Velemín

Velemín

Velemínsko je kraj, kde se hory neměří na tisíce metrů, potůčky jsou malé a klidné, ani rybníky nemají mnoho hektarů. A přece je to kraj, který do našich uspěchaných životů vnáší pokoj a mír. Je to zvlněné moře znělců a čedičů, mezi nimiž panuje a z výšky shlíží pyšná královna Milešovka. A toto moře je přikryto svrchním mořem stromů, kterého jsou celé desítky kilometrů čtverečních a mezitím pole, lány a políčka, kde lidé v potu tváře ze země dobývají chléb. Hory, kopce a kopečky se netáhnou v jednom páse, ale stojí vedle sebe jako sourozenci, každý jiný a přece si tak podobné tvoříce teprve všichni dohromady tu rodinu Českého středohoří. 

Velemín a jeho místní části (Milešov, Březno, Oparno, Bílý Újezd, Boreč, Bílinka, Hrušovka, Kletečná, Zbožná, Režný Újezd, Dobkovičky a Páleč) leží v centrální části Českého středohoří. V současné době má tato obec a její místní části takřka 1500 obyvatel. Nejvíce jich žije ve Velemíně a v Milešově. Obec se rozkládá na devíti katastrálních územích o výměře 4826 hektarů, čímž se rozlohově řadí mezi největší obce na Litoměřicku.

Obcí kráčely dějiny a měnily její tvář až do dnešní podoby, kdy se změnila v moderní spádovou obec a svým občanům poskytuje mnoho vymožeností. Je velmi dobře přístupná pro turisty, protože leží na mezinárodní silnici E55 mezi 7 km vzdálenými Lovosicemi a 18 km vzdálenými Teplicemi. Spojení s těmito městy i s Prahou obstarávají autobusy i motorové vlaky. Její nespornou devizou je příroda, která ji rámuje. Na jedné straně Milešovka, na druhé Lovoš. Ale ani ostatní vršky nesmíme opomenout. Cesty a silničky k ostatním obcím a osadám jsou lemovány poli, lesy a sady. Na mnohých místech se setkáme s božími muky a pomníky, které jsou připomínkou dob minulých.

Poznání bohatosti přírody Českého středohoří, značná výšková členitost (od 180 do 837 m n. m.) spolu s vyššími teplotami a nízkými ročními srážkami vytvořily předpoklady pro vývoj neobyčejně pestré mozaiky rostlinných a živočišných společenstev. Na velice malé ploše nacházíme rostliny skal a sutí, vegetaci travnatých a křovinatých formací, listnaté i smíšené lesy. Snaha o její ochranu, která vyústila roku 1976 ve vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Českého středohoří, je spjata se jménem Jana Šimra, který ač pocházel z druhého konce Čech - z Veselí nad Lužnicí, kde se 2. září 1900 narodil, má nesporné zásluhy o botanický výzkum této mimořádné krajiny. Jako mladý učitel se dostal doprostřed území, s nímž se co do pestrosti krajinného obrazu i bohatosti přírodních hodnot sotva může měřit jiná oblast českých zemí. Spolu s profesorem J. Klikou má zásluhu o zřízení výzkumné biologické stanice ve Velemíně, která se stala střediskem dalšího výzkumu ve Středohoří.

Tato výzkumná stanice nyní působí pod hlavičkou Univerzity Karlovy - přírodovědné fakulty. Jan Šimr má i v současnosti své následovníky. V roce 1998 byla zřízena Veřejně prospěšná společnost Milešovka, která sídlí v budově Obecního úřadu ve Velemíně. Jejími členy jsou významné osobnosti i nadšenci od nás i ze sousedního Německa. Tato společnost si klade za cíl zvelebení vrcholu Milešovky, otevření Muzea meteorologie a úpravu přístupových cest na Milešovku, kde se počítá s vytvořením naučné stezky. Milešovka je se svými 837 metry nejvyšší horou Českého středohoří. Podle půdorysu je to trojboký jehlan s pozvolnější a nerovnější východní stranou.

Z jejího temene lze za jasných dnů spatřit Krušné hory, daleké Krkonoše, Ještěd, Říp, Haznburk a další vzdálená místa např. i Šumavu. Milešovka není jen cílem turistů a výletníků, nádhera rozhledu vábila již dávno přátele přírody, zejména lázeňské hosty z Teplic. Už roku 1825 vystavěl A. Weber, hostinský v Milešově, na vrcholu dřevěnou chatu, vystlanou mechem a poté druhou se slaměnou střechou. Meteorologická stanice s 19 m vysokou věží byla dostavěna 13. 7. 1904 a nyní je přístupna veřejnosti. Milešovka, tak jako celé Středohoří, vznikla v třetihorách a je vulkanického původu. Je tvořena znělcem, který je nepevný a rozpadavý a vytváří holá suťová pole. Sutě zarostly z větší části lesem. Na jihozápadním svahu jsou strmé a nebezpečné 40 m vysoké Výří skály. Rostliny jsou zde značně rozmanité, můžeme tu najít množství chráněných rostlin např. tařice skalní, divizna, kosatce a jiné.

Dalším velmi oblíbeným cílem turistů je 572 m vysoký Lovoš. Na severní straně vystupuje Lovoš zalesněným svahem z romantického Opárenského údolí, zatímco jeho jižní a jihozápadní stráně jsou holé a příkře spadají do údolí. Rozhled z Lovoše je nezapomenutelný v každé roční době. Vidíme Labe vytékající z České brány, rozsáhlé vinice, zříceniny hradu i ostatní drobné kopečky, na které už nezbylo při sopečných výlevech tolik dechu, jako na velikány Milešovku, Kletečnou, Kubačku, Boreč a Ostrý. Za zmínku jistě stojí vrch Boreč (440m), na který můžeme dojít také naučnou stezkou. Poskytuje ojedinělý přírodní úkaz.

V době, kdy je celý kraj pokryt sněhem a je pořádný mráz, při výstupu na kopec spatříme na úbočích uprostřed sněhu zelené mechové plošky, nad kterými se páří. Na vrcholku nás překvapí několik jam, ve kterých se můžeme klidně ohřát. Do jam ústí v hloubce štěrbiny a z nich jsou vydechovány teplé páry. Teplota par je proti venkovnímu vzduch teplejší až o 16 st. C. Je to skutečný ostrůvek jara uprostřed zimy. Ptáme se, proč tomu tak je? Celé znělcové tělo vrchu je rozpukáno soustavou štěrbin a skulin, které vedou až do té hloubky, kde v podzemních kanálech proudí teplá voda. Odtud pak proudí teplý vzduch a vodní páry vzhůru. Tento přírodní jev se odborně nazývá fumaroly.

Pod vrchem Boreč se nachází malá vesnička téhož jména, která má nyní jen 24 stálých obyvatel. Je to rodiště matky dr. Miroslava Tyrše, zakladatele Sokola. Sám Tyrš tu ve svém dětství často pobýval.

Budeme-li chtít navštívit vrch Ostrý, můžeme jít cestou od Března. Na podzim se setkáme s množstvím dozrávajících jedlých kaštanů, které jsou oblíbenou pochoutkou. Tato alej je však i poslední rezervací svého druhu na našem území. Na hrad Ostrý dojdeme také cestou, místy mohutnou kamennou sutí z Milešova - Mlýnců. Stojí zato dojít až na samý vrchol Ostrého, kde nelze přehlédnout zříceninu hradu, který kolem roku 1433 vystavěl Václav ze Sulevic a podle pověsti byl nějakou dobu sídlem loupežníků Paška a Pola. Roku 1565 byl hrad již pustý.

V malebném Opárenském údolí jsou ukryty zbytky hradu Opárno, který byl ještě roku 1502 zcela neporušen. V Milešově stojí mohutný časně barokní zámek renesančního typu s uzavřeným arkádovým nádvořím, postavený v letech 1660 až 1680 Antoniem da Portou pro Zdeňka Kaplíře ze Sulevic, slavného vítěze nad Turky u Vídně roku 1683, který je pohřben v milešovském kostele. 

Vodní dominantou Velemínska je Milešovský potok, který protéká od Pálče, přes Milešov a Velemín do Opárenského údolí, svou pouť končí v Labi v Malých Žernosekách. Po celé délce byla voda z něj v minulosti využívána pro pohon mnoha mlýnských kol v mlýnech, z nichž některé se dochovaly dodnes. Na vrchní části Milešovského potoka se nacházejí dva rybníky o výměře asi 2,5 ha, které jsou využívány pro rekreaci a sportovní rybaření. Na jejich březích lze i stanovat na veřejném tábořišti.

Každá i ta sebemenší vesnička Velemínska má svou historii, která je pro nás i naše děti zachována ve stavbě, stavbičce nebo alespoň památníku.

Snad nejoblíbenějším místem procházek a výletů je Opárenské údolí. Potkáte tu maminky s kočárky, školní třídy i celou řadu turistů a cykloturistů, kteří se mohou projít naučnou stezkou. Romantická procházka tu může být nenamáhavá, může se však proměnit i ve slušný sportovní výkon, jen podle našeho uvážení. Pro svoji ojedinělou krásu, množství rostlin i živočichů by nemělo být Opárenské údolí opomenuto žádným návštěvníkem Velemínska. Stojí také za zmínku, že pro turisty je vybudována síť občerstvení a ubytování. To se týká nejen Opárna, ale i Milešovky, Lovoše a obcí na území Velemína.

Spádová Obec Velemín
Území, na kterém leží naše spádová Obec Velemín, bylo osídleno již v mladší době kamenné (asi 3 tis. let př. n. l.), o čemž svědčí nálezy kamenných nástrojů např. soubor čepelí u Borče, sekeromlatu u Velemína, kamenných sekyrek u Dobkoviček apod. V 5.- - 8. stol. n. l. se zde usídlují Slované a ti dávají našim obcím česká jména (Hrušovka, Zbožná, Újezd atd.). Osídlení však bylo poměrně řídké, zvláště pak po třicetileté válce, ve které byly naše obce často vypáleny a zpustošeny, protože tudy procházela nepřátelská vojska do Čech.

Šlechta proto povolává nové osídlence z Německa a tak dochází k silnému poněmčování našich obcí po dobu 300 let. Koncem 19. stol. sem přichází na stavbu železniční tratě několik desítek Čechů, ale více se jich pak tady usazuje po pozemkové reformě v roce 1920. Vztahy mezi Čechy a Němci byly dobré až do vzniku Henleinovy strany, kde slibům této strany o autonomii a pak i o připojení k Německu podléhá většina německého obyvatelstva. Od roku 1938 do roku 1945 byla území našich obcí součástí Velkoněmecké říše. Po osvobození pak byla většina německého obyvatelstva odsunuta. Do jejich opuštěných domů a statků přicházejí z vnitrozemí noví osídlenci z Čech, ze Slovenska a kolem roku 1947 i Češi z Volyně..

Po roce 1949 jsou ve všech našich obcích zakládána Jednotná zemědělská družstva, která se postupně slučují. Noví občané se zžívají a zakládají různé společenské organizace např. Sokol, ČS Svaz žen, Sbor dobrovolných hasičů, divadelní kroužky a jiné. Ve všech obcích byly ustaveny samostatné místní národní výbory. V osmdesátých a devadesátých letech dochází ke spojování těchto místních národních výborů do současné velikosti. V roce 1990 došlo k transformaci místních národních výborů na spádovou Obec Velemín.

Obec Velemín
Obec prý dostala jméno podle velikého mlýna, kolem kterého vznikla později jedna z nejstarších osad. Vedla tudy důležitá obchodní cesta, po které byla, kromě jiného zboží, dopravována sůl z Halle do Prahy. Na katastru obce byly nalezeny předměty z mladší doby kamenné (asi 3 tis. let př. n. l.). U stodoly domu č. p. 23 byl nalezen kamenný žernov a závaží, u domu č. p. 100 plochá kamenná sekyrka.

Již v roce 1228 byl v obci dvůr, který náležel klášteru Sv. Jiří na hradě pražském. Tvrz často měnila majitele, v roce 1397 patřila Kunatu ze Sulevic, kolem roku 1500 již pustá Albrechtu Kolovratovi, pak Janu z Valdštejna a později Janu Černínovi z Chudenic. Nejstarší budovou je statek č. p. 1, který býval zájezdním hostincem, v roce 1678 přestavěn na renesanční zámeček.

Kostel dala postavit vdova po Kunatu ze Sulevic, v nynější podobě je z roku 1743.

Vedle kostela býval hřbitov a asi od roku 1740 i německá škola. Česká škola byla postavena roku 1923, současná škola v roce 1959 a tělocvična v roce 1980.

V obci bývala pískovna, čedičový a vápencový lom. Před druhou světovou válkou byl Velemín pro své mírné klima a krásnou polohu oblíbeným letoviskem.