Bílsko u Hořic

Bílsko u Hořic

Obec Bílsko u Hořic se nachází v okrese Jičín, kraj Královéhradecký. Obec 2 km Z od Hořic, je složená ze dvou částí - Velké Bílsko (podél rychlostní komunikace R35) a Malé Bílsko. Obec leží na jižním úpatí Hořického chlumu, první zmínka o obci pochází z roku 1386. V obci je motorest, pila, vodní nádrž vhodná ke koupání, drobné kamenné památky.

Historie
První písemná zmínka o obci je z roku 1386.

Výlety do okolí

Památky města Hořice

Městské muzeum v Hořicích
Vznik Městského musea v Hořicích se datuje do roku 1887, tehdy ovšem bylo známé jako Archeologický a musejní spolek. Založila jej skupina milovníků starých památek, většinou z řad místní inteligence, která se rozhodla pracovat na sběru a studiu mnohých památkových předmětů, kterým často hrozilo zničení. Kustodem skupiny byl účetní Občanské záložny František Pokorný (1850 — 1904). V museu byly zpočátku soustřeďovány předměty získané darem od hořických domácností a později i památky darované Správou města, čímž nabylo museum, ač spolkové, do jisté míry charakteru musea městského.

Od počátku se jeho pracovníci snažili nejen o sběratelskou a badatelskou činnost muzejní, ale též o osvětu. Zvláště pak Pokorný byl znám jako vášnivý přednašeč regionální historie. Od svého vzniku však spolek zápasil s nedostatkem vhodného prostoru pro své sběratelské exponáty, mnohé z předmětů byly archivovány po vybraných hořických domácnostech. Teprve roku 1903 získal prostornou místnost v nově postavené škole Na Daliborce, kam shromáždil na 4000 inventárně podchycených památek prehistorických, historických a národopisných.

Krátce na to Pokorný zemřel a na jeho místo nastoupil odborný učitel a jednatel Jan Kyselo (1870 — 1923). Na Kyselův pokyn zřídil Archeologický a musejní spolek v nové školní budově Na Habru stálou výstavní síň, v níž se pak konaly časté výstavy s různou tematikou. Organizaci této osvětové činnosti však již roku 1904 převzalo Podkrkonošské průmyslové museum v Hořicích, jež vzniklo jako zvláštní odbor Archeologického a musejního spolku a roku 1906 se i osamostatnilo. Toto museum bylo založeno z podnětu učitele sochařsko — kamenické školy Františka Vondráčka a Jana Kysela, který se stal členem jeho správy jako zástupce Archeologického a musejního spolku a posléze i kustodem.

Sídlem Podkrkonošského průmyslového musea byla odborná škola sochařsko-kamenická, v níž byla umístěna musejní knihovna a čítárna s národohospodářskými a odbornými knihami a časopisy včetně zahraničních periodik. Kromě vlastní činnosti pořádalo museum i kurzy kreslení, modelování, tkaní apod. Z Kyselova podnětu vznikla i cenná sbírka hraček, pocházejících z různých českých krajů i ze zahraničí, jež sloužila ke studijním účelům hořického hračkářského družstva, v němž se Jan Kyselo uplatnil i jako úspěšný výtvarník-návrhář.

Zatímco Podkrkonošské průmyslové museum plnilo své vlastní poslání, zaměřené na estetickou výchovu široké veřejnosti, pokračoval Archeologický a musejní spolek vytrvale ve své sběratelské a badatelské, zvláště pak archeologické, činnosti. Muzejní materiálové fondy povážlivě rostly nejen vlastním sběratelstvím, ale i odkazy hořických rodáků. Prostory archivu ve škole Na Daliborce již byly naplněny a další přírůstky musely být uloženy v bednách na půdě i v depozitářích v některých hořických domech.

Rychlými přírůstky často docházelo k chybné nebo žádné inventarizaci, což napravil až ve dvacátých letech prof. Eduard Zwiefelhofer (1882 — 1948), učitel němčiny na zdejší obchodní akademii. Více než dvacet let pracoval s velkou péčí na plynulé inventarizaci a případné konzervaci a studiu muzejních předmětů. Je třeba zmínit i skutečnost, že se Zwiefelhofer výrazně angažoval i v dalších hořických spolcích, kterými byl např. Sokol, Dalibor či Ratibor, vedl archiv panství Hořice i městský archiv. Za nemalé zásluhy byl jmenován čestným členem musea i čestným občanem Hořic.

V průběhu třicátých let bylo třeba přesně vymezit náplň a pracovní obvod muzea, jež takto tíhlo k přílišné všeobecnosti. Organizace venkovských muzeí se tehdy rozvíjela na podkladě vlastivědném, tomuto trendu se nevyhnulo ani muzeum v Hořicích, které bylo v roce 1937 přejmenováno na Vlastivědné museum okresu hořického. Válečný rok 1942 byl pro hořické muzeum přelomovým, neboť došlo z iniciativy okresního hejtmana Dr. Františka Šrámka k získání reprezentativní budovy (dříve sídla samosprávného okresu, pošty a pojišťovny) na hořickém náměstí. Architektem této výstavné pískovcové budovy z roku 1877 byl arch. František Karažej (1820 — 1884) na objednávku podnikatele Václava Tomáška. Teprve nyní mohly být bohaté sbírky uloženy pod jednu střechu. V roce 1946 zaniklo Podkrkonošské průmyslové museum a jeho sbírky připadly Vlastivědnému museu okresu hořického, čímž byla obnovena původní jednota muzejní práce.

Dalším přelomovým obdobím v dějinách hořického muzejnictví jsou léta 1967 — 68, kdy k zadní části budovy muzea byla přistavěna Štorchova síň, financovaná z výtěžku autorských honorářů děl Eduarda Štorcha (1878 — 1956), které známý spisovatel románů z pravěku a rodák z nedaleké Ostroměře odkázal hořickému muzeu. V současnosti se v Malé síni muzea (40 m²) konají pravidelné tematické výstavy, v přilehlé Štorchově síni (200 m²) pak od dubna do října hlavně prezentace moderního umění a občasná kulturní vystoupení, bohaté sbírky a knihovna pak slouží veřejnosti i jako studovna. Do budoucna se uvažuje o rozšíření muzejních ploch a stavbě nového depozitáře v zahradních prostorách za muzeem.

Rozhledna Hořický chlum
V roce 1998 byla postavena na hřebenu Hořického chlumu železná telekomunikační věž využívaná jako základová stanice Eurotelu s vyhlídkovou plošinou pro veřejnost. Z rozhledny jsou krásné výhledy na všechny strany: sever — Podkrkonoší s dominantou Zvičinou (671 m) a hřeben Krkonoš, západ — Jičínská pahorkatina (Zebín, Veliš, Tábor aj.), jih — pohled na Hořice a do Polabí, východ — Broumovsko, Orlické hory. Za ideálního počasí lze spatřit žižkovský vysílač v Praze.

Sochařský park U svatého Gotharda
Pískovcový val Chlumů nad Hořicemi a jejich okolím poskytuje již několik staletí kvalitní kámen na stavební, hospodářské (např. výroba brusidel a brousků) a v současnosti především umělecké i dekorativní účely. Intenzivní těžba zdejšího cenomanského křemenného pískovce spadá do druhé poloviny 19. století, kdy jen v okolí Hořic bylo na 60 pískovcových lomů. Do širšího povědomí veřejnosti se zdejší zpracování kamene dostává v roce 1884 založením C. k. odborné školy kamenosochařské, toho času jediné svého druhu ve střední Evropě. V průběhu prvních několika desetiletí získala škola svojí činností i výchovou mnoha vynikajících sochařů mezinárodní prestiž, kterou se může chlubit dodnes. Pravě hořická škola se v první polovině 20. století zasloužila o rekonstrukci kamenných částí či kompletní obnovu mnohých českých kulturních památek, jmenovitě například dostavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě, v Hořicích pak o tvorbu celé řady krásných soch či kamenosochařských prací.

S příchodem socialismu se však tvůrčí duch sochařství na hořické škole podle některých mladých sochařů dostal do ustálených kolejí a dbal na konzervativní zásady sochařského umění. Vladimír Preclík (nar. 1929), absolvent sochařsko — kamenické školy a toho času pražský sochař, pod vlivem sochařského symposia ve slovinském městečku Kostanjevica, přišel spolu s několika dalšími umělci a přáteli s nápadem pořádat taková symposia také v Československu, a to Hořicích, kde podmínky pro setkání sochařů byly nejpříhodnější. Účelem symposií měla být výměna zkušeností, rozvoj nových technik a směrů moderního světového umění. Nápad byl přijat, přestože některé místní sochaře i profesory myšlenka symposií neoslovila. Ta první se konala každoročně v průběhu letních měsíců v letech 1966 — 69 v přírodním prostředí bývalého lomu U sv. Josefa. Pozvání přijali pečlivě vybraní domácí i zahraniční sochaři a během těchto čtyř let bylo na svah vrchu sv. Gotharda umístěno 27 nových soch v důmyslné krajinné kompozici podle projektu arch. Josefa Wagnera (nar. 1938).

Přechod k normalizaci a následný zákaz dalších symposií tajemníkem Svazu českých výtvarných umělců z důvodu plánovité izolace českého sochařského umění před kulturními vlivy Západu přerušil slibně se rozvíjející tradici na příštích dvacet let. Teprve rok 1989 znamenal návrat k započatému dílu, které bylo dokončeno v roce 2000. Podle nového architektonického plánu arch. Jana Kerela (roč. 1944) vyrostlo během 16 symposií na svazích Gothardu celkem 85 moderních soch od 77 evropských, amerických a asijských umělců.

Pitoreskní krajina nad údolím řeky Bystřice se stala vhodným místem instalace soch, vzešlých ze symposií sochařů po roce 2000. Nově komponovaný sochařský park U sv. Josefa se každým rokem rozrůstá o nové plastiky moderního umění a jeho rozšíření je plánováno až ke stejnojmennému lomu — místu jejich zrodu. Předtím však sochy vždy z posledního symposia zdobí v průběhu jednoho roku Tylovo nábřeží v Hradci Králové v rámci kulturní slavnosti „Nábřeží sochařů“ zahajované začátkem srpna. Poté jsou převezeny zpět do Hořic k trvalé instalaci.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.horice.org, na kterých najdete další informace.