Vrchlabí

Vrchlabí

Historie
Historie města Vrchlabí je nedílně spjata s dějinami osidlování Krkonoš - nejvyššího českého pohoří. České (původně Werchlab, Wrchlab) i německé jméno (Hohenelbe asi z roku 1518) města souvisí s jeho polohou na horním toku Labe, nejstarší latinský název Albipolis s Labem a jeho latinským pojmenováním Albis (Bílé) právě tak.

Pravděpodobně již před rokem 1300 vzniká na území města první osada českého jména Wrchlab, doložená písemným pramenem r. 1359, a o něco později (r. 1365) německá ves Goswinsdorf, pojmenovaná podle svého zakladatele, lokátora Goswina, později zvaná Giesdorf. Snad již před rokem 1241 stávalo nedaleko Klášterské Lhoty tzv. vrchlabské proboštství s klášterem zvaným „cela Panny Marie“ – pobočkou benediktinského kláštera v Opatovicích u Pardubic.

Hašek z Vrchlabí, držitel vrchlabského panství, jako leník trutnovského manství kolem poloviny 14. století vystavěl nedaleko dnešního zámku vodní tvrz. Vrchlabí spravoval v letech 1359 až 1363, po jeho smrti zdědil léno jeho nezletilý syn Petr, jehož jménem zde vládla Haškova vdova do roku 1370.

Petrův syn Hašek je připomínán roku 1437, v roce 1470 se jako držitelé Vrchlabí uvádějí bratři Čeněk, Petr a Vácslav. Roku 1488 Vácslav jako jediný leník umírá bezdětný. O vrchlabský majetek nastal spor mezi Heníkem z Valdštejna a na Štěpanicích, bratrem Čeňkem a sestrou tří bratrů Barborou, která jednala jménem zemřelého Petra.

Soud rozhodl v roce 1493 ve prospěch Čeňka, Barbora ho však znovu žalovala a nakonec je vrchlabské zboží postoupeno Petrovým sirotkům. Ti prodali vrchlabské manství Janovi a Hynkovi Kordulům ze Sloupna. Vrchlabské zboží získal Jan a podíl upsal na svou manželku Mandalénu ze Šanova. Janova dcera Kordule ze Sloupna potom upsala polovinu vrchlabského statku manželovi Janu Tetaurovi z Tetova. Spolu vlastnili léno do roku 1525. Janovi se toho roku podařilo vymoci na králi Ludvíkovi propuštění z léna, načež Jan se svolením manželky vložil své výhradní právo do zemských desek. Právo se vztahovalo na vrchlabskou tvrz, dvůr i ves, na dvory v Branné (Horní), na vsi Kněžice, Žďár, Holenice a část Lhoty.

Historicky nejvýznamnější postavou našeho města je bezesporu Kryštof Gendorf z Gendorfu, korutanský důlní odborník a královský rada. V roce 1533 kupuje Vrchlabí od Tetaura za 1750 kop českých grošů a zasluhuje se o povýšení vsi na město 6. října 1533. Od té doby se město honosí znakem a privilegiem dvou výročních trhů. Gendorf z Vrchlabí vytvořil bezesporu jedno z nejvýznamnějších center hutnictví železa, neproduktivnější v českých zemích. Za prací přišlo tehdy do Vrchlabí velké množství nových obyvatel. Gendorf jim v roce 1558 daroval pastvu a k těžbě dřeva kus lesa na pravém břehu Labe severně od města. Na oplátku museli Vrchlabští sušit seno na Gendorfových loukách. Eustachie z Gendorfu, dcera Kryštofa, dostala Vrchlabí od otce v roce 1561.

Po ní vlastnily Vrchlabí dcery Barbora, Kateřina a Rozina, provdaná za Viléma Miřkovského ze Stropčic. Panství si rozdělily na třetiny, ale nakonec ho celé získala Rozina s manželem. Od jejich syna a Gendorfova vnuka, Viléma Miřkovského ze Stropčic nátlakem koupil Vrchlabí roku 1624 Albrecht z Valdštejna. Dohodnutá cena: 110 000 míšeňských kop. Ujednalo se také, že dokud Valdštejn nezaplatí, budou panství spravovat Miřkovští. Slovo nedodržel a po smrti Viléma Miřkovského ze Stropčic se panství zmocnil násilím a místo peněz dědice vyplácel manskými statky v podhůří. Díky vyspělému hutnictví a železářství se Vrchlabí zapsalo do dějin třicetileté války jako významný dodavatel sečných i palných zbraní. Po smrti Albrechta z Valdštejna získal Vrchlabí darem od císaře Ferdinanda II za vojenské zásluhy a finanční výpomoc Rudolf z Morzinu. Do Vrchlabí přichází nový rod.

Vrchlabští měšťané požívali až do konce třicetileté války náboženskou svobodu, kterou poskytovalo protestantské (luteránské) vyznání. S příchodem Morzinů začala na celém vrchlabském panství násilná rekatolizace. Po Rudolfově smrti jeho bratr Pavel z Morzinu obracel luterány na pravou víru tak horlivě, že se proti němu 15. března 1651 vrchlabští vzbouřili. Vzpouru urovnala ve prospěch pánů z Morzinů padesátka mušketýrů pod vedením komisaře Schoenfelda. Hlavní viníci odporu byli zatčeni a uvrženi do pražského žaláře. Ostatní dostali lhůtu k přestoupení na katolickou víru do konce března následujícího roku. Mnoho místních rodin následovalo příkladu J. A. Komenského a město navždy opustilo.

Spolu se zpracováváním železa se nejvýznamnějším řemeslným odvětvím stalo zpracování lnu. Vedle tradičních městských cechů vzniká ve městě roku 1590 i cech tkalcovský a začíná se rozvíjet přadláctví a tkaní lněných látek pro vzdálené trhy. Norimberský obchodní dům Bartholomea Viatise a Martina Pellera zprostředkovával odbyt vrchlabského plátna až do poloviny 18. století. Krkonošské plátěné výrobky se prodávaly v Itálii a Španělsku, vyvážely se do severní Afriky, Orientu a zámoří.

Hrabě Pavel z Morzinu zařadil mezi robotní povinnosti sklizeň a zpracování lnu, který pěstoval na svých pozemcích. V roce 1675 přímou povinnost svých poddaných zrušil a nahradil ji peněžními platbami. Dva tkalcovské cechy odevzdávaly ročně do vrchnostenské pokladny více než polovinu příjmů. Na konci 17. století pracovalo na Vrchlabsku víc než 200 tkalců.

Následníkem Pavla se stal jeho syn Jan Rudolf. Protože jeho nejstarší mužský potomek Maxmilián zemřel, ujal se roku 1706 vrchlabského majetku druhorozený syn Václav. Majitelem byl až do své smrti roku 1737. Jeho rod zanikl po smrti jeho vnuka Františka a majetek získala nejmladší větev rodu. Rudolf z Morzinu a po něm stejnojmenný syn drží Vrchlabí až do roku 1881. Protože Rudolf mladší nemá syna, přechází panství na jeho dceru Aloisii, která sňatkem s Heřmanem Černínem z Chudenic zakládá nový rod: Černín-Morzin.

Výstavba nové radnice, dokončená roku 1737, předznamenala další hospodářský vzestup v 18. století. Před dvěma sty padesáti lety (kol. roku 1750) bydlelo žilo ve městě asi patnáct set lidí ve více než 250 domech. Zhruba jen k polovině domů náležela orná půda, takže velký význam pro obživu obyvatelstva mělo řemeslo. V tereziánském katastru bylo město hodnoceno jako tzv. klasifikované, řemesla zde tedy byla hodnocena vyšší sazbou.

Dle katastru pracovalo ve Vrchlabí 109 řemeslníků: zedník, krejčí, obchodníci s přízí, ševci, tkalci, soukeníci, barvíř, kožešníci, rytec pečetí, kolář, řezníci, punčocháři, řemenáři, mydláři, hrnčíři, kramáři, kloboučník, hodinář, sedlář, puškař a provazník. Trutnovskou horskou obchodní společnost založili podkrkonošští obchodníci s přízí ve snaze zbavit se konkurence a získat nové zákazníky. Působili v ní i dva vrchlabští měšťané. Významný podíl na obchodu s plátnem zůstal vrchnosti, která ho podpořila výstavbou bělidla a mandlovny.

Se zpracováním lnu úzce souvisí založení přadlácké a tkalcovské školy roku 1770 Janem Mittelholzerem. Švýcarský odborník, který přišel od Vrchlabí o rok dříve, zřídil ve sklepení jednoho z místních domů dílnu, kterou vybavil pěti stavy. Tkaly se na nich závojovité látky určené k barvení. Říkalo se jim sangalety podle místa, kam byly vyváženy – švýcarského Sankt Gallenu. Škola (třetí svého druhu v Čechách) bohužel po pěti letech zanikla.

Od čtyřicátých let 18. století se Vrchlabsko často dostávalo do blízkosti válek o Slezsko, které vedla Marie Terezie s pruským panovníkem Fridrichem II. Nebezpečí vrchlabským hrozilo hlavně v podobě rekvizice potravin a peněz. Ani občasné kvartýrování vojsk nepřineslo městu nic dobrého, nepočítáme-li novou krev nechtěného potomstva. Spoluvládcem Marie Terezie se v roce 1765 stal její syn Josef II. Vrchlabí „lidového císaře“ několikrát přivítalo při jeho inspekčních návštěvách. Roku 1778 přibyl do města jako vrchní velitel armády, která měla zabránit vstupu Prusů do Čech ve válce o bavorské dědictví.

Tři roky před Josefovou návštěvou – v roce 1775 – se také na vrchlabském panství poddaní připojili k povstání za úpravu robotních povinností, které propuklo v severních a severovýchodních Čechách, a vystoupili proti vrchnosti. Vtrhli 23. března do zámku, zbili panské úředníky, vypili pivo a pálenku ve vrchnostenském pivovaru. Městským pekařům sebrali chléb a pečivo. Roku 1781 s patentem o zrušení nevolnictví převedl hrabě Xaver Josef z Morzinů naturální robotní povinnosti na peněžní platby. V roce 1790 se Vrchlabí dostalo vlastního magistrátu – městského úřadu. Tvořili ho tři neplacení úředníci – purkmistr a dva obecní radní, placenými zaměstnanci byli zkoušený radní, kancelista a soudní sluha. Magistrát od počátku disponoval pravomocí nezávislého soudu první instance.

Textilní výroba dominovala od poslední čtvrtiny 18. století až do třicátých let 20. století a určovala průmyslový a řemeslný rozvoj města. Pobočka vídeňského velkoobchodu Jenny Aebly & Comp. působila ve Vrchlabí od roku 1788. Výrobu závojů u nás rozšířila firma bratří Kieslingů přibližně ve stejné době. Prostor vlastního města začínal být malý a tak se nová průmyslová zařízení zakládala v Hořejším a Dolením Vrchlabí a v Podhůří (Hartě). Od počátku 19. století pracovala v Podhůří vrchnostenská tiskárna látek, v roce 1803 tady Wenzel Zirm založil první z mnoha bělidel a úpraven látek – pozdější podnik Leutzendorf a Waengler. Do třicátých let minulého století pracovalo na zušlechtění výrobků místních tkalců celkem sedm podobných podniků.

Výstavbu přádelen lnu si vyžádala konkurence z Anglie dovážené a strojově vyráběné bavlněné příze. Jako celkem pátá v Rakousku-Uhersku vznikla v Hořejším Vrchlabí strojní přádelna lnu, kterou vybudovalo konsorcium čtyř společníků (později firma F. A. Rotter a synové). O tři roky později založil druhou vrchlabskou přádelnu Vilibald Jerie z Mrklova. Před sto lety pracovalo 1660 dělníků v místních přádelnách, což jim zaručovalo punc největších průmyslových podniků ve městě.

Zakládání menších i větších podniků souvisí s rozvojem bavlnářství. Jako první vznikla tkalcovna Eugena a Viktora Cyperse v Podhůří pod Liščím kopcem. Před sto padesáti lety si ve městě v sedmi tkalcovnách vydělávalo na živobytí přes jedenáct stovek dělníků. Jejich výrobky se daly koupit nejen na území habsburského mocnářství, ale i jinde v Evropě. Kompletnost vrchlabských produktů zajišťovaly tiskárny a barvírny látek. Továrna Hartmann a Kleining se specializovala na výrobu obvazových materiálů.

Ostatní strojírenská výroba se ve Vrchlabí prosazovala jen pozvolna. Na konci 19. století se u nás začaly produkovat stavební materiály: vápno, cihly, kameninové a cementové prefabrikáty, umělý kámen. Velkolepou první průmyslovou výstavou severovýchodních Čech v roce 1896, kterou připravil vrchlabský magistrát s místními průmyslníky, vyvrcholilo období průmyslového rozvoje města.

Nedílnou součástí života města se od roku 1867 stala činnost rozličných spolků. Vedle Jilemnice považované za kolébku českého lyžařství můžeme i Vrchlabí směle označit za jedno z rodišť zimního sportu ve střední Evropě. Průkopníkem, organizátorem a mecenášem lyžařského sportu ve Vrchlabí a okolí byl Guido Rotter starší, továrník z Hořejšího Vrchlabí.

Podíváme-li se podrobně na demografickou situaci ve Vrchlabí před necelými sto lety, zjistíme, že obyvatelstvo se hlásilo převážně k německé národnosti. V roce 1913 žilo v našem městečku 7 048 obyvatel v téměř šesti stech číslech popisných. Jen necelá desetina z nich byli Češi, ostatní mluvili německy. O dvě desetiletí později zde už napočítáme přes dvanáct set Čechů, přičemž celkový počet občanů mírně poklesl na 6 984. Život za první republiky se po poválečné hospodářské a národnostní krizi vrátil do normálních poměrů. Objevily se nové průmyslové obory: firma Petera – výroba automobilových karosérií, firma Löwit – výroba kabelů.

Pracovní příležitosti a solidní výdělky umožnily mnoha občanům výstavbu rodinných domků, takže počet čísel popisných vzrostl k počátku třicátých let o téměř dvacet procent na 707 (Smetanova ulice). Hranice města se rozšířily k jihu. Hospodářská krize (krach na burze v New Yorku) se projevila zejména ve vrchlabském textilním průmyslu a přinesla velkou nezaměstnanost.

V roce 1938 po mnichovské zradě se Vrchlabsko stalo součástí sudetské župy, tedy Velkoněmecké říše. Vrchlabský průmysl prodělal rychlou rekonstrukci a veškerá výroba se zaměřila na produkty válečného charakteru. Ve vrchlabských továrnách pracovali totálně nasazení Češi, zatímco většina německých mužů proti své vůli bojovala a hynula na bojištích druhé světové války. V mnoha pracovních táborech ve Vrchlabí žili ruští, francouzští a angličtí váleční zajatci, kteří na Vrchlabsku pracovali v průmyslu i zemědělství.

V Hořejším Vrchlabí se nacházel ženský tábor pro Polky a Ukrajinky. Vysídlení německy mluvícího obyvatelstva po válce (1945-1946) znamenalo radikální změnu poměrů. Do Vrchlabí přišli noví lidé, staré tradice zanikly, mnoho majetku se rozkradlo a zničilo. Další rána dopadla na město s komunistických pučem v únoru 1948, přirozený vývoj se zastavil, talent, schopnosti a činorodost obyvatel města zůstaly v poměrech totalitního režimu nevyužity. Až s pádem totalitního režimu (1989) nastal rozkvět města, které se přirozeně stalo jednou z nejdůležitějších turistických křižovatek nového českého státu.

Zajímavosti

Vrchlabský zámek
Dominanta města. Stavbu v roce 1546 započal Kryštof Gendorf z Gendorfu. Postaven v renesančním slohu, patří k prvním stavbám svého druhu v Čechách. Stavitel neznámý, vycházel ze schématu italského kastelu (malé pevnosti či tvrze). Nádvoří nahrazeno vstupní halou. Na dostavbě zámku pracoval pravděpodobně Ital Carlo Valmadi. Původně obklopoval stavbu dvanáct metrů široký vodní příkop, přes který se do zámku vstupovalo třemi mosty.

Pro návštěvníky volný přístup pouze do vstupní haly, kde je možno vedle intarziemi zdobenými dveřmi spatřit obrazy posledních ulovených krkonošských medvědů (v letech 1665, 1693, 1701 a 1726). Z původního zařízení zbývá nejvzácnější památka – renesanční kachlová kamna v bývalém rytířském, dnes ve velkém zasedacím sále. Dominují zde velikostí i výzdobou, jsou jedním z prvních příkladů využití majoliky v českých zemích. Kachle s biblickými náměty nesou letopočet 1545. Dnes je zámek sídlem městského úřadu.

Zámecký park
Založen spolu s výstavbou zámku, původně okrasná zahrada, která přecházela do volné přírody. Dnešní podoba parku je druhé poloviny předminulého století. Zahradník Fuchs přeměnil zahradu na přírodní park v romantickém stylu. Zrušil vodní příkop, založil jezírko a rozšířil park do dnešní velikosti (1865). Park je na seznamu nemovitých kulturních památek. Od roku 1964 o něj pečuje Správa KRNAP sídlící na jeho západním okraji. Na konci devadesátých let zahájena rozsáhlá obnova parku do jeho romantické podoby (projekt Jaroslava a Jana Machovcových). Ze zámeckého parku vede dřevěný visutý most k zámecké hrobce.

Chrám svatého Vavřince
Stojí na místě jednolodního gotického kostela ze 14. století. Autorem projektu je pražský architekt Stephan Tragl, stavby v novogotickém stylu se ujal místní stavitel Eduard Zirm. Původní kostel byl zbořen roku 1886, nový chrám se otevřel o tři roky později. Zasvěcen je sv. Vavřinci. Věž na západní straně je vysoká 60 m. Trojlodní hala je dlouhá 30 a široká 18 m. Na východní straně doplňuje křížový půdorys stavby příčná loď s presbytářem, přístavba sakristie a hraběcí oratoř. Hlavnímu oltáři vévodí socha Boha Otce s anděly a socha Ježíše Krista. Až z vídeňské dílny firmy Geylings pocházejí nádherná barevně malovaná okna.

Cennou prací Křížové cesty v trojlodi se představuje firma Stupflesser z tyrolského města St. Ulrich. Varhany bratří Riegrů z roku 1889 s bohatě zdobenou dřevěnou skříní mají dvaadvacet rejstříků a dva manuály. Mezi nejstarší kulturně historické památky města patří předměty, které se do nového chrámu přenesly ze starého gotického kostela. Patří sem zejména oltářní obrazy sv. Anny a sv. Vavřince. Snad nejvzácnějším předmětem je měděná křtitelnice s letopočtem 1566 a nápisem: „Wer glaubt und gatauft ist, wird seelich“ (Kdo věří a pokřtěn jest, bude spasen).

Starý most
Významná technická památka se nachází nedaleko hotelu Krakonoš v blízkosti polikliniky. Jeho historie sahá k počátkům města, vedla po něm významná cesta od Horní Branné a Valteřic směrem k Lánovu. Současnou podobu dostal v roce 1856. Po stoleté povodni v roce 1897 byla k východnímu okraji mostu přenesena vzácná socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1709, která původně stála u tzv. Jatečního mostu. Po povodních v roce 1997 je most v havarijním stavu, vozovka je zúžena nehezkými betonovými prefabrikáty a most čeká na zaslouženou rekonstrukci. Lze jen doufat, že se jí dočkáme v brzké době.

Čerpáno z oficiálních stránek města www.muvrchlabi.cz, na kterých najdete další informace.