Domoušice

Domoušice

Staré hradiště dochované na Rovinách ukazuje na osídlení zdejší oblasti již v dobách pravěku. O vzniku samotné obce i jejího názvu existuje teorie, podle které ves vznikla v dobách panování krále Jana Lucemburského (v první polovině 14. století). Lesy kolem dnešních Domoušic byly tehdy v královském majetku a představovaly pro panovníka vítaný zdroj příjmů. Aby mohl z těchto lesů čerpat, nechal král založit ves, původním jménem Tomášice. Tento název pochází z osobního jména Tomáš a ves jej dostala podle svých zakladatelů - Tomašiců, potomků podkomořího Tomáše.

Domoušice byly tedy od dob svého vzniku královským majetkem. Dne 4. listopadu 1325 je dal král Jan Lucemburský rytíři Chvalovi a jeho synovi Dětřichovi, aby ves vysadili právem německým. Toto právo na rozdíl od předchozího práva slovanského jasně stanovilo panská práva i povinnosti poddaných, díky tomu tak nedocházelo k ukládání příliš velkých břemen poddaným. Pro zdejší obyvatele byla tato změna dosti významná a obec si jí vážila natolik, že si ji nechala roku 1534 ověřit úřadem města Louny, aby zdejší obyvatele nemohl žádný z pánů, kteří ves po husitských válkách držel v zástavě, obtížit dalšími břemeny.

Chval a Dětřich měli od krále dovoleno povolat si do vsi po jednom pekaři, řezníkovi, ševci, kováři a mlynáři, také zde směli mít veřejnou hospodu a obecnou rychtu. Rychta byla svobodná a dědičná, nemuseli z ní tedy nic platit a mohli s ní nakládat jak uznali za vhodné i bez souhlasu krále. Chval s Dětřichem tedy byli lidé svobodní, nejspíš zemané. Vedle toho také dostali zahradu o výměře 4 strychy a stejně velkou louku se stráněmi porostlými lesem, které mohli vymítit a změnit na orné pole. K tomu dal král Domoušickým ještě právo, které užívala i ves Nesuchyně. O tomto právu však bohužel nic nevíme.

Po Chvalovi a Dětřichovi Domoušice získal klášter sv. Jana na Ostrově u Davle, řádu sv. Benedikta. V roce 1373 jeho konvent obyvatelům obce ulevil od některých platů, kterými byli přetíženi, a dal jim navíc právo města Rakovníka. Nutno podotknout, že Domoušičtí měli až do husitských válek oproti svým sousedům mnohem výhodnější postavení.

Další osudy vsi nejsou příliš známy. Víme však, že již za dob císaře Karla (možná i dříve) byl v Domoušicích farní kostel sv. Martina, poté, co sem byla přenesena fara ze Lhoty (stalo se brzy po roce 1325). Na konci 70. let byla zdejší fara filiálkou Kounova. Během husitských válek bylo zboří kláštera sv. Jana zastaveno světským pánům, kteří císaři Zikmundovi sloužili proti husitům. Z těchto zástavních držitelů známe Jindřicha Žehrovského z Kolovrat, od něhož bylo zboží roku 1460 vyplaceno. Dalším majitelem Domoušic se pak stal Jiří Bírka z Násilé. Po něm ves získal syn Václav. Od husitských dob se zdejší obyvatelstvo hlásilo k protestantské víře, toto vyznání si přitom drželo prakticky až do bitvy na Bílé hoře.

Roku 1599 nechal císař Rudolf II. na prosbu purkmistra a obce Nového města pražského vystavět špitál sv. Alžběty. Domoušice pak byly dány do správy Novému městu pražskému, které ves mělo spravovat "ve prospěch špitálu". Tento stav trval až do roku 1627. Ve stejném roce se objevuje zpráva, podle níž byl ze zdejší rychty udělán dvůr. K němu byly přidávány zpustlé (vlivem třicetileté války) selské pozemky. Po bitvě na Bílé hoře nastal velký nedostatek katolických kněží, v Domoušicích proto přisluhoval lounský děkan. Po třicetileté válce zde pak administroval převor augustiánského kláštera v Dolním Ročově. Jak je patrné z dochovaných záznamů, válka se na životě zdejších obyvatel značně podepsala. Podle Berní ruly bylo v Domoušicích k roku 1654 na 13 sedláků a 7 chalupníků.

Domoušické zboží náleželo k děkanství sv. Apolináře v Praze. V roce 1628 bylo přivtěleno jednomu ze starších svatovítských kanovníků, majitelkou Domoušic se tak stala metropolitní kapitola u sv. Víta v Praze. Prvním svatovítským kanovníkem a děkanem u sv. Apolináře byl Dr. Eliáš Kolbius z Kolumberka. Druhým byl M. Cyprian Petrides ze Steinfeldu, který pronajal zdejší dvůr Tomáši Písařovic. Tento dvůr pak zůstával z větší části v pronájmu i v budoucnu, jména ostatních nájemců se nám však nedochovala.

Dalšími kanovníky byli Daniel Hesselius z Kamsberka, později zvaný Zetwinger z Zetwinbergu, roku 1681 Jiří Kriegelstein u sv. Apolináře a od roku 1686 byl pánem na Domoušicích jako kanovník a děkan Becker Tomáš Jan. Od dob Ferdinanda II. se situace prostého lidu značně horšila, lidé byli stále více zatěžováni robotními povinnostmi. Situace došla až tak daleko, že za císaře Leopolda I. se obyvatelstvo na mnoha místech začalo bouřit a Leopold musel roku 1680 vydat patent, kterým omezil robotu pouze na tři dny v týdnu a celkově přetíženému lidu odlehčil. Z roku 1697 pochází první dochovaný záznam o učiteli v obci. Není však vyloučeno, že zde učitel působil i dříve. Místní škola zpočátku neměla vlastní budovu, učitelé vyučovali buď ve svém, nebo jiném soukromém domě.

Vraťme se ale ještě na chvíli k situaci prostého lidu. Ta totiž stále zdaleka nebyla růžová. V roce 1717 vydal císař Karel VI. nový patent, který obnovoval a doplňoval patent císaře Leopolda z roku 1680. Roku 1738 pak Karel VI. vydal druhý robotní patent, vymezující robotní povinnosti poddaných. Situace obyvatelstva byla přesto stále špatná, proto se císařovna Marie Terezie roku 1775 rozhodla vydat další robotní patent. Než však tento patent vyšel, vzbouřili se obyvatelé Domoušic v letech 1770 - 1771 proti své vrchnosti a odmítli poslouchat její rozkazy!

Jelikož se hospodaření na statcích stávalo pro svatovítskou kapitolu stále obtížnějším, rozhodla se některé ze svých menších statků prodat. Domoušice tak byly dne 7. března 1754 prodány svatovítskému děkanovi Janu Ondřeji Kneislovi. V této době žilo ve vsi 14 celoláníků a 12 pololáníků. Záznamy uvádějí, že Jan Ondřej nechal přestavit a rozšířit zdejší kostel. Po něm ves převzal synovec Jan Augustin Kneisl. Byl to právě on, kdo porušoval císařské robotní patenty a zatěžoval domoušické obyvatele do takové míry, že se proti němu vzbouřili.

Jan Kneisl se nakonec dostal do finančních potíží a panství tak bylo roku 1783 prodáno Václavu Janovi Paulovi. Jako jeho správce je pak v letech 1783 - 1785 uváděn Appelt Jan František. Za Václava Paula byla ve vsi konečně postavena školní budova. Za výukou sem v této době docházely děti až se Solopysk. Na konci 18. století ves čítala 42 popisných čísel. Byl zde hostinec, kovárna, mlýn a panská myslivna. V roce 1784 byla ve svahu na jih od Domoušic na místě, kde ves původně vznikla, založena osada Filipov. Tato osada se s Domoušicemi postupem času propojila.

Po Václavu Paulovi Domoušice získal syn Leopold Paul. V letech 1791 - 1797 byl jeho správcem Jan Kadler a po něm až do roku 1799 Václav Husák. V tomto roce ves koupil Karel Prücker, již po třech letech ji však prodal baronovi Jakubovi Wimerovi z Wiemersbergu. Ještě v prosinci téhož roku Domoušice nakonec koupil kníže Josef ze Schwarzenbergu. V držení rodu Schwarzenbergů pak ves již zůstala. Roku 1836 byly Domoušice povýšeny na faru. V roce 1844 proběhla přestavba místní školy, aby mohla pojmout rostoucí počet žactva. Roku 1874 byla škola rozšířena na dvojtřídní a o sedm let později na trojtřídní. To zde již ale byla od roku 1883 postavena nová školní budova.

Na počátku 20. století obec zažívala období rozvoje. Byla zde postavena nová fara, opraven kostel a začala výstavba nových domů a s ní spojený nárůst počtu obyvatel. V únoru 1905 byla ve zdejší škole otevřena pobočka III. třídy. Na tomto rozvoji se značně podílelo propojení Domoušic železnicí s okresním městem Louny a Rakovníkem.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.domousice.cz, na kterých najdete další informace.