Domašín

Domašín

Kdy přesně ves Domašín vznikla, bohužel není známo, je však pravděpodobné, že její počátky sahají do konce 14. století. První dochovaná zmínka o Domašíně pochází z roku 1431. V této době ves náležela k panství Perštejn, patřícímu rodu Šumburků. Právě v roce 1431 došlo k dělení rodového majetku mezi Aleše a Viléma ze Šumburka, při němž byl Domašín rozdělen na dvě části, každou pak získal jeden z bratrů.

Název vsi má svůj původ v domácké podobě osobního jména Domaslaw - Domaš, původně tedy označoval Domašův dvůr. Od svého vzniku pak prodělal řadu změn, vyskytoval se v podobách jako např. Thomaczin, Tometschen, Domaczino, Tomatssin, Tamitssen, Tamiczow nebo Thamitschan. Německý úřední název byl Tomitschan.

Roku 1449 se jedna polovina vsi stala součástí panství Nový Šumburk, když ji koupil Vilém z Ilburka. Již o čtyři roky později však tuto část získali bratři Andreas z Kauffungenu a Nikolas Pflugk z Fictumu. Dalších téměř sto let pak ves vlastnili Šumburkové, a to až do roku 1552, kdy ji spolu s řadou dalších vesnic od Šumburků vykoupil Bohuslav Felix z Lobkovic, čímž se Domašín dostal pod panství Vernéřov. V této době se obyvatelé vsi živili především chovem dobytka a pěstováním obilí. Každý obyvatel byl také vázán robotní povinností, navíc musel vrchnosti ještě odvádět daně a různé poplatky.

Bohuslav Felix byl protestantského vyznání a svou víru se snažil šířit na všech svých državách. Když pak roku 1588 získal panství Jiří Popel z Lobkovic, začal své poddané jakožto zarytý odpůrce protestantství ihned tvrdě obracet zpět na katolickou víru. Za tímto účelem do Chomutova dokonce roku 1589 povolal jezuity a přenechal jim patronátní právo nad všemi kostely panství.

Roku 1593 se však Jiří Popel na zemském sněmu opovážil veřejně kritizovat krále (Rudolfa II.), čímž se dostal do panovníkovy nevole a velice brzy na to byl uvězněn, o rok později pak byl odsouzen ke ztrátě veškerého majetku. Správu panství tak převzala královská komora, která ves roku 1606 prodala Eliáši Schmidtgräbnerovi z Lusteneku. Ten se však připojil ke stavovskému povstání, za což byl po bitvě na Bílé hoře potrestán konfiskací poloviny majetku. Domašín byl tedy dán roku 1622 do zástavy hraběti Bořitovi z Martinic, hned následujícího roku jej však získala zpět Schmidtgräbnerova dcera, tento rod pak ves vlastnil až do roku 1700.

O tom, jak v Domašíně probíhala třicetiletá válka, se nám bohužel nedochovaly žádné zprávy. Podle zápisu z berní ruly (1654) však můžeme soudit, že válka se vsi příliš nedotkla. Lidem se zde již krátce po jejím skončení dařilo opravdu dobře, v polovině 17. století měl Domašín přibližně 60-70 obyvatel, většina z nich se živila chovem ovcí, skotu, prasat a koz, poměrně významným bylo také pěstování obilí, které se odtud dodávalo i do Přísečnice. U vsi byl také vinohrad, první zmínka o jeho existenci pochází už z roku 1623.

Dalším majitelem panství se stal Václav Arnošt Markvart z Hrádku, po jeho smrti jej získal v roce 1740 Václav Antonín Chotek, hrabě z Chotkova a Vojnína. Rod Chotků držel panství až do roku 1803, v tomto roce ho koupil Ludvík Sulzer. Poté celé panství (a tedy i Domašín) několikrát změnilo majitele - ještě v roce 1803 jej získal pražský velkoobchodník Petr z Ballabene, o tři roky později jej získal Paul Büttner, aby ho roku 1827 získala Josefa Wolfová z Wolfsbergu. Ta panství držela deset let, po nichž jej roku 1837 získal Johann Reinwart. Dalším majitelem panství se stal roku 1857 František Karel z Weidenheimu, aby jej nakonec zdědil Hugo Korba z Weidenheimu, který byl majitelem Domašína až do roku 1945.

Ves celou tuto dobu žila v poklidu, na konci století čítala 44 domů a žilo zde na 240 obyvatel, lidé se nadále věnovali chovu dobytka a zemědělství. Tento spokojený život však přerušil příchod první světové války. Zpočátku se sice věřilo, že konflikt bude krátký a vítězný, velice brzy se však ukázalo, jak mylná byla tato představa. Záhy přišla také první válečná opatření. Majetek obyvatel (např. koně)byl zabavován pro potřeby vojska, čím déle válka trvala, tím vyšší byly také povinné odvody obilí, dobytka a jiných naturálií. Lidé tak začali strádat nedostatkem, zásobování bylo stále horší a časem tak nebylo možné sehnat ani příděly, na které byly vydávány potravinové lístky. Situace došla tak daleko, že lidé začali dokonce trpět hlady a zimou. Konec války byl tedy pro všechny obrovskou úlevou.

Po skončení války však vyvstaly další problémy. V této době se vytvářely nové hranice států a tedy i Československé republiky. Ve zdejším pohraničí žilo velké množství Němců, kteří chtěli být připojeni k Německu. Němečtí poslanci proto neuznali zákon o zřízení samostatného státu Československo, vydaný dne 28. října Národním výborem v Praze a hned 29. října pohraničí vyhlásili "samostatnou provincií Deutsch-Böhmen."

O necelý měsíc později tuto oblast tedy začala obsazovat československá armáda. Kampaň za sebeurčení Němců však i přesto pokračovala dál až do roku 1819, kdy ji ukončilo prohlášení rakouské vlády o rozpuštění sudetoněmeckých vlád, čímž Deutsch- Böhmen přestalo existovat. Kromě národnostních problémů se však ves musela potýkat ještě nějakou dobu s potížemi se zásobováním. Vše se ale nakonec urovnalo a život se zde pomalu vracel do starých kolejí.

Meziválečné období probíhalo v Domašíně opět v poklidu. Mezi Čechy a Němci panovaly přátelské vztahy, k roku 1930 měl Domašín 49 domů, žilo zde 225 obyvatel. Bezstarostnému životu však učinila přítrž 30. léta. S nimi přišla světová hospodářská krize, která se na zdejším životě značně podepsala. Ke všemu se ještě začaly horšit česko-německé vztahy, nesnášenlivost mezi oběma národy podněcovala především Henleinova nacistická strana. Situace byla stále napjatější a konflikty mezi oběma tábory stále častější…

Po podepsání Mnichovské dohody byly Sudety připojeny k Německé říši, brzy nato vypukla druhá světová válka. O jejím průběhu ve vsi nemáme příliš zpráv, na obyvatele však měla prakticky stejný dopad jako válka předešlá. Opět byly zaváděny lístky na potraviny a šaty, majetek byl znovu zabavován pro válečné účely, lidé opět strádali.

Válka pro Domašín skončila v květnu roku 1945 příchodem Rudé armády. Krátce nato nastal odsun německého obyvatelstva, který měl za následek výrazný pokles počtu obyvatel. Ves byla sice znovu osidlována přistěhovalci z vnitrozemí, těch však nebylo dost a Domašín tak již nikdy nebyl plně dosídlen. Počet obyvatel pak postupem času dále klesal vlivem přirozeného vysidlování, v roce 1980 zde žilo již jen 27 obyvatel a k roku 1991 zde bylo pouze 13 lidí.

Dnes je Domašín samostatnou obcí, patří k němu osady Louchov a Petlery. Dříve do jeho katastru spadaly také osady Krčma, Nová Víska a Podmilesy, ty však již úředně zanikly.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.obecni-urad.net/source/index.php?ID=149, na kterých najdete další informace.