Vysoké nad Jizerou

Vysoké nad Jizerou

Z dějin města
Vznik vysocké obce bývá kladen do první poloviny čtrnáctého století, ale jako Vysoká se v dosud známých historických pramenech zmiňuje teprve roku 1352 bez určení titulu. Jako Alta ciuitas, tedy město Vysoká, se jednoznačně objevuje až v pondělí 4. srpna roku 1354. Vrchnost, která město založila, a panovníka, který udělil městu jeho práva, s jistotou neznáme.

První známou vrchností jsou páni z Waldsteina, kterým město snad sloužilo jako hospodářské středisko zboží hradu zvaného Nístějka. Přes vysocké návrší nad řekou Jizerou vedly podle předpokladů turnovského archeologa PhDr. Jana Prostředníka, PhD. již stezky lidí mladší doby kamenné, což zakládá na časovém určení původu nálezů ze Staré Vsi. Důležité spojení přes Krkonoše dokládá i nález pokladu pražských grošů v Horní Tříči i zanesení cest v některých starých mapách Čech.

Výhoda polohy města tak přirozeně souvisela s procházejícím obchodem, jenž se prováděl i na vysockých trzích. Jejich počet během staletí stoupal z přízně vrchností a panovníků, kteří město obdarovávali i dalšími právy. Svoji důležitost při zajištění větší bezpečnosti cest mělo zřejmě i vysocké hrdelní právo. To však bylo podle dochovaných pramenů užito naposledy v sedmnáctém století, nežli bylo Vysokému i většině ostatních českých měst odebráno ve století osmnáctém.

Městský znak město získalo na počátku šestnáctého století snad jako odkaz na čin měšťana a kostelníka Havlasa Pavlaty, který prý při pálení dřeva na uhlí v milíři v rokytnických lesích ochočil medvěda a poté jej odvedl na pražský panovnický dvůr, aby později roku 1503 po pronesení proroctví o budoucích osudech české země, zemřel ve Vysokém v požehnaném věku sto patnácti let.

Město však pouze netylo v poklidu každodennosti z obchodu, především s plátnem a kdysi i vlnou, ale zažívalo i děsivé pohromy. Snad do válek dvou českých králů, tedy Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, spadá doba zániku hradu Nístějky, nyní ležícího ve zříceninách, rovněž i dočasný pokles Vysokého z města na městečko stejně jako zkáza vysockého sklářství.

Výroba skla, která se uvádí ve městě ve čtrnáctém století, přešla asi ve století patnáctém na přilehlé území nynějších Sklenařic, aby poté náhle zanikla a objevila se s novou vlnou sklářských podnikatelů až ve století šestnáctém v nedalekých Rejdicích. Dalším neštěstím pro město byla třicetiletá válka a zvláště dočasné obsazení nedalekého hradu Navarova švédskými vojáky.

Tenkrát asi zanikla řada vysockých písemných památek. Množství knih a archiválií pak vzalo za své i při ničivém požáru 29. července 1834, kdy vyhořela valná většina tehdy ještě ze dřeva vystavěného města.

Ze všech těchto nepříznivých situací, ba i z hladomoru let 1771 a 1772 se však Vysocko vždy znovu vzpamatovalo. Postupně se rozrůstala i městská zástavba a sílil počet obyvatel, ale pro vysocké řemeslníky a potažmo i pro městské hospodářství byl výraznější ranou rozvoj továren v okolních údolních obcích, který se horskému sídlu vyhnul. To však asi naopak přispělo k uchování vysoké kvality kulturního svérázu města, který ukázal svoje silné kořeny i přes krutou nepřízeň obou levicových totalitních režimů dvacátého století. Nejprve si národní socialismus vzal mnoho obětí z řad obyvatel někdejšího vysockého okresu, rozděleného dočasně státní hranicí.

Snahou o vykořenění Vysockých proslul i neméně zákeřný režim socialismu v režii komunistů, jehož následky však v plnosti nejsou překonány dosud.

Během staletí se měnily vrchnosti, nístějské zboží vplynulo do panství navarovského a z toho do panství semilského, střídala se střediska krajů, do nichž Vysoké spadalo, ať šlo o Hradec Králové, Mladou Boleslav či Liberec, obdobně jako u okresů o Jilemnici či Semily. Tyto vnější vlivy sice do jednotlivých lidských osudů zasahovaly, přesto mělo Vysoké vždy svoji důležitost na poli české kultury a vzdělanosti obecně. Vždyť zdejší školu navštěvovali mimo jiné osobnosti i oba někdejší političtí vůdci národa, tedy staročech František Ladislav Rieger, rodák ze semilského mlýna, a mladočech Karel Kramář, rodák z vysockého domu č. p. 10.

Turistické zajímavosti
Z vysockého náměstí modře značenou cestou vedle zahrady Kramářovy vily a horní stanice lyžařského vleku na rozcestí pod Petruškovými vrchy (1,5 km), k božím mukám, kde býval v letech 1771-2 morový hřbitov. Odtud nově upravenou cestou kolem lyžařského vleku sklenařického Sokola a restaurované sochy sv. Josefa z r. 1764 k restauraci Mexiko u rozcestí silnic. Dále polní cestou kolem kapličky sv. Anny a stanoviště sklářské huti, která dala Sklenařicím svoje jméno, největším stoupáním celé trasy k Tomášovu kříži.

Zde křižuje žlutě značenou cestu od Jablonce nad Jizerou na Hvězdu-Štěpánku. Naše "modrá cesta" sestupuje do lesa, kterým projde do Makova, nejstarší části Pasek nad Jizerou. Když překročí silnici, je na turistických mapách označována jako Planýrka. Po neznačených strmých cestách je možno dojít k paseckému kostelu a Památníku Zapadlých vlastenců.

Naše cesta vede kolem roubené pasecké školy, ve které učíval písmák Věnceslav Metelka, podle jehož zápisků napsal K. V. Rais román Zapadlí vlastenci, odehrávající se v Pasekách-Pozdětíně. Níže pod naší cestou je roubená chalupa, kde Metelka bydlel a pracoval jako houslař. Po projití menším lesem křižujeme strmou zeleně značenou cestu Buďárku, od paseckého kostela do dolení části obce při Jizeře, kde je papírna a odkud je možno pokračovat do Rokytnice nad Jizerou nebo po pravém břehu Jizery do Jablonce nad Jizerou.

Pokračujeme po Planýrce do pasecké osady Havírna. Ta dostala jméno podle těžby mědi a snad i stříbra, zaniklé koncem 18. století, kdy údajně horníky zde zavalil zřícený důl. V místě zvaném Na kopci projdeme kolem kapličky Nejsvětější Trojice, stavení za ní bývala populární Šlesingrova hospoda. V ohybu cesty překročíme havírenský potok, nad kterým stával Bártlův mlýn (V Zapadlých vlastencích Žalákův), krásná roubená patrová stavba, kterou se bohužel nepodařilo zachránit a počátkem 50. let se zřítila. Její model pro národopisnou výstavu v r. 1895 je ve vysockém muzeu.

Mineme bývalou havírenskou jednotřídku z r. 1899 a brzy vstupujeme do lesa, nejkrásnější partie Planýrky, která byla podle tradice vybudována jako lesní silnice knížetem Rohanem, majitelem okolních smíšených lesů. Ta vede po vrstevnici nad údolím Jizery. V místě zvaném Zabylý jsou pod Planýrkou nad Jizerou poslední havírenské domky. Kus za polovinou cesty lesem prochází Planýrka průchodem vylámaným ve skále, ze které je krásný pohled do zalesněného údolí Jizery.

Před východem z lesa jsou jako pozůstatek opevnění z r. 1938 ve strmé stráni těsně nad sebou dva jednostřílnové bunkry. Měly chránit starý most přes Jizeru, před nímž uprostřed řeky býval až do r. 1958, kdy zde došlo k hraniční úpravě mezi tehdejší ČSR a PLR, hraniční kámen. Za ním až do r. 1945 bývalo Německo. Po tomto mostě přejdeme k restauraci Na mýtě, kde se spojuje silnice od Rokytnice a Jablonce nad Jizerou se silnicí od Příchovic a Tanvaldu, která vede přes Jizeru po mostě z předpjatého betonu s neobvyklým půdorysným zakřivením.

Po silnici po levém břehu Mumlavy dojdeme kolem Janovy pily ke sklárně v Novém Světě-Harrachově (2 km).

Od křižovatky se zelenou vede po Planýrce cykloturistická trasa. Odtud také po ní vedou hranice chráněného území Krkonošského národního parku, do něhož v Havírně vstupujeme.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.vysokenadjizerou.cz/?section=1, na kterých najdete další informace.