Litenčice

Litenčice

Obec leží v jihozápadním cípu kroměřížského okresu a je obklopena lesy. První zmínka o obci je z roku 1141, na městečko byla povýšena králem Ferdinandem 1535. V současné době jsou Litenčice spojeny s obcí Strabenice a mají 490 obyvatel. Na severním návrší stojí barokní kostel.

Historie
Zatímco byly Litenčice církevním zbožím, v důsledku majetkových přesunů se s nimi ve 14. století setkáváme již jako s majetkem drobné šlechty. Alespoň 1351 je drželi bratři Držkraj a Zdislav. V druhé polovině téhož století byly dokonce rozděleny na čtyři díly mezi Jana z Krásna, Půtu z Holštejna, Hartleba z Kunkovic a Vlčka z Dobročkovic. Zajímavé je, že po smrti Jana z Krásna jeden díl spadl na moravského markrabího Jošta, který jej – jako zástavu- zapsal kroměřížskému židu Macháčoci.

Aniž budeme sledovat podrobné proměny majetkové držby, uveďme, že Litenčice a k nim přináležející malé panství se roku 1509 ocitly v držení vladyckého rodu kropáčů z Nevědomí, nejprve Václava, pak jeho syna Kryštofa a konečně vnuka Jan, který majetek roku 1554 zase odprodal. Za Kropáů došlo k nepochybnému hospodářskému vzestupu Litenčic, jak naznačuje jejich povýšení na městečko roku 1535 (spojené s právem pečetit zeleným voskem a udělením výročního trhu a týdenních trhů), i rozsah majetku při odprodeji, kdy k nim patřily – vedle tvrze a městečka Litenčic s dvorem, pivovarem, mlýnem, šenku, zahrady, štěpnice a vinohrádku – též vsi Pornice, Strabenice, Vyškůvky, Lejsky, Chvalnov, Kunkovice, Nítkovice, Chvalkovice a Komorov, jakož i pusté vsi Švábsko, Stareč, Opatovice, Kozojedsko, a to vše „s kostelním podacím na tom statku, s lidmi platnými i neplatnými, s rolí ranů i neoranů, s lesy, háji, chrastinami, s loukami, rybníky, rybništěmi, s hlatýři, s potoky i vodami,“ což vše obnášelo 40 500 zlatých na tolarech a groších českých.

V dalších desetiletích pokračoval kolotoč majetkových změn. Panství postupně drželi Půta z Ludanic, Albrecht ze Štemberka, Jiří Mrakež z Noskova, Gabriel Majláth Fagaroš, Jan Martinkovský z Roseče a jeho sin Jiří, Johanka Horecká z Horky, Ludmila z Roupova, pak od roku 1628 ostřihomský arcibiskup Petr z Panasu a jeho příbuzný Mikuláš Pazmány a jiní.

Rychlé majetkové změny, dovršené katastrofou třicetileté války, zatavily také původně nadějný rozvoj městečka. K jisté stabilizaci došlo teprve po roce 1713, kdy panství zakoupil rod svobodných pánů z Thonsern, a kdy po jeho brzké smrti připadlo synovi Františkovi. Ten byl svéráznou a zajímavou podstatou, jejímž hlavním zájmem byla věda a výzkum. Na litenčickém zámku tehdy prováděl nejrůznější fyzikální pokusy, včetně pokusů s elektřinou. Zůstal bezdětný, a tak odkazem po jeho smrti získal panství synovec z manželčiny strany, František Podstatský z Prusinovic, který se - stejně jako jeho potomci – nadále psali Podstatští z Prusinovi – Thonsernů. Zmíněná rodová linie, pak držela zámek a panství až do roku 1948, značná část majetku byla dědicům vrácena po roce 1990.

Změny uvedené pro 17. a 18. století se obyvatel městečka a panství příliš nedotýkaly. Lidé žili především poklidným životem zemědělců a drobných řemeslníků v obvyklém stereotypu vesnického života. Do ustálených vod zahřměla za revoluce roku 1848. Skončila robota a poddanství, zpočal výboj směrem k občanské společnosti. „Konstituční novoty“ se dotkly rovněž Litenčic.

V místě se objevovalo několik probudilejších českých, dobově moravských vlastenců, kteří začali agitovat za českou řeč a český národ. Účastnili se dokonce národních besed v okolí, zejména v Bohdalicích na Vyškovsku a od demostrace jejich národních cítění je neodradily ani kruté povětrnostní podmínky, jako na konci ledna 1850, kdy hosté z Litenčic vzaly lopaty sebou a bořící m se koním pomáhali z hlubin sněhových.Pro hustou metelici nebylo viděti pídě světa.

Když jsme hosty chválili za tuto obětavost, odpovídali:
 „Pro milého nic těžkého, kde kdo něco ku prospěchu vlasti podniká, nesmíme ho nechati v hanbě.“

Městečko i nadále zůstalo převážně zemědělskou obcí, i když začátkem 60. Let 19. Století se v místě pokusil rozvinout výrobu hospodářských zařízení strojník Emanuel Šindler. V roce 1854 čítalo 719 obyvatel. Šlo o fakticky jen o české obyvatelstvo s výjimkou dvou tří poněmčelých hospodářských úředníků zámecké vrchnosti či vesnických Židů.

Památky
Litenčice, založené v hlubokém údolí na půdorysu silnicovky, mají za hlavní osu ulici vedenou od západu k východu, která se uprostřed původně vřeténkovitě rozšiřovala. Turistu, prohlížejícího na panorama obce, zaujmou dvě dominanty. Zámek, zvedající se na jazykovitém výčnělku jižně nad středem obce, a kostel dominující protilehlému severnímu svahu. Původně je patrně spojovala obloukovitá ulice, stoupající od před zámčí. Jako novější tvar se naproti tomu jeví obdélníková plocha pod kostelem, zřejmě v 2. půli 16. století (po povýšení Litenčic na městečko) nebo až v 17. století určená za nové náměstí. K tomu však nedošlo pro celkovou ekonomickou slabost lokality.

Zámek vznikl na místě starší tvrze, uváděné k roku 1437. Před tím se k roku 1371 dokládá jen dvůr a roku 1406 dva dvory, dva šenky a lázně. Za pozůstatky tvrze lze považovat zdivo hranolové věže vpravo od průjezdu a zbytek paláce vlevo. Podle nakoso postavených věžic v nárožích severního křídla lze soudit, že kolem roku 1500 byla tvrz rozšířena. Snad za Martinkovských z Rozseče byla po roce 1573 přistavěno jižní křídlo a objekt dostal renesanční vzhled. Definitivní obrysy čtyřkřídlého barokního zámku objekt získal krátce po třicetileté válce za Mikuláše Pázmányho. Následující úpravy po roce 1778 za Podstatských – thonsernů se týkaly zejména interiérů, zatímco úpravy 19. Století znamenaly vedle balkónového podjezdu na zámku – především klasicistní úpravy hospodářských budov předzámčí, tvořících čestný dvůr.

K zámku přiléhala od poloviny 17. století užitková a okrasná zahrada, přeměněná na počátku 19. století v příjemný krajinářský park o výměře asi 2,3 ha.

Kostel sv. Petra a Pavla je stavbou z doby kolem roku 1700, nepochybně však byl postaven na starších (gotických) základech nebo nahradil i stavbu starší (fara je v mstě doložena již roku 1360). Barokní novostavbou zahájil, snad roku 1713 František Vilém z Thonsernu, v závěti z roku 1718 uložil svému synovi Františku Josefu Filipovi, aby stavbu kostela dokončil a v kostele zřídil oltář svatého Šebestiána. Roku 1742 byla k objektu přistavena rodinná hrobka Thonsernů.

Z vnitřních prvků zaslouží pozornost především kamenné renesanční sanktuárium z doby před rokem 1554, osazené zdi jižní kaple. Vynikající úroveň mají i renesanční kamenné figurální náhrobníky, připomínající některé osobnosti z rodu Mrakešů z Noskova.

Volně umístěná socha P. Marie na srpku měsíce je z počátku 18. století, zvon a věži s reliéfy sv. Petra, Pavla a Jana Nepomuckého ulil roku 1742 v Olomouci Olaus  Oberg.

Výrazně k výzdobě kostela v 2. polovině 19. století přispěl litenčický rodák Josef Hromádka, sochař a malíř. Z jeho dílny pochází hlavní oltář, přízemní kazatelna, obrazy sv. Josefa a P. Marie.

Nepříliš rozsáhlý památkový soubor, zachovaný v obci, doplňuje kaple P. Marie z doby kolem roku 1700 a kříž u kostela z roku 1757 s plastickým korpusem Krista.

Připomenout  je možno ještě pomník 15 vojákům padlým za 1. Světové války, vybudovaný v roce 1922 a zakončený bronzovou bustou T. G. Masaryka.

Konečně oběti 2. světové války připomíná pamětní deska a dva pomníky u školy, jednak se jmény českých obětí nacistické okupace, jednak se jmény členů partyzánské skupiny Olga a padlých sovětských rudoarmějců.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.litencice.com/, na kterých najdete další informace.