Hořice

Hořice

Hořice, město bohaté kulturními tradicemi s průmyslem textilním, kamenickým a strojírenským, leží na úpatí Hořického pískovcového chlumu, jenž je přirozeným předělem mezi drsným podhůřím Krkonoš na severu a úrodným Polabím na jihu. Leží 25 km severozápadně od Hradce Králové a 100 km na severovýchod od Prahy.

Historie
Osídlení Hořicka je doloženo bohatými archeologickými nálezy již od starší doby kamenné. První písemná zmínka přichází r. 1143 v zakládací listině Strahovského kláštera a v r. 1365 jsou již Hořice doloženy jako městečko. Do české historie se Hořice zapsaly 20. dubna 1423, když na vrchu Gothard nad městem porazil Jan Žižka z Trocnova se svým vojskem oddíly opoziční kališnické šlechty vedené Čeňkem z Vartenberka. Dávná husitská tradice pak ovlivňovala myšlení obyvatelstva po celá staletí. Hospodářský vzestup nastal ve 2. polovině 16. století za vlády Smiřických, kteří darovali městečku četná privilegia.

Po Bílé hoře připojuje hořické panství ke svým rozsáhlým statkům frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna a po jeho smrti daroval císař Ferdinand II. Hořice florentinskému hraběti Jakubu Strozziovi za jeho zásluhy v bojích s Turky. Dráhu vojenskou a diplomatickou si zvolil i jeho syn Petr. V r. 1657 byl v bojích s Turky těžce zraněn a právě tehdy si uvědomil těžké postavení zestárlých vojáků a válečných invalidů neschopných další služby, jimž stát neposkytoval žádné zabezpečení.

To jej také přivedlo k ušlechtilému rozhodnutí odkázat výnosy hořického panství na založení vojenské invalidní nadace, jejímž správcem se stal pražský arcibiskup. Invalidovna však nebyla postavena v Hořicích, nýbrž z rozhodnutí císaře Karla VI. v Praze — Karlíně. V Hořicích byl po staletí tento akt pociťován jako křivda a vhodná situace k nápravě se naskytla teprve po vzniku Československé republiky. V letech 1930 — 34 byla v Hořicích postavena invalidovna sloužící vojenským vysloužilcům z 1. světové války. Dnes je v budově obklopené krásným parkem na úbočí Gothardu umístěn Ústav sociální péče pro tělesně postižené.

Dne 3. července 1866 byla jihovýchodně od města svedena jedna z největších bitev 19. století, známá jako bitva na Chlumu či bitva u Sadové, která rozhodla o výsledku prusko-rakouské války. V Hořicích byl tehdy umístěn pruský štáb a po bitvě se město změnilo v jeden velký lazaret.

Mírné klima a úrodná půda na jihu vytvořily příznivé podmínky pro rozvoj zemědělství. Obilí, cukrovka, různé druhy zeleniny, to jsou plodiny, jimž se u nás velmi dobře daří. Hořicko je však i známou oblastí ovocnářskou, produkující především vynikající třešně a jablka. Světové proslulosti dosáhlo především Holovouské malinové jablko. V blízkých Holovousích sídlí světoznámý Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský.

Hořice jsou však především střediskem průmyslovým. Textilní průmysl, navazující na starší tradice domácké výroby, se ve městě začíná rozvíjet od konce 50. let minulého století. Postupně zde vzniklo celkem šest textilních závodů, v nichž v prvním desetiletí tohoto století pracovalo zhruba 2 400 dělníků. Po druhé světové válce byly některé z těchto závodů sloučeny do národního podniku Mileta, jenž se stal monopolním výrobcem kapesníků.

Dnes je Mileta akciovou společností s rozšířeným sortimentem výrobků. Ve městě je i průmysl strojírenský a kamenický. Ten rovněž navazuje na dávnou tradici, jejíž počátky jsou doloženy již v období vrcholného středověku. Hořický chlum, tvořený mohutnými ložisky kvalitního pískovce, vhodného pro práce stavební i nejjemnější sochařské, se stal zdrojem obživy zdejšího obyvatelstva, mnoha generací kameníků, u nichž se dědilo povolání z otce na syna a vychovávalo tvrdé chlapy a skutečné mistry svého řemesla. Hořické lomy dodávaly kámen nejen na stavbu místních tvrzí, a kostelů, ale i na takové objekty, jakými byly Karlův most, svatovítská katedrála či staroměstská radnice.

Rozmach kamenictví přináší doba baroka, kdy se začalo v hojnější míře využívat pískovce i jako materiálu sochařského. Své stopy zanechali v kraji žáci předního barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna, tvořícího ve službách hraběte Sporcka na nedalekém Kuksu. Největší rozmach kamenictví však nastal ve 2. polovině 19. století, kdy se v okolí hořickém lámalo na 80 místech a kámen putoval i stavbu Národního divadla, Národního muzea či Rudolfina. Tehdy také vznikla ve městě odborná škola na zpracování kamene, první v celé monarchii. Škola, založená r. 1884, se záhy stala ústavem vysoké odborné úrovně a vychovala za více než sto let své existence tisíce žáků v oboru sochařském i kamenickém.

Hořice, až do roku 1960 sídlo okresu, jsou dodnes významným správním i kulturním střediskem širokého okolí. Vzdělání poskytují tři základní školy, zvláštní škola a čtyři školy střední. Je to již zmiňovaná Střední průmyslová škola kamenická se studijním oborem sochařským a kamenickým. Více než půl století působí ve městě Gymnázium, při němž byla v nedávné době otevřena Střední odborná škola s oborem sociálně správním. Stoletou tradici má i školství obchodní. Obchodní akademie a Střední odborné učiliště obchodní nabízí čtyřleté studium s maturitou v oboru obchodní akademie i obory určené budoucím obchodníkům a prodavačům. Škola poskytuje ubytování v moderním domově mládeže. Dlouholetou tradici v Hořicích má i školství zemědělské, jehož pokračovatelkou je dnes Vyšší odborná škola rozvoje venkova a Střední zemědělská škola. K zemědělské škole patří i vzorně vedený školní statek. Město zajišťuje i nezbytnou síť předškolních zařízení, včetně dětského rehabilitačního stacionáře. Vzdělání v uměleckých oborech zajišťují dvě základní umělecké školy. Řadu zájmových kroužků nabízí dům dětí a mládeže.

Zdravotní péči ve městě poskytuje celá řada praktických i odborných lékařů pro děti i dospělé. Bývalá okresní nemocnice, založená r. 1889 prošla od r. 1988 řadou změn, od r. 1998 slouží z rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví jako léčebna dlouhodobě nemocných. Velkou pozornost věnuje město i péči o nejstarší občany, jimž slouží moderní domov důchodců a dům s pečovatelskou službou.

Kulturní vyžití obyvatelstvu Hořic i širokého okolí poskytuje Dům kultury Koruna s Biografem Na Špici a Městské muzeum s Galerií plastik. Ve městě vychází měsíčník Hořické občasné noviny a čtvrtletně vlastivědná čítanka Pod Zvičinou a časopis literárních prací začínajících autorů Trafalgar.

Historie Městského muzea v Hořicích
Vznik Městského musea v Hořicích se datuje do roku 1887, tehdy ovšem bylo známé jako Archeologický a musejní spolek. Založila jej skupina milovníků starých památek, většinou z řad místní inteligence, která se rozhodla pracovat na sběru a studiu mnohých památkových předmětů, kterým často hrozilo zničení. Kustodem skupiny byl účetní Občanské záložny František Pokorný (1850 — 1904). V museu byly zpočátku soustřeďovány předměty získané darem od hořických domácností a později i památky darované Správou města, čímž nabylo museum, ač spolkové, do jisté míry charakteru musea městského.

Od počátku se jeho pracovníci snažili nejen o sběratelskou a badatelskou činnost muzejní, ale též o osvětu. Zvláště pak Pokorný byl znám jako vášnivý přednašeč regionální historie. Od svého vzniku však spolek zápasil s nedostatkem vhodného prostoru pro své sběratelské exponáty, mnohé z předmětů byly archivovány po vybraných hořických domácnostech. Teprve roku 1903 získal prostornou místnost v nově postavené škole Na Daliborce, kam shromáždil na 4000 inventárně podchycených památek prehistorických, historických a národopisných. Krátce na to Pokorný zemřel a na jeho místo nastoupil odborný učitel a jednatel Jan Kyselo (1870 — 1923). Na Kyselův pokyn zřídil Archeologický a musejní spolek v nové školní budově Na Habru stálou výstavní síň, v níž se pak konaly časté výstavy s různou tematikou.

Organizaci této osvětové činnosti však již roku 1904 převzalo Podkrkonošské průmyslové museum v Hořicích, jež vzniklo jako zvláštní odbor Archeologického a musejního spolku a roku 1906 se i osamostatnilo. Toto museum bylo založeno z podnětu učitele sochařsko — kamenické školy Františka Vondráčka a Jana Kysela, který se stal členem jeho správy jako zástupce Archeologického a musejního spolku a posléze i kustodem. Sídlem Podkrkonošského průmyslového musea byla odborná škola sochařsko-kamenická, v níž byla umístěna musejní knihovna a čítárna s národohospodářskými a odbornými knihami a časopisy včetně zahraničních periodik. Kromě vlastní činnosti pořádalo museum i kurzy kreslení, modelování, tkaní apod. Z Kyselova podnětu vznikla i cenná sbírka hraček, pocházejících z různých českých krajů i ze zahraničí, jež sloužila ke studijním účelům hořického hračkářského družstva, v němž se Jan Kyselo uplatnil i jako úspěšný výtvarník-návrhář.

Zatímco Podkrkonošské průmyslové museum plnilo své vlastní poslání, zaměřené na estetickou výchovu široké veřejnosti, pokračoval Archeologický a musejní spolek vytrvale ve své sběratelské a badatelské, zvláště pak archeologické, činnosti. Muzejní materiálové fondy povážlivě rostly nejen vlastním sběratelstvím, ale i odkazy hořických rodáků. Prostory archivu ve škole Na Daliborce již byly naplněny a další přírůstky musely být uloženy v bednách na půdě i v depozitářích v některých hořických domech.

Rychlými přírůstky často docházelo k chybné nebo žádné inventarizaci, což napravil až ve dvacátých letech prof. Eduard Zwiefelhofer (1882 — 1948), učitel němčiny na zdejší obchodní akademii. Více než dvacet let pracoval s velkou péčí na plynulé inventarizaci a případné konzervaci a studiu muzejních předmětů. Je třeba zmínit i skutečnost, že se Zwiefelhofer výrazně angažoval i v dalších hořických spolcích, kterými byl např. Sokol, Dalibor či Ratibor, vedl archiv panství Hořice i městský archiv. Za nemalé zásluhy byl jmenován čestným členem musea i čestným občanem Hořic.

V průběhu třicátých let bylo třeba přesně vymezit náplň a pracovní obvod muzea, jež takto tíhlo k přílišné všeobecnosti. Organizace venkovských muzeí se tehdy rozvíjela na podkladě vlastivědném, tomuto trendu se nevyhnulo ani muzeum v Hořicích, které bylo v roce 1937 přejmenováno na Vlastivědné museum okresu hořického. Válečný rok 1942 byl pro hořické muzeum přelomovým, neboť došlo z iniciativy okresního hejtmana Dr. Františka Šrámka k získání reprezentativní budovy (dříve sídla samosprávného okresu, pošty a pojišťovny) na hořickém náměstí. Architektem této výstavné pískovcové budovy z roku 1877 byl arch. František Karažej (1820 — 1884) na objednávku podnikatele Václava Tomáška. Teprve nyní mohly být bohaté sbírky uloženy pod jednu střechu. V roce 1946 zaniklo Podkrkonošské průmyslové museum a jeho sbírky připadly Vlastivědnému museu okresu hořického, čímž byla obnovena původní jednota muzejní práce.

Dalším přelomovým obdobím v dějinách hořického muzejnictví jsou léta 1967 — 68, kdy k zadní části budovy muzea byla přistavěna Štorchova síň, financovaná z výtěžku autorských honorářů děl Eduarda Štorcha (1878 — 1956), které známý spisovatel románů z pravěku a rodák z nedaleké Ostroměře odkázal hořickému muzeu. V současnosti se v Malé síni muzea (40 m2) konají pravidelné tematické výstavy, v přilehlé Štorchově síni (200 m2) pak od dubna do října hlavně prezentace moderního umění a občasná kulturní vystoupení, bohaté sbírky a knihovna pak slouží veřejnosti i jako studovna. Do budoucna se uvažuje o rozšíření muzejních ploch a stavbě nového depozitáře v zahradních prostorách za muzeem.

Rozhledna Hořický chlum
V roce 1998 byla postavena na hřebenu Hořického chlumu železná telekomunikační věž využívaná jako základová stanice Eurotelu s vyhlídkovou plošinou pro veřejnost. Z rozhledny jsou krásné výhledy na všechny strany: sever — Podkrkonoší s dominantou Zvičinou (671 m) a hřeben Krkonoš, západ — Jičínská pahorkatina (Zebín, Veliš, Tábor aj.), jih — pohled na Hořice a do Polabí, východ — Broumovsko, Orlické hory. Za ideálního počasí lze spatřit žižkovský vysílač v Praze.

Sochařský park U svatého Gotharda
Pískovcový val Chlumů nad Hořicemi a jejich okolím poskytuje již několik staletí kvalitní kámen na stavební, hospodářské (např. výroba brusidel a brousků) a v současnosti především umělecké i dekorativní účely. Intenzivní těžba zdejšího cenomanského křemenného pískovce spadá do druhé poloviny 19. století, kdy jen v okolí Hořic bylo na 60 pískovcových lomů. Do širšího povědomí veřejnosti se zdejší zpracování kamene dostává v roce 1884 založením C. k. odborné školy kamenosochařské, toho času jediné svého druhu ve střední Evropě. V průběhu prvních několika desetiletí získala škola svojí činností i výchovou mnoha vynikajících sochařů mezinárodní prestiž, kterou se může chlubit dodnes. Pravě hořická škola se v první polovině 20. století zasloužila o rekonstrukci kamenných částí či kompletní obnovu mnohých českých kulturních památek, jmenovitě například dostavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě, v Hořicích pak o tvorbu celé řady krásných soch či kamenosochařských prací.

S příchodem socialismu se však tvůrčí duch sochařství na hořické škole podle některých mladých sochařů dostal do ustálených kolejí a dbal na konzervativní zásady sochařského umění. Vladimír Preclík (nar. 1929), absolvent sochařsko — kamenické školy a toho času pražský sochař, pod vlivem sochařského symposia ve slovinském městečku Kostanjevica, přišel spolu s několika dalšími umělci a přáteli s nápadem pořádat taková symposia také v Československu, a to Hořicích, kde podmínky pro setkání sochařů byly nejpříhodnější.

Účelem symposií měla být výměna zkušeností, rozvoj nových technik a směrů moderního světového umění. Nápad byl přijat, přestože některé místní sochaře i profesory myšlenka symposií neoslovila. Ta první se konala každoročně v průběhu letních měsíců v letech 1966 — 69 v přírodním prostředí bývalého lomu U sv. Josefa. Pozvání přijali pečlivě vybraní domácí i zahraniční sochaři a během těchto čtyř let bylo na svah vrchu sv. Gotharda umístěno 27 nových soch v důmyslné krajinné kompozici podle projektu arch. Josefa Wagnera (nar. 1938).

Přechod k normalizaci a následný zákaz dalších symposií tajemníkem Svazu českých výtvarných umělců z důvodu plánovité izolace českého sochařského umění před kulturními vlivy Západu přerušil slibně se rozvíjející tradici na příštích dvacet let. Teprve rok 1989 znamenal návrat k započatému dílu, které bylo dokončeno v roce 2000. Podle nového architektonického plánu arch. Jana Kerela (roč. 1944) vyrostlo během 16 symposií na svazích Gothardu celkem 85 moderních soch od 77 evropských, amerických a asijských umělců.

Pitoreskní krajina nad údolím řeky Bystřice se stala vhodným místem instalace soch, vzešlých ze symposií sochařů po roce 2000. Nově komponovaný sochařský park U sv. Josefa se každým rokem rozrůstá o nové plastiky moderního umění a jeho rozšíření je plánováno až ke stejnojmennému lomu — místu jejich zrodu. Předtím však sochy vždy z posledního symposia zdobí v průběhu jednoho roku Tylovo nábřeží v Hradci Králové v rámci kulturní slavnosti „Nábřeží sochařů“ zahajované začátkem srpna. Poté jsou převezeny zpět do Hořic k trvalé instalaci.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.horice.org, na kterých najdete další informace.