Velichovky

Velichovky

Vznik obce Velichovky
Kdy obec vznikla, se přesně neví. První písemná zpráva, zapsaná v zemských deskách, je z roku 1389. V ní se ukládá, vdově po Jíříkovi z Hustířan, převést dlužní úpis z Welichowu kostelu v Žíželevsi.

Z této zprávy je zřejmé:
- že jmenované místo patřilo starému českému rodu pánů z Hustířan, kteří si před místní jméno přidávali Rodovští;

- že místo se jmenovalo WELICHOW, snad od velkého chovu. V pozdějších zápisech, rok 1396, je uvedeno jako WELICHOWEK, kde lze usuzovat, že šlo již o menší chov. Odtud byl již jen krůček k převedení názvu do plurálu - (množného čísla). Kdy k němu došlo, se neví. V průběhu 17. století se v zápisech uvádějí WELECHOWKY, později WELICHOWKY. V 19. století se objevují WELCHOWKY a to i v úředních spisech psaných česky (trhové smlouvy). Ojediněle se s tímto pojmenováním setkáváme v lidovém podání u starší generace dosud.

Velichovky byly poddanskou obcí patřící k menšímu hradu Rotemberk. Roku 1523 dostává Velichovky od svého otce Jan starší Rodovský z Hustířan, který roku 1524 staví v místech, kde je dnes budova obecního úřadu, přízemní dřevěnou tvrz. Velichovky se stávají samostatným feudálním sídlem. Po Janově smrti dědí majetek roku 1565 jeho syn Bedřich, (jeho bratr, Bavor Rodovský z Hustířan, je známý alchymista rudolfínské doby). Po smrti Bedřicha roku 1591 - má krásný náhrobek v kostele sv. Václava na Chloumku u Habřiny - je dalším majitelem příbuzný jeho manželky Kryštov Želínský ze Sebuzína, císařský rada. Po všech těchto výše uvedených majitelích se ve Velichovkách nezachovaly žádné památky.

Roku 1603 kupuje Velichovky Hanibal z Valdštejna, strýc Albrechta z Valdštejna, známého vojevůdce císařských vojsk za třicetileté války. Albrechtovým rodištěm roku 1583 jsou nedaleké Heřmanice. Hanibal dává ve Velichovkách postavit v roce 1616, ve slohu renesančním, kostel. Obnovený latinský název nad presbytářem vypovídá o jeho založení i majiteli. Český překlad: " Za nepřemožitelného Matyáše II vladaře německého, krále českého a uherského, vysoce urozený a slavný pán, pan Hanibal baron z Valdštejna, pán v Hostinném, Heřmanových Seifech, Heřmanicích, Velichovkách atd. v roce 1616 tuto svatou budovu k slávě Boží a k blahu duší vystavěti nechal."

Poněvadž rod Valdštejnů, s vyjímkou Albrechta z Valdštejna, byl utrakvistický, lze soudit, že kostel byl utrakvistický (kališnický - přijímaní podobojí). Kdy se stal kostelem katolickým není známo, nejpozději však roku 1627 na základě Obnoveného zřízení zemského, kde utrakvismus byl v českých zemích zakázán. Původní kostel byl bez věže, na střeše byla pouze malá věžička. Blízko kostela byla postavena pozdně gotická dřevěná zvonice, podobná dosud stojící zvonici na nedalekých Chotěborkách. Když byla roku 1848 ke kostelu přistavěna zděná věž, byla dřevěná zvonice zbourána a se střechy odstraněna malá věžička. Na místo dřevěné zvonice byly vysazeny dvě lípy, dodnes zdobící návrší u kostela.

Pro značnou zadluženost svých panství prodává roku 1620 Hanibal z Valdštejna Velichovky Anně Salomeně z Hořovic, pozdější vdově po Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, popraveném 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Jeho sídelním místem byl hrad Pecka.

Anna Salomena se roku 1625 provdává za Heřmana Černína z Chudenic, který věrnými službami Ferdinandovi II. získal veliký majetek. V roce 1637 kupuje hrad Kost, který se stal sídelním místem jeho správce pro řízení panství ve východních Čechách. Od té doby patří Velichovky pod panství kostecké.

V roce 1643 byla ves, včetně kostela, vypleněna od Švédů. Po roce 1848, konec třicetileté války, byly postaveny nové kamenné hospodářské budovy, přízemní vypálená dřevěná tvrz, byla vybudována z kamene, jako přízemní zámeček. Černínové drží Velichovky do roku 1731. Novými majiteli se stávají Mladotové ze Solopysk se sídlem na hradě Skalka u Dobrušky, o nichž píše v románu Temno Alois Jirásek.

Z tohoto rodu se zde vystřídaly tři generace. V roce 1760 přebírá Velichovky Josef Kryštof Mladota se svojí manželkou Helenou rozenou Tagler ze Sicherskirchenu. Ve slohu rokokovém obnovují interiér kostela, který se po několika úpravách (zlacení, barvení) zachoval do dnešní doby.

Kostel je jednolodní. Loď je 13,70 m dlouhá a 6,80 m široká. V čele hlavní oltář s obrazem Proměnění Páně na hoře Tábor z roku 1765. Autor neznámý. Ve středu oltáře tumba s otáčecím tabernáklem (svatostánek), po stranách dvě branky se sochami sv. Josefa a sv. Heleny na vrcholu. Postranní oltáře jsou baldachýnové, zdobené andílky. Na nich rokokové rámy, v nich na levém oltáři obraz Panny Marie, na pravém oltáři kopie slavného Rubensova obrazu Ecce homo (Ejhle člověk). Po stranách obrazů rokokové relikviáře a sošky sv. Jana, Pavla, Vavřince a Floriana, vše z druhé poloviny 18. století.

Na kazatelně je na čelní straně zlacená kartuš s reliéfem Jonáše. Na její stříšce jsou hlavy čtyř církevních otců, ve vrcholku soška Dobrého pastýře. Kruchta kamenná, podepřená dvěma toskánskými sloupy, varhany rokokové rovněž z druhé poloviny 18. století. Jejich generální oprava provedena v roce 1997. Historickým dokladem v chrámové lodi na pravé straně je kamenná deska 80 cm vysoká a 125 cm široká.  Na ní jsou vytesány znaky Valdštejnů a Berků ve velmi pěkném provedení. Nad těmito znaky je hladce opracovaný polovypouklý latinský nápis. Český překlad: "Hanibal z Valdštejna: Kateřina Valdštejnská, rozená Berková z Dubé a Lípy". Uvedená deska byla nalezena v roce 1804 při odstraňování kupy starého štěrku u panského pivovaru v hloubce asi 80 cm. Aby se tato památka zachovala, nechal majitel panství Jan Podivín, rytíř z Höpflingenu a Bergendorfu, přenésti tuto desku do kostela. V průchodu pod věží je ve stěně pískovcový znak Pácaltů z Adelschwungu.

Jan Pavel Pácalt, šlechtic z Adelschwungu, kupuje Velichovky v roce 1777. Byl to první šlechtic, který zde žil, panství zveleboval a také zde zemřel. Ihned po koupi nechal postavit v sousedství svého obydlí jednopatrový zděný špýchar. Zbourán byl v roce 1981. Podobný dosud stojí v nedalekých Bílých Poličanech.  Jedinou dochovanou památkou na Jana Pavla Pácalta je krásný náhrobek ve výklenku věže na jižní straně. Na ploše náhrobku ve vysokém reliéfu je truchlící rodina. Nad ní je plochý nástavec se dvěma konzolemi nesoucí římsu. Nahoře obelisk se znakem, zakončený vázou. V ploše nástavce je deska s německým nápisem psaná švabachovým písmem - kurentem. Nad postavami truchlící rodiny je deska s českým nápisem :"Jan Pácalt z Adelschwungu, milován od svých, vážen od všech, živ bohabojně, v cnostech povolán do radostí věčných, věku svého 68 let, 28. ledna 1793". Nápis je rovněž napsán kurentem. Kde je jeho skutečné místo odpočinku se neví, věž kostela byla postavena až 55 let po jeho smrti. V jednom zápisu se uvádí, že tento náhrobek byl zachován, aby budoucí generace viděly, jak se šlechta tehdejší doby oblékala.

Dalším majitelem se stává roku 1803 Jan Podivín, rytíř z Höpflingenu a Bergendorfu. Tento šlechtický rod se zde udržel až do roku 1907. Po smrti Jana Podivína nastupuje jeho syn Adalbert (Vojtěch). Jeho dcery baronky, po provdání Berta Bess Chrostin a Gabriela Spens Boden, zakládají roku 1897 lázně, kde se dodnes s úspěchem využívá místní slatiny k léčbě nemocí pohybového ústrojí.

Hlavní představitelé tohoto rodu jsou pohřbeni na místním hřbitově. Náhrobní kameny, na jižní straně od kostela, vypovídají o zašlé slávě, vážnosti a moci jejich členů. Všechny jsou označeny znaky (erby) a nápisy. Z latinského textu na náhrobním kameni Jan Podivína, umírá roku 1830, se dozvídáme, že byl hejtmanem obvodu hradeckého, vládním radou c.k. úřadu v Čechách a pánem Velichovek. Všechny ostatní náhrobní kameny jsou v jazyce německém. Další, vpravo, patří jeho ženě Karolíně, rozené Levínské z Levína, umírá roku 1836. Vedle je náhrobní kámen jejich syna Adalberta, umírá roku 1861. V tomto textu k označení místa panství je uvedeno jméno WELCHOWEK. Poslední náhrobní kámen, mírně vyvýšený, kryje ostatky manželky Adalberta, Gabriely, rozené baronky Spens Boden, umírá roku 1874. Jedna z baronek, Gabriela, spoluzakladatelka lázní, umírá roku 1918, byla uložena vedle svého dědečka, nejslavnějšího a nejvzdělanějšího příslušníka rodu. Hrob označený železným křížem, těsně u sakristie, ukrývá ostatky Christiana Otto, přítele Adalberta, který s ním prošel mnohá protinapoleonská tažení, umírá roku 1875.

V okolí kostela je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého s letopočtem 1760.  Poblíž stojí reliéfní kamenný kříž, který byl na toto místo přemístěn v červnu 1908. Stál při silnici vedoucí z Velichovek k Jaroměři a překážel výstavbě. Jednalo se zřejmě o mezní kámen vymezující hranici velichovského panství s majetkem jezuitského kláštera v nedalekém Žirči u Dvora Králové nad Labem. Kamenný kříž je 130 cm vysoký, 104 cm široký a 30 cm silný. Žádná pověst se k němu neváže.

Při cestě ke kostelu stojí betonová zvonička z roku 1933, patřící církvi Československé husitské, která zde byla založena 31. ledna 1921.

Na křižovatce silnic, odbočka k Nouzovu, stojí na břehu kamenný kříž, tzv. Voltrův kříž. Ze starých zápisů z roku 1800 a 1810 se dozvídáme, že zde stál kříž dřevěný, kdy byl postaven není známo. V roce 1869 byl tento dřevěný nahrazen křížem kamenným. Pověst vypráví, že na přilehlém poli pracoval sedlák s koňmi, kteří se splašili a on zázrakem vyvázl bez zranění. Na památku této události byl postaven dřevěný kříž.

Počátky lázeňství
Obě majitelky panství, baronky Berta Bess Chrostin a Gabriela Spens Boden, byly v úzkém styku s majitelem panství bělohradského, kde již slatinné lázně byly v provozu (založeny roku 1885). Při návštěvách poznaly jejich blahodárné účinky. Věděly, že v blízkosti jejich panství se nachází rovněž slatina, že tato má rovněž léčebné účinky. Bylo to zásluhou Dr. Kutíka, lékaře z blízkých Hořiček, který ji používal k léčení reumatických obtíží a baronkám navrhoval vybudování lázní. Když vídeňský balneolog Dr. Ludwig tuto odborně prostudoval a k léčbě doporučil, začaly vážně uvažovat o jejich vybudování.

Se svými nejbližšími příbuznými hledaly potřebný finanční kapitál. Z příslušníků okolní šlechty se utváří akciová společnost, (velkou roli sehrál hrabě Harrach z Hrádku u Nechaníc). Jičínská banka přislíbíla úvěr. Byly vypsány akcie po 1 000 K. Baronkám samým připadlo za 72 000 K akcií.

Prvním úkolem bylo získání luk, kde se nacházela slatina. Ta patřila rožnovským sedlákům. Byl jim přednesen návrh provést výměnu těchto neúrodných pozemků za úrodná pole z jejich panství, což oni rádi přijali.

Ing. F. J. Hellman z Jaroměře byl pověřen zhotovením stavebních plánů, včetně rozpočtu pro všechny objekty lázní. Celkový obnos činil 400 000 K.

Brzy z jara roku 1897 byl položen základní kámen a započato se stavbou lázeňských objektů. Obřad svěcení vykonal dubenecký farář Alexandr Jareš, za účasti školních dětí i místních občanů. Byla postavena léčebná budova se strojovnou a kotelnou, dále lázeňská restaurace s tanečním sálem a klubovnou a dvě budovy pojmenované jmény zakladatelek "Vojtěška" (Berta) a "Jela" (Gabriela). Nynější názvy Slovenka a Domov. Při tehdejším dostatku pracovních sil pokračovaly stavby rychle kupředu, takže v následujícím roce 1898 byly dokončeny. Na jejich slavnostním předání veřejnosti byl přítomen zemský a říšský poslanec Jan Jaroš a jmenovaný dubenecký farář.

Prvním lázeňským lékařem byl Dr. Wil. Sperber, ředitelem lázní se stal nájemce velkostatku Karel Seisser a účetním jeho syn Karel.

Ve snaze rozšířit lázně darovala baronka Berta pozemek na stavbu staviteli Ing. F. J. Hellmanovi, kde on roku 1899 postavil budovu "Jetty". (dnešní Zátiší). V roce 1901 postavil Karel Seisser na darovaném pozemku budovu "Jenny" (dnešní Čechie) nákladem 26 000 K a dcera baronky Berta budova "Skal" (dnešní Morava) za 24 000 K, která bylo prodána roku 1912 Alexandru Herzogovi a roku 1918 ji kupují manželé Němcovi z Hradce Králové. Další pozemek na stavbu dostala zdarma slečna poštmistrová Marie Koubková. Dnes na tomto místě stojí soukromý domek, naproti budově Zátíší. Darování pozemků zdarma byl jistě čin chvályhodný.

Lázně se úspěšně rozjely a baronka Berta, která byla onou hnací silou, s hrdostí sledovala vývoj díla, k němuž dala základ, a od něhož si mnoho slibovala. Později stojí před skutečností, že její snaha pomalu, ale jistě ztroskotává. Způsobil to každoroční deficit v provozu lázní. Stojí před rozhodnutím lázně uzavřít nebo prodat. Roku 1907 prodává velkostatek p. Karlu Seisserovi za 240 000 K a lázně kupuje MUDr. Josef Moravec ze Dvora Králové nad Labem za 130 000 K. Částku za lázně převzala jičínská banka, od níž byl úvěr a zbytek váznoucího dluhu musel být ještě doplacen (prý 30 000 K).

Prodejem velkostatku a lázní roku 1907 končí neslavně ve Velichovkách působnost šlechtického rodu Podivínů, kterou úspěšně zahájil Jan Podivín rytíř z Höpflingenu a Bergendorfu v roce 1803.

MUDr. Moravec zavedl v lázních nový pořádek a především větší šetrnost. Lékařskou praxi vykonával sám, sám řídil veškerý provoz, tím nepotřeboval ředitele. Pozornost zaměřil na propagaci vydáním secesního průvodce, plakátů atd. Na jedné léčebné budově zřídil sluneční lázně a v přilehlém bukovém lese vzdušné lázně, které byly ohrazeny vysokým dřevěným plotem. Obojí se však neosvědčily a zanedlouho zanikly.

MUDr. Moravec vlastnil lázně do 4. prosince 1912, kdy je kupuje Ústředí nemocenských pojišťoven v Praze. Postupně byly od soukromníků koupeny, restaurovány a přejmenovány všechny budovy. Od velkostatku bylo koupeno 10 hektarů polí k dalšímu jejich rozšíření.

Projekt nových lázní vypracoval architekt Dr. Milan Babuška. Na podzim roku 1923 byla započata stavba nového léčebného pavilonu, dnešní Masarykův dům. 3. května 1926 byl již v něm zahájen provoz. Budova byla jednopatrová, druhé patro přistavěno v roce 1936, Současně byla zahájena stavba Společenského domu.

Dne 10. července 1926 navštívil lázně prezident ČSR T.G.Masaryk, 21. června 1970 prezident ČSSR Ludvík Svoboda a 10. února 1971 Gustáv Husák, pozdější prezident ČSSR. Všichni tři jmenovaní v lázních jednu noc přespali.

V roce 1936 bylo vybudováno v lázeňském parku koupaliště. Je 38 m dlouhé, 18 m široké a u hráze 4 m hluboké. Do té doby se pacienti chodili koupat na nedaleké Jezírko (asi 1,5 km).

Na počátku druhé světové války je provoz lázní omezován. Kromě pacientů jsou zde ubytovány i německé děti. V březnu 1942 přestávají lázně sloužit svému účelu a do Velichovek je přemístěna plicní léčebna z Prosečnice nad Sázavou.

Dne 28. března 1945 je léčebna zrušena a všechny lázeňské budovy byly urychleně připravovány pro potřeby generálního štábu polního maršála Ferdinanda Schörnera, velitele armády Střed (Mitte). Zaměstnanci léčebny byli propuštěni, vážně nemocní pacienti byli přemístěni do jiných léčeben a méně nemocní posláni domů.

Se štábem přijíždí do Velichovek na jeden tisíc německých vojáků. Je zabrána škola, hotel, bývalý hostinec a v mnohých rodinných domcích museli majitelé uvolnit byt pro německé vojáky. Maršál Schörner se ubytoval ve vile po řediteli sanatoria, kde byla zřízena sauna a protiletecký kryt. Obsazení jednotlivých budov: "Morava" - zde byli ubytováni generálové a vyšší němečtí důstojníci; "Slovenka" - nižší důstojníci; "Domov" a "Staré lázně" - příslušnící zbraní SS; "Čechie" - kancelářské síly a německé ženy. Celá hlavní lázeňská budova "Masarykúv dům" sloužila jako kanceláře štábu, jehož náčelníkem byl gen. por. von Natzmer. V budově "Zimních lázní" byla umístěna spojovací ústředna.

Celý objekt byl hermeticky uzavřen, střežen polním četnictvem a příslušníky SS. V okolí kopány kulometná hnízda, zákopy, prováděna příprava ke kruhové obraně. Ve školní zahradě byl zakopán lehký tank. Pod zalesněnou strání, severně od lázní, bylo vybudováno polní letiště. Maršál Schörner měl k dispozici osobní letadlo typu Čáp (Storch). Štáb měl krycí jméno Florian.

Dne 26. dubna 1945 byl zde na poradě říšský protektor v Čechách a na Moravě K. H. Frank, údajně ho měl doprovázet Konrad Henlein. 29. dubna přespal v místním hotelu generál Vlasov, přísně střežen německými vojáky. Objevil se zde ještě 4. a 5. května.

Dne 5. května, po vypuknutí povstání, odjíždí z Velichovek německý oddíl k potlačení povstání ve Dvoře Králové nad Labem. Vrací se 6. května v ranních hodinách, přivážejí si několik raněných a jednoho mrtvého. Byl pochován v rohu školní zahrady. Přivezli také 4 členy revolučního národního výboru, kteří byli věznění až do 8. května. Potlačení povstání ve Dvoře Králové nad Labem stálo 17 českých životů.

Dne 8. května v dopoledních hodinách přijíždí do Velichovek ozbrojený konvoj 23. průzkumné squadrony, která byla součástí 16. obrněné divize 3. armády USA generála George Pattona. Konvoj, pod velením pplk. Roberta H. Pratta, přivezl kurýra Dönitzova štábu plk. Majera Detringena k doručení kapitulace německé armády. Schörner před jejich příjezdem odlétá. Jednání probíhají s jeho zástupcem. Krátce na to německý štáb, v posledních hodinách, opouští Velichovky. V zápětí odjíždí i konvoj americké armády.

V roce 1997 byl v lázeňském parku k této události vybudován památník. Každý rok, 8. května, je pořádána vzpomínková jízda historických vozidel 2. světové války z Prahy do Velichovek pod názvem "Mise Velichovky".

Sovětská armáda ještě 9. května, ve večerních hodinách, sváděla úporný boj na přístupech k Náchodu z Polska. Jaroměře dosáhla 10. května v 07,10 hod. a teprve potom pokračuje v dalším postupu na západ. Velichovky byly osvobozeny 11. května 1945.

Kam na výlet

Kuks
Barokní komplex lázní a špitálu, s kostelem a kryptou, založený hrabětem F. A. Šporkem. Sochařská výzdoba M. B. Brauna. Zahrada a hřbitov.

Josefov
Rozsáhlé podzemní prostory unikátní pozdně barokní pevnosti z let 1780-87 a vojenského města Josefov, založeného císařem Josefem II.

Dvůr Králové nad Labem - Zoologická zahrada

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.obecvelichovky.cz, na kterých najdete další informace.