Kostelecké Horky

Kostelecké Horky

Obec Kostelecké Horky je jednou z mála zachovaných obcí regionu s rozptýlenou venkovskou zástavbou (na jednoho obyvatele připadá 10ha krajiny), zachovaným přírodním prostředím luk, rybníků, pramenišť a lesů, a s typickou venkovskou architekturou.

Obcí prochází naučná cyklistická stezka Poorličím rozšiřovaná směrem na Kostelec nad Orlicí a Potštejn, návštěvníci však mohou v obci navštívit i venkovské Informační centrum, expozici věnovanou zajímavostem na trase cyklostezky, Malé muzeum místa nebo krátkodobé výstavy s regionálními tématy.

Ačkoli má obec pouze 143 obyvatel, je kulturní i společenský život rozmanitý; společenský rok zahajuje Hasičský bál, během celého roku zde probíhají řemeslné a tvůrčí dílny, oslavy „Dne země“, velkolepé pálení čarodějnic, Májový nohejbalový turnaj, „Otvírání prázdnin“ pro děti, hasičská soutěž Horecký pohár v klasickém útoku a rok je zakončován hranou „Betlémskou horeckou hrou“. V obci působí Sbor dobrovolných hasičů, Sdružení dobrovolných aktivit INEX, Spolek Dům z modrého kamene a Středisko environmentální výchovy Modrý dům.

Obec je členem Dobrovolného svazku obcí Orlice, který vznikl v roce 2003. Rozkládá se v Královéhradeckém kraji v okrese Rychnov nad Kněžnou. Jeho členy jsou obce Borovnice, Chleny, Doudleby nad Orlicí, Častolovice, Čestice, Hřibiny - Ledská, Kostelec nad Orlicí, Kostelecké Horky, Krchleby, Lhoty u Potštejna, Olešnice – Hoděčín, Potštejn, Svídnice, Tutleky, Vrbice, Záměl, Zdelov, Na území tohoto svazku obcí se nachází celá řada přírodních zajímavostí např. Přírodní park Orlice, mnoho kulturních památek - k nejznámějším patří hrad Potštejn, zámek v Častolovicích, Kostelci nad Orlicí, Doudlebách nad Orlicí. Díky své poloze je území velmi příznivou oblastí pro cykloturistiku, pěší turistiku, vodní turistiku. V obci je k dispozici turistická ubytovna v budově bývalé obecní školy.

Z historie obce Kostelecké Horky
Historické osídlení v oblasti pocházi již ze středověku, kdy zde stávala vodní tvrz Těšnov. První zmínka o obci Kostelecké Horky pak pochází z roku 1342.Z tohoto období je doložena existence šesti usedlostí na místech současných domů v horní části obce. Obec dlouho náležela k potštejnskému panství.

V roce 1884 byl založen sbor dobrovolných hasičů, který funguje dodnes a vlastní mj. unikátní stříkačku vyrobenou v roce 1882.

V roce 1923 byla svépomocí postavena škola, která fungovala až do roku 1962.

V roce 1989 byla dokončena výstavba obecního domu.

Historie obce podle Pamětní knihy obce
"Kostelecké Horky" jest od r. 1932 úřední název této obce, která se dříve jmenovala jen "Horky" nebo lidově "Horka". V nejstarším známém zápise z r. 1397 i v zápisech pozdějších jest tvar "Horky", r. 1587 vyskytuje se i tvar "Hurka Wes". Původ tohoto názvu jest asi od slova "hora", "horky" byly menší hory, pahorky, neboť území této obce jest pahorkovité. Také dosud jedna část obce slove "Podhůra" (od téhož kmene).

Osídlení na území této obce za dob předhistorických nelze s jistotou dokázati. Na S asi 1/2 hod od obce v lesích jsou stopy po dávné tvrzi "Těšnovu", říká se tam "u zpropadeného zámku". Kruhové tvrziště o průměru 44m, obehnané hlubokým příkopem 14m širokým, leží mezi dvěma lesními rybníky, "Malým Pobočníkem" a "Suchým Těšnovem". Při kopání nalezl se tam stavební kámen, střepy nádob a železný nůž.

Mimo staré lidové podání není o této tvrzi v písemných památkách nic zaznamenáno. R. 1587 je zapsán jen les a rybník "Těšnov", o nějaké tvrzi není tehdy již ani zmínky, neboť byla asi dávno před tím zničena. Jiné náhodné nálezy v ocbi nebyly odborně prozkoumány a neví se, zdali byly právě v těchto místech nalezeny. Celou tuto krajinu až po zemské hranice pokrývaly ještě ve 13. století hluboké lesy, jen od Chocně k Doudlebům a dolů po Orlici mohla býti část této krajiny již ve 12. století poněkud zalidněna.

Písčitá půda této obce, na kraji lesů ležící, byla asi vzdělávána až po době, kdy již sousední hlinité půdy byly osazeny, snad ve 13. století. Na začátku 14. století náležela okolní krajina pánům z Potštejna. R. 1342 mluví o Horkách ve smlouvě Ješka a Čeňka z Potštejna, když postupovali městečko Hrádek (Borohrádek) a příslušné vsi bratřím z Lipé a Ješkovi v Vartenberka. (Mohly to být i Horky Častolovické u Borohrádku, ačkoli jsou ve spise jmenovány i vsi v okolí Horek Kosteleckých.)

První výslovná zmínka o Kosteleckých Horkách jest v deskách zemských z r. 1397 při trhové smlouvě, kterou koupil panství choceňské Hynek Hlaváč z Třebechovic od Jana mladšího Krušiny z Lichtenburka. Panství Choceňské stalo se r. 1410 odúmrtí královskou a za válek husitských dostalo se pánům z Kunštátu a připojeno k panství litickému. Nález grošů Václava IV. (trojího ražení: z prvních let jeho vlády, ze zač. 15. století a z doby jeho smrti), který byl učiněn r. 1908 na zahradě hostince č. 33, kde byla odedávna výsadní krčma, svědčí, že tyto peníze byly tam zakopány kolem r. 1425 a že tudíž v oné době tato obec již stávala.

R. 1506 koupil polovici Chocně a její vsi (i "ves Huorky celú") Vilém z Pernštejna k panství potštejnskému. Po Pernštejnech stal se vlastníkem panství potštejnského od r. 1558 Václav Hrzán z Harasova a na Jenštejně. Z doby jeho syna Adama Šťastného z Harasova zachovala se kniha "Registra správní dúchodúv panství potštejnského" z r. 1587, v níž je soupis celého panství a usedlíků jednotlivých obcí s platy a robotami. Tam je také zapsána "Hurky Wes" s 10 usedlíky a nynější jižní část obce "Nová ves nad Plchovicí" s 9 usedlíky. Od r. 1629 náleželo celé toto panství Kašparovi z Grambu. R. 1666 utvořil z jeho dílu Václav Záruba z Hustiřan panství kostelecké, k němuž tyto Horky náležely i za hraběte Cavrianiho od r. 1744, i za rodiny knížat Kinských z Vchynic (hraběcí větve kostelecké) od r. 1796 až do zrušení roboty r. 1848.

Na návsi je od r. 1860 zděná zvonička a pískovcový pomník padlým, zřízený r. 1921. Na SZ okraji obce je školní budova se dvěma třídami, postavená r. 1923. K obci náleží myslivna u obce Smetany, pěkný ozdobný dům asi z poloviny 18. století, sídlo lesního (dříve hraběcího, nyní velkostatkářova), lidově "kvartýr". Obec Kostelecké Horky jest velmi pěknou a spořádanou obcí.

Technické pamětihodnosti

Horecký mlýn
Historie původního horeckého mlýna zřejmě sahá daleko do historie. V materiálech, které mi dal pro sepsání tohoto článku k dispozici pan František Sedláček, a které byly sestaveny za využití horecké kroniky, se o počátku mlýna bohužel mnoho nedovíme. Bez udání přesného letopočtu jsou tu jako nejstarší majitelé zmíněni bezdětní manželé Vojtíškovi, kterým se říkalo maminečka a tatíneček. Byli to velice zdatní a šikovní mlynáři a jejich mlýn byl vyhledáván hlavně pro mletí pšenice. Po nich koupili mlýn manželé Svatoňovi, také bezdětní a původem z Prahy, ti ale již tak zdatní ve mletí pšenice nebyli. Mleli víc žito a dělali jáhly.

Po několika letech prodali mlýn Janu Sedláčkovi. Sedláčkův rod pocházel z Benátek u Litomyšle. Kdo přišel do Horek první, to už se neví, ale koupil nejprve číslo 21, stavení proti nynější škole. A potom teprve Jan Sedláček přikoupil mlýn. Byl to zručný praktik, zhotovil nové mlýnské zařízení, strojní převod na hever, nové francouzské složení. 6. května 1886 postihl mlýn velký požár. Stavba byla krytá šindelem a lednice došky, kde požár vznikl. Z celého mlýna zůstala jen mlýnská dubová hřídel zasypaná ve spáleništi. Ještě téhož roku byl mlýn znovu postaven, s chlévem proti mlýnici. Střechy byly kryté šindelem, později plechem. Nejdříve byla postavena cirkulárka, později české složení a jahelka. Mlelo se přes pytlík, později se postavil francouzský kámen a cylindr na vysévání mouky, výtaha a válcová stolice. Asi roku 1900 byla postavena stojatá rámová pila pod přístřeším, které bylo prodlouženo. Na pile se řezalo dříví z vlastního lesa a také pro lidi z obce.

Roku 1906 byly vyráběny loupací a špicovací stroje vlastní osvědčené soustavy, a roku 1914 byly na živnostensko-průmyslové a hospodářské vyznamenány zlatou medailí a čestným diplomem. Roku 1915 zemřel Jan Sedláček a vlastnictví mlýna přešlo na Františka Sedláčka, který se jako první v tomto čísle narodil. Mlýn se znovu přestavěl, chlév byl přistavěn ke stodole a na jeho místě je dílna a skladiště pro stroje a jiné věci.

Roku 1922 byla pila přestavěna na ležato, čímž se místo lépe využilo a také obsluha byla pohodlnější. Řezalo se potom víc dříví pro okolní potřebu a pila zvládla i silné kmeny. V té době bylo také zařízeno dynamo k osvětlení. Když se řezalo, tak se méně mlelo a dělaly se jen jáhly. Jahelku vyhledávali lidé i ze vzdálenějších obcí. Roku 1926 bylo ke mlýnu přikoupeno č. p. 6 a z olšiny byl roku 1930 zaveden do čísla 51 vodovod.

Za první světové války se obilí hodně rekvírovalo-odvádělo. Proso se do obilí nepočítalo, takže se v té době začalo hodně pěstovat a dělaly se jáhly. Na dělání jahel byla určena sobota, ale sobota nakonec kvůli nárůstu spotřeby jahel nestačila, takže se dělaly jáhly v pondělí. Odedávna bylo zavedeno, že si lidé na jáhly rovnou počkali. Než se všichni vystřídali, trvalo to někdy několik dní a mlelo se i v noci. Za války se lidé báli rekvizicí a revizorů, kteří zabírali obilí nekryté výkazem. Jednou e skutečně rozkřiklo, že jde revizor. Každý z mlečů chytl svůj zásyp a utíkal ven, aby se schoval a proso zachránil. Revizor už stál za dveřmi, když se všichni začali tlačit ven najednou a nemohli se vejít. Revizor překvapením zůstal stát, nevěděl, co se děje. Lidé křičeli, ženské se s ním hádaly. Když se revizorovi vysvětlilo, že jde o proso na jáhly, na které se výkazy nedávaly, revizor odešel. A jahelka se roztočila znovu.

Pan Sedláček potom zavzpomínal, jak to ve mlýně chodilo, když se on narodil: Za druhé světové války bylo mletí zakázáno, všechno bylo zaplombované a mlelo se tajně, v noci. Na kolech bylo razítko wehrmachtu, kola byla provázaná řetězem a to se muselo opatrně sundávat, když se mlelo tajně, a potom to zase dát zpátky. Když se mlelo, tak jsem musel jít spát. Kolem mlýna nebylo zaměstnáno mnoho lidí, byl tu akorát Jarda Sedláčků z hůry a to proto, aby nemusel být nasazený za války. Ten dělal tady na pile. A pak tady samozřejmě pracoval můj otec František Sedláček. Chodili sem krajánci, kteří vždycky vyprávěli, co je kde nového, přespali a šli na další mlejn. Tatínek jako mlynář musel taky chodit do sousedního okresu, třeba až do Javorníce, Lukavice, do Liberku, kde „čekali na jeho návštěvu, aby jim poradil v záležitosti odklíčkování obilí“, jak píšou v úředním dopise, který mám uschovaný. Takže mlynáři vlastně museli ještě zajišťovat po kraji takovýhle servis.

Na rybníce byla původně sypaná hráz, ale když moje sestřička spadla do rybníka, tak táta hned musel dělat hráz, a udělal ji bytelnou, zděnou, s plotem. To bylo asi v roce 1935. Dnes ta hráz dostala provozem hodně zabrat. Dřív tady přejeli povozem s kravama jednou za týden a teď tady jezdily traktory. Hlavní cesta přitom vedla nahoře ze vsi, pokračovala ke kravínu a vedla k Bošínu. Sem do mlýna se jezdilo odshora. Z té hlavní cesty pak byly odbočky sem, potom k Šedom a dál. Tady, co je teď cesta na Podhůra, tady byla jen pěšina a byla vedená jako louka. Na Podhůra vedlo aspoň pět dalších cest.

Ke mlýnu patřilo také hospodářství, můj otec měl dva a půl hektaru orné půdy, k tomu patřily dvě krávy do potahu a vždycky jsme měli také jednu jalovici. Pozemky ke mlýnu jsou tady nahoře v Hadišti, potom v Kroužkách, louka tady pod mlýnem a další. Řekl bych, že lidi byli dřív pracovitější. A taky neměli takové potřeby. No a když byl člověk dopoledne v práci a odpoledne na poli, tak musel jít večer do hospody na pivo.

Po válce, po kolektivizaci, už se ve mlýně nemlelo. Pozemky byly sloučené a proso se už na Horkách neselo. Naposledy mlýn mlel obilí za války po nocích. Po válce se dělaly už jenom jáhly a to pouze do roku 1948. Pila byla v provozu, ale po osmačtyřicátém už se nesmělo řezat a to, co se dělalo, to bylo na černo. Od třicátých let se na mlýně dělaly různé úpravy - v roce 1934 byla postavena kolna s dřevníkem, v roce 1963 se stavěla koupelna, špajzka a chodba. V roce 1965 se měnila okna za větší, okna si pan Sedláček vyráběl sám. V roce 1966 byla vybudována další obytná místnost v chodbě, tam byl původně vejměnek. V roce 1973 byla budova převedena na Františka a Marii Sedláčkovi.

Ke mlýnu patřil samozřejmě vodník. Jak říká pan Sedláček: „Mívali jsme tu vodníka, ale když se postavila kanalizace, tak se odstěhoval. Ale nikdy nikoho nepolapil, v tomhle rybníce se nikdo neutopil.“

Pomník padlým v Kosteleckých Horkách
V prvních letech po ukončení 1. světové války byly v mnohých obcích rychnovského okresu postaveny pomníky a památníky se jmény a nebo také fotografiemi padlých nebo dosud nezvěstných vojáků. U těchto pomníků se potom konávaly pravidelné vzpomínkové slavnosti, zpravidla při výročí republiky nebo v květnových dnech. Myšlenka na vybudování pomníku spoluobčanům padlým ve světové válce se objevila v červnu roku 1920. Tuto myšlenku přednesl o posvícenské zádušní mši ve farním kostele ve Skořenicích pomáhající farář František Starý. Vysvětlil občanům, že zřídit pomník našim padlým je projevem vděčnosti těch, z jejichž rodin padlí jsou, i těch, kdo se domů z války štastně vrátili, a že by to byla i čest celé obce. Zároveň také podal obecnímu zastupitelstvu písemný návrh, aby obecní zastupitelstvo o návrhu pomníku, o místě jeho umístění a o sbírkách na pomník vyzvalo občany ke společné práci při jeho výstavbě. Dále představil návrh na tento pomník od svého bratra architekta a stavitele Stanislava Starého, horeckého rodáka.

Myšlenka na pomník se alespoň v zásadě ujala. Soused Sychra napsal ihned obsah řečené farářovy výzvy a vyvěsil jej v obci na vědomost všem občanům. Horecká mládež sehrála divadelní kus “Naší furianti” a výtěžek ve výši 286 Kč věnovala na pomník. Od 28.11.1920 byla konána sbírka po staveních, při níž se sebralo asi 1270 Kč. Své příspěvky posílali i rodáci jinde bydlící. S dalších příspěvků a z výtěžku slavnosti při svěcení pomníku byl celý náklad uhrazen. Obecní zastupitelstvo a výbor jednali o všech částech návrhu vzhledu pomníku, rozhodli se však pro jiný návrh pomníku a pro jiné místo než navrhoval farář Starý. Obecní zastupitelstvo v Kosteleckých Horkách rozhodlo na svém zasedání dne 23.4.1921 postavit pomník za hasičským skladištěm v návsi.

Pomník byl postaven na počátku června 1921, odhalen a posvěcen dne 5. června 1921 za veliké účasti lidu z celého okolí. Kostelecký děkan Msgre Antonín Kaška, skvělý řečník, po nadšené řeči pomník posvětil, potom bylo cvičení pozvaných Orlů, zahradní slavnost a večer taneční zábava. Pomník stojí na návsi, mezi někdejší Prokšovou zahrádkou a cestou k č. p. 25 a č. p. 27. Zde byl nad cestou mírný kopeček. Dříve stála v onom místě lípa, pod níž sedávali po denní práci sousedé. Lípa byla pokácena a místo pro pomník bylo upraveno společnou prací občanů.

Popis horeckého pomníku padlým
Pomník je vyroben z hořického pískovce a vyrobil jej kameník Jan Bečan z Kostelce nad Orlicí, jemuž pomáhal hluchoněmý akademický sochař Josef Kemr. Kameníkovi bylo za něj zaplaceno 5.500 Kč. Podoba pomníku připomíná bezděky znak Slovenska - tři vrcholy s křížem. Výška celého pomníku je 3,20 m. Podstavec pomníku je nízký hranol, vysazený od dvou bočních rohů kupředu. Na vrchní ploše středního kamene i obou dvou bočních výstupků jsou vytesány misky pro vodu a květiny. Štíhlý kamenný kříž vystupuje nad středem desky, zdobí jej holubice a růžová ratolest se stuhou. Vpředu před pomníkem byly tři betonové schůdky, pořízené rovněž z fondu na pomník. Kolem pomníku byl zřízen dřevěný plot. Z fondu na pomník byla opatřena i květinová výzdoba v zahrádce a na podstavci. Květinovou výzdobu tvořily stromkové růže, konvalinky a pivoňky. Péčí souseda Jindřicha Myšáka byla výzdoba doplněna dvěma palmami, několika zimostrázy, později ještě šesti keři růží polyantek růžové barvy a tmavočervenými klatovskými karafiáty. V roce 1935 byly zasazeny v rozích zahrádky okrasné jehličnany pořízené z panského lesa. O květinovou výzdobu se starala z počátku rodina Sládkova s okolními sousedy a školní mládež, která chodila květiny zalévat.

Roku 1924 byl celý pomník natřen šedou olejovou barvou, tento nátěr byl však nevhodný a proti zásadám pro ošetřování pískovcových památníků. Časem se silnice vedoucí návsí před pomníkem rozšiřovala a zvyšoval se její povrch, takže schůdky postupně mizely. Rovněž květinová výsadba, stromy a okolní zástavba se časem změnily do dnešní podoby.

V roce 2005 byl pomník kompletně restaurován na náklady obce a za přispění občanů. Povrch pomníku byl očištěn od mechů a řas, byl dotmelen kříž, renovovány nápisy a fotografie. Celý pomník byl napuštěn ochranným prostředkem. Renovaci provedl vysokomýtský restaurátor Luděk Špatenka.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.kosteleckehorky.cz, na kterých najdete další informace.