Rtyně v Podkrkonoší

Rtyně v Podkrkonoší

Historie
První písemná zpráva o Rtyni se datuje rokem 1367. V té době již patřila k největším obcím v okolí. Nynější název obce je Rtyně. V okolí však říkají nejčastěji Rtina. Ve starých dobách říkalo se Hertyně. V listu, vydaném Jiřím z Poděbrad rychtáři Vaninovi dne 11. 11. 1456, píše se ze vsi Hrtiny. V "Babičce" píše Božena Němcová "v Hertinském lese".

Vyložit původ jména Rtyně je opravdu těžké. Profesor Dr. J. V. Šimák myslí, že ves je pojmenovaná podle potoku, u něhož byla založena. Praví: "Tento výklad je dohad, poněvadž všechny tři Rtyně v Čechách /u Jaroměře, u Biliny pod Rudohořím/ leží v kraji pozdě kolonisovaném, kde názvy vod lze míti za starší než názvy osad." Dopis ze dne 7. 4. 1932.

Dále píše 15. 4. 1932, že po dotaze u Dr. Smetánky, profesora ČS university, známého filologa, co znamená slovo "Rtyně", může odpovědět, že základem jména toho je kmen, jenž je ve slově "ret" - "rtu". Možno utvořiti i ženské jméno "Rta". Z té je jméno přivlastňovací - Rtin. Také se může dáti ke kmeni přípona -yně /bóh - bohyně/, tedy i Rtyně.

Jméno Hertyně poukazovalo by také na německý původ. Jistě mezi prvními osadníky zdejší obce byli Němci, možná i sám podnikatel /parcelář/ mohl býti Němcem a jméno mohlo vzniknouti ze jména Herte - Herta.

Výnosem ministerstva vnitra roku 1931 byla obec nazvána Rtyně v Podkrkonoší. Statut města získala v roce 1978. V roce 1996 jí byl udělen městský znak a prapor.

Nález černého uhlí na Jestřebích horách koncem 16. století výrazně ovlivnil život a způsob obživy obyvatel. Zemědělský charakter obce však i nadále trval. O tom, že sedláci měli ve Rtyni a okolí významné postavení svědčí skutečnost, že zde bylo centrum selského povstání v roce 1775. V jeho čele stál rtyňský rychtář Antonín Nývlt - Rychetský. Hornictví i selské povstání dnes připomínají stálé expozice v městském muzeu.

Městské muzeum Rtyně v Podkrkonoší
Rtyňská muzejní tradice se zrodila r. 1936 ustavením padesátičlenného muzejního spolku, v jehož čele stál učitel místní školy Antonín Vorlický. Do jedné třídy tehdejší obecné školy začal spolek shromažďovat historické předměty a tím dal základ rtyň-skému muzeu. Dnes je městské muzeum umístěno v bývalém Památníku 1775, který byl roku 1975 přestavěn z rychetské konírny k 200. výročí selských bouří.

Místní příroda
Tam, kde jsou lada k jihu obrácena, v krátkém čase po zimě se rozvíjejí pestré korunky květní, tam, kde se opírá severák a kde šikmé ještě paprsky skrovně dopadají, hlásí se probuzený život mnohem pomaleji. Zato květy bývají větší, jaksi slavnější a život jejich delší. V zdejším kraji pozdě jaro se probouzívá a skrovnějším počtem rostlin se ohlašuje, protože do luk a strání má studený vítr volný přístup. Nedostatek listnatých lesů nese s sebou i nedostatek hájové květeny. V zdejším kraji jsou v tom směru význačné: Kubova stráň u Idaštoly a Vítova stráň v horní Rtyni.

Když roztaje sníh, některá místa zazáří spoustou květů. Tak rozvíjejí bledule na Mackově louce u Strážkovic, na Hejnově u pražírny, na Bernardově a Vítově louce. Za krásnou podívanou putují lidé na Paseky - "Brendy"-, ke Stárkovu, na Fraňk u Odolova i k Jívce. Tak jako bledule poskytují o něco později skvělý pohled podléšky, jichž množství kvete v Kubově stráni, v Záduší v Zálesí a na Pavlově stráni. Mezi šedou ještě travou bělají se z jara místa plná sasanek. Bývá jich na lukách, na mezích a hlavně v hájích mnoho.

Zato některé druhy rostlin najdeme jako vzácnost. Tak sedmikvítek obecný, hruštička okrouhlolistá a vstavač bezový rostou na Faifrově haldě na Zadech. Hořec brvitý a zvonek hadincový vybraly si vápenitou půdu na mezích a lukách v Záduší. Některé rostliny se vyskytují v místech vzdálenějších. Žluťocha orlíčkolistá a konvalinky rostou u Visenburku a u havlovické pily, všivec bahenní v Pavlově pasece, jalovec na Švédském vrchu. Violka vonná, jinde tak hojná, v celém našem kraji nikde divoce neroste.

Čerpáno z oficiálních stránek města www.rtyne.cz, na kterých najdete další informace.