Valašské Klobouky

Valašské Klobouky

Městská památková zóna
Prohlídka městské památkové zóny může začít na náměstí. Přímo v jeho centru stojí budova staré radnice, kousek od ní směrem ke kostelu je kašna z dvacátých let 19. století. Podle pověsti tady za dávných časů bývala studánka, která vždy během honu příjemně osvěžila panstvo z brumovského hradu. K lepšímu označení studánky prý si dali na nejvyšší blízký strom klobouk. Osada v těch místech později založená podle toho pak dostala své jméno, praví pověst.

Stará radnice má renesanční jádro, už v 16. století zdobily radniční věž bicí hodiny. Dnešní podobu dostala budova jednak pozdněbarokní přestavbou /1797-1798/, jednak rekonstrukcí v roce 1943. A protože je stará radnice sídlem městského muzea, nabízí se příležitost dozvědět se o historii města a kraje něco víc. Návštěvníci si mohou prohlédnout expozici Pravěk jižního Valašska, dokumentující nejstarší osídlení naší oblasti. Ve velkolepé síni staré radnice, pro niž se připravuje rozsáhlá stálá expozice o historii jižního Valašska a Valašských Klobouk, se nyní konají různé výstavy a koncerty. - A ještě, než půjdeme dál, si všimneme renesančního pranýře v parku před muzeem: je to jeden z nejstarších dochovaných pranýřů u nás!

To nejatraktivnější, co do klobuckého muzea táhne nejvíce návštěvníků, je instalováno v druhém muzejním objektu, v tzv. "Červeném domě": v interiérech 19. století je prezentováno nejslavnější klobucké řemeslo, tedy soukenictví, spolu s plátenictvím a barvířstvím. Návštěvník může sledovat nejen dobové zařízení světnice či černé kuchyně, ale pozná i výrobní postupy zmíněných řemesel – a třeba uvidí i tkaní na soukenickém stavu!

Soukenictví do tohoto domu skutečně patří, neboť si jej roku 1781 postavili bratři Dobiáš a Benedikt Tomaštíkové, mistři soukeničtí. Podivné korýtko, které trčí z jedné stěny domu přímo do ulice, a tradiční červená barva fasády byly zřejmě příčinou vzniku povídačky, že v domě bydlel kat a korýtkem prý vytékala krev popravených. Však také mnohý Klobučan stále tento dům nazývá „Katův dům“ či „Katovna“. Jde ale opravdu jen o povídačku, neboť Klobouky své právo hrdelní ztratily roku 1754 dekretem Marie Terezie, tedy 27 let před stavbou domu.

Ctnostní měšťané, kteří si postavili ve své době v Kloboukách nejvýstavnější bydlení, by se navíc s katem, osobou beze cti, ani nebavili, natož aby jej zvali k sobě domů. A co to korýtko a krev popravených? Popravy se vždy konávaly na veřejných místech, aby byla účinně demonstrována síla spravedlnosti. Zmiňované korýtko ústí do ulice z kuchyně a sloužilo k vylévání splašků. Zařízla-li ovšem hospodyně slepici k obědu, pak mohla opravdu korýtkem vytékat krev popravených – slepic.

Cestou od staré radnice k Červenému domu míjíme barokní mariánský sloup z roku 1761 a budovu současného městského úřadu. Autorem architektonických plánů ke stavbě tohoto a několika dalších domů na náměstí a v blízkém okolí náměstí byl klobucký rodák Hubert Gessner /1871 – 1943/. Gessnerův talent měl jedinečnou možnost, aby se projevil, neboť v roce 1896 tragicky shořela téměř polovina města při velkém požáru.

Gessnerovým jedinečným dílem je vedle zmíněné budovy dnešního městského úřadu i tzv. Brattmannova vila u kostela.

Později proslul tento významný architekt jako jeden z těch, kteří vytvářeli architektonickou podobu Vídně první poloviny 20. století.

Pár desítek kroků od Červeného domu směrem na Brumov najdeme několik cenných dokladů lidové architektury konce 18. a počátku 19. století. Dřevěnice někdejšího klobuckého předměstí dokreslují představu o životě města.

Po prohlídce centrální budovy města, tedy bývalé radnice, a zámožného měšťanského domu tedy trochu poznáváme i život těch nejchudších.

Soukenickou ulicí, která je rovnoběžná s náměstím, dojdeme až k budově gymnázia, odkud se již nabízí výhled ke kostelu. Farní kostel Povýšení svatého Kříže má  gotické jádro, o renesančních stavebních úpravách svědčí především mohutný korpus věže ze druhé poloviny 16. století, dnešní podoba je dána především barokní přestavbou.

Všechny zmiňované objekty jsou státem chráněnými kulturními památkami, Valašské Klobouky však takových památek mají ještě víc. A protože se z procházky městské památkové zóny vracíme zpět na náměstí, připomeneme ještě alespoň dům čp. 105 v severozápadní frontě náměstí postavený ve dvacátých letech 18. století.

Současnost
Město Valašské Klobouky se nachází v severním cípu Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, vyhlášené v roce 1996 za biosférickou rezervaci UNESCA.

Na archeologické nálezy dokumentující předslovanské osídlení navazuje první písemná zmínka o existenci Klobouk z roku 1341. Již v roce 1356 byl pak Kloboukám udělen statut města Hradiště, městem v plném slova smyslu byly až od 16. století. Díky řadě privilegií Klobouky fungovaly jako hospodářské středisko a silné centrum někdejšího brumovského panství. Proto se po roce 1848 staly Klobouky sídlem okresních úřadů jižního Valašska. V roce 1949 byla zrušena dvojkolejnost okresů (dosud byly okresy soudní a politické) - Kloboukám statut okresu zůstal, a to až do roku 1960, kdy další správní reforma začlenila jihovalašský region do okresu Gottwaldov (od roku 1990 Zlín).

Čerpáno z oficiální stránky obce http://www.valasskeklobouky.cz/, na kterých najdete další informace.