Radonice

Radonice

Městečko Radonice (německý název Radonitz) se nachází asi 8,9 km na jih od Kadaně. Leží na mírném jižním návrší, které se zvedá od potoka Liboc na sever, v nadmořské výšce 322 metrů. Má výhodnou polohu na křižovatce silnic z Kadaně do Mašťova a z Vilémova do Doupova. Prochází jím železniční trať z Vilémova do Kadaňského Rohozce. Tam končí, ale původně vedla až do Doupova.

Centrem je náměstí nepravidelného tvaru se souvislou zástavbou domů a hlavní - Doupovskou ulicí. Důlní činnost v minulém a první polovině 20. století, která se vyvíjela na okrajích Radonic, omezuje jeho další růst, neboť obec je na jižní, východní i západní straně poddolována. Může se tak stavebně rozvíjet jen severním směrem za železniční tratí na mírném návrší směrem k Vintířovu. Zde je nenápadný vršek, kdysi dávno nazývaný Radona, dnes se mu říká Kopeček Nad školou. Nejkrásnější pohled na panorama městečka je od mašťovské silnice z hřbetu Svaté hory. Při příjezdu od Vilémova dominuje zadní trakt budovy kostela. Jižní část s potokem lemovaným hradbou vrb, olší, jasanů a topolů, vytváří příjemný rámec místa.

Místní jméno je odvozeno příponou -ice od mužského osobního jména Radoň; tedy ves Radoňových lidí, Radonice. Nejstarší písemná zpráva o obci pochází z roku 1196. Vztahuje se k příchodu cisterciáckých mnichů z bavorského kláštera Waldsassen, které na své panství povolal Milhost z Mašťova asi v roce 1191. Milhostovu darovací listinu totiž spolupodepsal 20. 6. 1196 jako svědek rovněž Ojíř z Radonic (Hogir de Radonitz). Také další písemné dokumenty se týkají různých listin, v nichž jsou uvedeni radoničtí obyvatelé: v r. 1239 Vít a Mikuláš z Radonic, v r. 1260 Řivín z Radonic, v r. 1316 Svatoslav z Radonic, v roce 1360 Visemir a Ješek z Radonic. V roce 1397 se vedl u zemského soudu spor mezi Anežkou, vdovou po Henšikovi z Radonic a Ojířem z Očedělic o dědictví v Radonicích. Ojíř z Očedělic spor vyhrál a prokázal nárok na dolní a horní Radonice. Ojířův majetek - poplužní dvůr v Radonicích i s poddanými a úroky měl v roce 1406 v držení Jindřich z Mašťova a posléze byl jako půjčka přidělen Vyšehradskému zámku.

Dalšími známými majiteli Radonic byli bratři Mikuláš a Jan Lobkovicové z Hasištejna, kteří měli v roce 1434 patronátní a prezenční právo na zdejší faře. Podobná práva a majetkové podíly tu měl také rytíř z Obrovic. Kolem roku 1474 se Radonice staly součástí léna při statku Kněžice (spolu s vesnicemi Čejkovice, Žabokliky, Libědice, Oploty a Kaštice) a král Vladislav II. je pronajal karlštejnskému purkrabímu Benešovi z Veitmile. Ten zemřel v r. 1496 a není nám zcela jasné proč a jak se Radonice do spojení s dvorem Kněžice dostaly.

Od počátku se osudy Radonic spojovaly se sousedním Vintířovem, kde byla rytířská tvrz a později zámek, sídlo vrchnosti. K největšímu rozkvětu vsi došlo na začátku 16. století. V roce 1508 koupil panství Vintířov a s ním i statek Radonice od dosavadního majitele Albrechta z Kolovrat Opl z Fictumu.
Zasloužil se o to, že v prosinci roku 1514 povýšil král Vladislav Jagellonský Radonice na město. V listině, jejíž originál se nachází v okresním archivu v Kadani, král uvádí, že vyslyšel „prošení od statečného Opla z Fictumu na Novém Šumburku, věrného našeho milého" a vyzdvihuje Radonice na městečko spolu s udělením řady práv vaření piva, prodej soli, povolování řemesel, pořádání trhů a právo mílové. Opl svému městu přál a zaváděl pořádek. V r. 1528 nařídil vedení městských knih a prodal městu krčmu.

Je v historii obce zaznamenán jako ten, kdo se zasloužil o její povýšení a tím i rozvoj a vzestup. Avšak nic netrvá věčně. Věrný Opl se zapletl na svém hradě Šumburk do padělání české mince a když se to v roce 1530 provalilo, hrozil Oplovi nejtvrdší trest. Zatímco královští úředníci prohlíželi na hradě penězokazeckou dílnu, trávil Opl čas na svatbě ve Vlašimi, a odtud rychle zmizel za hranice. Všechen jeho majetek, panství, statky a vsi propadly králi Ferdinandu I. Po čase a soudních sporech se sice část majetku fictumovským příbuzným vrátila, panství Vintířov a městečko Radonice však koupil v roce 1532 Albrecht Šlik.

Podezření Fictumova podvodu a potrestání se dotklo i pána sousedního Vilémova - Viléma Doupovce. Podrobnosti jsou zapsány na jeho náhrobku ve Vilémově, který se nyní nachází v kostele františkánského kláštera v Kadani a čeká na restaurování. „Když urozený rod a starý kmen s chvályhodnou pověstí a s dobrým jménem, poctivý, zbožný a čestný (kdo je tím na zemi ozdoben?), když se zlomí, nesmí se v prach a popel obrátit," je vytesáno na desce (v jazyce německém).

„Tak by neměl zemřít urozený, přísný a ctihodný rek pan Vilém z Doupova, zrozený z prastarého kmene Vilemiců v Čechách. Statečně obstál v zbroji před svým nepřítelem Opiem Fictumem. To mu přineslo velkou slávu jak u krále Ferdinanda, tak u všech stavů v zemi. Jeho nevinu důkladně zkoumali a právem shledali, že na pana Doupovského nejsou žádné žaloby a jeho celou škodu mu Jeho Majestát nahradí 5.700 tolary. Do zástavy mu předem byly dány dvě krásné vsi Vinaře a Blov a k tomu velký rybník, dokud mu Jeho Majestát nevyplatí všechny peníze..."

Toto svědectví o podezření a následné rehabilitaci vytesal do Doupovcova náhrobku pro Vilémov v roce 1568 kadaňský sochař Jörg Mayer. Zanechal svou stopu také v radonickém kostele, pro nějž v roce 1579 vytvořil křtitelnici. Pětiúhlá nádoba má po stranách pět reliéfů s výjevy Kristova křtu v Jordáně a čtyř píšících evangelistů. Spočívá na kmeni zakončeném listovím, po stranách jsou dva erby donátorů - Fictumů a Šliků - a znak města Radonic. Toto renesanční dílo je jediné, které se zachovalo a bylo přeneseno do obnoveného kostela v r. 1702. Je v jeho vnitřní výbavě dodnes. O třetím významném Mayerově díle - kamenném oltáři Poslední večeře, který vytesal v roce 1589 pro majitele panství Zahořany Hanse Raebera z Brusů a na Zahořanech je psáno v historii Vintířova.

Doba vlády Šliků trvala tři čtvrtě století a znamenala dobu rozvoje a rozkvětu. Vedle velkého stavebního ruchu ve Vintířově se stavělo také v Radonicích. Město se obehnalo po obvodu zdí, ale její funkce byla v té době už víc symbolická, než obranná a pak se stavěly čtyři brány. Nejprve v r. 1533 městská, následovala v r.1539 vintířovská zděná brána (nedaleko dnešní školy na konci Doupovské ulice), v r. 1584 vilémovská brána s dřevěnou šindelovou věží a zvonem (na křižovatce u parčíku) a v r. 1594 dolní brána mašťovská nedaleko potoka Liboc.

Přes náměstí protékal potok (dnes je skryt v potrubí) a na něm za kostelem stal od r. 1534 pivovar a sladovna. Patřil nejprve šlikovské vrchnosti, která jej později (v roce 1545) darovala městu za protislužbu, že z každé várky zaplatí obec 8 míšeňských grošů. Šlik přenechal městu i držení masných krámů, truhlici na sůl, povolil slučování řemeslníků do cechů a lov ryb. Krčmu koupilo město od Fictumů již od r. 1528. Byly zde i dva mlýny. Jeden stál na potoce za kostelem a farou, druhý se stoupou na kroupy u rybníka na dolní straně náměstí. Od roku 1552 měly Radonice lázně a lazebníka. V roce 1579 otevřely novou hospodu a za městem na kadaňské cestě se zřídil v r. 1598 městský špitál.

Za Šliků se na panství rozšířila luteránská víra. V roce 1532 dokonce byla na panství provedena prohlídka z nařízení samotného krále Ferdinanda I., zda zde neprovádí náboženskou činnost luteránský kazatel. Podle zprávy hejtmana vintířovského panství Jana Vlkavského z Dalkovic se v Radonicích skutečně ucházeli luteránští kněží o faru a na zkoušku byl jeden z nich přijat. Byl však sesazen a odešel ještě před prohlídkou z Prahy. Na velikonoce 1532 sloužil mši v radonickém kostele mnich z kadaňského kláštera.

Problémy s neposlušností Šliků asi trvaly dlouhou dobu, neboť opakovaně se v letech 1560-1564 řešily stížnosti Pražské kapituly, že v Radonicích slouží za přímé podpory hraběnky Šlikové luteránští kněží, kteří „tropí v okolí velké škody." Jeden z protestantských kněží - Matěj Wachtler - se příliš neproslavil: v roce 1574 totiž prodal za dvě kopy grošů farní rybářskou truhlici a za dva roky byl společně s městským sudím z Radonic vyhnán. Ale i pak zde protestantská víra měla pevné kořeny, jak dosvědčuje usazení dalšího faráře Ondřeje Patzmana, který koupil v r. 1588 dům s dvorem; udržela se tady až do roku 1622.

O správu městečka se staral sudí a dvanáct přísežných, později magistrát vedl starosta. Albrecht Šlik městu potvrdil v r. 1545 všechna dosavadní práva. Městský znak s erbem Fictumů doplnil také erbem Šliků, daroval městu dům na vyřizování úředních věcí. Tato druhá radnice stála v rohu náměstí u kostelního dvora proti č. p. 2 a nad dveřmi byl erb Fictumů s datací 1525, pocházející údajně z nějakého staršího neznámého místa, které sloužilo jako první radnice. Teprve v roce 1582 si Radoničtí nechali přeložit od kadaňského učitele K. Schellera reformované městské právo z češtiny do němčiny. V listinných dokumentech se zachovala jména některých radonických starostů z té doby, např. Martina Becka (1575), Kryštofa Fleischera (1580), Mikuláše Bachmanna (1596). Město mělo i svou šatlavu a v písemnostech z r. 1592 je zaznamenán případ jistého Jakuba Glassera, který sem byl vsazen, protože zbil městského biřice a protivil se soudu.

V r. 1612 Jeroným Šlik zemřel, a protože neměl dědice, připadl majetek vzdálenému příbuznému, synu Barbory Šlikové, Jindřichu Matyáši Thurnovi. Ten v roce 1614 potvrdil Radonicím všechna dosavadní práva. Zakrátko poté se stal jednou z nejvýraznějších osobností počínajícího odboje českých stavů proti Habsburkům. Byl jedním z hlavních defenzorů, aktivně se účastnil pražské defenestrace 23. května 1618 a brzy stanul v čele stavovské armády jako její vrchní velitel.

Důsledky porážky na Bílé hoře v r. 1620 dopadly na většinu panství, vsí, měst a rodů v tomto kraji velmi krutě a ještě mnohokrát se k nim budeme vracet. Ve Vintířově a také v Radonicích se pak střídali majitelé, přehnala se tudy třicetiletá válka.

V r. 1622 se pánem stal Ferdinand z Nagarol, který připojil i konfiskát Raeberova panství v Zahořanech a Vidolicích. Zavádí tvrdou rukou víru, řád a pořádek. Ze všeho nejdříve obnovil katolickou bohoslužbu: 6. 11. 1622 vysvětil děkan Hagelius z Kadaně znovu radonický kostel a jako farář je přidělen Johann Kometa. Ten se objevuje i v zápisu soudní knihy (ta se později v letech 1628-64 vůbec nevedla). V ní se uvádí případ z roku 1624, že jistý Jiří Meierlein vyjížděl s ozbrojenci do okolních vsí a bral sedlákům koně. Byl zatčen, obžalován Nagarolovým gubernátorem Berdidou a v Radonicích vsazen do šatlavy. V doprovodu městského biřice a mušketýrů pak putoval do Prahy. Podařilo se mu utéci, ale byl v Račeticích znovu chycen. Na přímluvu radonického faráře Komety byl nakonec osvobozen a odpuštěn mu trest - odevzdat 6 strychů žita vintířovské vrchnosti.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.obec-radonice.cz, na kterých najdete další informace.