Týniště nad Orlicí

Týniště nad Orlicí

Týniště nad Orlicí je město v Královéhradeckém kraji v okrese Rychnov nad Kněžnou. Společně s přilehlými vesnicemi Křivice, Petrovice, Petrovičky, Rašovice a Štěpánovsko. Rozkládá se na katastrální ploše 5 244 ha v nadmořské výšce 253 m n. m. Město leží v blízkosti soutoku Tiché a Divoké Orlice. První písemná zmínka o městě je doložena z roku 1361. Pro borové lesy, které město obklopují, bývá Týniště nad Orlicí označováno jako „město v lesích“. Jeho název vznikl ze slova „týn“, které znamenalo opevněný hrádek na vyvýšeném místě. Znak města představuje borovice se zelenými větvemi na červeném štítu. Na kmeni stromu je bílý štít se třemi černými pruhy v horní části, což je znak pánů z Kunštátu. Erb městu udělil v roce 1487 kníže Jindřich starší z Kunštátu a z Poděbrad.

Obecní části:
- Týniště nad Orlicí
- Křivice
- Petrovice
- Petrovičky
- Rašovice
- Štěpánovsko

Historie
Na nevysoké výspě při soutoku Tiché a Divoké Orlice původně vznikla kupecká osada s trojhranným náměstím a farním kostelem. V 15. století obec náležela k panství pánů z Kunštátu, od roku 1577 byl její osud spojen s častolovickým panstvím, které bylo od roku 1695 v držení Šternberků. V 1. polovině 16. století byly v obci a jejím okolí vybudovány četné rybníky.

Novodobý ráz Týniště nad Orlicí získalo v 19. století, kdy se stalo důležitou železniční křižovatkou tratí z Prahy do Hanušovic (vybudována roku 1874) a z Chocně do Meziměstí (vybudována roku 1875). Železniční spojení bylo předpokladem vzniku a rozvoje průmyslu, zejména zpracování dřeva, výroba nábytku, strojírenské výroby a koželužnictví. Na město bylo Týniště nad Orlicí povýšeno 1. února 1914 císařem Františkem Josefem I. Ve 20. století bylo město známé díky výrobě tkalcovských stavů v závodě Elitex, který vznikl sloučením menších strojírenských podniků.

Pamětihodnosti

Kostel sv. Mikuláše
První písemná zpráva o kostele sv. Mikuláše pochází z roku 1361 z církevní nadační knihy (Libry erectionum), ve které je zapsáno věnování tehdejší vrchnosti, pánů Mutiny a jeho syna Sezemy z Dobrušky, týništ‘skému kostelu. Původní dřevěná stavba byla zasažena mnoha požáry a ten největší z 12. března 1686 zničil téměř celé městečko i s dřevěným kostelíkem, po němž zůstalo jen spáleniště. Až po šesti letech na tom místě začal vyrůstat kostel nový, zděný, ale po částech. Během té doby byla zřízena dřevěná zvonice, kterou pro potřeby města postavil tesař Jan Beneš ze Zámrsku.

Ke stavbě třetí, nejširší části kostela došlo až v roce 1788 za působení faráře P. Josefa Sadila. Přístavba byla svěřena zednickému mistru Karlu Zachovi z Častolovic, ale ten se neosvědčil, a tak po posouzení krajskou komisí bylo rozhodnuto část kostela zbourat a znovu postavit. Došlo k tomu však až za 6 let, v roce 1842, kdy byla třetí část kostela přestavěna do dnešního vzhledu.

Původní oltáře sv. Mikuláše, sv. Vavřince a sv. Barbory byly restaurovány v letech 1791-1792 choceňským malířem Josefem Kaudekem, neměly však valnou uměleckou hodnotu. Po řadu dalších let byl kostel jen málo udržován, vnitřek chátral, hlavně dřevěné oltáře a obrazy.

K radikální změně došlo až v roce 1861, kdy do týništ‘ské farnosti přišel nový farář P. Antonín Skokan, který napsal do farní kroniky, že „ kostel byl movitě tak zchudlý, že podobné chudoby a spousty nebylo nikde jinde k vidění.“ Začal proto s obnovou zchátralých oltářů s bezvýznamnými obrazy.

Velmi pěknou a cennou řezbářskou prací je kazatelna s postavami čtyř evangelistů, jež byla údajně do místního kostela přenesena z jiného, zrušeného kostela v období vlády Josefa II.

Původní zvony se nezachovaly, staly se obětí I. světové války stejně jako nové zvony z roku 1932, které byly fašisty zrekvírovány za II. světové války. Poslední, opět nové čtyři zvony, pocházejí ze zvonařské dílny firmy Manoušek ze Zbraslavi, kde byly v roce 1971 vyrobeny. Soustava zvonů vynikajícího ladění je od roku 2001 poháněna moderním automatizovaným elektropohonem. Poslední opravy venkovního pláště kostela včetně věže a modernizace elektrifikovaných hodin byly provedeny v letech 1999-2000 zároveň s novým vysvěcením chrámu Páně sv. Mikuláše hradeckým biskupem Mons. Karlem Otčenáškem.

Fara
Dnešní fara – součást kostela sv. Mikuláše – pochází z roku 1739. Jednopatrová barokní kamenná budova je státně chráněnou památkou. Uvnitř se nachází řada prostorných místností, které nikdy neskýtaly optimální podmínky ani pro bydlení, ani pro pastorační činnost. Bývalý sál křest‘ansko-sociálního spolku v hospodářském stavení na dvoře fary, přebudovaný na orelskou tělocvičnu, ustoupil novému loutkovému divadélku pro místní děti. Jejich radost však netrvala dlouho, neboť krátce po slavnostním otevření v roce 1964 bylo do základů zničeno požárem a zůstalo jen torzo čelní zdi ohraničující farský dvůr.

Mariánský sloup
Mariánský sloup se sochou Panny Marie a kamennou balustrádou pochází z let 1734–1735. Bohatou historii má tento sloup Panny Marie na týništ‘ském náměstí. Říká se mu památník Temna podle názvu Jiráskova románu. Nápisy na podstavci uvádějí přibližně jeho historii: Jiřík Turek, domkář a tesařský pomocník, byl vyšetřován pro „kacířství" v období nové vlny pronásledování nekatolíků za císařů Leopolda a Karla VI., v letech 1718-19 a znovu po roce 1730. Aby se vyhnul trestu, v roce 1732 z Týniště utekl. Sloup byl zpočátku bez nápisu, text ovlivněný romantickou dobou probuzeneckou se tam dostal až po řadě let. Pěkné rokokové zábradlí kolem sochy dal zbudovat zámožný týništ‘ský občan Karel Podolský, obchodník dřívím a plavec vorů.

„Mariánský" sloup se stal památníkem snahy po vykořenění kacířství, i když byl vybudován krátce před vydáním tolerančního patentu.

Týnišťská tvrz
Tvrz v Týništi je v pramenech poprvé připomínána až roku 1577. Spolu s hospodářským dvorem ji nechal po roce 1559 postavit Hanuš Haugvic z Biskupic, moravský šlechtic, tehdejší majitel týnišťského panství. Onoho roku 1577 Hanuš prodal celé panství císaři Rudolfu II. Ten ještě toho roku panství opět prodal, a to bratřím Janovi, Jiřímu a Vilémovi Oppersdorfům, kteří současně získali také panství častolovické. Oppersdorfové roku 1586 obě panství sloučili a za své nové sídlo si zvolili Častolovice. Týnišťská tvrz tím ztratila na významu a začala sloužit jen potřebě správy dvora. Naposledy je výslovně zmiňována roku 1619. V průběhu 17. století je tvrz přestavěna a stává se z ní panský dům s pokoji, sklepy komorami, sýpkami a maštalemi. Od roku 1682 se panské sídlo v Týništi již nepřipomíná. Tvrz byla rozebrána na stavební kámen.

Avšak místo, kde týnišťská tvrz stála, můžeme najít i dnes. Zmiňovaný hospodářský dvůr není totiž nic jiného, než areál bývalého JZD v Lipské ulici. Tvrz stála buď samostatně na mírném návrší, kde jsou dnes haly soukromé firmy, anebo byla přímo součástí jedné z budov doposud stojící. Na této budově se totiž nacházejí poslední zbytky sgrafitové psaníčkové výzdoby. Ano, s nadsázkou můžeme říci, že v Týništi máme stopy „pravé" renesance! Stálo by za to tyto skromné fragmenty sgrafit zakonzervovat?

Týnišťská sgrafita najdeme poměrně snadno: z náměstí se dáme do Lipské ulice a poté odbočíme vpravo na prašnou cestu, která se mírně svažuje a dovedla by nás až k silničnímu obchvatu. My se však zastavíme u budovy po levé ruce a vyhledáme několik keřů , které rostou u zdi. Sgrafita jsou ukrytá za nimi.

Jägerhaus
V městské části U Dubu by asi nikdo nehledal stavení starší sedmdesáti či více let. A přeci. Dům v Okružní ulici č. p. 329 stojí na základech loveckého zámečku z poloviny 18. století. Na okraji vznikající obory jej nechal postavit František Filip Šternberk, který byl majitelem častolovického panství v letech 1719 - 1786. Objekt byl několikrát přestavěn a zmodernizován, a proto jej dnes míjíme zcela bez povšimnutí.

Šternberkové vlastnili Jägerhaus až do roku 1948, kdy byl spolu s jejich ostatním majetkem znárodněn. Poté jej převzaly státní lesy a po roce 1956, kdy byla lesní správa přeložena do Opočna, zde byly zřízeny byty pro její zaměstnance. V roce 1976 pak objekt koupilo město a upravilo jej na dům služeb (kadeřnictví atp.). V 90. letech minulého století dům restituovala paní Diana Phipps Sternberg.

Náš „Jägerhaus" na první pohled žádnou památku nepřipomíná. Ale v odborné literatuře je přesto zařazen do kategorie zámečků a letohrádků. Přízemí objektu je totiž původní, kamenné, a pamatuje přinejmenším druhou polovinu 18. století. A proto můžeme zcela s čistým svědomím říci, že v našem městě máme bývalý zámeček.

Znak města
Sídliště, doložené od roku 1361, bylo povýšeno na městečko snad už v době předhusitské. Na město povýšil je císař František Josef I. rozhodnutím z 1. února 1914. Původně městečko užívalo na pečeti a na znaku borovice v přirozených barvách na červeném štítě. Dne 31.března 1487 polepšil mu znak Jindřich Minsterberský přidáním erbu pánů z Kunštátu. Znak z roku 1487 byl pak znovu potvrzen v souvislosti s povýšením na město císařským privilegiem z 30.června 1916. Trávník se na štítě objevuje jen přechodně jako pozdní samovolný, nesprávný doplněk úpadkový.

Kultura 
Nachází se zde i divadlo a od roku 2007 znovuotevřené kino.

Sport
Týniště nad Orlicí má vlastní atletický stadion a fotbalové hřiště.

Významní rodáci a občané
- štábní kapitán Alois Vašátko (1908 – 1942) – hrdina z 2. světové války
- kapitán Vendelín Opatrný (1908 – 1944) – interbrigadista a hrdina z 2. světové války

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.tyniste.cz, na kterých najdete další informace.