Borovany

Borovany

Obec Borovany se nachází 12 km jižně od Milevska a má okolo 210 obyvatel. Při morové epidemii v 70. letech 18. století zde bylo pohřbeno několik set mrtvých.

Historie
Nejstarší zmínka o vsi je ze 13. století. Vesnice byla značně postižena třicetiletou válkou a téměř se vylidnila. Situace se zlepšila až v 18. století. Bývaly zde tři tvrze rozvětveného rodu Kunráta z Bernartic, žádná z nich se však nedochovala. Památný dub uprostřed vsi je datovaný do 80. let 19. století, kaple se zvonicí je ze století 18.

Severně od vsi stojí barokní poutní kaple sv. Rozálie, postavená jezuity po moru r. 1628 a později rozšířená. Voda ze skalní dutiny pod kaplí má mít léčivé účinky. Při morové epidemii v 70. letech 18. století zde bylo pohřbeno několik set mrtvých. V okolních lesích jsou pozůstatky mohyl z doby bronzové. Rozsáhlé lesní komplexy východně od obce poskytují mnoho příležitostí pro houbaření i dlouhé vycházky.

Památky

Kaple sv. Rozálie u Borovan
Barokní poutní kostelík vystavěli jezuité z nedalekých Bernartic po moru roku 1682, v roce 1719 byl ještě rozšířen. V letech 1771 - 1772 zde bylo pohřbeno na 700 obětí morové epidemie.

Vodě ze skalní dutiny pod kaplí jsou připisovány léčivé účinky. Podle pověsti na tomto místě oslepili vhozením písku do očí dva vojáci mladou dívku. Ta se jejich útoku ubránila, ale po ztrátě zraku se musela živit žebrotou. Když jednou šla z Borovan do Bernartic, oznámil jí neznámý hlas, že místo, kde právě stojí, bude zasvěceno Bohu, bude tam pohřbeno mnoho lidí a budou tam přicházet procesí. Lidé se jejímu vyprávění smáli, ale za několik let byl na jí označeném místě založen hřbitov a kaple. Přestože leží blízko Borovan, "Rozárku" považují za svoji hlavně obyvatelé Bernartic, v katastru jejichž obce také kostelík stojí.

Charakter regionu
Region Milevska leží na severním okraji Jihočeského kraje a je vzdálen vzdušnou čarou zhruba 60 km od Českých Budějovic, 25 km od Písku a 20 km od Tábora. Na ploše necelých 435 km² žije zhruba 20,3 tisíce obyvatel. Průměrná hustota zalidnění tak činí 46,8 obyvatel na km², což je v porovnání s průměrem České republiky zhruba třetinová hodnota.

Povrch je tvořen mírně až středně zvlněnou vrchovinou, nadmořská výška se pohybuje mezi 410 a 700 metry. Klimaticky patří region do oblasti mírně teplé a mírně vlhké, s drsnější zimou vrchovinového typu. Průměrná roční teplota se pohybuje těsně nad +7^oC, průměrný roční úhrn srážek dosahuje 600 mm. Oblast spadá do povodí Vltavy, do níž je odvodňován jednak sítí menších říček (Hrejkovický potok, Jetětický potok), jednak prostřednictvím Lužnice a jejích přítoků (Smutná, Bílinský potok).

Pro území jsou typické zalesněné vrcholy kopců a bohaté smíšené lesní porosty na svazích hlubokých údolí. Lesní plochy jsou rozloženy nerovnoměrně, souvislé lesní komplexy jsou převážně na západní straně regionu. Lesy zaujímají 31 % celkové plochy oblasti. Téměř 60 % území bylo v průběhu vývoje přeměněno na zemědělskou půdu.

Vzhledem k dlouhodobému využívání krajiny zde nejsou velkoplošné přírodovědecky hodnotné lokality, četné jsou však maloplošné přírodní památky. Vcelku nejhodnotnější částí regionu je kaňonovité vltavské údolí, kde také dochází k nejintenzivnějšímu využívání krajiny pro cestovní ruch.

Oblast je dobře přístupná po silnicích (zvl. č. 19 a 33) a po železniční trati č. 201 (Tábor - Ražice). Podstatným rysem regionu je zachovaná typická krajina Středního Povltaví, stále poměrně málo narušená negativními civilizačními vlivy.

Velké množství kulturních a historických památek, ať už prvořadého významu (klášter v Milevsku, poutní kostel v Sepekově) nebo ostatních (zejména drobná církevní architektura a lidové stavby), půvabná krajina, příjemné klimatické podmínky v letních měsících, snadná dostupnost i klidný venkovský charakter činí z Milevska ideální oblast pro odpočinek a rekreaci. Celé území je mimořádně vhodné pro pěší výlety i cykloturistiku.

Historie
Kopcovitá krajina Milevska byla osídlena relativně pozdě. Nejstarší doklady o přítomnosti lidí pocházejí z pozdní doby kamenné (přelom 4. a 3. tisíciletí př. Kr.). K pozvolné středověké kolonizaci území docházelo až od 11. století.

Zásadní význam pro vývoj kraje mělo založení premonstrátského kláštera v Milevsku (1187). Ve 14. a 15. století prošla oblast zvlášť dynamickým rozvojem osídlení, přesto však zůstala obydlena poměrně řídce. V 15. století se kraj stal významným dějištěm husitského hnutí; během něho byl vyvrácen prosperující klášter.

Po skončení husitských válek a v 16. století se půda soustřeďovala v rukou šlechty a současně vzrůstal význam poddanského města Milevska a městečka Bernartic. Zlom přinesla třicetiletá válka, kdy došlo k úbytku obyvatelstva a ke stagnaci hospodářské struktury. V ní začal hrát rozhodující roli panský velkostatek stojící na nevolnické práci.

V 19. století bylo Milevsko jedním z nejchudších krajů Čech. Zemědělství na málo úrodných půdách bylo neproduktivní, řemeslná tradice slabá a dopravní dostupnost území špatná. Situaci ještě zhoršovalo masové vystěhovalectví, zvláště do USA. Přes průmyslovou malovýrobu (soukenictví, tkalcovství, hrnčířství, špičkářství) zůstal kraj až do 50. let 20. století převážně zemědělskou oblastí.

Po vzniku Československé republiky zvýšilo zemědělství v souvislosti s pozemkovou reformou svoji produktivitu a došlo k rozvoji živnostenského podnikání. Během nacistické okupace byla prakticky vyhlazena zdejší židovská menšina. Bernartice se staly jednou z obcí s největšími ztrátami na životech v celých Čechách.

V roce 1950 zahájily provoz Závody na výrobu vzduchotechnických zařízení (od 60. let největší výrobce těžké vzduchotechniky v republice) a rozšířila se textilní a potravinářská průmyslová výroba. Změnil se tak hospodářský charakter kraje a sídelní struktura - rychlý růst města Milevska doprovázelo vylidňování venkova. Ústup zemědělství se zastavil až v 70. letech. Oblast Orlické přehradní nádrže se stala od 60. let jedním z center tuzemského cestovního ruchu.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.sdruzeni-milevsko.cz, na kterých najdete další informace.