Železná Ruda

Železná Ruda

Historie
Železná Ruda vznikla počátkem 16.stol. při obchodní stezce spojující řezenské biskupství s Prahou. Stezka založená Přemyslem Otakarem II. ve 2. pol. 13. století vedla od Dunaje k dnešnímu Zwieselu a odtud údolím Řezné až k soutoku s Železným potokem. Odtud stoupala přes dnešní Hofmanky úbočím Pancíře k Tomandlovu křížku a přes Prenet na Strážov a Klatovy a pokračovala na Prahu. Zpočátku Šumava zajímala hlavně prospektory - hledače zlata. Ti zde sice nenalezli zlato, ale bohatá ložiska železné rudy (Především v oblasti Špičáku a na Rozvodí, kde se udržel název " V červených jamách"). Protože železo byla strategická surovina, vznikly později tahanice a spory o toto území. Hranice Českého království a Bavorského království nebyly tehdy přesně stanoveny. Tvořil je tehdy velmi těžko prostupný šumavský hvozd - prales. Spory o toto území byly vyřešeny až za vlády Marie Terezie v r.1756 - hranice tehdy vyznačená, je ctěna dodnes a existuje z té doby i několik původních hraničních kamenů.

Historie Železné Rudy se dá zhruba rozdělit do 3 etap.

První etapa a první "rozkvět" je spojen s dolováním železné rudy. Tato zde byla komplexně zpracovávána : od tavby surového železa až po výrobu železného nářadí a železných prutů k dalšímu prodeji. Bohaté zdroje dřeva, zpracovávali uhlíři v milířích na dřevěné uhlí a kolomazníci na kolomaz. Dřevěné uhlí pak sloužilo k tavbě surového železa.

Zpracování železa postupně na sebe nabalovalo další řemesla : horníci těžili rudu, povozníci ji dopravovali k pecím a rozváželi hotové výrobky, dřevorubci těžili dřevo (tehdy převážně tvrdé listnáče-buk a javory), uhlíři pálili uhlí, hutníci tavili rudu, kováři železo dále zpracovávali, tesaři a sekerníci stavěli hamry a vodní kola, kolomazníci "pálili" ze dřeva a pryskyřic kolomaz na mazání pohyblivých součástí vodních kol a hamrů a na kola vozů. Odhadem se tohoto procesu účastnilo minimálně 500 lidí.

Železná "doba trvala cca 150 let zanechala obci jméno, a několik místních názvů : obec Hamry a Eisenstrass - česky Hojsova Stráž, Železný potok , Červené jámy .
Vytěžením nalezišť železné rudy postupně odezněla výroba železa a zůstal zde jen jeden hamr jako kovárna.

Druhé období rozvoje Železné Rudy můžeme nazvat dobou skleněnou. Odstartoval ji hrabě Jindřich Nothaft z Wernecku. R. 1624 si vyžádal povolení k zakládání skláren a osad. Začala vznikat celá řada nových sklářských hutí, např. v Debrníku, Ferdinandovském údolí, na Hofmankách, v Gerlově Huti, na Starém Brunstu, pod Čertovým jezerem, na Hůrce, na Zadních Šmauzích a v Alžbětíně. Poblíž Železné Rudy se nacházela i ložiska křemene a vápence. Protože k výrobě skla bylo potřeba i hodně potaše, který se získává z dřevěného popela, byly zde vypalovány lesy jen kvůli získání dostatku popela - toto prováděli tzv. Aschenbrennerové. Potaš se pak vyráběla vyluhováním popela v tzv. "flusárnách".Mnohé hamry byly přestavěny na stoupy na drcení křemene pro sklárny.

Horníci našli nové uplatnění při lámání křemene v povrchových lomech. Masívní spotřeba dřeva železářů i sklářů postupně pohltila zdejší pralesy a protože po staletí byly těženy především tvrdé listnáče kvůli vyšší výhřevnosti (i vydatnější produkci popela na potaš), vznikly zde rozsáhlé holiny, které nikdo nezalesňoval. Jen někde se objevoval nový les, kde ale již převládal smrk (na holiny nalétávalo semeno ze smrků, které dřevaři nechávali stát, protože káceli především buky). Na holinách se postupně objevovaly ojedinělé selské usedlosti a objevil se tu nový prvek - horský sedlák, především pastevec.

Za doby sklářského boomu si zde významné sklářské rody stavěly honosná sídla (zámeček na Debrníku rodu Hafenbrädlů). Ze starých kronik se pak dovídáme, že šikovný sklář si vydělal několikanásobek dělnické mzdy ve vnitrozemí a život tehdejších sklářů byl rozmařilý až prostopášný.
Zhruba v polovině 19. století se náklady na výrobu velmi zvýšily (díky rostoucí ceně dřeva) a zásoby křemene byly vyčerpány. Ve vnitrozemí nové sklárny využívaly levné železniční dopravy, levného černého uhlí a tak místní sklárny postupně zanikly.

Poslední sklářský rod v Železné Rudě - rodina Abelle musela prodat zámeček na Debrníku. Z výtěžku dražby si postavili dům v Železné Rudě, kde je dnes Muzeum Šumavy.
Pro zlepšení přístupnosti území byla v létech 1874 až 1877 vybudována do Železné Rudy železnice včetně 3 tunelů, z nichž nejdelší pod Spičákem byl se svými 1874 m nejdelší v tehdejším Rakousku-Uhersku.

V této době nastává 3 etapa rozvoje - doba turistického ruchu.
První kdo správně vytušil turistické a rekreační možnosti tohoto území byl pan Prokop - původně kupec z Volyně u Strakonic, který zde působil po dobu výstavby tunelu pod Špičákem jako kantýnský a po skončení stavby zde zůstal a poskytoval pohostinské služby prvním turistickým zvědavcům z Plzně a Prahy, kteří sem začali železnicí přijíždět.

Jedním z prvních návštěvníků Železnorudska byl Jan Neruda. Ten si bodrého hostinského i Šumavu velmi oblíbil a zval ho "otcem Prokopem". Zavítal sem i Jaroslav Vrchlický a Eliška Krásnohorská i další. Zajímavým detailem je i to, že zpráva o požáru Národního divadla zastihla Jana Nerudu právě v penzionátu pana Prokopa na Špičáku.

Rozvoj turistického ruchu trvá dodnes.

Památky a turistické atrakce

Kostel Panny Marie Pomocné z hvězdy
Na přání a náklady hraběte Wolfa Jindřicha Nothafa z Wernbergu byl vybudován na místě původní kaple v letech 1729 – 1732 a to v barokním stylu.  Mezi jeho zvláštnosti patří půdorys šesticípé hvězdy a dvě kopule s hvězdou - kostel je zasvěcen Panně Marii Pomocné z hvězdy. Menší věžička s hlavním vchodem byla k hvězdicovému půdorysu kostela přistavěna v sedmdesátých letech 18. století. Celá střecha je krytá šindelem a obtížný krov zhotovil tesař Matyáš Lehner. Vnitřní vybavení pořídil Johan Georg Hafenbrädl  a můžete se zde pokochat mariánským oltářním obrazem, který je jednou ze dvou kopií obrazu Madony s dítětem od Lucase Cranacha. V kostele je ještě pět postranních oltářů, křtitelnice ze Šumavské žuly, lustr ze Šumavského skla nebo třeba náhrobní epitafní desky z Kehlheimského mramoru s erby členů rodu Hafenbrädlů.

V letech 1995 – 1998 byla provedena nákladná rekonstrukce a město zakoupilo též nový hodinový stroj včetně bicího mechanismu a nového zvonu.

Kaple svatého Antonína a svaté Barbory
Kapli najdete pod železniční zastávkou Železná Ruda - město, při silnici směrem na Špičák. Typická stavba pro zdejší kraj je prvně písemně doložena v letech 1836-1839, kdy se provádělo vyměřování katastrálního území Železná Ruda. Již tehdy se jednalo o zděnou stavbu, která patřila k vedle stojícímu Kopperlovu statku. 

Při výstavbě špičáckého tunelu sloužila kaplička k pohřebním obřadům obětem neštěstí na stavbě tunelu, neboť tehdejší magistrát v obavách před nepokoji a epidemiemi nedovolil provádět obřady v hlavním kostele.

V okolí a na stěnách kapličky byla upevňována tzv. "umrlčí prkna", což byl obyčej typický pro Šumavu. Tato prkna, původně z nedostatku peněz, sloužila namísto rakve k uložení zemřelých a k jejich přenesení do hrobu. Poté byla prkna ozdobena obvykle třemi křížky, zlomenou svící, jménem zemřelého a podobně a umístěna do míst, kam dotyčný rád chodíval, nebo na rozcestí, k božím mukám, či kapličkám, jako výraz úcty k památce zemřelého. Později, kdy již k pohřbívání byly obvyklé rakve, zůstal obyčej stavění prken na památku zachován. Chudší lidé si prkna zdobili sami, jiní to zadávali řemeslníkům na toto specializovaným, zejména v oblasti Fleků u Nýrska.
V rodině Harwiga Hauera, syna Franzisky Kuchlerové, sestry posledního majitele kaple se dodnes nachází lněný přehoz vyjmutý z kaple. Je opatřen nádhernými výšivkami a nápisem Sv. Antonín.
Po rekonstrukci byla kaple 6.6.1999 zasvěcena českobudějovickým biskupem Antonínem Liškou svatému Antonínu a svaté Barboře, patronce horníků.

Špičácký železniční tunel (1747 metrů)
Za účelem zkvalitnění obchodního propojení mezi Čechami a Bavorskem, především pak pro dopravu uhlí ze severočeských dolů, byla v sedmdesátých letech devatenáctého století zprovozněna železniční trať Plzeň-Železná Ruda.

Stavitelé prorazili šumavský masiv několika tunely. Mezi zastávkou Brčálník a stanicí Špičák prochází trať pod Špičáckým sedlem tunelem dlouhým 1 747 metrů. Tunel byl postaven v letech 1874 - 1877 jako jeden z prvních železničních tunelů v tehdejším Rakousku-Uhersku. Dodnes je nejdelším svého druhu v České republice (druhý nejdelší je tunel mezi Hlavním a Smíchovským nádražím v Praze).

Na stavbě pracovali dělníci z celého Rakouska-Uherska a Itálie. Pro účely pohřebních obřadů obětem neštěstí na stavbě sloužila kaple Kaple svatého Antonína a svaté Barbory (nalezneme ji nedaleko stanice Železná Ruda-město). Tehdejší magistrát v obavách před nepokoji a epidemiemi nedovolil provádět obřady v hlavním kostele.

Ještě dodejme, že na trase Plzeň - Železná Ruda jsou další dva tunely. Prvním ze tří tunelů trati je 165 m dlouhý v nalézá se mezi stanicemi Dešenice a Zelená Lhota. Druhým je Špičácký tunel.. Dalším tunelem pak vlak projíždí mezí stanicí Železná Ruda město a Železná Ruda - Eisenstein a je dlouhý 198 metrů.

V roce 1877 bylo slavnostně otevřeno společné Česko-Bavorské nádraží Železná Ruda - Eisenstein a trať Plzeň-Železná Ruda byla spojena s Bavorskou východní dráhou.

Zámeček v Železné Rudě - Muzeum motocyklů a loutek
Zámeček je nejstarší zachovalou budovou v Železné Rudě. Byl postaven v roce 1706, původně jako letní sídlo hrabat Nothaftů, kteří sem jezdili na lovecké výpravy. Tehdy se zde hojně vyskytovala vysoká zvěř – převážně jeleni a srnčí, dále pak tetřevi, tetřívci a jeřábci. Ze šelem můžeme jmenovat v té době ještě hojného medvěda, vlka nebo rysa. Při podzimní migraci se objevili i losi. Později se ze zámečku stalo sídlo správy Knížecích lesů a statků. Za první republiky zde pak sídlila správa státních lesů. Poté několik let zámeček chátral.V současné době je opět opraven a je v něm umístěna expozice historických motocyklů, loutek a hodinářská dílna.  V prostorné místnosti pravého křídla se mohou návštěvníci obdivovat až dva metry velkému mroži, vysokým manekýnům, čertům, ježibabám, kašpárkům, roztodivným zvířátkům, hadům, maňáskům a spoustě originálních pohádkových postav.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.sumavanet.cz/zeleznaruda, kde naleznete další informace.