Hnojice

Hnojice

Původní název Hnojic je čistě slovanského rázu. Jazykozpytec Vincenc Prasek odvozuje název obce ze staroslověnských názvů pro hrnčířskou hlínu "gnoj" a usuzuje tedy, že ve vsi bylo rozšířeno hrnčířství, od něhož ves dostala pojmenování.

Olomoucké biskupství 1131 podléhají Hnojice olomouckému biskupství.

Šternberkové 1253
Obranu Olomouce proti uherským Kumánům řídil Zdeslav z Chlumce. Útočníky úspěšně odrazil a přinutil je k útěku do Uher. Za zásluhy při obraně Olomouce dostal od krále Přemysla Otakara II. území, na němž začal stavět hrad. Hrad dokončil jeho syn Albert I. a dal mu název podle svého znaku, na němž měl hvězdu a horu německy Šternberk.

Páni ze Žerotína 1302
Hnojice jsou součástí malého panství Žerotína a Pňovic, které držel Blud z Jičína, z nově vznikajícího rodu pánů ze Žerotína se svou manželkou Annou.

Šternberkové 1322
Osobnost mezi držiteli hradu z rodu Šternberků byl Albert II., důvěrný přítel a rádce Karla IV. Byl velmi vzdělaný, studoval v Paříži a Bologni, brzy se stal děkanem v Olomouci a arcibiskupem v Magdeburku, jako biskup sloužil církvi v Litomyšli. V nepřítomnosti Alberta II. spravoval panství jeho otec Štěpán, který roku 1339 založil špitál chudých ve Šternberku.

Páni z Kravař 1409
Přebral panství Petr z Kravař, avšak brzy na to roku 1411 zemřel. Syn Jindřich padl ve vojsku krále Zikmunda pod Vyšehradem, jeho smrtí vymřel rod po meči.

Kostkové z Postupic 1466
Umírá Jiřík z Kravař a zanechává po sobě čtyři panství a stejný počet dcer. Při projednávání pozůstalosti téhož roku u zemského soudu v Olomouci obdržela panství nejstarší dcera Ludmila, která byla provdána za Alberta Kostku z Postupic. V roce 1469 pobyl několik neděl na šternberském hradě král Jiřík z Poděbrad u svého přítele Alberta Kostky, aby zde vyjednával s uherským králem Matyášem. Kolem roku 1476 Albert Kostka z Postupic zemřel bez přímých následníků.

Berkové z Dubu a Lípy 1480
Ludmila z Postupic se provdala za Jana Berku z Dubé, čímž přešlo šternberské panství takřka na sto let do rukou tohoto významného českého rodu.

Münsterberkové 1565
Smrtí Jana Václava Berky zanikl poslední český šlechtický rod. Panství přechází sňatkem jeho dcery Kateřiny do rukou knížat z Münsterberku. Její manžel Karel panství rozšířil a farnosti obsadil luteránskými kněžími. Po bitvě na Bílé hoře je nuceno mnoho Čechů odejít do ciziny, aby se vyhnulo náboženskému útlaku. Münsterberkové se stavovského povstání, ač také luteráni, přímo nezúčastnili, a tak se jim podařilo vyhnout konfiskaci majetku. Na volné statky po Češích dosazovali německé osadníky ze Slezska a Bavor. Tak se stalo, že kolem roku 1628 mizí česká většina a s ní i české úřadování. Šternberk se stává německým městem.

Württenberkové 1647
Rod Münsterberků vymřel po meči. Sňatkem kněžny Marie Alžběty z Münsterberka s vévodou Sylviem Nimrodem přechází panství na vévody z Württenberka. Po Sylviově smrti si jeho tři synové Kristián Ulrich, Karel a Sylvius Fridrich rozdělili panství na tři díly.

Páni z Lichtensteina 1695
Koupil dva díly kníže Jan Adam Ondřej z Lichtensteina za 504 000 zlatých. 1700 získal i třetí díl, čímž tento majetek spojil v jeden obrovský celek.

Památky

Kostel
Přestože je známo, že Hnojice měly kostel a tedy i faru již roku 1302, nevíme, jak tento kostel vypadal (zda byl dřevěný nebo již zděný) a komu byl zasvěcen. Pravděpodobně stál na místě kostela dnešního, měl ale, jak to bylo ve středověku zvykem, oltář obrácen k východu. A to až do května roku 1805, kdy v Hnojicích vypukl požár. Ten začal od stodoly u č. 30 a díky doškové krytině se velice rychle rozšířil téměř na všechny domy. Při požáru shořela chrámová loď i se vším vnitřním zařízením, zdivo věže požáru odolalo. Z původních pěti věžních zvonů tři velké pukly žárem a malé se rozpustily. Byly zničeny i věžní hodiny.

Úsilím faráře Jaicha přistoupily Hnojice s přifařenými obcemi 10. října roku 1806 na severní straně věže ke stavbě kostela nového, dnešního Nanebevzetí Panny Marie, s pootočenou chrámovou lodí o čtvrtkruh tak, že byl hlavní oltář obrácen do osady (původní byl k faře). Z puklých zvonů zhotovil olomoucký zvonař Wolfgang Straube zvony nové. Ty se poprvé rozezněly 15. února 1807. Měly nejen svou váhu, ale i jména: Hrubý (1 250 kg), Poledník (600 Kg), Floriánek (400 kg), Malý (200 kg) a Umíráček.

Kostel byl dostavěn roku 1812 a také posvěcen. Byl postaven z pevného materiálu a pokryt břidlicí. Stál mimo robotu jetou a pěší 12 634 zlatých. Roku 1817 byly pořízeny pro kůr kostela malé nekvalitní varhany, které roku 1842 vypověděly službu a teprve roku 1849 byly pořízeny nákladem 3 216 korun varhany nové od mistra varhaníka Karla Kuttlera z Opavy. Tyto Kuttlerovy varhany byly roku 1888 za 1 200 zl. a roku 1897 za 700 zl. přestavěny od uničovského varhanáře Braunera. Po třetí byly přestavěny roku 1909 nákladem 5 000 korun dílovedoucími varhanáře E. Petra z Prahy.

Věž kostela byla roku 1863 nadezdívkou zvýšena o 4 sáhy a 21 coulů (asi 8 metrů), opatřena osmibokým jehlanem 11 sáhů s bání 1/2 sáhu a křížem 8 střevíců (jak zní přesný zápis z kroniky), takže její výška byla 28 sáhů a 9 coulů (53,30 m). Práce se zdivem a střechou byla dodána „báňmistrem" Josefem Kulhánkem z Olomouce za 2 274 zlatých a byla zaplacena tak, že církevní fond dal 1 116 zl., kostelní pokladna 100 zl., obec Hnojice 317 zl., Žerotín 244zl., Huzová 272 zl., Libuš 119 zl., Jílkov 48 zl., Krnov 40 zl., Benátky 24 zl. A Strukov 24 zl. Současně byla v nadezděné věži postavena nová vazba na zvony, která stála 392 zl. 79 kr., na což opět přispěly všechny přifařené obce.

Při této nadstavbě (podle záznamů v kronice psané od roku 1802 - rychtářské rodu Krčků, str. 92) dostala věž kostela nové hodiny od hodináře Karla Balcárka z Mohelnice, které dodal dne 9. října 1863. Samotné hodiny stály 700 zlatých a postavení do věže včetně zednické, tesařské, kovářské, zámečnické a hodinářské práce a také včetně dopravy přišlo ještě na dalších 118 zl. 55 kr., takže celý náklad činil 818 zl. 55 kr.

Do kostelní věže dne 22. 8 1888 odpoledne uhodil blesk. Shořela jen zasažená špice. Ostatní se podařilo zachránit díky obětavé práci Sboru dobrovolných hasičů, který byl tehdy nedávno založen (1882). Tehdejší záznam zní takto: "Největší čin všech činů dokázal sbor hnojický při hašení požáru věže, takže i tento, i byť se jednalo o objekt na stávající poměry velmi vysoký, byl za čtyři hodiny uhašen. Nejhrdinněji si vedl tehdy člen sboru br. Jan Pilmajer, klempíř z Hnojic, který s odvahou, jaká nemá rovné, vylezl oknem pod bání ve věži na střechu a odtud stříkal vodu do ohně. Za svůj odvážný čin byl odměněn předsedou sboru v Hnojicích 10 zlatými. Hadice byly tehdy vedeny oknem u zvonů do věže."

Zvony sloužily svému posvátnému účelu bezmála 110 roků. Naposledy se rozezněly překvapeným občanům Hnojic dne 14. listopadu 1916, ale již rozhoupány cizíma rukama. Lidé nevěděli, co se děje, zanechali své práce, aby spěchali ke kostelu, kam z rozkazu C. K. vojenského velitelství v Krakově přišli čtyři vojáci rakousko - uherské armády, aby sebrali zvony na podporu válečné výroby pro první světovou válku. Bezmocně, se slzami v očích, sledovali shromáždění občané, jak jsou kradeny jejich posvěcené zvony, jejich vyhazování z kostelní věže, jak se při letu volným pádem každý otočil a horní část, za kterou byl zavěšený, hluboko zaryl do trávníku vedle školy. Žádný z nich se při rozpadu nerozbil. Před odvezením z obce na nádraží do Šternberka je místní děvčata ověnčila květinami a Umíráček, který jediný mohl na věži zůstat, jim zacinkal na poslední cestu.

V kostele nejvíce vyniká hlavní oltář, zbudovaný roku 1864 nákladem 6 000 zl., vybraných od dobrodinců. Sochu Nanebevzetí Panny Marie, sochy sv. Cyrila a Metoděje, sochu Nejsvětější Trojice a andělů při tabernáklu a všechny řezbářské práce provedl sochař Kutzner. Své dílo provedl velmi zdařile, zejména socha Panny Marie patří svou ušlechtilou formou a smělou koncepcí k nejpřednějším ozdobám hnojického kostela. V tabernáklu, který je v jedné části vyplněn gotickou zrcadlovou ozdobou, je krásná gotická monstrance, koupená roku 1880 za 1 350 zl., roku 1914 nově pozlacená.

Kostel je rozdělen dvojitou řadou pilířů na tři lodě, nad bočními loděmi jsou postaveny obloukové pavlače. V evangelní lodi je postaven oltář sv. Josefa s překrásným obrazem smrti sv. Josefa. Tento obraz, na kterém malíř výborně vystihl odstíny umírajícího sv. Josefa a svěžích postav Krista a Panny Marie, je nejkrásnější obraz v hnojickém kostele. Je jen škoda, že socha Panny Marie, stojící na oltáři, brání vyniknout celému obrazu a zastiňuje ho. Blízko oltáře sv. Josefa je oltář s novější pěknou sochou božského Srdce Páně. V epištolní lodi je oltář Panny Marie, obnovený roku 1890. Při jeho obnově bylo zjištěno, že je postaven ze šedého mramoru s vloženým mramorem červeným. Vrchní obloukové pavlače jsou rozšířeny v zadu v prostorný kůr, na kterém jsou umístěny varhany.

Dne 23. února 1967 se kolem 21 hodiny strhla vichřice, která silné poškodila věž kostela. Vyrvala dvě podpěry v šestibokém jehlanu. Jedna podpěra spadla na školní dvorek a druhá na loď kostela. Ta prorazila střechu a poškodila krytinu. Trámy a kusy dřeva dopadly až na silnici k parku. Tím byla celá konstrukce věže otočena, vyběhla z čepů a nebylo možno ji opravit. Od 27. února začali pokrývači opravovat proraženou střechu lodi kostela a 9. března začali tesaři s přípravnými pracemi k rozebrání věže. 15. března podřezali vršek věže a chtěli ho lanem strhnout dolů. Strhli ale jen kříž a báň. Až po velikém úsilí se jim to za pomocí 11 tunového auta povedlo. Rozebrání věže skončilo 28. března. Se stavbou nové mělo být ihned započato, nebylo však možné sehnat nosný trám o síle 40 x 40 cm, dlouhý 10 m, na němž byl upevněn kříž. 23. srpna se začalo se stavbou nové věžní konstrukce. Práce byly ukončeny 31. srpna 1967 s celkovými náklady 48 705 Kčs.

Dne 1. srpna 1968 se započalo s oplechováním věže kostela. 15. srpna 1968 byla usazena na věž báň s křížem. Báň je měděná o průměru 80 cm. Jsou v ní uloženy staré spisy z původní báně, dále zápis z historie obce z novější doby. Kříž je 3 metry vysoký s rozpětím 105 cm. 29. srpna bylo ukončeno pokrytí celého kostela. Konstrukce střechy věže vybíhá v čtyřhranný jehlan vysoký 7 metrů, s bání křížem nasazeným do dříku přes 10 metrů. Celková výška věže je nyní 37 metrů.

Venkovní omítka začala po 2. sv. válce opadávat. Tehdejší farář Josef Macek nechal opravit v letech 1959-60 fasádu lodi a spodní část věže. Zbývalo opravit věž, ale J. Macek se za 5 roků odstěhoval. Jeho nástupce farář Ludvík Skácel také s věží nic neudělal. Odešel z Hnojic v roce 1972. Po něm byl v Hnojicích ustaven farářem mladý kněz Pavel Uhřík, který se opravy ujal. Oprava byla provedena svépomocí z prostředků farního úřadu. Bylo postaveno trubkové lešení a po očištění byla celá věž znovu omítnuta a natřena fasádní barvou. Byly instalovány nové věžní hodiny, nové okapní žlaby, oplechování a obnoven nátěr střešní krytiny, a to i na lodi. Finanční náklady byly 120 tis. Kčs. Oprava byla ukončena 15. srpna 1980. Bylo odpracováno více než 2.000 brigádnických hodin, pracovalo se až na výjimky pouze o sobotách. Červená barva fasády a bílé kontrasty byly zvoleny ve snaze o rebarokizaci vnějšího vzhledu.

Při severním průčelí kostela se nachází dřevěný kříž, který pochází z 2. poloviny 19. století.

Kolem kostela se původně nacházel hřbitov, který byl obehnán kamennou zdí a vysázen vzrostlými švestkami. Když bylo roku 1830 ze zdravotních důvodů nařízeno jejich zrušení uprostřed obcí, byl hřbitov přeložen za osadu (na okraj obce po pravé straně silnice k Liboši, kde se nachází i dnes), ohrazen plotem a teprve roku 1859 obehnán kamennou zdí a ke vchodu byla dána železná brána od starého hřbitova u kostela.

Zeď kolem starého kostelního hřbitova byla po smrti zavražděného faráře P. Christa nařízením obecního výboru roku 1870 zbourána a hřbitovní prostor upraven roku 1887 jako park. V parčíku blízko sakristie je postavena socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1730.

U sochy byly 23. dubna 1879 zasazeny dvě lípy. Blízko vchodu do kostela od školy je postaven krásný kamenný kříž se sochami sv Jana, P. Marie a Marie Magdaleny a mnohými jinými vestavěnými ozdobami. Pochází, jak svědčí latinský nápis, z roku 1822, byl postaven nákladem Barbory Schuttrovy za tehdejšího faráře a děkana Maxim. Jakuba Jaicha, kněze - jubilanta.

Roku 1925 bylo upraveno náměstí kolem kostela-parčík, na němž byl v roce 1932 postaven památník v upomínku zdejších hrdinů padlých v bitvě u Zborova. Je na něm umístěna deska dvou hnojických rodáků: Albina Škody a Dominika Hándla.

Po 2. světové válce byl v parčíku postaven pomník hnojických obětem války.

Fara
Farní budova byla pravděpodobně postavena s prvním kostelem. K ní roku 1516 náležel "farní dvůr" s polnostmi, konírnou, stájemi a stodolou. Wolny (Kirchliche Topographie, II.68) udává, že hnojická fara měla za starých časů 1308 2/6 čtverečných sáhů zahrady a 49 jochů 625 čtverečných sáhů polí. Uničovská děkanská matrika r. 1683 udává, že k hnojické faře náleží zahrada a 100 měřic pole. Roku 1771 měla fara 4 měřice zahrady a 114 měřic pole. Část polností si farář obstarával vlastními koňmi, zbytek obdělávali farníci.

Dnešní budova fary byla postavena roku 1760 augustiniánským klášterem ve Šternberku, jemuž v Hnojicích příslušelo patronátní právo. Erb tohoto řádu je také umístěn nad vchodem. Při velkém ohni roku 1805 byla budova fary ušetřena, hospodářské budovy ale lehly popelem.

Na začátku 90. let koupil budovu fary pan Čestmír Žák ze Šternberka, který ji za několik let opětovně prodal panu Oldřichovi Bartoňkovi, starožitníkovi z Olomouce. Na konci let 90. prošla celkovou rekonstrukcí tak, jak je vidět na fotografii z května roku 2000. Na hospodářská stavení nacházející se nalevo od fary byla přistavěna nadstavba, ve které se buduje penzion a aukční síň.

Nejhodnotnější místností na faře je nádherný hodovní sál v 1. poschodí, který je zdoben štukami a nástropní malbou představující Ježíše Krista v domě farizejově. Dílo pochází z malířské školy Jana Kryštofa Handkeho. Tento významný moravský barokní malíř se narodil roku 1694 v Janovicích u Rýmařova. Působil na Moravě a ve Slezsku a byl dvorním malířem šternberského kláštera. Zemřel v roce 1774.

Hnojické kříže, sochy a kapličky
Smírčí kříž se nachází u křižovatky silnic do Šternberka a Moravské Hůzové na parcele 786. Kamenný, hrubě opracovaný kříž zapuštěný do země nemá žádný nápis či dekorativní výzdobu a pravé rameno je uraženo.

Smírčí kříže se stavěly v místech, kde došlo k nějakému násilnému činu, třeba i zabití člověka. Jsou kladeny do souvislosti s tzv. magdeburským právem a jejich zřízení bylo součástí viníkova trestu v rámci smírčí smlouvy. Viníkova povinnost ukládala mimo hmotného vyrovnání vlastní rukou vytesat a na místě činu vztyčit kamenný kříž. Často se na těchto objektech setkáváme s vyrytou zbraní, mečem, sekerou, dýkou nebo kuší, což mohl být symbol vražedného nástroje. Nůžky, kladivo, vřeteno, kleště apod. měli označovat profesi mrtvého. Opracování těchto křížů je velmi různorodé. Jejich podoba odpovídá rozdílným řemeslným schopnostem svých tvůrců. Jejich vznik lze zasadit mezi 13. až 17. století. Nejpřesněji se však vznik kříže určí tehdy, podaří-li se ke konkrétnímu kameni najít příslušnou smlouvu. Na území naší obce je to jediná a také nejstarší památka tohoto druhu.

Misijní kříž
Je připevněn na severním průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie. Vysoký dřevěný kříž s korpusem ukřižovaného Krista pochází z roku 1876.

Čerpáno z oficiální stránky obce http://www.hnojice.cz/, na kterých najdete další informace.