodávat. Droužkovice se tak na čas od chomutovského panství oddělily, když je koupil Václav z Lobkovic, avšak již roku 1562 ves k Chomutovu opět patřila. Chomutov už v této době vlastnil arcivévoda Ferdinand Tyrolský.

Dalším majitelem panství se stal roku 1571 Bohuslav Felix z Lobkovic a Hasištejna. Ten se do historie obce zapsal hned několika skutky. Nejprve uzavřel s chomutovskými měšťany smlouvu, která jim zaručovala výluční právo na prodej piva ve 20 vesnicích panství, mezi nimiž byly i Droužkovice. V roce 1751 vychází také tzv. listina svobod, ve které jsou zapsána práva a povinnosti Droužkovic. Listina obyvatelům vsi zaručovala svobodné používání cest, právo pastvy dobytka pod a nad vsí, právo na využívání pole k obecnému užitku a umožňovala Droužkovickým také svobodně lovit v potoce. Mimo to měla obec právo vydržovat pro svoji potřebu krejčího a kováře, což bylo velice výhodné, protože tímto právem bylo porušeno mílové právo Chomutova. V neposlední řadě listina také obsahovala ustanovení o dědictví a povinnosti poddaných vůči pánovi. Tyto povinnosti spočívaly v v povinných poplatcích, odpracovaných dnech a v dodávce určitého množství dřeva.

Droužkovice tedy měly poměrně dost práv, přesto však dvě důležitá práva postrádaly - obyvatelé neměli svobodné dědické právo a nesměli se bez souhlasu vrchnosti vystěhovat. Bohuslav Felix z Lobkovic a Hasištejna byl však opravdu velkorysý pán, jak ukázal listinou z prosince roku 1571. V ní totiž velice významně upravil dědičné právo svých poddaných v jejich prospěch, dále pak Droužkovickým udělil právo odejít kamkoliv budou chtít a stát se poddanými jiného panství, a v listině je dokonce uvedeno, že v případě, že by on či jeho nástupce porušil tato práva, mohou se Droužkovičtí obrátit na krále nebo zemské právo, aniž by to bylo považováno za svévoli nebo neposlušnost. Navíc je v listině zajištěna neměnnost těchto privilegií ani s nástupem jiného pána. 3. července roku 1575 pak bylo toto lobkovické privilegium potvrzeno císařem Maxmiliánem II.

Kromě všech těchto bezpochyby velice významných činů ovlivnil Bohuslav Felix historii Droužkovic ještě jedním důležitým činem - získal poddané pro svou protestantskou víru. Po smrti dobrotivého pána zdědil část panství i s Droužkovicemi Felixův syn Bohuslav Jáchym. Ihned po svém nástupu vsi potvrdil všechna práva a dál zde podporoval protestantsví, když mu však zemřela manželka, rozhodl se odtud odejít, a tak roku 1588 vyměnil chomutovské panství se svým příbuzným Jiřím Popelem z Lobkovic za Mladou Boleslav, Kosmonosy a finanční hotovost.

Jiří Popel však byl fanatickým katolíkem, považoval proto za svou povinnost vymýtit na svém novém panství již pevně zakořeněné protestantství. Pozval proto do Chomutova jezuity, daroval jim domy, kde si měli vybudovat klášter s gymnáziem, přenechal jim také patronátní právo nad všemi kostely panství. Protestantsky zaměřeným obyvatelům Droužkovic tak nastaly zlé časy. Nejprve byla Droužkovicím vyměřena ze všech okolních vesnic největší částka, kterou platily jako poplatek plynoucí na důchod jezuitům. Více už přispívaly jen Březno, Jirkov a Chomutov. Dále pak do Droužkovic přišel katolický farář, kterému císař přiřkl půdu, užívanou místními sedláky.

Jiří Popel se však dostal do císařovy nevole, když roku 1593 na zemském sněmu veřejně zkritizoval císaře a jeho nesplněné sliby. Za to byl posléze odsouzen ke ztrátě majetku, cti i života. Císař Rudolf pak roku 1600 na žádost rychtáře, přísežných i celé obce Droužkovicím opět potvrdil všechna stará práva a k roku 1611 již byl ve vsi opět luteránský pastor. Ihned po uvěznění Jiřího Popela byla jeho panství předána do správy císařských úředníků, aby byla roku 1605 rozprodána. Chomutov se tedy sám vykoupil z poddanství a stal se svobodným královským městem, navíc si také přikoupil část bývalého Popelova panství. Druhou část bývalého panství, ve které byl Červený Hrádek, Jirkov, zámek v Blatně a 24 vesnic (mezi nimi i Droužkovice), koupil Adam Hrzán z Harasova. Třetí část si pak rozdělili Linhart Štampach ze Štampachu, Eliáš Schmidtgräbner z Lustenecku a města Hora sv. Šebestiána a Výsluní. Droužkovice tak přestaly být součástí chomutovského panství.

Následujícího roku potvrdil Adam Hrzán Droužkovicím všechna privilegia, stejně jako jeho synové - další majitelé vsi - roku 1619. Roku 1616 byla tato práva poprvé potvrzena česky, a to císařem Matyášem. V této době měly Droužkovice přibližně 60 obyvatel a nutno podotknout, že se jim ekonomicky příliš nedařilo, netěšily se proto většímu významu.

Třicetiletá válka, která zachvátila celou Evropu, se nevyhnula ani okolí Droužkovic a měla pro obec katastrofální následky. Během války lidé trpěli hladem a zimou, obci se nevyhnuly ani morové rány. Po jejím skončení zde zůstalo mnoho zpustlých a zničených hospodářství. Velice brzy po válce se však do vsi začal navracet život. I přes řadu stále ještě neobydlených usedlostí zde již v roce 1654 žilo 17 sedláků a 36 chalupníků, což byl téměř stejný stav jako před válkou. Lidé se živili především chovem dobytka, ovcí, prasat a koz, pěstovalo se zde také obilí. Někdy na počátku 2. poloviny 17. století zde vznikla také škola a roku 1672 v obci zřídila vrchnost poplužní dvůr, zaměstnávající 40-50 lidí. O rok později byl mezi Droužkovicemi a Březnem zasazen hraniční kámen. Z celého tohoto vývoje je patrné, že ves se z válečných útrap poměrně dobře vzpamatovávala.

Roku 1681 zemřel majitel Droužkovic Jan Adam Hrzán a jeho nástupcem se stal syn Ferdinand Maxmilián. Ten pokračoval v úpravách a výzdobě interiéru zámku Červený Hrádek, které byly velice nákladné, díky čemuž se začal dostávat do finančních problémů. A právě to bylo nejspíš hlavním důvodem, proč začal Droužkovické krátit v jejich právech. Nároky vrchnosti na poddané tak začaly velice rychle stoupat, např. povinnost robotní práce s potahem se zvýšila na dvojnásobek - ze dvou dnů na čtyři, apod… K tomuto vývoji nepochybně přispěla i neschopnost tehdejšího rychtáře vrchnosti se vzepřít. Ke všemu pak v Čechách roku 1704 vypukla morová epidemie, která si vyžádala tisíce obětí. Obyvatelé Droužkovic se tak začali obávat, aby nezemřeli i ti, kteří jejich privilegia opatrovali, protože by se pak mohla ztratit. Uložili proto tyto vzácné listiny do kamenné schránky ve zdi zvonice u kostela a zazdili je. O této skrýši pak vědělo jenom několik málo lidí.

Počátkem 18. století již v obci pracoval kovář, učitel, 3 nádeníci a 2 mlynáři. Jeden měl mlýn o jednom kole na nestálé vodě, druhý měl mlýn o dvou kolech na stálé vodě. Kromě mlýnů měla obec také výtažní rybníky na pět kop. 18. století však Droužkovice poznamenalo další válkou - tentokrát obec poškodila válečná tažení Marie Terezie. Droužkovice se ocitly ve velkých dluzích, obyvatelé začali žít v bídě a nedostatku. Když pak v letech 1771 a 1772 postihla celé Čechy kritická neúroda, propukl hladomor. V roce 1771 se stali novými majiteli panství Rottenhanové. Ti dále zvyšovali požadavky na práci svých poddaných, ale aspoň zavedli pěstování brambor, aby se pro příště zamezilo hladomoru.

Robotní povinnost pro obyvatele Droužkovic se stávala stále více neúnosnou. Droužkovičtí se tedy proti dalšímu zvyšování chtěli odvolat na svá privilegia, to už však nikdo nevěděl, kam vlastně byla ukryta. Teprve na smrtelné posteli si jistý Paul Berger vzpomněl, kam byly listiny uloženy. Vesnice se tedy začala domáhat svých práv. Byl zahájen soudní proces, který trval 9 let, po nichž byla nakonec stížnost zamítnuta, nepomohlo ani odvolání.

V srpnu roku 1775 se Droužkovicím přeci jen dostalo částečné úlevy v podobě robotního patentu Marie Terezie, platného pro celé Čechy. Tento patent stanovil jednotnou výši a druh robot bez ohledu na dosavadní obyčeje, jen podle zámožnosti jednotlivých poddaných. O šest let později přišel i Patent o zrušení nevolnictví, který vzal vrchnosti právo bránit poddaným v uzavírání sňatků, v odchodu z panství či v dávání dětí na řemeslo nebo studie.

V roce 1790 byly rozděleny zdejší pastviny, od této doby nazývané "podíly". O pět let později pak byla prodána stará školní budova. Ve 20. letech 19. století se v okolí Droužkovic začala rozvíjet hornická činnost. Droužkovice si však nadále uchovaly svůj ráz zemědělsky zaměřené obce a těžba uhlí tak na ves neměla příliš velký vliv. Ve 30. letech zde sice bylo otevřeno několik menších dolů - např. Antonín, Ignác nebo Filip - ty však byly během několika málo let opět opuštěny. Výjimku tvořil pouze důl František, který zůstal v provozu až do 70. let. Roku 1834 byla v obci postavena fara i včetně hospodářských budov. O tři roky později postoupila rekonstrukci zdejší zvonice.

Roku 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami. Také Droužkovice se tedy staly samostatnou obcí. V této době zde žilo na 500 obyvatel. V roce 1865 byla nová školní budova zvýšena o jedno patro. Od roku 1870 se začala budovat železniční trať Plzeň - Březno u Chomutova, na kterou měla navazovat přípojka z Března přes Droužkovice do Chomutova, ta však nakonec vybudována nebyla.

Roku 1873 byl v Droužkovicích založen Spolek dobrovolných hasičů, a byl zde opravdu zapotřebí. V druhé polovině 19. století totiž byla obec velice často postihována různými neštěstími. Během čtyřiceti let tu hořelo nejméně desetkrát, přičemž některé požáry byly opravdu ničivé. Kromě toho Droužkovickým také několikrát zničilo úrodu krupobití a mnoho škod napáchaly i časté údery blesku.

Na konci 19. století byly v Droužkovicích 4 kupecké krámy, 4 hostince, řeznictví a v provozu zde byly také 2 cihelny. Dobře se tu dařilo také řemeslníkům. Škola již byla dvojtřídní (od roku 1881), roku 1882 proběhla velká oprava celého kostela, v roce 1894 zde byla postavena vojenská střelnice a v roce 1897 proběhla také oprava fary. Obec si v tomto období žila svým poklidným a spokojeným životem, všechno však ukončila 1. světová válka. Počáteční víra v krátký a vítězný konflikt velice brzy opadla a záhy přišla první válečná opatření. Byly zavedeny potravinové lístky, koně byly odváděny pro potřeby vojska, ves sužovaly také stále se zvyšující povinné odvody obilí, dobytka, drůbeže, mléka, másla a vajec. Situace byla stále horší, ke všemu začala přicházet oznámení o padlých… Konec války byl pro všechny opravdovým vysvobozením.

Po válce však nastaly další problémy. Monarchie padla a v Evropě se začaly utvářet nové hranice států. Droužkovičtí nechtěli být zapojeni do nově vznikající Československé republiky, sudetoněmečtí poslanci dokonce na říšském sněmu ve Vídni vyhlásili pohraniční území za "samostatnou provincii Deutsch-Boehmen", součást německého Rakouska. Vytvořili tedy prozatímní vládu a odmítli spolupráci. Kampaň za sebeurčení Němců pak pokračovala i po obsazení pohraniční oblasti československou armádou v listopadu 1918, ukončilo ji až prohlášení rakouské vlády z 24. 9. 1919 o rozpuštění sudetoněmeckých vlád, čímž Deutsch-Boehmen přestalo existovat. Toto však nebyly jediné problémy, se kterými se obec musela vypořádat. Válka se na Droužkovicích dosti podepsala, a tak zde byly stále ještě problémy se zásobováním, velkým problémem byla i vysoká nezaměstnanost. Trvalo ještě řadu měsíců, než se obec úplně vzpamatovala a život se zde vrátil do starých kolejí.

Druhá světová válka už Droužkovice tolik nepoznamenala. Její průběh zde nebyl nijak bouřlivý, pouze tu pracovali totálně nasazení dělníci z vnitrozemí a také se zde nacházel zajatecký tábor. Dne 9. května 1945 byla obec osvobozena sovětskou armádou a správu obce převzala správní komise. Krátce po válce bylo v obci ustaveno Jednotné zemědělské družstvo a později také státní statek, většina lidí ale za prací dojížděla do průmyslových podniků v Chomutově. V 80. letech byl významným chov prasat a drůbeže Státního statku Chomutov, kterým byly Droužkovice známy v širokém okolí.

Energetická situace v této době vyžadovala využít další uhelné zásoby, porubní fronta se proto měla rozšířit až k okraji Droužkovic. Z toho důvodu muselo být v roce 1987 zbouráno 13 domů v horní části obce na tzv. Rafandě. V roce 1991 byly zákonem 444 stanoveny limity těžby, podle kterých se těžba hnědého uhlí měla zastavit 500 metrů od posledního obydleného domu, stavební uzávěra obce tedy mohla být zrušena. V roce 1998 však byl opět vznesen požadavek dolů na rozšíření limitu těžby hnědého uhlí, podle kterého by došlo k demolici celých Droužkovic a části Března, Černovic a Spořic. Tento požadavek byl naštěstí odmítnut.

Pro stále se zvyšující zájem o výstavbu rodinných domků obec vyčlenila lokalitu poblíž droužkovického koupaliště, kde dala vybudovat inženýrské sítě. Dnes zde již stojí řada novostaveb. Po roce 1989 se zde začaly také otvírat nové soukromé podniky, jako např. firmy AGRA, RAPPA, řeznictví "U Camprů", a v provozu je zde také několik drobných řemesel - čalounictví, kovářství, autoopravny. Od roku 1999 mají Droužkovice svůj vlastní vyšívaný obecní znak, standartu a vlajku.

Dne 3. května roku 2000 byla zahájena výstavba přeložky železniční tratě Chomutov - Praha v úseku Chomutov - Březno, na níž bude zastávka v Droužkovicích. Ve stejném roce také proběhla generální rekonstrukce víceúčelového hřiště a pískového hřiště pro plážové sporty v areálu koupaliště, rovněž byla provedena oprava hřbitovní zdi a márnice. V současnosti jsou Droužkovice přihlášené do "Programu obnovy vesnice" a mají již dokončenou plynofikaci, výstavbu kanalizační sítě a zprovozněna byla také moderní čistírna odpadních vod. Droužkovice jsou dnes poklidnou, slibně se rozvíjející obcí.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.drouzkovice.cz, na kterých najdete další informace.