Volyně

Volyně

Od historie k současnosti
Dávná historie osídlení místa na levém břehu řeky Volyňky je zahalena tajemstvím. Archeologické nálezy, jimž je věnována rozsáhlá expozice v městském muzeu, svědčí o slovanském osídlení již v 7. století.

Menší hradiště - provincie Wolinich - se v písemných pramenech objevuje ale až v r. 1271. Původ jména dodnes není znám; souvislosti se slovanským kmenem, sídlícím kdysi na Ukrajině, jsou pouze hypotetické.

Toto hradiště bylo později nahrazeno kamennou stavbou, předchůdkyní dnešní tvrze, která je sídlem Městského muzea.

V roce 1299, kdy byla Volyně povýšena jako součást majetku kapituly pražské ne město se datuje její rozvoj.

V roce 1327 byl dostaven farní kostel a městské opevnění. Koncem 14. století tu byl soud, lázně a téměř v každém domě se vařilo pivo. V té době tu působil Mistr Martin, věrný přítel Husův a vykonavatel jeho poslední vůle.

O významu místa a právech měšťanů v té době svědčí fakt, že v 15. století vedlo město Volyně dlouholetý a nakonec vítězný spor s královským městem Písek o dovoz soli a placení mýtného.

V letech 1521 až 1529 byla na náměstí vlašskými staviteli postavena budova radnice - půvabná renesanční stavba s loubím a věží, jejíž celé průčelí je pokryto sgrafity. Původní výzdoba však byla o 350 let později těžce poškozena ohněm a nynější výzdoba pochází z r. 1927. V současné době zde sídlí Městské kulturní středisko.

16. století přineslo rozvoj řemesel, z nichž nejpočetnější byly cechy soukenické, koželužské (související s tehdy rozšířeným chovem ovcí) a pekařské.

Dokladem židovské komunity ve Volyni je hřbitov, založený asi na počátku 18. století za obcí. Jihozápadně od města, na zalesněném vrchu Malsička, najdeme nejen hřbitovní kostel Proměnění Páně.

V roce 1618 byl na vrchu Malsička dostavěn renesanční sálový kostel Proměnění Páně. Zachované malby dokazují, že v té tobě vrcholila zámožnost městečka. Kolem kostela je hřbitov s urnovým hájem, kde najdeme hroby mnoha významných osobností - archeologa Jana Vratislava Želízka, básníka a spisovatele Čeňka Bendla, astronoma a matematika Jindřicha Svobody, básníka a přítele Wolkerova Jaroslava Hůlky, malíře Aloise Lhoty, architekta Josefa Niklase či trojice bratrů Boháčů, malířů a sochařů.

Třicetiletá válka přinesla plenění, požáry, násilím vybírané poplatky. I léta poválečná přinášejí povodně, požáry, epidemie, průjezdy cizích vojsk. Přesto se v té době město rozrůstá za hradby.

Na paměť hrozivé morové epidemie byl v r. 1760 postaven uprostřed náměstí mezi lipami mariánský sloup.

V 19. století se tvář městečka začíná výrazně měnit. Byly položeny základy městské kanalizace, vydlážděno náměstí, začínají se stavět nové patrové domy.

V roce 1849 tu byl založen poštovní úřad, o rok později soud a berní úřad. V roce 1885 byla dostavena všeobecná nemocnice (dnes léčebna dlouhodobě nemocných, Volyňská léčebna, s. r. o.), o 8 let později byl zahájen provoz na železniční trati Strakonice-Vimperk. Další snahy o vybudování průmyslu však neměly trvalého výsledku, a proto se město v následující době věnovalo rozvoji školství a spokojenosti výletníků.

Počátkem 20. století se objevují budovy měšťanských škol a od r. 1933 se městečko chlubí areálem střední průmyslové školy.

Dnes je Volyně sídlem školy mateřské, základní, umělecké, střední odborné, státní jazykové školy, střední průmyslové i školy vyšší, a dokonce největší školy v přírodě v celé republice.

Průmyslem zůstala téměř nedotčena, a tak je již od doby 1. republiky vyhledávaným cílem rekreantů.

Významní rodáci

Josef Kaizl (10. 6. 1854 Volyně - 19. 8. 1901 Myškovice)
Narodil se v úřednické rodině. Gymnázium absolvoval v Praze (Staroměstské a Novoměstské gymnázium) a v Litomyšli. Již tehdy se vlivem svého strýce JUDr. Ed. Kaizla seznámil s okruhem kolem V. Náprstka. PF UK navštěvoval v letech 1871-75, titul JUDr. získal r. 1876.

V letech 1876-83 působil jako koncipient Zemského výboru. V r. 1877 studoval ekonomii ve Štrasburku u G. Schmollera a G. F. Knappa. Pod vedením Schmollerovým napsal práci Der Kampf um Gewerbereform und Gewerbefreiheit in Bayern von 1799 - 1868, která pak s jistými doplňky sloužila jako podklad pro habilitační řízení v Praze. R. 1879 se stal docentem politické ekonomie na pražské univerzitě, po jejím rozdělení se r. 1883 stal profesorem na české univerzitě. V letech 1885-87 byl poslancem Říšského sněmu za staročechy, avšak r. 1890 přešel k mladočechům, kde jistou dobu spolupracoval v rámci realistického směru s T. G. Masarykem. V l. 1891-1901 byl říšským poslancem, v l. 1898-99 ministrem financí v Thunově vládě.

Kaizl je naším předním ekonomem, přívržencem liberalismu. Jeho díla, v nichž šířil Schmollerovu historickou metodu, byla vydávána v češtině i němčině, některá i v italštině. Kromě knižních prací publikoval v Athenaeu, České revui, v německých a italských odborných listech. V českém historickém a politickém světě na sebe upozornil prací České myšlénky, v níž mj. kritizoval Masarykův důraz na náboženský rys našeho humanismu (ve spisech Česká otázka a Naše nynější krise) a odvodil obrozenecký humanismus z osvícenství. Bránil český liberalismus proti výtce abstraktnosti. Stát chápal jako legalizované a organizované násilí zajišťující řád ve společnosti, podotýkal však, že v moderním světě násilí v politice ubývá: čím více pokračuje politická emancipace lidu (občanů), tím více politická organizace srůstá se společností, tím více se rozšiřuje pole její činnosti.

Bibliografie:
Der Kampf um die Gewerbereform und Gewerbefreiheit in Bayern 1799-1868, Lipsko 1879; Die Lehre von der Überwälzung der Steuern, 1882; Národní hospodářství, 1883; O postátnění železnic v Rakousku, 1883; Obnovený řád živnostenský, 1883; Vyrovnání s Uhry 1866 a 1877, 1886; Finanční věda, 1888; Náprava rakouské měny, 1890; Lid selský, jeho poroba a vymanění v zemích českých, 1895; České myšlénky, 1895; O státoprávním programu českém, 1896; Z mého života (sestavil Z. V. Tobolka), 1909. Čas. přísp.: O úroku a lichvě, Osvěta 1879.

F. Kutnar: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II, 1977; O. Urban: Česká společnost 1848-1918, 1982; Spor o smysl českých dějin (ed. M. Havelka), 1995.

Píša Antonín Matěj (10. 5. 1902 - † 26. 2. 1966)
Český básník, literární a divadelní kritik, novinář. Redaktor Práva lidu, Národní práce. V básnické tvorbě byl ovlivněn dobovými směry 20. let (Dnem i nocí, Pozdravy, Hořící dům), později se věnoval kritice; generačním kritikem se stal knihou Soudy, boje a výzvy. Věnoval se též literární historii (monografie Otakar Theer, Poezie své doby, Josef Hora) a divadelní kritice (Stopami dramatu a divadla, Divadelní avantgarda).

Volyňské památky
Stará radnice
Stará radnice je první budova, která vás zaujme, když vstoupíte na náměstí. Tato budova je zachovalou památkou ještě v původním slohu a počítá se za jednu z nejstarších radničních budov v Čechách. Je to perla české renesance, vystavěná roku 1521 s podloubím a zdobí ji šindelem krytá věžička se střechou hruškovitého tvaru. Její průčelní část zdobená pěknou attikou a sgrafita s ornamentální ozdobou činí tuto budovu zvlášť malebnou. Vyobrazené figurální ozdoby motivují alegorii práce a svornosti.

Volyňská tvrz
Volyňská tvrz je postavena na okraji vyvýšené terasy nad levým břehem Volyňky v bezprostřední blízkosti kostela, který zaujímá jižní část ostrohu. Oblast nad tvrzí s kostelem se nazývá Hradčany. Dvoupatrová budova stojí na návrší severně od náměstí. Orientovaná je východním směrem. Krátká východní stěna je vlivem svažitého terénu vyšší, než stěna protilehlá. Situace volyňské tvrze byla zvolena záměrně na nejvýhodnějším místě městečka.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.volyne.eu, na kterých najdete další informace.