Petrovičky

Petrovičky

Obec Petrovičky se nachází v okrese Jičín, kraj Královéhradecký. Okres Jičín se rozkládá v severozápadní části bývalého Východočeského kraje. Sousedními okresy jsou Semily, Trutnov a Hradec Králové, ze Středočeského kraje Nymburk a Mladá Boleslav. Do Prahy je to z Jičína necelých 100 km, do Hradce Králové 50 km.

Na okrese se nachází několik krajinných typů. Většinu okresu vyplňuje Jičínská pahorkatina (nejvyšší bod Sokol, 562 m n. m., mimo území okresu). Jižní část okresu přechází v rovinu kolem Polabské nížiny, na severozápadě okresu se nacházejí pískovcová skalní města (Prachovské skály, část Českého ráje) a severovýchod okresu patří do hornatého Podkrkonoší. Do části okresu zasahuje část Chráněné krajinné oblasti Český ráj (nejstarší CHKO v ČR) a několik chráněných přírodních útvarů.

V okrese Jičín se nachází ložisko prvotřídního sklářského písku (Hrdoňovice – Střeleč), Městský pivovar Nová Paka (Bohém, Brouček, Kryštof, Kumburák, Valdštejn), výrobna pravých Hořických trubiček, závodní trať motokrosu ve Štikově, věznice Valdice, Češovské valy, slatinné lázně v L. Bělohradě, hrad Kost, v Sobotce se koná literární festival Šrámkova Sobotka a v Jičíně festival Jičín – Město pohádky, a samozřejmě zde najdete spoustu dalších zajímavostí, které se do tohoto krátkého výčtu nevejdou.

Historie
První písemná zmínka o obci je z roku 1393.

Lyžařský areál Mladkov-Petrovičky
Lyžařský areál Mladkov-Petrovičky v nadmořské výšce 600 m naleznete v Petrovičkách asi 1 km od Mladkova směrem na Zemskou bránu a Bartošovice. V místě vlaková zastávka na trati. Ústí nad Orlicí – Hanušovice, autobusová na lince Praha - Jeseník. Příjezd autem od Hradce Králové a Pardubic přes Vamberk a Žamberk, od Brna přes Svitavy a Lanškroun.

Lyžařský areál s jedním vlekem, parkovištěm (zdarma). Středně náročné terény můžete využít po celý týden. Třikrát v týdnu lze využít i lyžování při umělém osvětlení. Součástí arealu je i nově budovaný snowpark. Na dojezdu sjezdovky rychlé občerstvení. V místě stylová restaurace s ubytováním Chalupa pod Adamem. Možnost ubytování v soukromých penzionech.

Přírodní památky - okolí

BAŠNICKÝ LES
Les Z obce Bašnice o rozloze cca 154 ha se rozkládá v Cidlinské tabuli. Vyhlášen r. 1990. Hlavním motivem ochrany jsou fragmenty acidofilních doubrav a dubohabrových hájů s typickou hajní květenou.

BĚLOHRADSKÁ BAŽANTNICE
Lázeňský park v Lázních Bělohrad o rozloze 53 ha leží na hranici Podkrkonošské a Bělohradské pahorkatiny. Smíšený les se slatinou a mokřadními loukami s přirozenými rostlinnými společenstvy.

BYŠIČKY
Chráněné území leží 3 km v. Lázní Bělohrad na rozhraní Podkrkonošské a Bělohradské pahorkatiny. Předmětem ochrany je les Bulice s rybníkem Hluboký, mokřadní louky s rybníky Bahník a Zákopský a opuková stráň s teplomilnou vegetací u kostela sv. Petra a Pavla o celkové rozloze 100 ha.

CIDLINSKÝ HŘEBEN
Kozlovský hřbet (606 m n. m.) a Cidlinská hůra (519 m n. m.) tvoří chráněné území ležící v Táborském hřbetu na hranicích s okresem Semily severně obce Pekloves. Předmětem ochrany je největší naleziště mravence lesního (Formica polyctena) a fragmenty květnatých bučin, dubohabrových a dubolipových hájů. Rozloha je 135 ha.

ČERNÁ LOUKA
Slatinné ložisko v aluviu Řečického potoka cca 1 km ZSZ Lázní Bělohrad o rozloze 8 ha leží na hranici Bělohradské a Podkrkonošské pahorkatiny. Bývalá státní přírodní rezervace vyhlášená v r. 1956 za účelem ochrany vzácného slatinného společenstva s výskytem rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia). Poklesem hladiny spodní vody a vývojem rostlinného společenstva vzácná květena vymizela. Byla zde obnovena těžba slatiny pro lázeňské účely.

DUBOLKA
Výrazný neovulkanický suk tvaru krátkého hřbítku z komínové brekcie s nepravidelnými tělesy žilného čediče se nachází cca 0,5 km jz. Ohařic. Tento významný bod Vyskeřské vrchoviny je 380 m vysoký. Chráněné území má rozlohu cca 2 ha a je rozbrázděno hlubokými lomy.

FARÁŘOVA LOUKA
Lesní louka nacházející se 2 km S Hořic v polesí Dachova včetně severního a východního svahu Smolníku. Chráněné území má rozlohu 3 ha a leží na Hořickém hřbetu. Předmětem ochrany je fragment mokřadní louky s výskytem vzácných rostlin a fragment smíšeného listnatého lesa s jedlí bělokorou.

HOMOLKA
Stráň JZ expozice V od obce Vřesník leží na okraji Kalského údolí, které je součástí Podkrkonošské pahorkatiny. Přírodní památka o rozloze 2 ha je lokalitou ohrožených rostlin.

HŘÍDELECKÁ HŮRKA
Vrch SV obce Hřídelec u Lázní Bělohrad je třetihorní sopkou zachovalého kuželovitého tvaru, zčásti narušen těžbou. Rozloha 2 ha. Těžbou a erozí zde vznikly skalní dutiny charakteru pseudokrasových jeskyní.

CHYJICKÁ STRÁŇ
Listnatý háj mezi Chyjicemi a Kostelcem asi 5 km JZ od Jičína leží v Mrlinské tabuli. Jedná se o velmi bohatou lokalitu hájové flóry. Chráněné území má rozlohu 34 ha.

JINOLICKÉ RYBNÍKY
Mokřadní louky u rybníka Oborský a Vražda Z obce Jinolice o rozloze 17 ha jsou lokalitou chráněných a ohrožených druhů rostlin.

KALSKÉ ÚDOLÍ
Typická podhorská krajina Podkrkonošské pahorkatiny se zaříznutým údolím horního toku Bystřice v horní části do podkrkonošských červených permských sedimentů, v dolní části do cenomanských pískovců. Chráněné území leží mezi obcemi Vidonice a Vidoní a má rozlohu 22 ha. Jedná se o nejbohatší lokalitu bledule jarní na území okresu.

Výlety do okolí - Město Hořice

Historie Městského muzea v Hořicích
Vznik Městského musea v Hořicích se datuje do roku 1887, tehdy ovšem bylo známé jako Archeologický a musejní spolek. Založila jej skupina milovníků starých památek, většinou z řad místní inteligence, která se rozhodla pracovat na sběru a studiu mnohých památkových předmětů, kterým často hrozilo zničení. Kustodem skupiny byl účetní Občanské záložny František Pokorný (1850 — 1904). V museu byly zpočátku soustřeďovány předměty získané darem od hořických domácností a později i památky darované Správou města, čímž nabylo museum, ač spolkové, do jisté míry charakteru musea městského.

Od počátku se jeho pracovníci snažili nejen o sběratelskou a badatelskou činnost muzejní, ale též o osvětu. Zvláště pak Pokorný byl znám jako vášnivý přednašeč regionální historie. Od svého vzniku však spolek zápasil s nedostatkem vhodného prostoru pro své sběratelské exponáty, mnohé z předmětů byly archivovány po vybraných hořických domácnostech. Teprve roku 1903 získal prostornou místnost v nově postavené škole Na Daliborce, kam shromáždil na 4000 inventárně podchycených památek prehistorických, historických a národopisných. Krátce na to Pokorný zemřel a na jeho místo nastoupil odborný učitel a jednatel Jan Kyselo (1870 — 1923).

Na Kyselův pokyn zřídil Archeologický a musejní spolek v nové školní budově Na Habru stálou výstavní síň, v níž se pak konaly časté výstavy s různou tematikou. Organizaci této osvětové činnosti však již roku 1904 převzalo Podkrkonošské průmyslové museum v Hořicích, jež vzniklo jako zvláštní odbor Archeologického a musejního spolku a roku 1906 se i osamostatnilo. Toto museum bylo založeno z podnětu učitele sochařsko — kamenické školy Františka Vondráčka a Jana Kysela, který se stal členem jeho správy jako zástupce Archeologického a musejního spolku a posléze i kustodem. Sídlem Podkrkonošského průmyslového musea byla odborná škola sochařsko-kamenická, v níž byla umístěna musejní knihovna a čítárna s národohospodářskými a odbornými knihami a časopisy včetně zahraničních periodik. Kromě vlastní činnosti pořádalo museum i kurzy kreslení, modelování, tkaní apod. Z Kyselova podnětu vznikla i cenná sbírka hraček, pocházejících z různých českých krajů i ze zahraničí, jež sloužila ke studijním účelům hořického hračkářského družstva, v němž se Jan Kyselo uplatnil i jako úspěšný výtvarník-návrhář.

Zatímco Podkrkonošské průmyslové museum plnilo své vlastní poslání, zaměřené na estetickou výchovu široké veřejnosti, pokračoval Archeologický a musejní spolek vytrvale ve své sběratelské a badatelské, zvláště pak archeologické, činnosti. Muzejní materiálové fondy povážlivě rostly nejen vlastním sběratelstvím, ale i odkazy hořických rodáků. Prostory archivu ve škole Na Daliborce již byly naplněny a další přírůstky musely být uloženy v bednách na půdě i v depozitářích v některých hořických domech.

Rychlými přírůstky často docházelo k chybné nebo žádné inventarizaci, což napravil až ve dvacátých letech prof. Eduard Zwiefelhofer (1882 — 1948), učitel němčiny na zdejší obchodní akademii. Více než dvacet let pracoval s velkou péčí na plynulé inventarizaci a případné konzervaci a studiu muzejních předmětů. Je třeba zmínit i skutečnost, že se Zwiefelhofer výrazně angažoval i v dalších hořických spolcích, kterými byl např. Sokol, Dalibor či Ratibor, vedl archiv panství Hořice i městský archiv. Za nemalé zásluhy byl jmenován čestným členem musea i čestným občanem Hořic.

V průběhu třicátých let bylo třeba přesně vymezit náplň a pracovní obvod muzea, jež takto tíhlo k přílišné všeobecnosti. Organizace venkovských muzeí se tehdy rozvíjela na podkladě vlastivědném, tomuto trendu se nevyhnulo ani muzeum v Hořicích, které bylo v roce 1937 přejmenováno na Vlastivědné museum okresu hořického. Válečný rok 1942 byl pro hořické muzeum přelomovým, neboť došlo z iniciativy okresního hejtmana Dr. Františka Šrámka k získání reprezentativní budovy (dříve sídla samosprávného okresu, pošty a pojišťovny) na hořickém náměstí. Architektem této výstavné pískovcové budovy z roku 1877 byl arch. František Karažej (1820 — 1884) na objednávku podnikatele Václava Tomáška. Teprve nyní mohly být bohaté sbírky uloženy pod jednu střechu. V roce 1946 zaniklo Podkrkonošské průmyslové museum a jeho sbírky připadly Vlastivědnému museu okresu hořického, čímž byla obnovena původní jednota muzejní práce.

Dalším přelomovým obdobím v dějinách hořického muzejnictví jsou léta 1967 — 68, kdy k zadní části budovy muzea byla přistavěna Štorchova síň, financovaná z výtěžku autorských honorářů děl Eduarda Štorcha (1878 — 1956), které známý spisovatel románů z pravěku a rodák z nedaleké Ostroměře odkázal hořickému muzeu. V současnosti se v Malé síni muzea (40 m2) konají pravidelné tematické výstavy, v přilehlé Štorchově síni (200 m2) pak od dubna do října hlavně prezentace moderního umění a občasná kulturní vystoupení, bohaté sbírky a knihovna pak slouží veřejnosti i jako studovna. Do budoucna se uvažuje o rozšíření muzejních ploch a stavbě nového depozitáře v zahradních prostorách za muzeem.

Rozhledna Hořický chlum
V roce 1998 byla postavena na hřebenu Hořického chlumu železná telekomunikační věž využívaná jako základová stanice Eurotelu s vyhlídkovou plošinou pro veřejnost. Z rozhledny jsou krásné výhledy na všechny strany: sever — Podkrkonoší s dominantou Zvičinou (671 m) a hřeben Krkonoš, západ — Jičínská pahorkatina (Zebín, Veliš, Tábor aj.), jih — pohled na Hořice a do Polabí, východ — Broumovsko, Orlické hory. Za ideálního počasí lze spatřit žižkovský vysílač v Praze.

Sochařský park U svatého Gotharda
Pískovcový val Chlumů nad Hořicemi a jejich okolím poskytuje již několik staletí kvalitní kámen na stavební, hospodářské (např. výroba brusidel a brousků) a v současnosti především umělecké i dekorativní účely. Intenzivní těžba zdejšího cenomanského křemenného pískovce spadá do druhé poloviny 19. století, kdy jen v okolí Hořic bylo na 60 pískovcových lomů. Do širšího povědomí veřejnosti se zdejší zpracování kamene dostává v roce 1884 založením C. k. odborné školy kamenosochařské, toho času jediné svého druhu ve střední Evropě. V průběhu prvních několika desetiletí získala škola svojí činností i výchovou mnoha vynikajících sochařů mezinárodní prestiž, kterou se může chlubit dodnes. Pravě hořická škola se v první polovině 20. století zasloužila o rekonstrukci kamenných částí či kompletní obnovu mnohých českých kulturních památek, jmenovitě například dostavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě, v Hořicích pak o tvorbu celé řady krásných soch či kamenosochařských prací.

S příchodem socialismu se však tvůrčí duch sochařství na hořické škole podle některých mladých sochařů dostal do ustálených kolejí a dbal na konzervativní zásady sochařského umění. Vladimír Preclík (nar. 1929), absolvent sochařsko — kamenické školy a toho času pražský sochař, pod vlivem sochařského symposia ve slovinském městečku Kostanjevica, přišel spolu s několika dalšími umělci a přáteli s nápadem pořádat taková symposia také v Československu, a to Hořicích, kde podmínky pro setkání sochařů byly nejpříhodnější.

Účelem symposií měla být výměna zkušeností, rozvoj nových technik a směrů moderního světového umění. Nápad byl přijat, přestože některé místní sochaře i profesory myšlenka symposií neoslovila. Ta první se konala každoročně v průběhu letních měsíců v letech 1966 — 69 v přírodním prostředí bývalého lomu U sv. Josefa. Pozvání přijali pečlivě vybraní domácí i zahraniční sochaři a během těchto čtyř let bylo na svah vrchu sv. Gotharda umístěno 27 nových soch v důmyslné krajinné kompozici podle projektu arch. Josefa Wagnera (nar. 1938).

Přechod k normalizaci a následný zákaz dalších symposií tajemníkem Svazu českých výtvarných umělců z důvodu plánovité izolace českého sochařského umění před kulturními vlivy Západu přerušil slibně se rozvíjející tradici na příštích dvacet let. Teprve rok 1989 znamenal návrat k započatému dílu, které bylo dokončeno v roce 2000. Podle nového architektonického plánu arch. Jana Kerela (roč. 1944) vyrostlo během 16 symposií na svazích Gothardu celkem 85 moderních soch od 77 evropských, amerických a asijských umělců.

Pitoreskní krajina nad údolím řeky Bystřice se stala vhodným místem instalace soch, vzešlých ze symposií sochařů po roce 2000. Nově komponovaný sochařský park U sv. Josefa se každým rokem rozrůstá o nové plastiky moderního umění a jeho rozšíření je plánováno až ke stejnojmennému lomu — místu jejich zrodu. Předtím však sochy vždy z posledního symposia zdobí v průběhu jednoho roku Tylovo nábřeží v Hradci Králové v rámci kulturní slavnosti „Nábřeží sochařů“ zahajované začátkem srpna. Poté jsou převezeny zpět do Hořic k trvalé instalaci.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.horice.org a www.jicinsko.cz, na kterých najdete další informace.