Putim

Putim

Putim je jednou z nejznámějších jihočeských obcí. Proslavila se zejména díky románu Jaroslava Haška o dobrém vojáku Švejkovi a lidové písni "Když jsem já šel tou Putimskou branou". K popularitě vsi přispěl i J. Š. Baar svým románem "Jan Cimbura".

Putim leží na pravém břehu řeky Blanice, těsně před jejím soutokem s řekou Otavou, 6 km jihozápadně od okresního města Písku v nadmořské výšce 386 m.

V obci, která byla založena zřejmě již v 11. století, stojí pozdně gotická fara, jež bývala pravděpodobně tvrzí. Raně gotický kostel svatého Vavřince pochází z druhé poloviny 13. století.

Řada domů v Putimi vznikla v období pozdního lidového baroka. Upomínkou na období rozvoje lidové architektury jsou barokní štíty na několika usedlostech.

Historie
Podle Augusta Sedláčka  "mezi nejstarší sídla v krajině patří Putim, jež vznikla ještě před založením města Písku. Rostla a zmáhala se, jsou nejznamenitější osadou v okolí – bezpochyby tu byla tzv. trhová ves, zdaleka o trzích navštěvovaná.“

Prvním písemným dokladem o existenci Putimi je listina z r. 1205, která zmiňuje další dvě starší písemnosti, v nichž v jedné kníže Břetislav II. (1092-1100) daroval benediktýnskému klášteru Ostrov v Davli u Prahy kapli sv. Petra v Putimi, čtvero popluží a část řeky Blanice. V druhé listině přidal kníže Vladislav , pravděpodobně v letech 1148-1158, blízký les, bezpochyby Hůrky. Město Písek získalo Putim v blíže neurčené době, pravděpodobně ve 13.století.

Osídlení obce je daleko starší, jak můžeme usuzovat z archeologického průzkumu na zdejší faře v letech 1996-98. Bylo zde doloženo osídlení keltské (2. st. př. n. l.), římské (1. st. n. l.), dále staroslovanské z 8. století a od 11. století pak již nepřetržité důkazy života.

Putim prožívala své útrapy, jako např. časté požáry, někdy lehla popelem celá vesnice. Tak tomu bylo kupříkladu v r. 1650 či 1704. Položení obce u dvou řek Blanice a Otavy způsobovalo téměř každoroční povodně, které ničily úrodu. Putim zažila i válečné útrapy, kostel sv. Vavřince sloužil jako obranná pevnost.

Obec měla svůj mlýn, několik hospod, školu od r.1696 a také pivovar. V r. 1822 byl postaven špýchar, v němž se uskladňovalo obilí nejen z Putimi, ale i ze Smrkovic, Nových Dvorů a Semic. Železnice a nádraží bylo vybudováno v r. 1875, v té době tudy procházela dráha Rakovnicko-Protivínská.
Vesnická památková zóna byla na území obce vyhlášena v roce 1995 na základě rozhodnutí příslušného orgánu státní památkové péče.

Mezi památkově chráněné objekty patří tyto památky

Kaplička sv. Jana

Fara č. p. 1

Venkovská usedlost č. p. 3

Venkovská usedlost č. p. 15

Silniční mosty přes Blanici

Kostel sv. Vavřince
V době darování obce klášteru stála v obci kaple zasvěcená sv. Petru. Kostel byl pak vystavěn v době, kdy obec patřila klášteru. Je to nejstarší sakrální stavba v okolí. Jeho zvláštností jsou dvě lodě. Jižní loď ze 13. století sloužila katolíkům a severní přistavěná ve 14. století, utraktvistům. Obě lodě byly původně odděleny zdí a každá měla zvláštní vchod.

Pod kostelní dlažbou jsou uloženy ostatky rodu Radkovců z Mirovic a na Drahonicích, rodu Vrábských z Vrábí a na Mladějovicích a některých farářů. Jejich náhrobky s nápisy a erby jsou nyní osazeny kolem vnitřní zdi kostela. Původně byly vsazeny do kostelní dlažby.

V průběhu staletí byl kostel několikrát upravován, v 18. století byla přistavěna klenutá předsíň. Jako farní je uváděn od r. 1384.

V současnosti je na věži už pouze jeden zvon, sv. Ondřej, věnovaný panem Oldřichem Radkovcem roku 1553. Do r. 1917 bylo na věži celkem 5 zvonů, čtyři však byly zrekvírovány za války. Hlavní barokní oltář pochází ze 17. století, původní obraz sv. Vavřince daroval kostelu španělský dobrodruh a velitel vojska Don Martin Huerta.

Ten měl v dočasné zástavě celé písecké panství od r. 1623 do r.1637., kdy zemřel k úlevě všech, jak nasvědčuje rčení: „Huerta – poberta, už je u čerta“. Byl to hrubý a surový muž, který obracel na katolickou víru všemi prostředky. Obraz sv. Vavřince je nyní v píseckém muzeu.

Patronátní právo ke zdejšímu kostelu měl přímo český král, který je také dvakrát uváděn při presentacích nových farářů na zdejší faře – ještě za života Karla IV jej zastoupil r. 1374 syn Václav a též v r. 1409. Královské patronátní právo se však rozplynulo za husitských válek, kdy se putimská fara přeměnila v utrakvistickou.

Na hřbitově rozkládajícím se kolem kostela můžeme nalézt hrob sedláka Jana Cimbury, známého ze stejnojmenného románu J. Š. Baara a hrob faráře Josefa Baara.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.putim.cz, na kterých najdete další informace.