Libědice

Libědice

Jak dokazují četné archeologické nálezy, počátky osídlení okolí dnešních Libědic sahají až do pravěku. Není zcela zřejmé, z kterého roku o obci pochází první písemná zmínka - existují totiž dvě možnosti. Jednou je listina, pocházející z roku 1197, zmiňující se o vsi "Ljubedici", souvislost s Libědicemi je však sporná. Druhá a již stoprocentně jistá dochovaná písemná zmínka o Libědicích pochází z roku 1226. V tomto roce byla ves darována českým králem Přemyslem Otakarem I. klášteru premonstrátek v Doksanech u Roudnice nad Labem.

Název obce je odvozen od mužského osobního jména Liběd, označuje tedy ves Libědiců, Libědových lidí. Nejstarší známý tvar tohoto názvu je "Ljubedici". V průběhu let se však mnohokrát pozměnil, známé jsou tvary jako např. Libiedicz, Lybiedicz, Lyebedicz, Libytycz, Libedicze, Libětice, Lubětice, nebo také německé tvary jako Liebotitz, Libotitz, Liebetitz a Livetitz.

Zpráva o získání vsi klášterem doksanských premonstrátek je bohužel jedinou informací, která se nám o Libědicích z 13. století dochovala. Další zprávy pocházejí až z období o téměř sto let později, z počátku století čtrnáctého. V této době již měla obec vlastní faru a pravděpodobně byla rozdělena mezi několik majitelů - část vsi stále patřila doksanskému klášteru, část patřila faře a zbývající části poměrně často měnily majitele. V roce 1358 jsou jako majitelé vsi uváděni bratři Kuneš a Sulka z Libědic, po nichž ves získal Sulkův syn Zdich z Libědic. Roku 1386 se stal majitelem části obce Erhart z Doupova. Na konci 14. století zde již pravděpodobně také stála rytířská tvrz.

Během 15. století ves vystřídala mnoho majitelů - nejprve je to Slavibor z Libědic, roku 1404 pak Čeněk Sekera ze Sedčic, zvaný Černý, od nějž Libědice o rok později koupil měšťan Kuneš z Kadaně, zvaný Šnek. O dalších majitelích vsi pak nemáme žádné zprávy celé následující půlstoletí, dalšími známými majiteli Libědic tak jsou až v 70. letech 15. století Jindřich Sekera ze Sedčic a Jiřík Vrš ze Sadlna. Jelikož ale oba neměli dědice, připadla ves spolu s ostatním majetkem po jejich smrti roku 1474 jako odúmrť králi Vladislavu II. Ten ji posléze prodal Benešovi Krabicovi z Veitmíle. Když pak roku 1496 zemřel, prodali Veitmílovi dědicové Libědice s řadou dalších vesnic Václavu Pětipeskému z Chýš.

V první polovině 16. století byla obec rozdělena na několik částí. Jedna část patřila Libnaurům, druhou část vlastnili Doupovci - v roce 1522 se s Libědicemi pojí jména Kryštof z Libnova a na Libědicích, Jan Libnaur z Libetic a Bohuslav z Doupova a na Brusích. Dalšími Doupovci v Libědicích byli bratři Jan a Vilém z Doupova, po nichž majetek zdědil Vilémův syn, po jehož smrti v roce 1548 si tento majetek rozdělilo jeho deset synů. Od nich pak dvůr koupily v roce 1572 tři sestry - Anna, Dorota a Johanka z rodu Hasištejnských z Lobkovic.

To Libnaurové prodali svou část obce již v roce 1556, novým majitelem této části se stal Jan Novohradský z Kolovrat, který začal v roce 1571 na místě dvora ve stráni pod kostelem stavět tvrz a vybírat clo. Jeho manželka Markéta z rodu Šliků do Libědic přinesla protestantskou víru, což obec velice poznamenalo. Roku 1560 sem přišel první protestantský kněz, spolu s rozvojem protestantského vyznání do obce začali přicházet také noví osadníci z německých oblastí - v do této doby téměř výhradně českých Libědicích se tak začalo prolínat české a německé obyvatelstvo a tedy i čeština, která zde byla převládajícím jazykem, začala ztrácet svůj dřívější význam. Po smrti Jana Novohradského z Kolovrat zdědily majetek jeho čtyři dcery. V roce 1599 již byla majitelkou pouze jediná z nich - Voršila Novohradská z Kolovrat, která jej přenechala svému manželovi Kryštofu z Lobkovic.

Roku 1607 koupila tvrz Libědice spolu s pětinou vsi a s dvorem Otýlie Doupovcová ze Žďáru, čímž se do Libědic opět vrátili Doupovci. Těm se postupem času podařilo získat do svého vlastnictví většinu vsi, malá část Libědic však patřila městu Kadani. Dalšími majiteli obce byli potomci Otýlie - Vilém Vojtěch Doupovec a jeho sestra. Protože se však Vilém Doupovec podílel na stavovském povstání, dokonce se roku 1618 osobně účastnil defenestrace a poté sloužil jako komisař ve stavovském vojsku, byl roku 1622 odsouzen (již posmrtně - zemřel roku 1621) ke ztrátě třetiny majetku. Ta čítala kromě řady vesnic také jednu pětinu Libědic. To však nebyla jediná konfiskace, které Libědice po bitvě na Bílé hoře propadly. Kromě Viléma Doupovce byla potrestána také řada dalších majitelů zdejších dvorů, jako např. Vilém Údrčský z Údrče, rytíř Eliáš Schmidtgrabner nebo rytíř Oldřich Hrobčický z Hrobčic. Do kostela se po roce 1620 také navrátila katolická víra.

Po všech těchto událostech propukla třicetiletá válka, která se Libědicím bohužel nevyhnula. Zdejším krajem prošla dokonce několikrát! Poprvé byla obec vojenským ležením ještě týden před bitvou na Bílé hoře. Podle záznamů zde vojsko zanechalo jednoho mrtvého osadníka. O dva roky později se zde na celé léto usadilo vojsko nizozemské, v letech 1631 až 1635 se tu každoročně střídali vojáci císařští, mansfeldští, Švédové, Bavoři a Sasové. Jaké ničivé následky měly pro obec tyto "návštěvy" snad ani nemusíme popisovat.

Roku 1633 dostal libědické panství jako náhradu za své pohledávky u královské koruny osobní lékař Albrechta z Valdštejna, doktor filozofie a medicíny Justus Stroporius z Marsfeldu. Po jeho smrti v roce 1641 přešlo panství do rukou jeho vdovy Marie Zuzany, která se znovu provdala za císařského radu Adama Smyslovského z Radvanova u Mladé Vožice.

Po třicetileté válce měla ves 36 domů. Většina obyvatel se živila zemědělstvím a chovem dobytka, prasat a ovcí, byl zde také pivovar. Je až s podivem, jak zachovalou a poměrně bohatou vsí byly Libědice i přes všechny válečné útrapy. V této době patřila jedna čtvrtina obce Bratrstvu sv. Růžence v Kadani. Také po válce zde však pokračoval příliv německy mluvících osadníků.

Roku 1659 přikoupila Marie Zuzana Smyslovská ke svému panství vsi Tureč a Obrovice v Doupovských horách. O sedm let později v Libědicích vypukl mohutný požár, který zničil téměř celou ves. V roce 1668 Marie Smyslovská odkázala svou část Libědic spolu s dalším majetkem bosonohým karmelitánům u Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze. Ti dali v letech 1682 - 1694 zcela přestavět kostel sv. Víta. V roce 1713 ves postihla další rána - mor, který si vyžádal řadu lidských životů.

V polovině 18. století byly Libědice v období velkého rozkvětu. Obec v této době čítala 94 domů, žilo zde na 37 sedláků, dva tesaři, kovář, tkadlec, pekař, krejčí, učitel, kořenář, obecní pastýř, mlynář a devět nádeníků. Obec měla školu a 1 mlýn. Byla také přestavěna stará libědická tvrz, přebudovaná z let 1708-1725 karmelitány na konventní řádový dům.

Konec 18. století přinesl Libědicím velké změny. V rámci reforem císaře Josefa II. byla totiž v roce 1786 zrušena řada klášterů a řádů, mezi nimiž byl i řád karmelitánů a chomutovských jezuitů, jejichž majetek (a tedy i části Libědic) připadl Náboženskému fondu, od kterého Libědice roku 1808 koupil Vojtěch Mladota ze Solopysk. Nezískal pouze část obce, patřící kadaňskému Bratrstvu. Tu totiž od Bratrstva odkoupil kníže Auersperg, který ji později přenechal Černínovi. Vojtěch Mladota ze Solopysk historii Libědic významně ovlivnil, neboť byl od roku 1792 také majitelem panství Mašťov, ke kterému obec připojil, čímž jejich osudy na mnoho let propojil.

Po Vojtěchově smrti v roce 1827 prodala jeho manželka Libědice hraběnce Gabriele z Ditrichštejna, sídlící na zámku v Mašťově. Roku 1845 celé panství i s Libědicemi koupil Evžen Karel Černín z Chudenic. V roce 1850 se pak obce staly samostatnými správními jednotkami, Libědice se tedy staly samostatnou obcí v okresu Kadaň. V témže roce se částí Libědic stala také malá nedaleká osada Brusy, čítající v této době asi jen 12 domů.

Druhá polovina 19. století byla v Libědicích ve znamení rozvoje a prosperity. Velkou zásluhu na tom mělo v této době počínající rozsáhlé dobývání hnědého uhlí a rozvoj průmyslu vůbec. Spolu s ním se v okolí budovaly nové silnice a železniční tratě, v roce 1873 byla postavena okresní silnice z Vilémova přes Račetice a Libědice do Žatce, starý dřevěný most přes Liboc byl roku 1872 zbourán a v roce 1884 nahrazen železným. Jelikož se Libědice nacházejí na okraji hnědouhelné pánve, bylo také zde otevřeno několik dolů - např. důl Jan Nepomucký, Vojtěch, Antonín, Tomáš, Trojjedinost - žádný z nich však nedosáhl příliš velkého významu a pro nepříliš dobrou kvalitu zdejšího uhlí byly nakonec všechny doly postupně uzavřeny. Uhlí však nebylo jedinou surovinou, která se zde těžila. Dobývala se tu také cihlářská hlína - v roce 1864 byly v Libědicích 4 cihelny, těžily se zde také slíny (směs vápence a jílu, užívané jako minerální hnojivo).

Roku 1896 byla dokončena výstavba nové školy, v letech 1898 a 1912 se opravoval kostel. Konec 19. století je pro Libědice také obdobím zakládání spolků - např. roku 1877 byl založen Sbor dobrovolných hasičů, v roce 1880 pěvecký spolek "Germánia" a v roce 1890 spolek "Kasino". Na počátku 20. století bylo v Libědicích celkem 11 různých spolků.

V druhé polovině 19. století se Libědice a především jejich osada Brusy značně rozrůstaly. Jejich hranice se tak postupně přibližovaly až nakonec splynuly úplně. Dne 28. 4. 1914 tedy osada Brusy úředně zanikla a nadále se již užívalo společného jména Libědice. Dnes tvoří bývalé Brusy západní část obce.

První světová válka pro Libědice znamenala konec poklidného a spokojeného života. Celý kraj v jejím průběhu strádal nedostatkem jídla a oblečení, každá obec musela pro potřeby armády odvádět stále se zvyšující dávky z obilí, dobytka drůbeže, mléka atd., všude byly zavedenu potravinové lístky, muži byli odváděni na frontu… Ve válce padlo celkem 17 libědických občanů. V Libědicích navíc došlo v roce 1917 k další tragické události - byl zde zavražděn obecní sluha a hrobník Slovák Jozef Kacík. Vrahem byl místní občan Němec Josef Stanka. Stankovi kamarádi však celý incident narafičili jako sebevraždu, a případ tak byl také uzavřen až do roku 1932, kdy bylo znovu zahájeno vyšetřování, během nějž bylo v obci zatčeno několik lidí.

Ani konec první světové války ještě zdaleka nepřinesl klid a konec strádání. Došlo totiž k naprostému zhroucení zásobování a nedostatku peněz, navíc se znovu objevily staré národnostní otázky - došlo tak k pokusu o vytvoření pohraniční provincie Deutschböhmen. Pohraničí musela nakonec v listopadu 1918 obsadit československá armáda, i tak ale Deutschböhmen existovalo až do září roku 1919. Po válce bylo v obci 133 domů, žilo zde 807 obyvatel, z nich 786 bylo německé národnosti, Čechů zde žilo jen 20. Byla zde pouze německá trojtřídní škola, česká škola byla otevřena až v roce 1929, ve vsi však proti ní probíhala agitace. Česko-německé vztahy se však přeci jen zlepšily a oba národy zde začaly žít vedle sebe v míru a přátelství.

Počátkem třicátých let byly v obci 4 hostince, 4 obchody, 4 pekaři, 2 kováři, 2 mlynáři, 3 koláři a 2 obuvníci. Elektřina zde byla zavedena již od roku 1919. Obyvatel české národnosti zde bylo stále velmi málo - pouze 48, z nichž velkou část tvořili noví kolonisté. Třicátá léta však přinesla světovou hospodářskou krizi, která na obec velice těžce dolehla. Nástup nacismu v sousedním Německu navíc ukončil dobré vztahy mezi Čechy a Němci, ze strany německého obyvatelstva se tak začaly množit provokace a situace se stávala stále napjatější, což ještě více podnítila úplné vítězství Sudetoněmecké strany v obecních volbách. Většina Čechů nakonec obec před stále sílícím terorem opustila a odešla do vnitrozemí. Po vyhlášení mobilizace ze dne 23. září 1938 bylo v okolí Libědic podniknuto množství kroků k obraně vlasti před německým vpádem. Do oblasti dorazilo československé vojsko a připravilo zde své obranné pozice. Pak ale přišel Mnichov a s ním zrada našich spojenců. Bojovat tedy nemělo smysl a i přes velké odhodlání bránit svou zemi musela česká vojska ustoupit a vydat Němcům pohraničí. V odpoledních hodinách dne 9. října 1938 byly Libědice obsazeny německou armádou. Českým kolonistům byly zabrány statky, během druhé světové války zde proto nebydlel jediný Čech.

S příchodem druhé světové války do obce přicházeli také první váleční zajatci - nejdříve Poláci, potom Francouzi, Ukrajinci a Rusové. Zajatecký tábor zde byl zřízen v domě čp. 24. Přímo boje se Libědic nijak nedotkly, když pak byla obec osvobozena Rudou armádou, byla většina německého obyvatelstva odsunuta a Libědice začaly být osidlovány osadníky z vnitrozemí i z ukrajinské Volyně. Byl zde zřízen národní výbor a opět byla obnovena česká škola.

V roce 1952 skončili původní selské usedlosti a jejich hospodáři v jednotném zemědělském družstvu, později byl také ustanoven státní statek. Při reformě státní správy v roce 1960 byla k Libědicím přičleněna obec Čejkovice a spolu pak přešly obě obce pod okres Chomutov. Dne 1. 1. 1976 se sloučila družstva Račetice, Pětipsy, Lestkov, Libědice, Čejkovice, Radonice a Vilémov do společného podniku "JZD Nástup se sídlem v Račeticích." O dva roky později byla v obci zahájena výstavba vodovodu a závlahové sítě, elektrického osvětlení se uložilo do podzemních kabelů.

Pro velký pokles počtu obyvatel, který začal již počátkem 50. let a stále vytrvale pokračoval, byly v roce 1974 spojeny školy v Libědicích a Račeticích. Sídlem obou škol se staly Libědice. Nízký počet obyvatel je pro obec velkým problémem - obec totiž zestárla, mladí lidé odcházeli a řada domů se proměnila v rekreační chalupy. V roce 1981 se Libědice spojily s Pětipsy. V této době také družstvo dokončilo v pískovně za Račeticemi vodní nádrž, sloužící k přečerpávání vody z potoka pro závlahu polí.

Od roku 1990 jsou Libědice spolu s Čejkovicemi opět samostatnou obcí. V 90. letech nastal v obci značný vzestup. Libědice se přihlásily do "Programu obnovy vesnice", který vychází z přání a potřeb obyvatel, tj. výstavba nových domů pro mladé rodiny, záchrana místní školy, vznik pracovních příležitostí, obohacení kulturního a společenského života. Zdejší škola byla opravdu zachována a od roku 1993 má již dvě třídy. Za posledních deset let se zde podařilo obnovit a opravit většinu domů, na zchátralém zámku probíhají opravy, obnovuje se také část zdejších hospodářských budov. Od roku 1994 proběhla oprava schodiště od fary ke kostelu, fasády a věže kostela, opravena byla také školní budova a radnice. Probíhá také obnova krásného údolí vedoucího podél potoka Liboc, poškozeného melioračními prácemi v 80. letech. V rámci plánu revitalizace tak byly obnoveny stromy a keře podél Liboce a Třebčického potoka od Libědic až do Čejkovic. Na starý zámecký park tak navazuje lesopark, postupně tak bude vzkříšen někdejší lužní les. Do budoucna se také plánuje znovuosázení polních cest do Přeskak a obnova jejich funkce.

Kromě přírodního bohatství probíhá také záchrana bohatství historického a kulturního - Libědice jsou totiž plné historických památek vyžadujících péči, která se jim dnes konečně začíná dostávat. Lidé se v obci také navracejí k tradičním lidovým zábavám a svátkům, slaví se zde tedy konec masopustu, Svatovítská pouť apod… Od ledna roku 1998 mají Libědice svůj vlastní znak. Dnes zde probíhá stavba inženýrských sítí pro budoucí rodinné domky, rekonstruují se také dva staré rybníky nedaleko zámku a bývalý mlýnský náhon.

Libědice jsou dnes pěknou a poklidnou vsí s bohatou historií. Její vývoj v posledních letech spolu s množstvím plánů, čekajících na svou realizaci, dává obyvatelům i celé obci příslib opravdu slibné budoucnosti.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.libedice.eu, na kterých najdete další informace.