Slatina

Slatina

Starobylá obec Slatina leží na východním úpatí vulkanického kopce Házmburka, asi 2 km severně od Libochovic, na okraji široké údolní nivy Klapského potoka. Bažinatá půda údolní nivy dala obci jméno. Tradiční komunikace spojují Slatinu s okolními obcemi. Cesta do Klapého zůstala dodnes polní a vine se po úpatí Hazmburka. Cesty do Černiva, Sedlce a Libochovic se postupně změnily na silnice.

V 80. letech 19. století byla poblíž obce vybudována železniční trať Lovosice - Libochovice, ale zastávka pro Slatinu je vzdálena asi 1,5 km. Podsedický potok se spojuje s Klapským potokem. V blízkosti tohoto spojení býval v 16. století rybník, který zanikl a údolní niva byla vysušena a rozorána. Vinice na svahu Házmburka zanikly většinou koncem 18. století, poslední zbytky ve 30. letech 20. století. Místo vinic jsou dnes ovocné stromy, vysázené zemědělským družstvem.

Okolí obce je dosti bohaté na trvalou zeleň v západní části, kde se uchovaly polní meze zarostlé křovinymi. Ostatní okolí má jen pobřežní porosty podél potoků, staré ovocné stromy podél silnic a pásy větrolamů, vysázených v 50. letech 20. století. Relativně suché klima je ovlivněno dešťovým stínem Házmburka. Nadmořská výška obce je v rozmezí 178 m až 185 m. Házmburk s charakteristickou hradní zříceninou má výšku 418 m. Severozápadně od Slatiny bývala osada Vransko, která zanikla za třicetileté války a nebyla již obnovena. Zůstal po ní jenom místní název. Část jejího katastru připadla obci Slatina.

Historie
Řídké osídlení zdejší krajiny v předhistorických dobách dokumentují archeologické nálezy. V okolí Slatiny byly nalezeny zbytky bronzové nádoby v žárovém hrobu z doby římské, zachovalá keramika slovanského původu z doby hradištní i několik drobných předmětů neurčitého stáří.

O starobylém založení obce svědčí její tvar pravidelné okrouhlice. Nejstarší písemný doklad o Slatině je na listině knížete Spytihněva II. z roku 1057, sepsané na budyňském hradě, kterou obec daroval kapitule sv. Štěpána v Litoměřicích. Tento dar potvrdil v roce 1218 král Přemysl Otakar I.

V roce 1462 postoupil litoměřický probošt Beneš Slatinu k doživotnímu užívání Zbyňkovi Zajíci z Házmburka, nejvyššímu soudci království a majiteli libochovického a budyňského pozemkového dominia. Po jeho smrti se Slatina vrátila litoměřickému kostelu, ale rybník pod obcí i nadále dědil rod Zajíců. V roce 1558 prodali Zajícové část házmburského panství Janu z Lobkovic na Žebráku a Točníku. Janův syn Jiří z Lobkovic žádal v roce 1578 litoměřického probošta Kytlice, aby mu Slatinu prodal do dědičného vlastnictví. Až v roce 1587 však uspěl u císaře Rudolfa II., který svolil k odprodeji a k tomu vydaná listina se dochovala v původním znění. Pan Jiří však byl císařem zanedlouho označen za velezrádce, doživotně uvězněn a majetek včetně Slatiny byl v roce 1594 zkonfiskován.

Celé panství královská komora potom přidělila k doživotnímu užívání sesazenému knížeti Zikmundovi Bathorymu, který skutečně chvíli bydlel i v Libochovicích. Když však chtěl získat opět vládu na Sedmihradskem, byl v roce 1604 zatčen a v roce 1613 zřejmě ve vězení otráven. Panství po něm získal Adam ze Šternberka, nejvyšší pražský purkrabí, který se nezúčastnil povstání českých stavů a roku 1618 ujel do ciziny. Panství nakrátko získal Petr ze Švamberka, ale ten v roce 1619 zemřel.

Vdova je musela v roce 1622 postoupit Adamovi ze Šternberka. Za třicetileté války, zvláště pak v roce 1631, byla Slatina vypálena a zcela opuštěna. Až v roce 1640 se některé usedlosti začaly znovu osidlovat. Za Václava Vojtěcha ze Šternberka v roce 1675 byl vyhotoven tzv. první urbář, který uvádí, že k tomuto roku bylo v obci obsazeno již 14 gruntů a 3 chalupy. Dále zde byla panská krčma, výsadní krčma, pustá fara, rybník a panský dvůr. Obyvatelstvo zůstalo čistě české. Ke znovuosídlení celé obce došlo až za vlády Gundakara z Dietrichsteina po roce 1677, který nové osadníky povolával hlavně z Moravy.