Domanín

Domanín

Historie
Z nejstarších forem názvu obce Domankowitz v r. 1228, Domanin v r. 1250, Domaninghen v r. 1261 a Domaningen v r. 1265 vyplývá, že původní tvar jména obce je čelední a pochází z osobního jména Doman nebo Domana. Domanínu dal jméno pravděpodobně feudál tohoto jména, který držel ves před rokem 1228.

Katastr obce byl menší, v současnosti  obsahuje i území zaniklé vsi Lovčice, která náležela ořechovskému statku a zpustla. Dějiny obce jsou úzce spjaty s historií velehradského kláštera, kde se dochovaly nejstarší písemné zmínky o Domaníně.

První písemná zpráva se zmínkou o Domaníně je listina krále Přemysla Otakara I. (27. XI. 1228) – klášterní privilegium vydané k příležitosti posvěcení nového kláštera, kterou se klášteru přiznávalo osvobození od daní, poplatků a některých povinností, tzv. klášterní imunita. Toto privilegium se vztahuje na seznam statků kláštera, který obsahuje asi 50 vsí včetně Domanína.

Z historických pramenů není zřejmé, kdo a kdy ves velehradskému klášteru daroval, stalo se tak pravděpodobně hned po založení kláštera na počátku 13. století a dárcem byl pravděpodobně markrabě moravský.

Jádrem Domanína byl klášterní dvůr. Ve dvorech se obvykle choval dobytek, pěstovalo vinařství, ovocnářství.

Na konci vlády Přemyslovců – koncem 13. století a za vlády Jana Lucemburského – začátkem 14. století pustly v důsledku válečných výbojů i klášterní dvory. Mezi zpustlé patřil i Domanínský dvůr. Klášter začal dvory pronajímat šlechtě, navíc za vlády moravských markrabat – Jošta a Prokopa – docházelo i k uchvácení klášterních statků od sousedů a nájemců.

Od husických válek a krále Zikmunda se i za králů Jiřího z Poděbrad, Vladislava Jagelonského, Ferdinanda I. obec často dostávala do zástavy šlechticům – Matějovi z Častrova, Hynkovi Bilíkovi z Kornic, Janovi a Jindřichovi Mouřínovským z Mezilesic, Zikmundovi Prakšickému ze Zástřizl, Pavlovi z Žerotína na Buchlově. Poslednímu z pánů a jeho bratrům Janovi a Václavovi rozhodl král po šetření poměrů na klášterních statcích zastavit ves na 15 let. Po smrti Pavla z Žerotína odmítli jeho bratři držet klášterní statky v zástavě, proto král prostřednictvím opata řeší situaci zástavnou Přemkovi z Víckova i po životě jeho syna Viléma, vnuka Přemka i jeho syna.

Po roce 1594 ubývá klášteru příjmu  ze vsí a robotní povinnosti se nevyplácí pro překonávání vzdáleností vsí od kláštera. Klášter nabídl za poplatky vzdálenějším vsím privilegia namísto robotních úkonů. V roce 1595 se představení obce dostavili před opata a konvent a žádali svobody, za které odvedli kromě dosavadních poplatků 100 zlatých moravských. Opat Ekart Švaben a konvent velehradského kláštera osvobodil poddané Domanína od stavění sirotů, od dalekých cest, od robot ke klášternímu dvoru, k rybníku, k rolím, k vinohradům a k stavění klášterním a také od odúmrti, přičemž nesmí odkazovati židům a nekřtěncům a nabyvatelé se musí ve vsi usadit. K tomuto udělil souhlas král Rudolf II., protože Domanín jako klášterní statek podléhal královské komoře.

Výše dalších poplatků za nové svobody ukazuje na zámožnost obce, která pocházela hlavně z výnosů vinohradů. Již v této době bylo jihomoravské víno vyhledáváno a vyváženo do Čech, Slezska a Polska.

V 16. století byly v Domaníně dva svobodné dvory, jejichž majitelé náleželi k nižší šlechtě. Dvory byly selské usedlosti osvobozené od robot, místo kterých platily peněžitý plat. Jeden držel Adam Žáček z Kuklovic a druhý Bernart Jiří z Liputovic a později Balcar Kaltenhof z Malejova.

V tomto období příslušel Domanín ke krevnímu soudu buchlovskému. Na hradě Buchlově zasedalo tzv. lovecké právo, které soudilo zločiny související s poškozováním majetku na tzv. krevních gruntech (všechno se zahrnovalo pod pojem pych). V černé knize rozsudků loveckého práva byly zapsány také tři rozsudky z Domanína – za mordy a loupeže, za založení ohně na radnici a vylámání se z vězení a za vraždu.

Rozkvět, kterého Domanín dosáhl koncem 16. století, byl zastaven válečnými událostmi v první polovině 17. století vypuknutím třicetileté války. V roce 1605 pravděpodobně Domanín prodělal nájezd uherských povstalců Bočkajů proti Rudolfu II. Písemné záznamy dokládají v tomto období vyloupení, vyvraždění a vypálení blízkého Bzence Bočkajovci, kteří pravděpodobně prošli také Domanínem. Během třicetileté války se odhaduje snížení stavu obyvatel z 500 na 200.

Roku 1619, poté co se dostali protestantské stavy k moci, rozhodl moravský sněm o konfiskaci všeho movitého i nemovitého církevního majetku. Část velehradských klášterních statků byla v první polovině roku 1620 prodána pánům na Buchlově a zbytek koupili Jan Bernard z Kunovic na Ostroze a Baltazar Kaltenhof z Domanína, bývalý velehradský úředník.

Další válečné výpravy na Moravě ochudily území pochody vojsk, loupežem dobytka, ničením úrody a vypálením gruntů. Na klášterních statcích zůstala asi 1/7 obyvatelstva.

V roce 1628 se úřadu na Velehradě ujal opat Greinfelfeld, klášter byl polopustý a jeho poddanské grunty zničené. Opat začal zřizovat nové dvory, z nichž jeden byl umístěn v Polešovicích a druhý v Domaníně. Základem dvora v Domaníně byl svobodný dvůr, který opat vykoupil od neznámého šlechtice.

Roku 1663 napadli Moravu Tataři, kteří po celém Slovácku 40 let vypalovali vesnice, obyvatele zabíjeli nebo odvlékali do zajetí. Při obnovování dvorů po dalších válkách bylo k nim svedeno mnoho rustikální půdy, protože mnoho gruntů zůstalo opět zpustlých. Rozloha domanského dvora byla zvětšena a pozemky byly zaokrouhleny výměnou s poddanými. Ke znovuvybudování dvora došlo v letech 1672 – 1678, pěstovalo se zde obilí, luštěniny, konopí, vinná réva a choval dobytek.

V roce 1719 koupil velehradský opat od hrabat Rudolfa a Karla Maximilána z Magni ořechovské panství, ke kterému patřily i Těmice a spojil je s domanínským v jeden celek.

V 18. století rozšiřuje vrchnost polnosti a zřizuje nové dvory, vyžaduje nové síly v hospodářství a ztěžuje robotu. Poddaní se snaží od roboty osvobodit.

V letech 1741 – 42 byla Morava postižena vpádem pruského vojska, který dopadá i na velehradský klášter.

Později roku 1782 ruší Josef II. kláštery, které se nemohly prokázat prospěšným povoláním (např. vyučováním, ošetřováním nemocných atd.). Jmení zrušených klášterů bylo zabráno a v nich byl zřízen Náboženský fond, z jehož výtěžku měly být zřizovány nové fary a kostely v odlehlých vsích. Roku 1784 došlo tímto zařízením ke zrušení velehradského kláštera a rok po jeho zrušení byla provedena abolice robot na velehradském panství. Po tomto opatření zůstaly roboty, které vrchnost potřebovala na poli, v lese a na zámku, popřípadě na honech. Z některých robot se poddaní mohli vykoupit, za jiné byli peněžně odměňováni dle roční doby a hodnoty výkonu. Náboženský fond jako správce církevních statků začal rozprodávat a pronajímat polnosti, u domanínského dvora zůstalo 397 z 540 měřic.

Z domanínského, těmického a ořechovského dvora se stala tzv. junkerství s právem prodeje, dědictví a daru. Byly v eufytenickém držení majitelů, tedy v druhu dědičného nájmu, z kterého uživatel odváděl peněžité a naturální dávky a práce.

Od roku 1796 do roku 1820 bylo domanínské junkerství čtyřikrát prodáno – nejdříve Fr. Dagoberu Zárubovi z rosického panství, poté ho koupili Tadeáš Weinhard a Jáchym z Trautsmandorfu, dále baronesa von Königsbrum, roz. hraběnka z Bertholdů a nakonec společně s junkerstvím těmickým Jan Karel, hrabě ze Stommu.

Náboženský fond, který spravoval statky velehradského panství špatně hospodařil, a proto se moravskoslezská komise pro zcizování státních statků usnesla, aby bylo přikročeno k prodeji velehradského panství. Dne 9. 5. 1837 bylo panství prodáno Jiřímu, svobodnému pánu ze Sinny, řeckému velvyslanci ve Vídni, Mnichově a Berlíně. Po jeho smrti r. 1857 přešlo panství na jeho dceru Ifigenii, později provdané za vévodu de Castries.

Dne 22. 11. 1883 kupuje velehradské panství Katolický podporovací spolek pro Olomouckou diecézi, která r. 1890 povolává na Velehrad Jezuity.

Turistické zajímavosti

Domanínský dvůr
 –  budova panského dvorce leží v centru obce. Jde o trojkřídlou přízemí stavbu s patrovou centrální částí v průčelí, která je ukončena mansardovou střechou prolomenou jak v průčelí, tak i do dvora třemi vikýři s oválnými profilovanými otvory (volskými oky) z let 1672 – 1678.  Jde o barokní objekt využívaný hlavně k hospodářským účelům, který byl značně poškozen novodobými stavebními zásahy a nevhodným využitím v minulých letech.

Socha sv. Jana Nepomuckého  u kostela
– jedná se o práci neznámého autora z roku 1803. Na podnoží a podstavci dole konvexně vydutém je figura světce provedena v kameni, postava je esovitě prohnutá, v mírně nadživotní velikosti, v pravici drží biret, levou rukou přidržuje kříž.

Kostel sv. Václava
vystavěn v letech 1786-1788.  Byl vysvěcen 16. 11. 1788 po svátku sv. Martina a proto se od té doby říká„tú nedělu po Martině, budú hody v Domaníně, na nedělu druhú v Těmicích zas budú“ – to už  ale platí pouze pro Těmice, v Domaníně byly hody přesunuty na svátek patrona kostela sv. Václava. Původní kostel byl 21 m dlouhý, měl rákosový strop, cihlovou dlažbu a pokryt šindelem. Jenom věž byla kryta plechem.

V roce 1932 byla přední část kostela zbourána, přistavěny dvě boční kaple a kostel prodloužen na délku 31 m.

Socha sv. Václava
umístěná u kostela na jeho druhé straně, zhotovená z kamene v roce 1901.

Socha sv. Floriána
umístěna na křižovatce dvou silnic směrem na Moravský Písek, provedena z kamene, datována r. 1904.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.domanin.eu/index.asp, na kterých najdete další informace.