Nučice

Nučice

Historie
První písemná zpráva o Nučicích je z dob panování knížete Břetislava I.. Břetislav I., syn knížete Oldřicha a kněžny Boženy, udatný únosce kněžny Jitky, daroval kapli sv. Ivana i její ochránce - Nučice a Chrustenice - klášteru "Na ostrově" ve Skalách u Davle. Byl to tehdy teprve třetí klášter v Čechách v době raného křesťanství, založený Boleslavem II. či Pobožným, těsně před jeho smrtí v roce 999 na ostrově na řece Vltavě u Davle.

Blízkost Nučic ke Praze, jakožto přirozenému a mocenskému centru českého království a blízkost zemské stezce, vedoucí z Prahy do Plzně a odtud dále na západ a konečně i nedaleký královský hrad Karlštejn, spojuje historii této obce velmi úzce s historií Prahy a tím i do velké míry s historií celého českého národa. Zhusta přes nučickou krajinu a její okolí nastupovala četná vojska k rozhodným útokům do srdce Čech, na Prahu, zde se formovala a přes tento kraj mnohokrát postupovala česká vojska při pronásledování nepřítele.

Tak roku 1179 se naše okolí stalo svědkem a dějištěm kruté bitvy mezi Přemyslovci Bedřichem a Soběslavem, zvaným "selské kníže". V tuhé zimě dne 23. ledna 1179 přepadla vojska knížete Soběslava u loděnického potoka (Kačáku) přední stráže vojska Bedřicha, zahnala je na útěk a v nastalé bitvě zvítězila. Mezi padlými byl i pan Sezima, předák pánů z Gutštejna a mezi zajatými pan Vítek, slavný předek roku Vítkovců. Mnohým Němcům, kteří se na straně Bedřicha bitvy zúčastnili, byly potupně, jak píše F. Palacký v "Dějinách národu českého" ... uřezány nosy od prostopášného lidu. Neuvádí se však, zda těmito prostopášnými lidmi byli lidé z blízkého okolí.

K této bitvě se váže také stará pověst o vzniku kopce "Homole" v Dušníkách (nyní části obce Rudná. V roce 1951 byly sloučeny obce Hořelice a Dušníky v jednu obec nazvanou Rudná. Názvy sloučených obcí zůstaly úředními názvy částí nově zřízené obce. Pro lepší orientaci textu uvádíme názvy původních obcí.). Má být mohylou jakéhosi saského vojenského náčelníka, který byl v této bitvě Čechy zajat a raněný odváděn do Prahy. V místech dnešní Homole vypustil duši a Češi, ctíce hrdinství i u nepřítele, navršili na jeho hrob hlínu nošenou v helmicích . Podle jedněch nazýval se tento bojovník Heribert, dle druhých Herich z Úpice.

Dne 11. srpna 1295 daroval obce Nučice, Dušníky a Stodůlky král Václav II., syn velkého českého krále Přemysla Otakara II., kapitule sv. Víta v Praze. Zdá se, že tento dar byl v určité souvislosti s chystanou jeho korunovací za českého krále, která se několik let připravovala a uskutečnila 2. června 1297 v kostele sv. Víta v Praze.

Od dob panování krále Václava II., přesněji řečeno od r. 1295 až do válek husitských patřily Nučice proboštovi kapituly sv. Víta v Praze. Ve 14. století měl v Nučicích vladyčí statek roku 1357 vladyka Jan, roku 1373 vladyka Boček a roku 1434 vladyka Jindřich Ciglhein. Vladykové si stavěli opevněné tvrze, zpočátku jen z dřevěných kmenů a trámů, později z kamenných kvádrů. Byla to zpravidla věžovitá stavení, opevněná zdí a příkopem. Takovou tvrz měl jistě i vladyka Jindřich Ciglhein.

V roce 1394 byl v Královém Dvoře u Berouna zajat českými pány český král Václav IV. a v zemi se schylovalo k husitským bouřím, jejichž ohlas burácel Evropou. Ani naše krajina nezůstala stranou tohoto dění. Byla velmi často navštěvována jak vojsky Zikmundovými, tak husitskými. K tomuto období se pojí zajímavý zápis historika V. V. Tomka v "Dějinách Prahy", podle něhož byl v roce 1419 v klášteře Benediktínů v Břevnově řeholníkem jakýsi Petr z Nučic.

V předvečer husitské revoluce byl držitelem nučické tvrze vladyka Jan Ciglhein a tvrze tachlovické horlivý katolík Jan Student. Také v blízkém Berouně byla v té době Zikmundova posádka a z Berouna řídil při vypuknutí husitské revoluce roku 1420 sám císař Zikmund zásobování obleženého Vyšehradu. Ještě téhož roku uloupil a odvezl císař Zikmund z památného Karlštejna, založeného jeho otcem Karlem IV. "Otcem vlasti", poklady a cennosti a na hradě nechal sobě naprosto pevně oddanou posádku. Dne 1. dubna 1421 byl dobyt husitským vojskem Beroun a rok na to byl jimi marně obléhán i Karlštejn, v němž se Zikmundova posádka s vypětím všech sil udržela.

Když se v roce 1421 zmocnili husité Pražského hradu, velmi přísně zakročili proti duchovním i světským nepřátelům. Pokud nepřátelé neuprchli, museli se vystěhovat a jejich majetek byl konfiskován. Tímto způsobem byly konfiskovány rozsáhlé dvory hořelické, které patřily jeptiškám kláštera sv. Jiří a tamnímu katolickému faráři.

Dva měsíce před nešťastnou bitvou u Lipan dne 1. dubna 1434 byla svedena velmi tuhá šarvátka u Chrustenic. Pan Bedřich Kolovrat Libštejnský, původně horlivý stoupenec císaře Zikmunda, později, jak už to bývá, z prospěchu podporující tábority, vypravil se toho dne do Prahy. Doprovázelo ho na 50 jízdních a pěších zbrojnošů. Avšak ani tak četný průvod nezabránil tomu, aby nebyl přepaden. Část karlštejnské posádky si na něj počkala blízko loděnického potoka u Chrustenic a zde se strhla bitka. Pan Kolovrat raději prchal do lesů, ale jeho družina se udatně bránila. Šarvátku, při které bylo několik mrtvých, vyhráli karlštejnští.

Držitel tachlovské tvrze Jan Student byl v létech 1401 - 1424 také purkrabím na Hrádku (Křivoklátu). Stál pevně na straně katolické a byl také jedním z předních obránců Karlštejna proti husitům v roce 1422. Proto husité se na jeho tachlovickou tvrz obořili, tvrze dobyli a nechali v ní svoji 11ti člennou posádku, kterou vedl Odra ze Zhudovic, horlivý táborita. Když se část husitských vojsk stahovala od jihu a západu k místům své nešťastné porážky k Lipanům, následovala je zpovzdálí vojska katolických pánů Jana Švihovského z Rýzenberka, Jana ze Švanberka a Zdeňka z Drštky, nebo snad lid Oldřicha Rosenberka, Jana z Rosenberka, či Menharta z Hradce, k nimž se na Nučicku přidala karlštejnská posádka. Dne 25. května 1434, tedy jen o pět dní dříve, než husité vykrváceli u Lipan, byla tachlovická tvrz těmito vojsky dobyta a všech 11 členů posádky včetně velitele Odry ze Zhudovic bylo zajato. Přitom tachlovická tvrz byla zničena.

Je velmi pravděpodobné, že i vladyka Jindřich Ciglhein, držitel nučické tvrze, stál na straně katolické. Vždyť celé okolí v tehdejší době - Karlštejn, Beroun i tachlovická tvrz - k této straně patřily. Vše nasvědčuje tomu, že i nučická tvrz byla v té době zničena.

V souvislosti s Nučicemi nalézáme zajímavý zápis z té doby, na nějž upozorňuje Tomek v "Základech Prahy". Roku 1476 koupil jakýsi Blažej Nučický dům v ulici Strahovské na Malé Straně od Jana Sekery a Vávry Unhošťského, syna Václava Unhošťského za 26 kop.

Po husitských válkách připadly Nučice pánům Kladenským. Když si nechal asi okolo roku 1540 vložit Zdeněk Kladenský dědictví po svých předcích do Zemských desek, uvádějí se mezi jeho majetkem i nučická tvrz pustá, dvůr poplužní pustý a ves s dvory kmecími. Je pravděpodobné, že od dob husitských nebyla již nučická tvrz ze sutin vyzdvižena, neboť roku 1544 se již zmínka o ní nevyskytuje a v urburní knize z roku 1662 je uvedeno, že po tvrzi "jen nějaké znamení se spatřuje". Kde nučická tvrz stála, není tedy přesně známo. Jistě to bylo vyvýšené místo uvnitř nebo v blízkosti obce, u rybníka, který vytvářel tvrzím přirozenou ochranu. Při dobývání tvrze byl rybník patrně vypuštěn a obranné postavení tvrze bylo tím narušeno. Obléhatelé použili ulovených ryb ke svému stravování. To byl tehdy běžný způsob dobývání tvrzí.

V letech 1544 - 1547, po smrti Oldřicha Žďárského ze Žďáru a jeho syna Stanislava, vládli společně nad oběma obcemi jeho zbylí synové Jan, Jiří a Zdeněk, z nichž Janovi připadlo panství samostatně v létech 1547-1570. Ten je opět předal svému prvorozenému synovi Albínovi, který je držel do 7. července 1580, kdy svobodný zemřel. Majetku se pak chopil jeho nejmladší bratr Petr Vok bez ohledu na přednostní právo svých starších bratrů Gotharda Floriana a Tiburce. V důsledku tohoto porušení práva došlo samozřejmě ke sporu mezi ním a jeho staršími bratry, který byl ukončen tím, že Petr byl smlouvou z 9. září 1580 finančně odškodněn. Musel však obě obce odstoupit svým dvěma starším bratrům. Bratr Tiburec se pak svého podílu vzdal ve prospěch svého bratra Gotharda. Ten potom obě obce připojil ke svému statku v Červeném Újezdci.

Ještě před svou smrtí předal Gothard Florian obě obce Nučice a Tachlovice i svůj statek v Červeném Újezdci synovi Janovi, který však již roku 1598 zemřel nepřečkav svého otce. Statků se znovu ujal Gothard Florian, protože sirotek po jeho synovi Janovi, malý Florián Jetřich, byl v té době sotva rok stár. Když v roce 1604 Gothard Florian zemřel, spravovala panství bába dítěte a po její smrti roku 1606 poručník mladého Jetřicha, jeho strýc Ctibor Tiburec, bratr Gotharda. Posledním poručníkem malého Jetřicha a správcem jeho statků se stal po smrti Ctibora Žďárského od roku 1616 jeho syn Jan Jiří, který pak toto panství předla již roku 1618 právoplatnému majiteli, dospělému již Floriánu Jetřichovi.

Když byla dne 6. listopadu 1620 dobojována nešťastná bitva na Bílé hoře, přislíbil vévoda Maxmilián, vrchní velitel vítězného císařského vojska jménem císaře a krále Ferdinanda II. všemu lidu, který ho požádá o milost a složí ve dnech 10. a 12. listopadu 1620 "slib člověčenství", ochranu a bezpečnost jeho života. Přitom však již za hranicemi v císařské radě ve Vídni konal Ferdinand II. přípravy k potrestání českých povstalců a odbojníků, jejichž jediným proviněním bylo, že měli rádi svoji vlast. Podle dobrozdání císařské rady měli být všichni vůdcové povstání potrestáni na hrdle i na statcích. Ostatní, kteří se vzpoury jen zúčastnili, měli být zbaveni buď plně nebo jen částečně svých statků. Výtěžků konfiskace použil pak císař Ferdinand II. k zaplacení svých válečných výdajů. Správcem české země ustanovil knížete Lichtensteina, který stál také v čele konfiskační komise, s jejíž činností bylo započato neprodleně, a to ještě v roce 1620.

Se saským vojskem se vrátilo mnoho českých protestantů, kteří se musili po bitvě na Bílé hoře vystěhovat. K nim se přidávali všichni ti, kteří jen na oko přijali katolickou víru vítězů. Docházelo k četným vzbouřením proti katolickým utiskovatelům v Praze a jejím okolí, zejména v okolí Karlštejna, kde velmi intenzívně odboj podporoval český exulant hrabě Matyáš z Thurnu. V těchto dobách byly zle postiženy především Tachlovice, kde lehla popelem fara, kostel a většina gruntů a Hořelice, které roku 1633 byly pusté. V Nučicích a snad i v Dušníkách tolik škody patrně způsobeno nebylo, jak je zřejmé z dále uvedeného seznamu gruntů.

V roce 1639 ležely v našem kraji obě armády, švédská i císařská, a obě bez rozdílu decimovaly naše dědiny. O dva roky později táhly naším okolím regimenty generálvachmeistra Cracaua, které zle řádily v Unhošti, Kyšicích a Braškově. V roce 1647 navštívila Unhošťsko jiná armáda, tentokrát generála Holzapfela, která dříve započatou škodu už jen dokončila. při obléhání Prahy v roce 1648 zajížděli švédští ozbrojenci hluboko do okolí, aby sehnali potraviny pro sebe a píci pro koně. Také v našich krajích se také často objevovali. jakmile se roznesla po kraji truchlivá zvěst, že se Švédové blíží, prchalo obyvatelstvo do lesů. Obydlí osiřela, obilí a majetek byl ponechán Švédům na pospas, kteří pak zle hospodařili.

Tehdejší majitel panství Florián Jetřich, který se jeho správy ujal v roce 1618, měl za manželku Alžbětu Koronu, vlastní dceru Jaroslava Bořity Martinice, onoho pověstného místodržícího, kterého protestantští páni v roce 1618 vyhodili z okna české kanceláře. Vedle panství červenooujezdského, do něhož patřily i Nučice, zdědil po svém strýci i panství kladenské a byl proto velmi zámožný. Když 7. května 1653 zemřel, stal se jeho mocným dědicem syn František Adam Eusebio, který však zůstal svobodný. Po jeho smrti 5. dubna 1670 byl majetek rozdělen mezi jeho pět sester, z nichž Terezii Eleonoře, hraběnce z Ugarde připadlo červenooujezdské panství, která ho však dne 24. dubna 1690 prodala své sestře Johaně Barboře z Millesimů, paní na Tachlovicích a Hostivici. Ta však po sedmiletém držení své panství prodala za 180 tisíc zlatých a 1 500 klíčného Karlovi Jáchymovi, hraběti Bredovi, jenž položil základ panství tachlovického. Hrabě Breda nebyl zvlášť milovanou vrchností, neboť ho lid vítal s povzdechem "běda nám, běda, koupil nás Breda!"

Od hraběte Bredy koupila panství tachlovické dne 25. června 1732 velkovévodkyně Toskánská Anna Marie za 954 166 zl 40 kr., v roce 1741 zde vládla její dcera Marie Anna Karolína, ovdovělá vévodkyně bavorská.

Poslední přímý mužský potomek habsburského rodu císař Karel VI., aby zajistil klidnou vládu své dceři Marii Terezii, uzavřel řadu smluv se svými jednotlivými korunními zeměmi i se státy evropskými. Ale ukázalo se, jako již mnohokrát v našich dějinách, že nakonec takové smlouvy se staly cárem papíru.

Sotva nastoupila vládu Marie Terezie, povstala proti ní polovina Evropy, která se chtěla o Rakousko rozdělit. Úhlavními nepřáteli Marie Terezie byli bavorský kurfiřt Karel Albert, pruský král Bedřich II. a jejich spojenci Sasové a Francouzi. Jejich vojska vnikla do Čech, kde se v létech 1741 až 1796 odehrála další válka, tzv. válka o dědictví rakouské.

Nepřátelská vojska vtrhla do Čech počátkem listopadu 1741 ze tří stran. Dne 17. listopadu 1741 přitáhla do Hořelic celá francouzská a bavorská armáda, která v okolí zle hospodařila. Přes Nučice byly přepadeny Tachlovice, kde jenom faráři byla způsobena škoda ve špýcharu za 400 zlatých. Do tachlovické fary se však vojáci nedostali, protože farář zatarasil vchod dvěma poraženými urostlými lipami.

Ve dnech 13. až 19. srpna 1744 ležela v našem okolí rakouská armáda, která měla zabránit pruskému králi Bedřichu II. v jeho útoku na Prahu. Široký proud vojska pruského krále Bedřicha II. však rychlými pochody obsadil Beroun a 17. září 1744 se zmocnil i Prahy. Rakouští husaři se s Prušáky vítězně střetli u Berouna již 6. září a den na to vtáhli do Tachlovic, kde se asi na 10 dní utábořili..Protože se však dopouštěli četných krádeží a násilností, museli se utábořit mezi Tachlovicemi a Dobříčí. Počátkem listopadu 1744 se uskutečnila v Unhošti vzájemná výměna zajatců mezi pruským a rakouským vojskem a tak po určitou dobu bylo toto město obsazeno oběma vojsky.

Konečně dne 26. listopadu 1744 byli Prusové přinuceni Prahu opustit. Pruský král však ani po tomto výpadu neustal ve svém snažení o získání podílu z dědictví rakouského a tak roku 1756 byla zahájena válka sedmiletá. Pruští husaři zle rabovali ve dnech 4. až 6. května 1757 zejména na faře tachlovické, v Dobříči, Jinočanech apod. Dne 7. května 1757 okolo 3. hod. odpolední přitáhly k Tachlovicům tři proudy pruského vojska od Ořecha a zle drancovali znovu tachlovickou faru. Hledaly mešní roucha a nádoby i jiné cennosti, které však tehdejší farář Karel Čížek s nasazením svého života včas uschoval v Mezouni. Přitom se mu ještě podařilo získat od Prušáků cenný ochranný list "salva quardia", který mu měl do budoucna zajistit ochranu.

Dne 13. června 1758 bylo do Tachlovic přivezeno 230 raněných císařských vojáků, kteří zde zůstali asi po dobu devíti neděl. Ti, kteří zemřeli, byli zde také pochováni: Katolíci na hřbitově, evangelíci za farskou stodolou, jakoby nepoložili také oni svůj život, vše co bylo pro ně nejcennější, za svého císaře, jako katolíci.

S vojsky pruského krále Bedřicha II. se v naší krajině setkáváme opět v roce 1762, kdy táhlo přes Buštěhrad, Unhošť a Háje, a v roce 1778 v souvislosti s řešením sporu o dědictví tentokrát bavorské.
Za válek napoleonských byli obyvatelé naší krajiny rovněž postihováni pochody různých armád. Tak roku 1799 táhlo zdejší krajinou ruské vojsko v síle 35 tis. mužů. V březnu 1814 sídlila v Unhošti celá ruská divize a na staré dušnické poště přenocoval 19. října 1799 sám slavný ruský vojevůdce Suvorov.

Když v roce 1800 bylo rakouské vojsko tísněno Napoleonem, ustavila se legie dobrovolníků, která měla střežit naše hranice od Krumlova pod Tachov. Mezi těmito dobrovolníky pobýval také nučický občan Václav Šroubek.

Prudkého rozvoje se dočkaly Nučice po roce 1845, kdy se ve zdejších dolech začala průmyslově těžit železná ruda. Nastupující kapitalistický řád sílil. Obec pozvolna ztrácela svůj původní vyhraněně zemědělský charakter. V létech 1843-1910 stoupl počet obyvatel v Nučicích více jak čtyřnásobně. Dne 20 srpna 1911 složila v klášteře Milosrdných sester v Praze řeholní slib ctihodná sestra Maria Vilibalda Arnoltová z Nučic.

V roce 1918 vojenská vřava konečně utichla a mladý národ počal budovat svoji svobodnou republiku. Těžce se však vzpamatovával ze svých ztrát. Také nučičtí občané s ulehčením vítali své spoluobčany, kteří se vraceli z války a s hrdostí ty, kteří přicházeli v uniformách ruských, francouzských a italských legií. S pietou pak vzpomínali těch občanů, kteří se z bitev nevrátili, jejichž těla zůstala na bojištích 1. světové války. Na nučickém památníku padlých z 1. světové války je jich v abecedním pořadí celkem 25.

Z války se vrátili jako ruští legionáři Antonín Veverka, Josef Vlasák, Antonín Vejvoda, Václav Veselý - hrdina od Zborova i z jiných bojů, Jaroslav Malý a jako italští legionáři Alois Svačina, Josef Kincl, Josef Kafka a Josef Kozák. Z bydlících spoluobčanů pak italský legionář Václav Šiška a ruský legionář generál František Kolařík, technický inženýr, zajatý v Krakové.

Památky

Kostel sv. Prokopa

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://mesta.obce.cz/nucice/, na kterých najdete další informace.