Bílsko

Bílsko

Obec Bílsko se nachází v Olomouckém kraji asi 10 km jihozápadně od města Litovle. Plocha katastru obce je 373 ha/pole 287 ha, lesy 62 ha a zbytek zahrady, pastviny a louky. V obci žije 213 obyvatel včetně chovanců Ústavu sociální péče Nové Zámky, jehož pobočka v Bílsku  byla uvedena do provozu v roce 1996.

Obec Bílsko je členem svazku obcí: Sdružení obcí Střední Moravy, Mikroregionu Litovelsko a  Vodovod Pomoraví, dále je členem „Svazu měst a obcí České republiky“. Obec Bílsko je od roku 1999 zapojena do Programu obnovy venkova. V roce 2003 se obec Bílsko zúčastnila soutěže Vesnice roku, za což jí byl udělen „Diplom  za citlivý přístup k duchovnímu bohatství vesnice“. Znak a prapor byl obci udělen Poslaneckou sněmovnou  12. února 2003.

Historie   
Přestože první písemná zmínka o obci Bílsko pochází až z konce 16. století, dá se předpokládat, že původní osada byla založena ve století čtrnáctém souběžně s okolními vesnicemi. Známý historik Ladislav Hosák uvádí, že se obec připomíná k roku 1349, bohužel však necituje prameny, z nichž tuto informaci čerpal.

Nejstarším písemným dokumentem, který měla vesnice v obecní truhlici, byla listina daná na Chudobíně na Hromnice roku 1672. Tou Ondřej Leopold Volčinský, svobodný pán z Volčína, pán na Chudobíně postoupil obci Bílsko les "Občinu". Bílsko zůstává součástí Chudobínského panství až do roku 1850.

Během třicetileté války bylo chudobínské panství značně zpustošeno a okolní vesnice vykazovaly velký počet poustek (opuštěných usedlostí), v Bílsku nebyla žádná usedlost opuštěna. Podrobné zprávy ze života Bílských občanů z té doby nejsou dochovány, přesto lze soudit, že po třicetileté válce byli v Bílsku usazeni také Němci. Vrchností jmenovaný představitel obce - rychtář - měl kromě práva dohlížení nad dodržováním robotních povinností poddaných i právo na spravování obecního jmění.

Z událostí 19. století je nutno připomenout důležitý zlom, který přinest rok 1848, kdy se zhroucením starého feudálního systémubylo i zrušení poddanství a správní i soudní pravomoci vrchnostenských úřadů. Od roku 1850 byl zaveden nový systém státní správy, v němž se obec Bílsko stáva samostatnou obcí, která je začleněna do politického a soudního okresu Litovel. V čele obecní samosprávy stanul starosta zvolený obecním výborem.

Události spojené s prusko-rakouskou válkou roku 1866 příliš obec Bílsko nezasáhly. Obec pouze tížily přípřeže, které museli usedlí poskytovat vojenské správě. Pokrok v řízení obecních záležitostí nastal, jak uvádí místní kronikář, za starostování Josefa Knajbla od roku 1866. Obecní rozpočty v následujících letech vykazovaly průměrný roční příjem 1800 zlatých a průměrné roční vydání 1500 zlatých.

Ve druhé polovině 19. století nastal v obci Bílsko čilý stavební ruch. Dosavadní dřevěné budovy byly nahrazeny novými budovami z kamení a cihel, některé z vepřovic. Dosud velmi rozšířené doškové střechy byly zakázány. Stavby nebyly příliš drahé, cihly si pálili stavebníci sami, kámen byl nalámán v nedaleké skále Na vrškách u lesa.

Památky

Bílský kostel
Kostel v Bílsku byl vystavěn především zásluhou Terezie Lžičařové, vdovy po majiteli gruntu č. 11, bratra jejího muže P. Josefa Lžičaře a cholinského kaplana P. Františka Ševčíka, otce této myšlenky.

Terezie Lžičařová věnovala velkou část svého dědictví na zřízení kostela a duchovní správy v Bílsku, P. Josef Lžičař daroval roku 1989 k tomuto účelu 10 300 zlatých na zvony a varhany. Projektantem stavby se stal stavitel Josef Brach z Loučky. V roce 1901 byly napáleny cihly a dalšího roku byla stavba zahájena.

Současně se budoval klášter pod vedením kněze řádu redemptoristů (řeholní řád založený roku 1732 v jihoitalském Scale sv .Alfonsem Maria Liguori, Redemptor - Vykupitel) P. Josefa Nedbala z Červenky. Stavba kostela byla dokončena v roce 1903 a byly zakoupeny zvony a varhany. Dne 4. října 1903 byl kostel, zasvěcený "Božskému srdci Páně", olomouckým arcibiskupem dr. Theodorem Kohnem slavnostně vysvěcen.

Mecenáš kostela P. Josef Lžičař se však toho již nedožil, zemřel roku 1901 a je pochován na městském hřbitově v Litovli. Terezie Lžičařová se slavnostní ceremonie zúčastnila, zemřela o osm let později a je uložena v rodinné hrobce v Cholině.

Během 1. světové války došlo k rekvizici kostelních zvonů pro válečné účely. Když se v poledne 20. září 1916 naposledy rozezvučely první dva zvony určené k roztavení, lidé stáli před kostelem a plakali. Největší zvon vážící 700 kg měl nápis "Vítězná ochránkyně Moravy, oroduj za nás!" a menší o váze 350 kg "Svatý Cyrile a Metode, orodujte za nás!".

Roku 1921 byly pořízeny tři nové bronzové zvony. Poprvé zazněly na půl hodiny o silvestrovském večeru téhož roku, přičemž bylo vypáleno 101 ran na oslavu. Zvony dodala firma Octavian Winter z Broumova za 70 000 korun. Největší zvon daroval kostelu tehdejší starosta František Spurný, další dva byly hrazeny z milodarů věřících.

Čerpáno z oficiální stránky obce http://www.oubilsko.cz/index_cz/hlavni.jsp, na kterých najdete další informace.