Tisová

Tisová

Obec Tisová se nachází v nejnižší části nehlubokého údolí potoka Labuťky, do kterého v Tisové přitéká potok Labíčko a který sbírá vodu zejména z podhoreckých rybníků, z nichž nejníže položený se jmenuje Šváb a v samotné Tisové je bývalý panský rybník nyní zvaný Bačův.

Toto povodí počíná nad Horní Sloupnicí v nadmořské výšce téměř 480 metrů pod Šuráňkovým kopcem a končí pod mlýnem Sárovcem, kde se Labuťka vlije do loučné v nadmořské výšce asi 275 metrů. Údolí se svažuje od východu na západ, počíná na severozápadním výběžku Českomoravské pahorkatiny a končí v kotlině řeky Loučné u Vysokého Mýta. Labuťka se ve vyšší části jmenuje též Bílá Labuť anebo krátce Labuť, dříve zvaná Sloupenský potok.

Povrch tohoto povodí je ohraničen kopci a pahrbky, oddělenými od sebe mělkými úvaly a údolími, obvykle zvanými Dolce, mezi kterými se nachází poměrně rozlehlé lány polí a v nejnižší části kolem Tisové se nachází početné rybníky mezi malými plochami lesů, které zde již přechází v lužní - dubiny.

Pouze na horizontu od Džbánova (Litomyšlského) přes Kozlov, Strakov až k Budislavi se táhnou hluboké lesy jehličnaté. Klima je kolem obce výrazně mírnější než na okolních vyvýšeninách. Projevuje se to zejména v jarním období dřívějším odtáním sněhu než na zvyšujícím se okolním terénu, kde je ještě bílo.

Složením půdy náleží pozemky tisovského katastru ke křídovému útvaru, na vrstvě opuky leží rozpadající se opučník, na něm jíl a červenice a navrch s vrstvou ornice, zemědělská půda je zde poměrně bonitní. Letní povodně zapříčiněné průtržemi jsou spíše výjimečné. Nejpověstnější z nich snad je povodeň z roku 1310, po níž sousední obec Heřmanice byla dlouho zvána Heřmanice Potopené. Poslední povodeň, o níž je písemná zmínka v tisovských archiváliích, byla v roce 1890. Dle zápisu z jednání 18. 9. na žádosti poškozených občanů při povodni, obec odmítá poskytnout finanční pomoc s odůvodněním, že „obec sama má svých problémů dost“.

Historie
Osídlení tohoto území pravděpodobně počíná již v mladší době kamenné vzhledem k mírnému zdejšímu klimatu a dostatku zdrojů dobré vody. O osídlení a znalosti tohoto území na počátku letopočtu svědčí nálezy římských mincí v okolí bývalé tzv. Trstenické stezky. O osídlení ke konci prvního tisíciletí svědčí tvrziště, jejichž stopy v terénu jsou v okolí dosud pozorovatelné, jako například u tvrziště na Zaháji - Derflíku, které bylo pravděpodobně náhle opuštěno a pozdějšími úpravami terénu nedotčeno, tedy ne do té míry jako se stalo tvrziště v Tisové nebo ve Vračovicích. Kolem roku 1200 patřili pozemky a tvrze pravděpodobně významnému rodu Hrabišiců, protože jim patřili sousední Heřmanice a i vzdálenější Sloupnice.

Když kolem roku 1260 zakládal Přemysl Otakar II. královské město Vysoké Mýto, vyvlastnil pro ně v okolních državách tzv. mílové pásmo, do kterého připadly i pozemky stávajícího katastru obce. Na nich se nacházely dva dvory v Tisové a jeden dvůr na Zaháji. Na části katastru blíže ke staveništi královského města nad řekou Loučnou král vyhradil pozemek pro staveniště Starého Mýta, kam byli přesídleni dosavadní obyvatelé z míst vyhrazených pro Vysoké Mýto. Existence Starého Mýta končí kolem roku 1420 a z tohoto sídla zůstává pouze kostelík zasvěcený sv. Mikuláši, jehož stopy se ztrácí krátce po roce 1600, kdy místa kostela a okolního hřbitova jsou zemědělsky obhospodařována.

Tisová připadnutím do městského panství Vysokomýtského není zmiňována, a to zejména proto zřejmě, že nebyla předmětem prodeje a koupě. Pokud byla zaznamenávána v listinách vysokomýtských, doklady o tom byly zničeny při zhoubných požárech, které město několikrát velmi těžce postihly.

První písemná zmínka o Tisové se datuje rokem 1407 v zápise, kterým slovutný Horka z Horky v Litomyšli daruje lázně farnímu kostelu choceňskému. Dne 29. března 1407 je mezi svědky JIndřichem proboštem z Lanškrouna a Vaňkem Sekyrkou z Heřmanic jako svědek též uveden Mikuláš z Tisové (Jelínek Fr. - Historie města Litomyšle, díl I. 1839 str. 212 cituje Bablína B. Myscelanea lib. V pag. 131). Listina, kterou se dokládá koupě dvora v Tisové klášterem v Tržku roku 1393, se považuje za falsum zpracované samými mnichy při sporech o klášterní majetky.

Hermenegild Jireček v „Dějinách vysokomýtských“ uvádí: „Tisová, ves nad stokem dvou potoků položená, jednoho od Sloupnice, druhého od Končin jdoucího, přímo sousedí s někdejším Starým Mýtem. Obec Mýtská měla v Tisové dvory kmetcí, nevědomo od kterého času, jistě roku 1517. Ves tato i s dvory odejmuta jest obci Vysokomýtské roku 1547 ke komoře královské, načež král Ferdinand I roku 1548 dědictví své, ves Tisovou a dvory kmetcí prodal dvěma bratřím Jakšům z Mýta, Matěji a Jiříkovi za 730 kop grošů českých (kniha bílá trhová, rok 1548, P. 22). Při tom bylo vymíněno, že v Tisové jiné pivo kromě mýtského nemá se nalévati.„ Zvláštní poměr mezi Tisovou a Mýtem vytvořil se opředně ze sousedství se Starým Mýtem, pak také z toho, že obyvatelé mýtští po velikém ohni roku 1517 prodejem ponechali tisovským několik lánů šosovních rolí i luk, „všeho 72 prutů či 6 lánů“.

Historicky významným časovým mezníkem, a to i pro současnost, je rok 1543, kdy v městském urbáři se uvádí ze vsi Tisové jména 32 úročníků, kteří platí úroků celkem 44 kopy a 23 grošů. Jsou to: rychtář Bloud, Michal, Eliáš, Jakub konšelský, Matěj Brýdl, Václav Fikejzn, Matěj Typl, Pavel Štupan, Jakub Hausvele, Martinova Václav Švarbar, Štěpán, Samson, Mach Plšek, Bukač, Tomáš, Finklar, Valtar, Jiříček, Havel Pyč, Petr Kolda, Pavel Hureško, Bartoš, Vašek Mackův, Jan Blažkův, Kerhart, Matouška, Jandík, Koudelka, Hanus, Michal zahradník.

Tohoto roku 1543 mělo město v Tisové dva dvory a čytři stavení na Pekárkách. O poddanské statky v Tisové přišlo trvale výše uvedeného roku 1547 po potrestání měst Ferdinandem I. pro odmítnutí zahraniční vojenské pomoci proti Šmalkaldským. Téhož roku 1547 bylo sousední Litomyšlské panství konfiskováno Kostkům z Postupic a ze země vypovězeni Čeští bratři. Roku 1550 získává Litomyšlské panství rod Perštejnů a Tisová se stává posléze součástí Litomyšlského panství, v němž setrvá až do zrušení roboty roku 1848 a vytvoření soudního okresu vysokomýtského.

Současnost
V současné době pokud se ocitnete na návsi v Tisové snad proto třeba, abyste si doplnili do nádrže pohonnou hmotu (protože u čerpadla u Profistavu bývá o něco levnější než na E 35) nebo se potřebujete občerstvit a došli jste až k hospůdce paní Hušákové uprostřed vsi, anebo jste přijeli sehrát zápas s místními sportovci, tak jste přehlédli náves s bývalou rychtou č. p. 18, novým domkem manželů Stratílkových a s prodejnou Konzumu na protější straně silnice, minuli základní školu s novou fasádou a výše oči se potěšily pohledem na kapli sv. Vojtěcha s kamenným krucifixem před ní uprostřed zeleně.

Pamětihodnosti
Přitom jste určitě nepřehlédli památník obětem první a druhé světové války. Sportovní areál, vybudovaný na místě dřívějšího náveského rybníka, jste ze silnice rovněž nemohli přehlédnout. K ostatním pozoruhodnostem však třeba z návsi odbočit a zajít. Jsou to zejména selská stavení architektonicky zajímavá, bývalý panský dvůr, pěkně ošetřovaný hřbitov, socha sv. Jana z Nepomuku v Koutech, křížek za Fikejzovými a rozhledy po okolní krajině a scelených lánech z kopců buď u vodárny anebo nad Švábovými.

Částí hodnou zvláštní pozornosti jsou rodná stavení či už jen místa, kde stávala spisovatele Tobiáše Eliáše Tisovského č. p. 46, akademického malíře Jana Honsy č. p.12 a církevního historika faráře Josefa Kurky č. p. 34, který po svém odchodu do důchodu navrátil se do Tisové do č. p. 7 a zpracoval podrobně historii obce, žel jeho poznámky se v pozůstalosti nezachovaly.

Název obce podle odborníků (Profous - Svoboda „Místní jména v Čechách“) vznikl pravděpodobně po tisu, stromu, který buď vynikal velikostí nebo měl nějakou jinou důležitost a jiná verze uvedená v publikaci „65 let Sokola Tisová“ se domnívá, že název vznikl od tisové (hnědé barvy) v čase rozvodnění Labuťky zvané ve starých dokumentech též Tisovodka. Místní kronikáři jako František Jelínek, páter Josef Vašíček a Antonín Tomíček se kloní k verzi první.

Zástavba obce v průběhu 18. a 19. století představovala věnec hospodářských stavení kolem veliké návsi tvaru daného konfigurací okolního terénu osou protékajícího potoka Labuťky, na nichž byly kolem roku 1750 postaveny dva mlýny. Selská stavení typická čtvercovou zástavbou kolem velkého hospodářského dvora se zachovala pouze částečně.

Náves byla postupně zastavována objekty, na nichž měla obec zájem, a to zejména v 19. století jako byl obecní dům pro ubytování chudých příslušníků obce, dvěma hospodami, dvěma kovárnami, v roce 1775 kaplí sv. Vojtěcha a v roce 1875 dvoutřídní školou a před koncem století 1896 stavbou slokové mlékárny, později přeměněné na kovárnu.

Na návsi byla většinou usídlena i další řemesla jako truhláři, koláři, krejčí, ševci a koloniální obchody a z posledního období je to prodejna Jednoty Konzumu a zcela poslední stavba benzinové čerpací stanice Profistavu.

Osou návsi prochází silnice České Heřmanice - Zaháj - Vysoké Mýto s bezprašným povrchem zajišťující spojení zejména s Vysokým Mýtem, které bylo od nepaměti pro obec městem nejdůležitějším. Z návsi odbočuje rovněž silnice do Hrušové a zrušená silnice do Vysokého Mýta kolem mlýna Sárovce.

Čerpáno z oficiálních stránek obce www.tisova.cz, na kterých najdete další informace.