Olešnice

Olešnice

Historie
Městečko Olešnice patří k místům nejstaršího osídlení kraje. Původní vesnička stávala v místech dnešní moravské strany, od toho dobový název Moravská Olešnice.

Teprve později v období osídlování kraje v dobách vlády Přemysla Otakara II. vzniklo osídlení dnešního náměstí jako trhového městečka. Protože původními kolonisty byli Němci, nesla tato obec název Německá Olešnice. Přestože se německé obyvatelstvo velmi rychle asimilovalo, název se zachoval po několik století - do roku 1759 existovaly dvě Olešnice, protože vedly samostatně obecní účty. Obě části obce byly často ve vlastnictví jiné šlechty. Nejstarší písemné zprávy jsou z roku 1073 zachované ve falsu z roku 1163. Původními majiteli panství byli páni z Lomnice, kteří vystavěli v nedalekém okolí hrad Louka. Ve 14. století je Olešnice již nazývána městečkem, a to už se stala hospodářským centrem louckého panství. Pány z Lomnice vystřídali v 15. století páni z Pernštejna,až konečně v roce 1560 koupí získali samostatně loucké panství vlastníci panství kunštátského. Zemědělská výroba v minulosti byla zaměřena na pěstování lnu a obilovin . Olešnické plátno patřilo mezi vyhledávané. V polovině 16. století začala vznikat sdružení řemeslníků - cechy. Celkem bylo v Olešnici 8 cechů . Památkou na ně jsou jejich dochovalé artikule: cechovní řád krejčích z roku 1539 a tkalců z roku 1545 Jana z Pernštejna, cechovní řád soukeníků z roku 1610 Štěpána Schmidla z Freihoffa, cechovní řád, kožešníků, krejčích a kovářů z roku 1630 Petra Katharina z Katharu.

Z Olešnice pocházel rod barokního malíře Karla Škréty. Památkou na třicetiletou válku jsou v blízkém okolí městečka často nalézané kamenné koule do děl. Války o rakouské dědictví byly dobou největšího střetnutí dvou vojsk v okolí. 9. května 1742 došlo k bitvě mezi rakouskými rejtary a saskými vojsky. Přes 100 padlých a 200 zajatých Sasů bylo výsledkem noční bitvy mezi Olešnicí a Ústupem. Na památku této bitvy byla postavena boží muka v trati Oulehla.

Olešnice měla hrdelní právo zrušené kolem roku 1750. Olešnické popravní místo bylo na pastvisku Skalky, kde se dodnes říká "Na spravedlnosti" . V druhé polovině 18. století se stala Olešnice centrem působení evangelíků. Jejich aktivity a osobně doručená prosba císaři Josefu II. měly svůj přínos k vydání tolerančního patentu.

19. století je dobou hospodářského rozvoje a národního uvědomování. Po sérii ničivých požárů, z nichž největší byl v roce 1827, se výrazně změnila podoba obce. Prusko-rakouskou válku z roku 1866 připomíná drobná pamětní deska na domě č.p. 28 s železnými koulemi - památka na střelbu v olešnických ulicích. Druhá polovina 19. století byla dobou vzniku mnoha vlasteneckých spolků, za zmínku stojí existence druhého nejstaršího kamenného divadla na Moravě v budově bývalé školy, kterou připomíná pamětní deska pod sochou sv. Václava u kostela na náměstí a původní opona dnes umístěná v budově katolického domu. Útrapy I. světové války dokládá více než 350 mužů, kteří narukovali na bojiště v Itálii, Rusku, Halíči a šest desítek padlých a nezvěstných, kteří padli za oběť této válce. Jejich jména společně se jmény obětí II. světové války jsou na památníku padlým obou světových válek před budovou školy.

Současnost
Současná podoba Olešnice je podobou města s dobře vybudovanou infrastrukturou (např. vodovod a kanalizace s napojením na ČOV, plynofikace, kabelizace telefonních sítí atd.). Struktura olešnických podniků a podnikatelů umožňuje zajištění pracovních příležitostí nejen pro občany Olešnice, ale i z okolí. Rekreace a sportování je umožněno existencí cyklotras s vyhlídkovými věžemi, koupaliště s atletickým areálem školy, dětského hřiště s kluzištěm, tenisového kurtu, fotbalového hřiště a moderního skiareálu. Dvě muzea – modrotisku a strašidel - jsou místem výletů školních tříd i rodin.
V roce 1999 se Olešnice zúčastnila soutěže venkovských obcí „Vesnice roku“ a dokázala zvítězit v celostátní soutěži. V závěru tohoto roku ji byl udělen statut města.

Turistické zajímavosti
V městečku Olešnici se nachází několik míst, za kterými se stojí vypravit na vycházku. Jsou to většinou místa spojená určitými historickými etapami v dějinách Olešnice. Lidé za sebou zanechali některé stavby, které je připomínají dodnes. Všimneme si některých staveb, které nás zaujmou na první pohled:

Kostel sv. Vavřince na náměstí
V místě současného kostela stával kostel již před staletími. Vystavěli jej potomci kolonistů (osídlenců), kteří byli původně z Německa. Proto se také náměstí říkalo Německá Olešnice na rozdíl od Moravské Olešnice, která ležela na pravém břehu Olešnického potoka. Kostelík byl dřevěný a byl postaven v roce 1391. Okolo něj byl hřbitov. Když krajem táhli husité, aby obléhali hrady protivníků (např. Svojanov, Boskovice) v roce 1424, vypálili prý tento kostelík, a proto byl na jeho místě postaven kamenný gotický kostel vysvěcený na den sv.Vavřince, tj. 10. srpna 1426.

V okolí tohoto kostela se pohřbívalo až do poloviny l8.století, kdy byl hřbitov zrušen, (poslední pohřeb se zde konal v r. 1784). Přestože stavba přečkala staletí, neodolala nejničivějšímu požáru v Olešnici v červenci 1827.

Bylo rozhodnuto na jeho místě postavit nový. Ten byl postaven v letech 1831-1839 nákladem majitele panství a zasvěcen na počest jeho manželky Leopoldiny, svobodné paní z Honrichsu, sv. Leopoldu. Změnou původního vzhledu bylo postavení nové střechy na věži kostela v roce 1882. Věž do té doby měla pouze nízkou trojúhelníkovou střechu. V roce 1943 byl kostel znovu vysvěcen na kostel sv. Vavřince.

Při stavbě opěrné zdi v roce 1938 proti radnici bylo nalezeno mnoho kosterních pozůstatků ze zrušeného hřbitova. Při rekonstrukci náměstí v roce 1998 a pak v roce 2003 byla při budování kanalizace u severní strany kostela odkryta v hloubce cca 1,5 metru kostnice. Po církevním obřadu byly ostatky uloženy na hřbitově na Moravské straně u kostela sv. Mikuláše.

Římskokatolická farnost v Olešnici provedla nákladnou výměnu střechy věže kostela a rekonstrukci fasády v roce 2004, a tak je tato kulturní památka objektem, který náměstí dominuje i pěkným vzhledem.

Olešnický pivovar
Stavba nedávno zbouraného pivovaru stála v těsné blízkosti kostela sv. Vavřince. Byla až do roku 1994 nejstarší budovou v Olešnici vůbec. Byla postavena kolem roku 1500. Na jeho stavbu si olešničtí měšťané vypůjčili od vrchnosti.

Ta jim splácení dluhu později odpustila. Jmenovitě Jan z Pernštejna a na Helfenštejně v roce 1540. Za jeho života vznikla podoba hradu Pernštejna, jak ho známe dnes. Ne náhodou kamenné veřeje vstupních dveří do patrové budovy připomínaly ty na hradě. Pivovar také poničil požár v roce 1827. Vyhořely provozní budovy a střecha s horním patrem. Škody se daly napravit, a tak se v Olešnici vařilo pivo až do roku 1882.

Po tomto roce měl v provozních budovách umístěnu svoji výzbroj hasičský sbor, až do doby, kdy dostavěl hasičskou zbrojnici (1957). V podzemí náměstí byla prý v průběhu třicetileté války vybudována síť prostor a chodeb, kam byl ukrýván majetek měšťanů. Klenuté kamenné sklepy pivovaru byly prý součástí tohoto olešnického podzemí.

O zbourání pivovaru se v průběhu minulého století již jednalo. V roce 1913 tomu zabránili právovárečníci, v roce 1943 památkový úřad v Brně. O definitivním konci této budovy bylo rozhodnuto v roce 1993 a v roce 1994 byla zbourána, aby zde byla vystavěna budova spořitelny. Z tohoto záměru sešlo, a tak je po odtěžení terénu v místech budovy pivovaru od roku 1998 parčík s lavičkami a kašnou, novou dominantou náměstí.

Bývalá ledárna pivovaru dnes slouží jako expozice „Muzea strašidel a postav pověstí Olešnicka“.

Evangelický kostel
Budova stojící nad ulicí Rovečínskou je z olešnických kostelů nejnovější, a to i přesto, že na Moravské straně stávala v druhé polovině 16. století bratrská modlitebna. Ta po třicetileté válce osiřela, zpustla a nakonec byla zbourána. Olešničtí evangelíci se sice jistou měrou zasloužili o vydání Tolerančního patentu v roce 1781, ale budovu své modlitebny postavit v té době nedokázali, protože se jim nedostávalo především finančních prostředků. Silnější sbory v Rovečném a v Prosetíně měly i více peněz mezi svými členy, a tak postavily kostely ve svých obcích o půlstoletí dříve.

Ke stavbě kostela v Olešnici došlo až mnoho let po nich, konkrétně v roce 1860. V roce 1868 byl dostavěn. Na jeho stavbu byly peníze získávány nejen mezi věřícími v Olešnici, ale i v okolních sborech.

Přesto se jich nedostávalo, a tak zvony byly pořízeny až o 11 let později. Vedle kostela je zřízen hřbitov, který byl otevřen ještě před započetím stavby kostela. Do té doby byl společným hřbitovem katolíků i evangelíků hřbitov na Moravské straně.

Kostel sv. Mikuláše a katolický hřbitov
Kostel sv. Mikuláše je budovou, která velmi výrazně změnila svoji podobu. Byl totiž do současné podoby zcela zmodernizován v roce 1852. Postaven však byl mnohem dříve, a to v roce 1725, nákladem tehdejšího majitele kunštátského panství Jana z Lamberka.

Ve věžičce je několik století starý zvon. Jediný, který se zachoval, když ostatní byly roztaveny pro různá vojska a pro různé války.

Na zdi jsou instalovány nejstarší náhrobní kameny, které se zachovaly. Nejstarší z počátku 18. století. Čestné místo náhrobku před kostelíkem patří faráři Pleskačovi, vlastenci, spisovateli a sběrateli pověstí a písní, zakladateli tradice olešnického divadla. Tento rozsáhlý hřbitov byl několikrát rozšiřován.

Kulturní dům (Sokolovna)
V tomto místě nechal postavit v letech 1809-1810 místní občan Řehoř Sperát továrnu na zpracování bavlny, kterou dovážel z Vídně. Když po letech přestala vyhovovat škola u kostela (postavena 1799), obec tento objekt koupila a přestavěla ho na školu a byty učitelů. Vyučovalo se zde od roku 1878 do roku 1910, kdy byla dokončena stavba školy současné.

Od obce budovu odkoupil místní Sokol, budovu přestavěl a od roku 1929 tu byla sokolovna. Velkým nákladem ji rekonstruovala a přestavěla obec v kulturní dům a svému účelu slouží od roku 1988. Najdeme tu velký sál, jeviště, klubovny, dvě oddělení knihovny a kinosál. Ten byl přestavěn v roce 2006 v první digitální kino na Moravě. V zahradě je přírodní výletiště s parketem i zázemím. V roce 2004 zde město vybudovalo přístřešek pro 300 návštěvníků.

Výroba modrotisku
V Olešnici se kromě historických budov a míst spojených s historií obce dochovalo dodnes jedno z řemesel, už v minulosti považované za umělecké. Jedná se o ruční tisk různých vzorů na plátno. Olešnice byla v minulosti místem pěstování lnu a jen v málokteré chalupě nebyl dřevěný stav, na kterém by se netkalo plátno. Je pochopitelné, že tu museli být i barvíři. Výroba modrotisku se traduje až do 17. století. Po celá staletí bylo používáno přírodního barviva indiga. Tisk se prováděl na plátno ručně přitlačením formy namočené do barvy odpuzující hmoty (tiskařský pop) a pak se plátno obarvilo. Přepráním plátna se jednak odstranil pop, jednak přebytečná barva.

Formy byly desky z tvrdého dřeva vybraných stromů (např. hrušeň, švestka) a do nich byl nabit měděný plech či drát, který tvořil různé vzory.

Strojový tisk v továrnách znamenal konec ručnímu tisku plátna, a tak je olešnický modrotisk výrobou velice vzácnou a nevídanou. Dílna u Danzingerů , která se nachází proti kulturnímu domu, používá dodnes forem i receptur předávaných z generaci na generaci přes 150 let.

Dřevenice na Horním Vejpusku
V obci je několik velkých budov, které nás zaujmou na první pohled, jsou tu i domy staré a mnohem více těch novějších. Protože náměstí v minulém století několikrát hořelo, jsou tu domy zděné, stavěné převážně až po největším z požárů v roce 1827. Původní dřevěné domy se nedochovaly.

Abychom si vytvořili představu jak vypadaly domy v minulých staletích, musíme zajít na Horní Vejpustek, kde se několik takových domů uchovalo. Většinou za to vděčí svým majitelům, kteří je zakoupili jako chalupy pro rekreaci.

Přestože nemají již původní doškovou střechu, i tak můžeme vidět, jak byly stavěny. Na sebe kladené přitesané trámy zaklesnuté do sebe tvoří stěny domu. Mezery mezi nimi byly vymazány jílem. Mnohdy byly tyto domy ještě omítnuty. Okna jsou malá, proto nebyl velký únik tepla. Dům tvořila většinou jediná "seknice", případně ještě předsíň a kuchyň. Topilo se ve velkých kachlových, převážně však zděných kamnech. Kromě toho, že se na nich vařilo, sálaly vstřebané teplo ještě dlouho, i když, se v nich netopilo. Stropy jsou nízké a mnohdy nás překvapí malá výška dveří. Nikoho snad nenapadne pátrat po vaně, sprše, či klozetu. Zato často býval v jediné místnosti, kde se vařilo, bydlelo a spalo, i dost velký dřevěný stav, na kterém se přes zimu tkalo plátno. K chaloupkám patřil ještě nezbytný, většinou kozí chlívek.

Hlouškův mlýn
Při ulici generála Čápka vedoucí směrem k Crhovu nás okamžitě zaujme velká obílená patrová budova. Jedná se o Hlouškův mlýn.

Stromořadí při silnici provází o několik metrů dál druhé. Mezi nimi je strouha, která tvořila náhon. Přiváděla vodu z potoka na mlýnské kolo. To potom dodávalo sílu strojům. Vodní energie patřila po staletí k nejdůležitějším. Voda olešnických potoků v dávné minulosti poháněla současně pět mlýnů.

Přestože z mlýnského kola je již jen torzo a v mlýnici byla pro pohon zavedena elektřina, stojí za to se podívat, jak byla voda k mlýnu vedena a odkud dopadala na lopatky kola.

Staré divadlo (nejstarší kamenné divadlo na Moravě)
Proti radnici, na opěrné zdi u kostela sv. Vavřince, je napravo od sochy sv. Václava pamětní deska připomínající staré divadlo.

Původně to byla budova školy postavená v roce 1799 na masných krámech. Když byla postavena budova školy na Moravské straně roku 1878, byla stará budova přestavěna na divadlo. Stálá budova divadla na moravském venkově do té doby neexistovala, a tak byla Olešnice po Brně druhá na Moravě.

Tradice divadelnictví tu byla však již před tím. V roce 1859 byl založen divadelní spolek. U zrodu stál farář Pleskač, nadšený vlastenec a propagátor divadla. Sám psal česky divadelní hry. Sbíral pohádky, pověsti a písně z okolí. V roce 1861 byla hrána jeho divadelní hra "Hrb a srdce." Hudbu skládal učitel Slavíček. Možná, že tato historie někomu připadá jako opsaná ze Zapadlých vlastenců, ale taková už byla doba a vlastenectví pro mnohé nebylo jen prázdným pojmem.

Lesopark Skalky
Těsně při pozemku olešnického koupaliště, postaveného v roce 1936 a rekonstruovaného v roce 1995, mezi ním a hasičskou zbrojnicí, ústí dvě cesty vedoucí k lesoparku Skalky. Byl vytvořen z obecního pastviska Oulehla zalesněním v druhé polovině 19. století z podnětu tehdejšího starosty Puchara okrašlovacím spolkem. Proto je tu velmi různorodý výběr stromů. Cesty zde byly upraveny v roce 1897 a lesopark nese od té doby název "Šnelovka."

Spodní cesta vede kolem Veselského potoka k obecnímu rybníku a z ní odbočuje do lesa stezka. Ta nás zavede k místu, kde se nacházelo popravní místo městečka Olešnice, která měla hrdelní právo. Říkalo se tu Na spravedlnosti. Středověká spravedlnost přes určité obecně uznávané právní normy však bývala víc než slepá, mnohdy krutá a nelítostná. Metody vyšetřování právem útrpným, tedy mučením, hovoří za vše. Také proto všechna malá města za vlády osvícených panovníků Marie Terezie a Josefa II. hrdelní právo ztratila a obvinění byly souzeni centrálně soudy.

Veselský potok rozvodněný bleskovou povodní 15. července 2002 poboural a zničil řadu staveb a komunikací. V roce 2006 zde bylo dokončeno několik staveb protipovodňových hrází – poldrů, které chrání níže položené ulice města. Největší z nich se nachází pod Obecním rybníkem. Obecní rybník je nejstarším v katastru a pochází ze 16. století.

Budeme-li pokračovat kolem vody, pak cesta ústí do větší, vedoucí k Ústupu. Při ní se nachází Boží muka, postavená prý na památku na padlé ve válce o „Rakouské dědictví“ v 18. století. Původní Boží muka stávala na jiném místě, vzdálenějším od Olešnice. Současná Boží muka je na hranici katastru a byla nedávno rekonstruována.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.olesnice.cz, na kterých najdete další informace.