Chotěšov

Chotěšov

Jméno obce je původem rodopisné, podle jména Chotěš, který obec vlastnil či založil. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1057.

Osídlení tohoto místa začalo pravděpodobně již v pravěku. Jak již bylo uvedeno obec, nebo tedy spíše dvůr, založil jistý Chotěš, který se však podle listiny z roku 1057 pravděpodobně jmenoval Hotis. Zda v tomto případě jde o jméno osoby či nějaké jiné věci, nelze sloužit. Jisté však je, že vladyka, který vesnici založil, ji buď věnoval, ať za svého života, či po smrti, knížeti, anebo mu byla odebrána kvůli nějakému prohřešku. Jedno je jisté. V roce 1057 věnoval kníže Spytihněv ves Hotissov spolu s dalšími 13 vesnicemi a zbožím kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích v příležitosti založení kapituly litoměřické.

V listině je doslova uvedeno: Hotissové hospitalis terra ad aratrum, což doslova znamená - v Chotěšově pohostinná = úrodná země k obdělávání – a nebo, a to je pravděpodobnější – v Chotěšově hospodu s poplužím. Listina k založení kapituly litoměřické z roku 1057. (výbor vesnic a zboží) Kníže Spytihněv daroval kostelu dvě vinice s vinaři a 14 vesnic s poddanými. Křešice, Brná, Popovo, Zásada, Třebešice, Týnec, Řepčice, Malečov, Ptačice, Liběšice, Chouč, Březí, Bohušovice a Chotěšov. Dále dal panovník kapitule i výnosy z cel ze suchozemské – Srbské a vodní – Labské cesty.

O sto let později, v roce 1144, daroval obec Chotěšov král Vladislav I. nově založenému klášteru premonstrátek v Doksanech spolu s vesnicemi Černivem a Vrbičany. Darovací listina však shořela a tak v roce 1226 vystavil klášteru král Přemysl Otakar I. listinu novou, ve které potvrdil darování svého otce. V regestis Karla Jaromíra Erbena se nachází na stránce 325 pod čísl. 705 výtah z listiny z r. 1226, kterou potvrzuje a činí rozličná darování klášteru Doxanskému český král Přemysl Otakar I.

Oddělení této listiny do češtiny přeložené se zde následovně uvádí: „Otec můj Vladislav král, ačkoliv ohledně náboženství a služby Boží velmi horlivý byl, předce Strahov a Doxany (totiž tamní kláštery) po celý čas, jak dlouho živ byl, nejvíce miloval. Z těchto (klášterů) Doxanskému domu tyto vesnice daroval: Doxany, Mury, Rohatec, Chvalín, v Libotejnicích díl vesnice s přívozem (na Labi), v Dušnikách půl vesnice, Olešek s přiležícím Borem, Chodom, Chotěšov, Zalezli, v Sedlci obchoz (oujezd), který se Velichov jmenuje, Pelez také a Hostenice, což jeho vlastní bylo, s klisnami a jejich hlídači. Také 200 denárů (peněz) každou sobotu tomuto domu k jeho potřebám ustanovil."

Až do poloviny 15. století patřila obec doksanskému klášteru. Někdy v letech 1453 – 1457 daroval ves Chotěšov, Černiv a Vrbičany jako zástavu za 100 kop grošů Ladislav Pohrobek pravděpodobně Mikuláši Zajíci z Házmburka a Kosti. Čemuž dosvědčuje povolení Vladislava II.Jagellonského Janu Zajíci z Házmburka a Budyně, které mu udělil v roce 1511, že kromě krále a jeho dědiců nikdo jiný nesmí ony zastavené vsi vykoupit. Dle A. Č. Místodržitelství (Skříň C. 504) Vladislav král Český povolil Janovi Zajícovi z Hasenburga a na Budyni tu milost, že některé vsi kláštera Doxanského jeho předkům od krále Ladislava za 100 kop grošů zastavené (bude to Chotěšov, Černiv, Vrbičany atd.) vyplaceny býti nemají kromě od krále a jeho dědičů nebo od osob, kterýmž by to spravedlivě příslušelo. Ve Vratislavi v patek po přenešení sv. Vácslava leta B. 1511.

Dne 22. ledna roku 1562 v rámci nějakého obchodu, kšeftu, získal všechny tři zástavní vesnice Jiří ze Šlejnic, které získal od Mikuláše Zajíce z Házmburka a na Budyni. Kšaft Jiřího ze Šleynic a na Tollensteině, tchána Krištofa z Hasenburga, vystaven po sv. Fabiánu a Šebestiánu (dne 22. ledna) 1562 nalezá se v D. Z. 15 L. 1, z kterého vychází, že Jiří ze Šleynic tenkráte držel tři vesnice zástavní : Chotěšov, Černiv, a Vrbičany kláštera Doxanského, které od p. Mikuláše Zajíce z Hasenburga a na Budyni dosáhl.

Až teprve roku 1577 se povedlo Házmburkům přesvědčit císaře Rudolfa II., aby jim byly vesnice prodány. Tehdy zástavné činilo již přes 1000 kop grošů a tak je Mikuláš Zajíc z Házmburka získal relativně levně, za pouhých 4699 kop grošů Českých. Ovšem ihned tentýž rok je prodal za 7064 kopy a 30gr.Pražských Václavu Kaplíři ze Sulevic a na Milešově. Dle D. Z. 19 G. 5 a D. Z. 62 P. 12 leta 1577 ve čtvrtek den sv. Antonína z jisté vůle císaře Rudolfa prodali raddové komory království Českého Mikulášovi Zajíci z Hasenburga ves Chotěšov, ves Černivo, ves Vrbičany od kláštera Doxanského, a ves Přestavlky od kláštera, sv. Jiří na hradě Pražském, kteréž jest po předcích v zástavě držel, s manem ve vsi Vrbičanech a podacím kostelním v Chotěšově za 4699 kop 30 grošů a 3 peníze české a dle D. Z. 19 N. 27 a D. Z. 63 G. 30 v úterý po sv. Jakubě prodal Mikuláš ty samé vesnice Chotěšov a Černivo leta 1577 za 7064 kopy 30 gr. Praž. Vácslavovi Kapléři ze Sulevic a na Milešově.

Na konci 16. století zakoupil pravděpodobně obec Chotěšov Jiří Popel z Lobkovic a připojil ji k libochovickému panství. Pro pikle proti císaři však Jiří Popel upadl v nemilost a veškerý majetek mu byl zabaven. V roce 1603 bylo libochovické panství „zapůjčeno“ sedmihradskému knížeti Zikmundu Báthorymu, o čemž svědčí listina z roku 1606, kde je Chotěšov uveden spolu s ostatními částmi libochovického panství.

Neměl však Zigmund Bathory panství Libochovické v ouplné majetnosti, nýbrž jen v doživotném užívání, jak dokazuje postoupení zaznamenané v D. Z. 133, F. 6, kteréžto následovně zní:

„Nejjasnější Kníže a Pán Pán Rudolf druhý z Boží Milosti volený Římský Císař, Uherský a Český Král, jakožto král Český ráčil se před úředníky Pražskými přiznati, že panství své Libochovické, totiž: zámek a město Libochovice zámek pustý Hasenburg, ves Radověsice, ves Poplzy ves Dubany, ves Křesín, ves Livusy, ves Vojničky, ves Lkani, ves Klapey, ves Sedlec, ves Slatinu, ves Chotěšov, ves Černivo, ves Želevice, což tu jest, ves Vojnice, tvrz a ves Solany, ves Horka a ves Loukohořany s dvory poplužními a s poplužími, s domy a dvory kmetcími v městě Libochovicích a vesnicech jmenovaných, s lidmi osedlými i neosedlými aneb z těch gruntův zběhlými, s vdovami a sirotky i se spravedlnosti jich, s platy stálými i běžnými, kurmi, vejci, robotami a jinými všelijakými povinnostmi, jimiž lidé poddaně z města Libochovic a vesnic již psaných povinovány jsou, s dědinami ornými i neornými, lukami, štěpnicemi, vinicemi, zahradami, chmelnicemi, lesy, háji, porostlinami, rybníky, oborami, potoky, řekou Ohři, vodotočinami, mleyny náchlebními a poplatnémi, pivovarem, sladovnou, se cly, krčmami výsadními a s jiným vším a všelijakým k týmž zámkům, městu, tvrzi a vesnicem příslušenstvím, nic ovšem nevyjímajíc, se vši zvoli, s celým a plným panstvím, též s celou a plnou vrchnosti, v těch mezech a hranicích, v nichžto dočtěné panství s jeho oznámeným příslušenstvím záleží, tak jakž jest toho všeho JMC. sám předešle v držení a užívání býti ráčil, tolikéž i níže psaný Zigmund Bathory posavad v držení a užívání jest byl a zůstává, témuž Zigmundovi Bathory ze Somlio dávati, postupovati a k užívání toliko samému, jakž sobě to nejlépe spraviti a zvésti moci bude, a mocně jakožto král Český propůjčovati ráčí. S tím však při tom znamenitým doložením a výminkami, aby on Zigmund Bathory žádných dluhův ani jiných závad, jakým by se ty koliv způsobem státi a jmenovati mohly, na též panství a zboží, buď na díle neb na všechno, a summou do konce na nic neuvazoval, zámku pak i jiného všelijakého na témž panství hospodářství nespouštěl a nezmenšoval, než jinak jakby nejlépe a nejvýše sobě též panství na důchodech a užitcích k zlepšení přivésti mohl, to učiniti mocti bude bez překážky JMC., dědičův Jeho a budoucích králův Českých a to, jak dotčeno, do jeho toliko živobytí, však bez ublížení a obtížnosti lidí poddaných toho panství. Jestli že by pak dle uloženi a vůle Boží častojmenovaný Zigmund Bathory prostředkem časné smrti z tohoto světa kdykoliv vykročil, tehdy i hned po jeho smrti dotčené panství Libochovické s tím se vším, jakž se svrchu píše, a jakž mu od JMC. milostivě postoupeno a k užívání toliko do jeho smrti propůjčeno jest, nic ovšem nevyjímajíc na JM. a nebo na toho, komuž by JM. na tom práva svého postoupiti a o tom milostivě dále vyměřiti ráčil, zase plným právem přijíti a připadnouti má a připadne a JM. ten neb ti, komužby JM. takové panství po jeho Zigmunda Bathory smrti poručiti aneb dáti ráčil, bude se moci buď moci svou královskou aneb skrze komorníka od desk zemských v též panství s jeho příslušenstvím zase uvázati dáti a téhož v držení a užívání vjíti bez odpornosti každého člověka.

Toto dání a postoupení téhož panství na místě a jménem JMC, jakožto krále Českého učinili a vykonali jsou: Vilím z Landstejna na Krašově a Sosni, hejtman nového města Pražského a Kašpar Kaplíř ze Sulevic na Milčíně a Voticích, JMC. raddy. jsouce k tomu od JMC. jakožto krále Českého zvláštně nařízeni, jakž o tom relací JM. v kvaternu relací stříbrném Krále JM., Pánův Jejích M. a vladyk plného soudu zemského leta 1606 ve středu po památce na nebevzetí blahoslavené a vždycky čisté Panny Marie t. j. 16. srpna to vše v sobě šíře obsahuje a zavírá.“

Libochovické panství pak obdržel kolem roku 1610, jako splátku za půjčení peněz císaři Rudolfovi II. na vyplacení pasovského vojska, nejvyšší purkrabí pražský, Adam ze Šternberka. Dle "ruly rectifikační" bylo v obci, v roce 1620, 21 statků, 15 chalup, panský dvůr, fara, škola, krčma a pastouška. Ve třicetileté válce byl Chotěšov, stejně jako všechny vesnice na libochovicku, v roce 1631 vypleněn a vypálen saským vojskem, ti co přežili, z vesnice odešli. Až do roku 1653 byla vesnice opuštěná a v rozvalinách. V tento rok obsadili dva statky Ondřej Kubík a Vavřinec Polívka. To již panství patřilo Ludmile Benigně ze Šternberka. V Urbáři z roku 1675 je ve vsi uvedeno již 36 usedlostí, pustá fara, krčma, řeznický krám, panský dvůr a nový ovčín.

byvatelstvo bylo pouze české národnosti. V roce 1676 kupuje libochovické panství Gundakar z Dietrichsteina a tím nastává nová éra jeho rozvoje. Dietrichsteinové byli pokroková šlechta, která se dobře starala o vedení panství a dá se říci, že i o své poddané. V roce 1694 nařídil kníže Ferdinand z Dietrichsteina jednotnou úpravu usedlostí ve všech vesnicích tak, aby každý statek držel třikrát více pozemků než chalupnická usedlost a úměrně k tomu byly usedlosti oceněny a spravedlivě stanoveny robotní povinnosti. V Chotěšově bylo takto upraveno 8 statků a 10 chalup. Ve vsi byly ještě kromě panského dvora, škola, 2 krčmy a pastouška. Počet obyvatel stoupl na 120. Držitelé statku vykonávali robotu 156 dní s potahem páru koní nebo volů a 39 dní pěšky. Chalupníci vykonávali robotu 156 dní pěšky. V roce 1696 byla založena nová "purkrechtní kniha".

Na počátku 18. století si chotěšovští občané Šimon Šum, Jan Zuna, Jan Kubíček a Václav Čuba stěžovali krajskému komisaři v Litoměřicích na přílišnou zátěž různými panskými a císařskými peněžními odvody. Ovšem panský vrchní V.Tvrzník uvedl, že tito vesničané jsou nejhorší robotníci a navrhl jejich potrestání. Jak to tehdy dopadlo není nikde uvedeno. V roce 1730 – 1737 byl od základů přestavěn kostel Nanebevzetí Panny Marie. Během vpádu francouzského vojska v roce 1741 prošlo okolím řada vojsk. Francouzi se usadili u Litoměřic a začali z celého kraje svážet obilí, mouku, seno a dobytek a připravovali se k postupu na Prahu. V Libochovicích byl chycen francouzský posel, který byl odeslán k rakouskému vojsku. Velení francouzské armády vypravilo 300 vozů s vojáky na vydrancování města. V Chotěšově se Francouzi rozdělili a část jich táhla na Slatinu a část jich začala rabovat panský ovčín. U Slatiny nalezli srocený lid, který na malém návrší vyhlížel cosi směrem od jihu. Po dotazu nač hledí, jim bylo odpovězeno, že od jihu táhne rakouské vojsko o síle 4 jezdeckých pluků. Zvěd poslaný francouzskými vojáky skutečně potvrdil příchod Rakušáků. Ve skutečnosti přijížděly jen 4 setniny jezdců. Mezi francouzskými vojáky nastala panika a vše co zatím v Chotěšově nabrali do vozů, vyházeli zpět a ustoupili k Litoměřicím. V některých záznamech je uvedeno, že se strhla krátká, dvouhodinová, bitka. Rakouské vojsko zůstalo ve zdejším kraji asi dva týdny.

V roce 1762 bylo v obci ubytováno rakouské vojsko. V roce 1763 byla vesnice vyrabována Prušáky. Roku 1773 byl vypracován nový Urbář na základě úprav robotní práce císařovnou Marií Terezií v roce 1772. Císařovna Marie Terezie v roce 1772 stanovila maximální míry robot pro poddané v celém mocnářství. V robotní den se měla práce započít při východu slunce a skončit při západu slunce. Odpočinek měl být dopoledne půl hodiny, v poledně jednu hodinu, odpoledne půl hodiny. Náhrada práce peněžními dávkami záležela na uvážení vrchnosti. O vánocích a velikonocích se dodržoval pracovní klid, obdobně i o posvícení a o pouti. Dále se promíjelo celkem pět dní robot podle vůle vrchnosti. Další volno v trvání 14 dní i déle bylo v případech úmrtí hospodáře, při stavbě budov, anebo při úhynu dobytka.

V roce 1785 si chotěšovští občané stěžovali na Alžbětu, vdovu po Václavu Ventovi, která udržovala veřejný poměr s vysloužilým vojákem a tím dávala špatný mravní příklad. Občané se dožadovali jejího vyhoštění z obce. V roce 1832 zuřila v Čechách poprvé epidemie cholery. Tehdy zemřelo v Dubanech, Poplzích, Radověsicích, Křesíně, Libochovicích, Levousích, Černivě, Klapém, Chotěšově, Slatině, Sedlci, Evani a ve Lkáni od 18. ledna do 25. července celkem 287 dospělých a 52 dítek. Až do roku 1838 vedla v blízkosti obce stará poštovní a formanská magistrála od Budyně přes Břežanský vrch na Lovosice a dále do Drážďan a Lipska. V roce 1839 byla z bývalé polní cesty vybudována nová silnice z Radovesic do Lovosic.

Po vzhlášení císařského patentu o zrušení robyty a osamostatnění obcí v roce 1848 byl v Chotěšově zvolen první starosta. Stal se jím v roce 1850 Josef Faust z č. p. 5. Nový seznam usedlíků s přehledem povinných odvodů byl vypracován v roce 1850. V Chotěšově bylo tehdy 56 hospodářství včetně panského dvora, v okolí byly vinice, za které obec platila hlídače na jejich hlídání. V roce 1851 podala obec Chotěšov spolu s obcí Černiv žádost o zřízení fary u chotěšovského kostela. Ke zřízení farností skutečně došlo v únoru roku 1852. V roce 1852 bylo v obci 72 domů. V roce 1857 byla rozšířena nová silnice z Radovesic do Lovosic.

V padesátých létech 19. století prodala většina hospodářů z obce část svých polí bratřím Tschinklům z Lovosic, majitelům lovosické továrny na cikorku. Továrna však ohlásila úpadek a zakoupil ji židovský překupník Gläsner, který ji prodal správě libochovického panství. Tím valná část původních selských pozemků v Chotěšově připadla chotěšovskému panskému dvoru. V roce 1882 byla započata stavba a v témže roce slavnostně zahájen provoz železnice z Lovosic do Libochovic. Trať je 14 km dlouhá a byla postavena společností St.E.G. z Vídně. Železnice byla stavěna k veliké nelibosti občanů.

Vrchnost, která trať potřebovala věnovala na stavbu své pozemky. Obyvatelstvu se nakonec podařilo vymínit si, že nádraží byla postavena daleko od města i vesnic. V Chotěšově to bylo 1 kilometr od obce. Vlak jezdil dvakrát denně z Lovosic a zpět a cesta trvala jednu hodinu. Sbor dobrovolných hasičů byl založen v roce 1893 a v obci byl zřízen i odbor Národní jednoty severočeské. V roce 1890 bylo v obci 101 domů s 679 obyvateli.

Ihned po vyhlášení války Srbsku narukovalo do začínající I.světové války 89 chotěšovských mužů. Po opakovaných odvodech nakonec v obci zůstaly jen děti, ženy a starci. Ve vsi bylo ubytováno 25 uprchlíků z Haliče. Pro potřeby války byly zrekvírovány dva zvony z kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ve vsi se usadil hlad a obavy o další život. Zprávu o vzniku republiky přinesla do Chotěšova, 28.října roku 1918, manželka řídícího učitele Štěpánka z Prahy. K večeru chtěl řídící Štěpánek v hostinci "U Svobodů" přečíst zprávu z "Národních listů", ale pro veliké pohnutí to nedokázal. Zprávu přečetl děkan Dušek. Hostinský Svoboda s ostatními, za zpěvu národních písní, vyzváněli na kostelní zvon. Během světové války položilo svůj život 20 občanů. Tři občané se zapojili do Československých legií.  V dubnu roku 1919 se občané složili na zlatý poklad republiky.

Roku 1921 bylo v obci 99 obytných domů a 692 obyvatel (z toho bylo pět Němců). Vesničané chovali celkem 38 koní, 4 muly, 331 krav, 307 ovcí, 121 koz, 241 prasat, 46 včelstev. Z ovocných stromů v obci bylo 7934 hrušní, 5584 jabloní, 10 ořešáků, 120 třešní a višní, 3054 švestek. V první pozemkové reformě byl vyvlastněn panský dvůr a pozemky náležející ke kostelu. 180 ha polí bylo rozděleno mezi drobné zemědělce. V letech 1922 – 1925 byla vydlážděna silnice do Černiva. Chotěšovská náves byla upravena, na odvodnění byly položeny drenáže a byly upraveny oba rybníčky. Na bývalých panských pozemcích, směrem k železničnímu nádraží, byly budovány nové domky. V roce 1926 postavili občané pomník padlým v první světové válce nákladem 9.000 Kč. Největší podíl na zbudování pomníku měl Místní odbor Národní jednoty severočeské, odkud vyšel podnět k dílu, jež za součinnosti Sboru dobrovolných hasičů a školy provedl akademický sochař Karel Zentner z Libochovic. Na konci dvacátých let proběhla elektrifikace obce.

V roce 1930 byl proveden soupis usedlostí a pozemků. S výměrou do 1 ha půdy bylo v obci 18 domů. S výměrou do 5 ha půdy bylo 62 usedlostí, do 10 ha půdy 26 usedlostí, do 30 ha půdy 7 usedlostí a nad 30 ha půdy vlastnily 4 usedlosti. Obec čítala 650 obyvatel. Svoji činnost v obci provozovalo 27 různých živností. V roce 1932 byl na Obecním úřadě dán do provozu první telefonní přístroj a byla vyasfaltována silnice do Lovosic. V témže roce byl založen fotbalový klub, který si u cesty ke hřbitovu postavil fotbalové hřiště.

V letech 1933 – 1935 připravilo neobyčejné sucho o vodu všechny studny a vodní nádrže. Housenky Obaleče jablečného se rozmohly v takové míře, že zničily všechno listí na stromech. V roce 1935 byly pod dozorem Josefa Rubliče na návsi vysazeny „Masarykova alej“ a „Švehlův sad“. V listopadu roku 1937 ne konala na návsi velká tryzna k úmrtí T.G.Masaryka. Tryzny se zúčastnila celá obec. V tomto roce bylo v obci 130 domů a 650 obyvatel. Katastrální výměra byla 783 ha. Mobilizace v roce 1938 se s nadšením zúčastnili všichni odvedenci. Pak přišel Mnichov a zrada západních mocností a nakonec okupace okleštěné republiky. 15.března roku 1939 projely obcí jednotky německé armády. Z Chotěšova se stala pohraniční obec, neboť hranice Protektorátu Čechy a Morava končily u nepříliš vzdálených Siřejovic. V obecním domě byla zřízena četnická stanice. V tomto roce byla žulovými kostkami vydlážděna cesta podél jižní strany návsi. Obec přetrpěla válečná léta v poměrném v klidu.

V březnu roku 1945 svrhla anglická letadla několik malých bomb u nádraží. Jednalo se zřejmě o „kotláře“. Výbuchy těžce zranily Antonína Polívku a čtyřleté děcko. Antonie Krejzová zaplatila svým životem. V roce 1945 dorazili do vesnice němečtí uprchlíci, kteří utíkali před Rudou armádou. V Čechách se jim říkalo „Národní hosté“. Obcí procházely poslední „pochody smrti“ a pak přišly květnové události. V květnu se v obci ustanovil Národní výbor a ozbrojená Národní stráž, které však chyběly zbraně. 8.května Josef Novák z Černiva opět uvolnil koleje v zatáčce pod nejvyšším bodem stoupání za Černivem asi u 8,4 km. Vlak zde sjíždí prudký kopec do Chotěšova. Večer vyjel z Lovosic německý pancéřový vlak.

Další události popisuje Libochovická kronika: „Toho večera se objevil kouř na návrší, pak se vynořila lokomotiva a několik předních vozů. Náhle se lokomotiva vzpřímila, pak se obrátila koly vzhůru a sesula se z náspu. Několik vozů se vzpříčilo, jsouc strkány zadní lokomotivou, spadly a začaly hořet. Přes 40 vozů stálo na trati, z toho 15 obrněných. Zděšení vojáci z nich vyskakovali. Novák jel na kole na místo katastrofy. Šest důstojníků mu vyšlo vstříc a ptali se ho na příčinu katastrofy. Pak se ho ptali, jak by dopravili ženy a děti do Mostu. Novák tvrdí, že když odcházel, za ním házeli ruční granáty a stříleli. V Černivě byli ustrašení, že vojáci přepadnou Černiv. Novák organizoval vystěhování vesničanů do polí a hlásil případ do Libochovic. Němci však zatím odešli ve dvou skupinách k Mostu. Občané, vzpamatovavše se z leknutí, pospíšili k vlaku a čile kořistili. Němci, mířící k Mostu, padli do rukou Rusům. Zbytky vlaku byly odvezeny druhý den do Libochovic a velmi značný majetek, který ve vlaku zůstal byl prý dobře zajištěn.“

Díky této události se mohli ozbrojit i občané Chotěšova. Brzy ráno 9. května přijely do vesnice, silnicí od Vrbičan, tanky Rudé armády. Sovětští tankisté byli nadšeně přivítáni. Přivezli s sebou těžce zraněného staršinu Sergeje Čirenka. Ten zde zemřel a byl pietně pochován na místním hřbitově, kde má velký pomník. Po válce byl odsunut z obce jediný Němec - majitel lesa a statku „Hájek“ Josef Kühnhackel s rodinou. K pokusům o založení Jednotného zemědělského družstva došlo krátce po roce 1948. Pokus dopadl neúspěšně. V roce 1950 bylo v obci 143 domů a 473 obyvatel.

Na počátku padesátých let řádila v Chotěšově epidemie slintavky a kulhavky. Předepsané povinné odvody místní sedláci nezvládali a tak nastupovaly tresty a pokuty. V roce 1952 se rozeběhl proces se sedláky sdruženými v tzv. „Zelené internacionále“. Chotěšovský sedlák František Andras byl odsouzen na 22 let do vězení. Po té v roce 1953 vstoupila většina sedláků a hospodářů do JZD. Později družstvo převzalo i Státní statek v bývalém panském dvoře a statek Hájek. Většina živností zanikla do konce padesátých let. V roce 1961 bylo v obci 400 obyvatel.

V srpnu roku 1968 byl, po dobu dvou měsíců, v bývalé pískovně utábořen jeden oddíl Sovětské armády. V témže roce byla u silnice na Radovesice postavena kasárna pro vojáky, kteří střežili vojenské objekty v okolí. Vodovod byl pro tento vojenský objekt přiveden až od Třebívlic. Díky tomu byla voda rozvedena po celém Chotěšově. V roce 1971 došlo ke sloučení místního JZD s družstvy v Břežanech, Radovesicích a Žabovřeskách, kde bylo sídlo družstva, které později přesídlilo do Radovesic. V roce 1974 byla vyasfaltována silnice do Černiva. V Hájku byla JZD zřízena mísírna krmiv pro prasata a v obci byla vybetonována horní nádrž, která poté sloužila jako koupaliště a bylo započato s budováním kanalizace. Škola byla zrušena v roce 1975 a do uvolněných místností byla přemístěna Mateřská škola. Školní děti dojížděly do Libochovic. Výstavba kanalizace byla ukončena v roce 1977. V tomto roce získal Chotěšov titul „vzorná obec“.

Místní národní výbor byl zrušen v roce 1985 a obec přešla pod správu města Libochovic. V tomto roce bylo v obci 394 obyvatel. V roce 1988 zničilo veliké krupobití podstatnou část úrody na polích. Během roku byla vybetonována obvodová cesta „Za humny“. Obecní skládka v bývalé pískovně byla používána k ukládání nebezpečného odpadu z okolních průmyslových podniků až do roku 1989, kdy byla uzavřena. Na návsi byly vysázeny lípy a břízy. V roce 1991 se Chotěšov znovu osamostatnil a Obecní úřad byl umístěn do prostor bývalé školy. JZD je sdruženo v kombinátu ZEPOS a.s. se sídlem v Radovesicích. V roce 1996 byl zrušen chotěšovský vojenský útvar, budova kasáren byla opravena a na počátku ledna roku 1997 sem byl přestěhován Ústav sociální péče pro dospělé muže z Brňan. V obci je 145 domů, 460 obyvatel a rozlohou zaujímá 780 ha.

V roce 2000 bylo započato s generální opravou kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Čerpáno z oficiálních stránek obce http://www.chotesov.info, na kterých najdete další informace.