Libel

Libel

Historie
Krajina zdejší byla od pradávna až dlouho do středověku pokryta hlubokým pralesem. Pouze podle říčních toků vedly cesty, které celé Podorlicko spojovaly s okolním světem. Při nich postupně vznikala i ojedinělá lidská sídla. Též údolím řeky Bělé vedla stará obchodní cesta. Přicházela někde od Kostelce n. O. a Častolovic, míjela naši osadu, Třebešov, procházela Černíkovicemi a pokračovala na Solnici a dále na Náchod.

Nejstarší dosud nám známé osídlení v okolí bylo u nynějšího Třebešova. V roce 1909 při odvodňování panského pole zvaného Podhájek, asi 160 metrů od řeky Bělé, narazili dělníci na nádoby. Bylo zde objeveno pravěké pohřebiště. Celkem bylo odkryto 140 žárových hrobů, z nich 137 bylo typu slezského a 3 typu lužického, bylo nalezeno 784 různých nádob, z toho 500 popelnic.

Byly zde objeveny i kamenné mlaty, jantarové korále, křišťálový hranol, mnoho bronzových šperků, kostěná rukojeť a zubří roh. Kolkolem pohřebiště rozloženy byly četné sídelní jámy. Památky nalezené v hrobech byly jak z období kolem 12 století před Kristem patřící lužickému lidu, tak i z doby po roce 1200 před Kristem patřící zase lidu slezskému a rovněž i z let 600 let před Kristem, ze starší doby železné, kdy zde byl lid kultury platěnické. Toto kultura zanechala své stopy i při silnici k Ličnu, nad dnešní pekárnou, kde bylo nalezeno několik nádob. Též v korytě řeky Bělé u ličenského mlýna se našly nějaké části keramiky.

Ve starší době železné kultura lužická v našich krajinách poznenáhlu mizí a objevuje se příbuzná slezská či slezsko-plátenická. Za této kultury se způsob života mnoho nezměnil. Příchozí lidé se patrně smísili s lidem tu dříve usedlým a přijali způsob jeho života.

Ještě z doby kolem roku 1000 před Kristem se na sousedním katastru Velká Ledská nacházelo lužické hradiště. Bylo na ostruhu s více než 30 metrů vysokými stráněmi na plošině o rozloze 250x150 metrů, odděleno od okolí dvěma hliněnými valy. Podnes se tomu místu říká Hradiště.

Ještě mnoho různých kmenů prošlo našimi zeměmi, ale to se naplňoval čas pro příchod Slovanů do těchto krajin.

Pamětihodnost
- Socha svatého Jana Nepomuckého

Pověsti - různá proroctví
U staré cesty ze slemena do lible je stráň osázená mladým lesem. Staří jí říkají vysoká mez a vypravuje se o ní, že se zde setkají vojska francouzská, německá a ruská při veliké vojně, která v čechách nastane, v kraji mezi divokou a tichou orlicí neublíží se ani slepici. Kraj mezi oběma řekami bude uchráněn od válečných hrůz až v čechách vypukne vojna, naplní se mlýnský náhon pod můstkem na cestě k suché rybné v údolí divoké orlice mezi kostelcem nad orlicí a doudlebami krví. Ale po této hrůze přijdou zase blahé časy Mezi svaté tři duchy, a to mezi chrámy nejsvětější trojice v Rychnově nad Kněžnou, v šachově a ve vysokém mýtě, nepřítel se neodváží u Žamberka je kamenná panna, která šije košili. Vždy na Velký pátek při zpěvu pašijí udělá jeden steh. Až košili došije, bude konec světa Všechno jen do času, i svět. I jeho divy přestanou. To bude, až kamenný kříž na Chlumku u solnice, jenž rok co rok o poznání zapadá do země, celý se propadne do hlubin.
 
Pověsti z Orlických hor a Podorlicka

O Kamilu Grambovi
Nad táhlém návrší nad řekou Kněžná je dvůr Kostelecká Lhota, dříve Lhotka Žalmanova. Kdysi zde byla tvrz, na níž od roku 1627 seděl Kašpar z Grambu, nejvyšší lautnant, k němuž se v roce 1628 přistěhoval jeho bratr Kamil, kněz mírný, vedoucí život tichý, pobožný a pokojný. Když se na jaře v témže roce vzbouřili sedláci okolo Opočna, Nového Města nad Metují a Smiřic, ničili při svém tažení zboží církevní i světská. Jedna jejich ozbrojená část vyrazila až na kostelecké a častolovské panství. Přihnali se také do Lhotky, kde zajali a zabili kněze Kamila. Záhy na to se spojili kostelečtí a častolovičtí měšťané a u vsi LIBLE přepadli povstalecký tábor. Sedláci byli dílem pobiti, dílem zajati, zbytek pak ustoupil.

a příčinu povstání byla označována Marie Magdalena Trčková, zvaná Zlá Manda, která krutě utiskovala poddané. Své neštěstí si snad zavinil také Kamil pro přísné provádění katolické protireformace a utiskování sedláků.

Hradiště u Ledské
Severozápadně od vesnice Ledská je vrch, zvaný Hradiště. Podle pověsti tady stával hrad, po němž zde ještě v roce 1825 byly patrné stopy - val a příkop.V základech silných zdí se nacházel otvor vedoucí do hlubokých a neprostupných skladů. Jednou sem zalezla liška, kterou pronásledoval jezevčík. Pes se ve sluji ztratil a rozhněvaný lovec nakonec otvor zasypal. Hradiště je porostlé lesem, jen k jihozápadu jsou pole a pastvina, osázená ovocnými stromy. Po nějakém hradu či tvrzi není však ani památky.

Stará tvrz v Ledské ležela blízko poplužního dvora. Ještě v roce 1619 byla v dobrém stavu, ale pak se začaly opravy zanedbávat, takže se brzy změnila ve zříceninu. Již v roce 1682 se o ní nepíše. Na tvrzi seděli rytíři Absolonové z Ledské. Co stávalo na Hradišti, nikdo neví. Ani jméno hradu se již nevypátrá. Zůstala jen stará pověst.

O mramorovém stole
Nedaleko LIBLE je les, jemuž se říkají Borky, a v něm místo, zvané Nákle, kde prý za dávných časů stál hrad téhož jména. Jiní vyprávějí, že tu byl klášter, ve kterém žily jeptišky, jež zajímaly pocestné a zazdívaly je v klášteře. Okolní obyvatelé však klášter dobyli a rozbořili a jeptišky usmrtili. Místo s okolím zarostlo lesem. Jednou na Velký pátek, v době, kdy kněz četl pašije, uviděl jeden soused, který tudy náhodou šel, krásný mramorový stůl. Rychle běžel domů, sezval přátele a všichni pospíchali na to místo. Ale po mramorovém stolu nebylo ano stopy. O příštím Velkém pátku bylo ten stůl vidět opět a později jej spatřili další dva lidé. A tak se prý každý rok na Velký pátek znovu objevuje.

Vodník z Podlinského Mlýna
Staré vrby chýlí své těžké hlavy nad zadumanou Bělou za Podliským mlýnem. Staré smrky a sosny zahalují stráň nad řekou. Ticho a smutno je v těch místech u splavu za mlýnem i za slunných letních dnů i za jasných májových nocí. I mlýnská chasa v ta místa málokdy zabloudí. Říká se, že tu vodník ve svém paláci pod splavem skrývá duše mnohých zbloudilých. Jednou si vyšel mlynář se stárkem do těch míst na raky. Nikdy tak nepřálo jejich lovu štěstí jako dnes. Jen několikrát nastavili a již naplňují druhý pytel.

Všude tajemné ticho, jen šplouchání vody, jíž se brodí, se ozývá v nočním čase. Však pojednou - co to? Nemýlil se stárkův sluch? - Stráň mlčí, ani větvička se nepohne, a přece slyší stárek temné volání: „Stárkůůů!“ Zachvěl se po celém těle a nejistě se ohlédl po panu otci, který si klidně hleděl lovu. Za několik okamžiků se však zvuk ozval jasněji „Stárkůůů!“ Teď již ho sluch neklamal. „Pane otče, neslyšel jste?“ „Kýho ďasa se ti zdá?“ - Zavázali druhý pytel, hodili jeden přes rameno a zamířili ke mlýnu. Sotva však udělali několik kroků, ozvalo se stárkovi rovnou za zády: „Stárkůůů!“ Praštil pytlem a co mu nohy stačily utíkal do mlýna. Pan otec, ačkoliv o sobě tvrdil, že se nebojí asi čerta, jeho příkladu stejně rychle následoval.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.oulibel.cz, na kterých najdete další informace.